Jindřich Kolowrat-Krakowský

hrabě Krakovský z Kolovrat

Jindřich Vilém hrabě Kolowrat-Krakowský, celým jménem Jindřich Josef Vilém Albrecht Pavel hrabě Kolowrat-Krakowský (27. červenec 1897 Týnec u Klatov[1]19. leden 1996 Praha),[2] byl příslušník krakovské větve šlechtické rodiny Kolovratů. Byl významným diplomatem, politikem, národohospodářem, protifašistickým bojovníkem a mecenášem. Po válce pracoval jako velvyslanec v turecké Ankaře (1946–1948), po komunistickém převratu v roce 1948 emigroval do USA. V 90. letech 20. století restituoval majetek včetně Kolowratského paláce na Ovocném trhu v Praze, stal se tak obnovitelem současného panství.

Jindřich Krakovský z Kolovrat
187-b. Jindřich Vilém Albrecht Pavel hrabě Krakowský z Kolowrat.jpg

Československý velvyslanec v Turecku
Ve funkci:
1946 – 1948
Prezident Edvard Beneš

Narození 27. července 1897
Týnec u Klatov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 19. ledna 1996 (ve věku 98 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Choť 1. (1929) Sofie Nikolajevna Trubecká (1900–1938)
2. (1942) Marie, rozená Klimtová (1907–1991)
Rodiče Leopold Filip Kolowrat-Krakowský (1852–1910)
Nadine von Huppmann-Valbella (1858–1942)
Děti 1. Jindřich (1933–2021)
2. Arnošt (* 1935)
3. Marie (* 1936)
4. Eva (* 1938)
5. František Tomáš (1943–2004)
Příbuzní bratr: Alexander Kolowrat-Krakowský (1886–1927)
bratr: Bedřich Kolowrat-Krakowský (1893–1920)
sestra: Berta Kolowrat-Krakowská, provdaná Colloredo-Mansfeldová (1870–1942)
děd: Leopold Krakowský z Kolowrat (1804–1863)
babička: Natalie Blaszezynska (1828–1861)
Profese podnikatel, diplomat a publicista
Ocenění Československý válečný kříž 1939 čsvk
Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třída (1991)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Dětství a mládíEditovat

 
Erb Kolowrat-Krakowských

Narodil se 27. července 1897 v Týnci u Klatov jako čtvrtý syn a poslední ze sedmi dětí držitele rodového fideikomisu Leopolda Filipa hraběte Krakowského z Kolowrat (14. březen 1852 Benátky19. březen 1910 Vídeň), který byl poslancem Českého zemského sněmu (1908–1910) a Říšské rady (1907–1910), a jeho manželky (sňatek 8. března 1884 New York) Nadine baronesy von Huppmann-Valbella (6. srpen 1858 Paříž30. červenec 1942 Mnichov), která byla dcerou tabákového magnáta. V Týnci navštěvoval obecnou školu, kde se naučil česky, nejprve studoval jezuitskou školu v Salzburgu a následně gymnázium ve Vídni, které úspěšně zakončil v roce 1915.

Po roce 1914 – první světová válkaEditovat

Aktivně se účastnil první světové války, neboť byl nejprve poslán do důstojnické školy a následně do jezdecké artilérie v Krakově. Se svojí jednotkou v hodnosti poručíka se vydal do Jaroslawi a poté ke Lvovu. Bojoval na frontách v Itálii, Ukrajině a ve Vinnycje. Získal zlatý záslužný kříž s korunou a bronzovou medaili za statečnost.[3] Následně odjel do Vídně a zpět do Prahy, kde s matkou a bratry prožil konec války.

Po roce 1918 – kariéraEditovat

Po válce se stal nejprve praktikantem v bance Bohemia. V roce 1920 začal pracovat ve Vývozním sdružení československých strojíren Czechomachine (sdružující společnosti Českomoravské Kolben-Daněk, Wichterle & Kovařík, Melichar a Umrath, Rudolf Bächer), která zastupovala české a moravské strojírenské podniky v zahraničním obchodě, zejména na východě (Rusko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Polsko, Rumunsko). O dva roky později se stal zástupcem sdružení v Rusku, následně byl jmenován místodržitelem. Po rozpadu společnosti se v letech 19241927 stal vedoucím exportního oddělení Českomoravské Kolben-Daněk, které mělo zastoupení zejména v Jižní Americe. V roce 1927 byl poslán do USA, kde strávil tři měsíce.

Po roce 1918 – majetek a rodinné dědictvíEditovat

Mezitím v roce 1920 zdědil po bratru hraběti Bedřichovi zámek a velkostatek v Týnci. Velkostatek zmodernizoval do takové míry, že byl dokonce veden ve Společnosti národů jako modelový. V roce 1927 prodal hrabě Jindřich zámek v Týnci staviteli a architektu Jaroslavu Polívkovi, který mu za něj postavil funkcionalistický Palác Chicago na Národní třídě v Praze, jednu z nejmodernějších staveb své doby.[3] Spokojený majitel jej nechal opatřit vymoženostmi amerických mrakodrapů a zařídil v něm prodejnu zemědělských produktů z podniků v Týnci.

V roce 1927 po smrti bratra hraběte Alexandra zdědil velkostatek Přimda s rozsáhlými lesy, lovecký zámeček Diana a zámek ve Velkých Dvorcích na Tachovsku, který na počátku první světové války vyhořel a byl jen částečně opraven. V roce 1930 založil hrabě Jindřich na Dianě dřevařské závody Jindřicha Kolowrata na výrobu dřevěných domků známé pod názvem Dřevostavby Kolowrat, kde zaměstnával 600 stálých dělníků.[3] Pro dopravu dřeva (ta se dosud prováděla koňským nebo volským potahem) zavedl velmi pokrokový převoz kulatiny na gumových pneumatikách značky Kolowrat.[3] Zde založil také českou školu. 

Ve vilové čtvrti na Barrandově pro něj v letech 1937–1938 postavil architekt Jan Houštecký rodinnou vilu (též dřevostavbu).

Po roce 1938 – druhá světová válkaEditovat

Po vyhlášení mobilizace v roce 1938 narukoval do Trenčína. Na majetek byla uvalena tzv. nucená správa.[3] Po roce 1945, díky jednoznačně prokazatelnému protifašistickému postoji, mu byl dekretem prezidenta Československé republiky majetek navrácen. V roce 1940 měl hrabě Jindřich autonehodu. Po srážce s nákladním autem strávil nějaký čas rekonvalescencí, ale zcela se uzdravil. Během druhé světové války celá rodina pobývala v Košťálově u Semil. Po celou dobu války se zapojoval do odbojové činnosti, od roku 1943 dokonce podával zprávy londýnské vládě. Nejprve působil v rámci skupiny Parsifal a následně utvořil odbojovou skupinu v Košťálově. Za tuto činnost dostal v roce 1945 od prezidenta republiky Edvarda Beneše Československý válečný kříž 1939[3] a v roce 1991 převzal na Pražském hradě od prezidenta Václava Havla Řád Tomáše Garrigue Masaryka II. třídy.

Po roce 1945 – emigraceEditovat

V roce 1945 jej prezident Beneš jmenoval velvyslancem v Turecku.[3][4] V letech 19451948 působil hrabě Jindřich v Ankaře, kde zastupoval zájmy demokratického Československa. Při služebních cestách jednal buď s Janem Masarykem, nebo Vladimírem Clementisem. O únorových událostech se dozvěděl v Curychu, načež se vrátil do Ankary za svými kolegy. Emigraci zahájil v Londýně, kde promluvil ke krajanům prostřednictvím BBC, a následovala cesta do USA. Do Čech se již během následujících padesáti letech nevrátil. Po únoru 1948 byl zbaven občanských práv a veškerý majetek mu byl zkonfiskován.[3][4] Dřevařské závody byly v roce 1950 státem zlikvidovány a v loveckém zámečku Diana byl roku 1960 zřízen domov důchodců.

V USA ve městě Nanuet asi 50 km od New Yorku koupil pilu, kterou ale záhy prodal. Následně koupil farmu v Monsonu u Springfieldu s mlékárnou. Po čase mlékárnu prodal a půdu pronajal sousednímu farmáři. Začal se angažovat v prodeji sportovních pomůcek.[3][4] V letech 19551970 měl hlavní kancelář v Bostonu, odkud přesídlil do Cambridge, kde působil až do roku 1990. Firmu prodal v roce 1990 svému zeti Johnu Hushesovi.

Po roce 1989 – návrat do ČSREditovat

Po roce 1989 se Jindřich Kolowrat-Krakowský vrátil se svým nejmladším synem Františkem Tomášem zpět do Československa. Na základě restitučních zákonů bylo Kolowrat-Krakowským vráceno prakticky celé někdejší panství a hrabě Jindřich se společně se synem Tomášem ujal správy a obnovy rodového majetku. Vilu v Košťálově daroval městu, lovecký zámeček Diana s domovem důchodců pronajal za 1 Kč ročně, taktéž pronajímal Národnímu divadlu Kolowratský palác za 1 Kč.[3] Statek v Týnci a zemědělskou půdu nechal k užívání bývalému zemědělskému družstvu.

Literární aktivityEditovat

Hrabě Jindřich se vždy zajímal o veřejné a politické dění a byl dokonce literárně činný. Psal články do denního tisku Přítomnost, v dalších novinách a časopisech mu vycházely národohospodářské a sociálně-hospodářské články. Účastnil se také mnoha přednáškových cyklů, kde aktivně přednášel. V letech 19221924 působil v Sovětském svazu a roku 1924 vydal u nakladatelství Bursík a Kohout knihu Psychologie bolševismu,[4] v níž předvídal dlouhodobost tohoto systému i budoucí potíže s bolševismem v českých zemích. A v roce 1926, po návštěvě Spojených států amerických, vydal svou druhou knihu Amerika a my, ve které mimo jiné líčí řadu pozoruhodných setkání, např. se starostou města Chicaga Antonínem J. Čermákem, který byl českého původu a který byl později zastřelen místo prezidenta Franklin Delano Roosevelta, dále se zakladatelem slavné automobilky Henry Fordem, s ministrem obchodu Herbertem Hooverem.

VyznamenáníEditovat

Byl držitelem také Zlatého záslužného kříže s korunkou, bronzové medaile za statečnost, které získal za boj v 1. světové válce. Za odbojovou činnost v průběhu 2. světové války ho prezident Edvard Beneš (1884–1948) vyznamenal Československým válečný křížem 1939 a v roce 1991 převzal z rukou prezidenta Václava Havla (1936–2011) na Pražském hradě Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy.[3] Získal také Pamětní medaili za věrnost 1939–1945 za zásluhy v boji za osvobození Československa z roku 1995 od Československého svazu bojovníků za svobodu a Pamětní stříbrnou medaili Jana Masaryka Ministerstva zahraničních věcí České republiky za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

RodinaEditovat

Jindřich se oženil dvakrát, nejprve 8. srpna 1929 v Praze s ruskou princeznou Sofií Nikolajevnou Trubeckou (4. únor 190025. duben 1938), vdovou po jeho bratru Alexandrovi. První manželství zůstalo bezdětné.[3] Sofie předčasně zemřela na leukémii.[5][pozn. 1] Po její smrti se podruhé oženil 21. května 1942 v Praze s Marií Klimtovou (21. říjen 1907 Bratřínov u Prahy – 1991), která nebyla šlechtického původu, její rodiče provozovali řeznictví v Bráníku.[3] Seznámil se s ní už v roce 1926. Marie mu porodila pět dětí. Za války žila Marie s dětmi v Košťálově na Semilsku. Manželka se po emigraci v roce 1948 zpět do Československa už nikdy nepodívala. Jindřichova manželka zemřela v roce 1991 v Americe, urna s jejím popelem byla převezena do rodové hrobky v Týnci.

Významný diplomat a národohospodář, velký vlastenec a protifašistický bojovník a štědrý mecenáš Jindřich hrabě Krakowský z Kolowrat zemřel v roce 1996 ve věku 98 let jako nejstarší člen svého rodu. Byl pohřben v rodové hrobce v Týnci u Klatov. Poslední rozloučení se konalo v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Týnci. 

  • 1. Jindřich (Henry; 25. 8. 1933 Praha-Braník[6] – 16. 3. 2021[7])
    • ∞ Elizabeth Smith, jejich děti:
      • 1. Nadine Elizabeth (* 2. 12. 1961), jeji ditě:
        • 1. Vivian
      • 2. Henry Francis (* 19. 12. 1963) ∞ Joanne Kim, jejich děti:
        • 1. Samantha Ahn (* 12. 7. 1996 Praha)
        • 2. Alexander Kim (* 14. 5. 1998 Praha)
      • 3. Alyssa Margareta (* 12. 8. 1967) ∞ Vladimír Manda, jejich dcera:
        • 1. Saša (* 24. 8. Praha)
  • 2. Arnošt (Ernest, * 21. 2. 1935 Praha), publikoval několik knih a napsal několik filmových scénářů
    • partnerka Barbara Newell, americká velvyslankyně u UNESCO v Paříži
  • 3. Marie (* 31. 5. 1936 Praha)
    • ∞ Brooks Evans, jejich dětí:
      • 1. James
      • 2. Evan
      • 3. Jeffery
      • 4. Henry
      • 5. Christine
  • 4. Eva (* 12. 6. 1938 Praha)
    • 14. květen 1959 John Hughes, převzal firmu, která prodává rotopedy, jejich děti:
      • 1. Brian †
      • 2. Michael
      • 3. Shelly
  • 5. František Tomáš, (Tom, 25. 2. 1943 Praha – 26. 6. 2004 Praha)

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Podle JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 82.  Sofie ochrnula po autohavárii a na následky zranění nakonec zemřela.

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2017-01-31]. Dostupné online. 
  2. POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 221. 
  3. a b c d e f g h i j k l m JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 82–83. 
  4. a b c d MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 332 s. S. 141. 
  5. HAZDRA, Zdeněk. Marie Kolowrat-Krakowská (1907-1991). In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995-2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 4.
  6. OPPELT, Robert. Dlouhá cesta hraběte z Braníka. Zemřela hlava jednoho z nejstarších českých rodů [online]. iDnes.cz, 2021-03-28 [cit. 2021-03-30]. Dostupné online. 
  7. Henry Kolowrat [online]. The NewYork Times powered by Legacy, 2021-03-21 [cit. 2021-03-30]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • POŠTULKA, Vladimír. Dynastie Jindřicha Kolowrata. In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995-2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 7-9.
  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 82-83. 

Externí odkazyEditovat