Otevřít hlavní menu

Pararula je přeměněná hornina, typ ruly, která vznikla vysokostupňovou přeměnou sedimentů.

Pararula
Pararula z oblasti Bystrá, Nízké Tatry
Pararula z oblasti Bystrá, Nízké Tatry
Zařazení metamorfovaná hornina
Hlavní minerály křemen, slídy (převládá biotit), živce (hlavně plagioklas)
Akcesorie granáty, staurolit, andalusit
Textura pásková
Barva(y) šedá, hnědá

Termín pararula (paragneiss) zavedl v roce 1891 Karl Heinrich Rosenbusch.

VznikEditovat

Pararula vznikla přeměnou sedimentárních, zejména pelitických a drobových hornin v amfibolitové facii[1]. Patří k nejrozšířenějším regionálně přeměněným horninám.

Složení a vlastnostiEditovat

Hlavními minerály pararul jsou křemen, živce, s vysokým podílem plagioklasu a slídy, z nichž většinou převládá biotit[1], při vyšším stupni přeměny může obsahovat i značný podíl aluminosilikátů jako jsou kyanit, andalusit a sillimanit, též cordierit, staurolit a granáty. Podle obsahu dalších minerálů se rozlišuje svorová pararula (s nízkým obsahem živců), pararula grafitová, dvojslídnatá, amfibol-biotitová atd. Kinzigit je označení granáto-grafitické pararuly[2].

VýskytEditovat

 
Úhlová diskordance mezi prvohorními vrstvami pararuly a křídovými usazeninami (pískovec, slepenec) v lomu Práchovna, Kutná Hora-Žižkov

V Českém masivu tvoří pararuly hlavní masu hornin moldanubika. Vyskytují se v Alpách, Schwarzwaldu a jinde. V Západních Karpatech jsou součástí veporického i tatrického krystalinika, kde většinou jde o pararuly s obsahem sillimanitu a granátu. Jsou známy z Považského Inovce, Malé Fatry, ve Vysokých a Nízkých Tatrách, stejně jako vystupují v krystaliniku zemplinika. Plagioklasové pararuly vystupují především v Slovenském rudohoří[3].

PoužitíEditovat

Pararuly nemají žádné významnější praktické použití ani větší ekonomický význam. Mohou být využity jako kamenná drť a stavební kámen.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pararula na slovenské Wikipedii.

  1. a b Putiš, M.; Petrografia metamorfovaných hornín. Univerzita Komenského, Bratislava, 2004, 131 s.
  2. http://www.geologie.estranky.cz přístup: 28.8.2008
  3. Vladár, J., 1981; Encyklopédia Slovenska V. zväzok R - Š. Veda, Bratislava, s. 173

Externí odkazyEditovat