Alois Tomáš Raimund hrabě z Harrachu

český šlechtic

Alois Tomáš Rajmund, hrabě Harrach (německy Aloys Thomas Raimund, Graf von Harrach, 7. března 1669, Vídeň7. listopadu 1742, tamtéž) byl rakousko-český aristokrat, císařský politik, diplomat, rytíř Řádu zlatého rouna a místokrál neapolský a sicilský.

Alois Tomáš Raimund hrabě z Harrachu
Alois Thomas Raimund Harrach.jpg
Narození 7. března 1669
Vídeň
Úmrtí 7. listopadu 1742 (ve věku 73 let)
Vídeň
Ocenění rytíř Řádu zlatého rouna (1697)
Děti Bedřich August z Harrachu
Ferdinand Bonaventura II. z Harrachu
Johann Ernst von Harrach
Rodiče Ferdinand Bonaventura z Harrachu
Příbuzní Marie Josefa z Harrachu, Arnošt Kvido z Harrachu a Marie Rosa z Harrachu (vnuci)
Funkce viceroy of Naples
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Alois, hrabě Harrach pocházel ze starého, původem jihočeského rodu Harrachů. Jeho otcem byl Ferdinand Bonaventura I., hrabě Harrach, matkou pak hraběnka Jana Terezie z Lamberka (* 1639; † 1716) Alois se r. 1693 stal jedním z radů císařovy Říšské dvorské rady[1] a r. 1694 císařským vyslancem v Drážďanech, v letech 16971700 působil ve stejné funkci ve Španělsku a v roce 1711 se znovu ocitl v Drážďanech a ihned na to se vydal do Berlína a Hannoveru na diplomatickou misi. Téhož roku byl pověřen výkonem říšského dědičného úřadu číšníka během korunovace císaře Karla VI. ve Frankfurtu. Pověřen byl proto, že oprávněný dědičný číšník, hrabě Vollrath Schenck z Limpurgu se tehdy nedostavil.[2] V letech 1715–1742 držel Alois Tomáš úřad nejvyššího zemského maršálkaDolních Rakousích. V letech 17281733 byl místokrálem neapolským a sicilským, což mu umožnilo v Neapoli získat řadu uměleckých děl, dnes vystavených v rodové galerii na rakouském zámku Rohrau. Od roku 1734 až do své smrti byl Harrach členem tzv. Tajné státní konference, privátního poradního orgánu habsburských císařů a králů.

 
Nicola Maria Rossi: Slavnostní výjezd místokrále Aloise Tomáše z Harrachu z Palazzo RealeNeapoli (kolem 1730)

Patřil k významným stavebníkům své doby a mnohokrát pověřil předního barokního architekta, Johanna Lukase von Hildebrandta, aby mu přestavěl zámek PruggBrucku nad Litavou a vídeňský palác Harrachů na Ungarngasse.

Erb a rodová alianceEditovat

Alois Tomáš z Harrachu se podruhé oženil s Annou Cecílií, poslední příslušnicí štýrského hraběcího rodu Thannhausenů. Aby jméno a erb rodu nezaniklo, vydal císař Josef I. dne 26. ledna 1708 diplom, který povoloval, aby brucká větev Harrachů připojila napříště ke svému jménu i predikát z Thannhausenu a přijala také thannhausenský erb.[3] Od té doby je erb Harrachů (3 pštrosí pera vyrůstající ze zlaté koule uprostřed červeného pole) umístěn na středním štítku erbu, zatímco erbovní pole 1 a 4 zobrazuje zlatý orlí pařát na černém poli, znak Thannhausenů, a pole 2 a 3 jsou rozdělená na dvě zlatá a červená menší pole, dělená pokosem černým a bílým břevnem, bývalý znak rodu Aeckherlinů, který Thannhausenové dříve podobně "zachránili před vymřením". Na erbovním štítě leží hraběcí korunka a z ní vyrůstají čtyři turnajové přilby s korunkami a klenoty. Vnitřní přilba heraldicky vpravo (tj. opticky vlevo) s červeným chocholem, ve kterém je vetknut harrachovský znak se třemi pštrosími pery, patří Harrachům stejně jako vnější přilba vpravo se dvěma buvolími rohy, z nichž z každého vyrůstá šest pštrosích per. Vnitřní přilba vlevo s klenotem ve tvaru orlího spáru je thannhausenská a vnější přilba vlevo s chocholem v barvách rodu patří Aeckherlinům.

RodinaEditovat

Alois z Harrachu se 22. dubna 1691 oženil s hraběnkou Marií Barborou ze Šternberka († 1694/95), ze sňatku vzešlo 5 dětí:

  • Josef Filip Václav (* 28. prosince 1691; † 9. prosince 1693)
  • František Václav (1692)
  • Marie Filipína Josefa (* 9. ledna 1693, Vídeň; † 2. dubna 1763, Praha), provdaná za Jana Františka, hraběte z Thun-Hohensteinu
  • Ferdinand Leopold (* 21. prosince 1693; † 5. prosince 1694)
  • Václav Bedřich (1694)

Podruhé se Alois Tomáš oženil 22. srpna 1695[4] s Annou Cecílií, hraběnkou z Thannhausenu (* 14. března 1674; † 15. února 1721) její predikát nosí rod Harrachů dodnes. Z manželství vzešlo 10 dětí:

Potřetí se oženil 8. června 1721 s hraběnkou Marií Ernestinou z Ditrichštejna (* 13. července 1683; † 30. ledna 1744), vdovou po zmíněném Janu Václavovi z Gallasu, manželství zůstalo bezdětné, ale Marie přinesla do manželství severomoravské panství Janovice a severočeské panství Šluknov.[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aloys Thomas Raimund von Harrach na německé Wikipedii.

  1. GSCHLIEßER, Oswald von. Der Reichshofrat. 1. vyd. Wien: Adolf Holzhausen, 1942. 559 s. Dostupné online. S. 323. (německy) 
  2. KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657-1658): volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2009. 327 s. ISBN 978-80-86829-43-2. S. 186n (pozn. č. 165). Hrabě Vollrath Schenck ostatně již o dva roky později umírá jako poslední z rodu. Úřad říšských dědičných číšníků (šenků) pak přechází dědičně na hrabata z Althanu.. 
  3. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 2. F-J. Senftenberg: Selbstverlag, 1970. 5 svazků (277 s.). S. 164. (německy) 
  4. Stránka o genealogii Harrachů a Thannhausenů [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. SCHUMANN, Gottlieb. Jährliches genealogisches Handbuch. 1. vyd. [s.l.]: Gleditsch, 1732. 564 s. Dostupné online. S. 495. (německy) Psáno švabachem. 

LiteraturaEditovat

  • KELLENBRENZ, Hermann: Harrach, Aloys Graf von. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 7, Duncker & Humblot, Berlin 1966, ISBN 3-428-00188-5, S. 697-698, dostupné online
  • HEILINGSETZER, Georg, Die Harrach. Ihre Stellung in Politik, Wirtschaft und Kultur des alten Österreich. In: Palais Harrach. Geschichte, Revitalisierung und Restaurierung des Hauses an der Freyung in Wien. Trauner, Linz 1995, ISBN 3-85320-713-8, S. 81–87.

Externí odkazyEditovat