Wikipedie

Čistec hlíznatý

druh rostliny

Čistec hlíznatý (Stachys affinis) je vytrvalá rostlina, kvetoucí v letním období drobnými bílými květy na až 40 cm vysoké lodyze. V půdě jí narůstají četné světle šedé hlízy, které jsou poživatelné a rostlina se pro ně pěstuje častěji než pro květy. Pochází z Asie a ve středoevropské přírodě, z důvodu chladného letního počasí, většinou nevykvete.

Jak číst taxoboxČistec hlíznatý
alternativní popis obrázku chybí
Čistec hlíznatý (Stachys affinis)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádhluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleďhluchavkovité (Lamiaceae)
Podčeleď(Lamioideae)
Rodčistec (Stachys)
Binomické jméno
Stachys affinis
Bunge, 1833
Synonyma
  • Stachys sieboldii
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Květenství
Hlízy

Bylina byla v minulosti známa pod jménem čistec Sieboldův (Stachys sieboldii), pojmenována podle německého biologa jménem Philipp Franz von Siebold, nebo jako poddruh čistce bahenního.[1][2][3]

Rozšíření

editovat

Rostlina je původním druhem v severní a střední Číně a Myanmaru, odkud se brzy rozšířila do Japonska a blízkých asijských zemí. Ve své domovině roste na mokrých až zaplavovaných stanovištích na horských svazích až do nadmořské výšky blízké 3000 m n. m.

Později byla přivezena do Evropy, v roce 1882 se dostala do Francie a pět let nato již byla rozšířena v mnoha zahradách, na přelomu 19. a 20. století se dostala do Německa a Itálie a o málo později i do Severní Ameriky. Dnes je rozšířená v mírném pásu obou polokoulí s výjimkou Austrálie.

V českých zemích byla již počátkem 20. století místně pěstována v zelinářských zahradách i na polích. Brzy dostala do volné přírody, kde byla poprvé zjištěná na Turnovsku v roku 1924. V Česku je považována za nepůvodní druh, neofyt, za rostlinu přechodně zavlečenou.[1][2][4][5]

Ekologie

editovat

Je rostlinou vytrvalou a mrazu odolnou, hlízy mohou přečkat zimu v půdě. Rostlina je nenáročná, nesnáší však trvale zamokřenou půdu, preferuje lehčí, nevysychavé a dostatečně živinami zásobené půdy, snáší stinná stanoviště. V suché nebo těžké jílovité půdě vytváří málo a drobných hlíz. Ve středoevropských podmínkách většinou nekvete a množí se pouze hlízami. Pokud vykvete, tak v červenci a srpnu. Ploidie druhu je 2n = 16.[5][6][7][8]

Popis

editovat

Vytrvalá rostlina s přímou lodyhou, za kvetení vysokou 20 až 40 cm, která vyrůstá z nevelké, zaškrcované hlízy. Lodyha je slabě hranatá, měkce chlupatá, častěji jednoduchá než větvená a porostlá vstřícnými listy, spodní jsou řapíkaté a horní přisedlé. Jejich čepele jsou 3 až 12 cm dlouhé a 1,5 až 6 cm široké, vejčité až eliptické, na koncích dlouze zašpičatělé, po obvodě pilovité a silně chlupaté, nahoře přecházejí v celokrajné listeny; palisty nejsou vyvinuté. Od kořene vyrůstají četné plazivé podzemní výběžky, jejichž konce jsou ztlustlé do prstencovitě zaškrcovaných hlíz, 1 až 2 cm hrubých a 2 až 7 cm dlouhých. Hlíza je v uzlinách (nodech) zúžená, má tenkou, neroztrhanou a nezjizvenou perleťovou slupku a pod ní bílou dužinu, v půdě se podobá ponravě či velké housence.

Na konci lodyhy vyrůstají v lichopřeslenech růžové 1,5 cm dlouhé, oboustranně souměrné, dvoupyské, dvoupohlavné květy sestavené do hustého lichoklasovitého květenství. Kalich s trubkou je zvonkovitý a za plodu přibližně do třetiny rozeklaný v pět nafialovělých, kopinatých cípů hustě porostlých žláznatými chloupky a ukončených tuhou špičkou. Koruna je dlouhá až 15 mm, rovná trubka je světle nachová, horní dvoulaločný pysk je rovný, svrchu chlupatý a znatelně kratší, spodní třílaločný je tmavěji zdobený, dolu sehnutý a téměř nedělený. V květu jsou čtyři tyčinky s prašníky, dvě přední jsou delší. Svrchní semeník je vytvořen ze dvou plodolistů a následkem nepravých přehrádek vznikly čtyři oddíly a v každém je po jednom vajíčku. Čnělka s bliznou je jediná. Ve čtyřlaločném podsemeníkovém valu je vylučován nektar pro opylující hmyz.

Plod jsou čtyři černohnědé, slabě lesklé tvrdky (semena) asi 2 mm dlouhé a 1,5 mm široké. Bývají volně uložené na dně vytrvalého kalichu a po uzrání snadno vypadávají. Statná rostlina ročně vyprodukuje i 300 tvrdek. Jsou rozšiřované větrem nebo mravenci. Ze semene nejdříve vyrůstají jen nitkovité kořínky a teprve v druhé polovině roku se začíná vytvářet drobná hlíza.[1][2][3][6][7][8][9]

Rozmnožování

editovat

Na podzim po uschnutí lodyhy lze v půdě, v různé hloubce a vzdálenosti od kořene nalézt, v závislosti na klimatických a půdních podmínkách, 10 až 50 hlíz. Z nich následným rokem každá může zakořenit a vypustit lodyhu s listy, případně i vytvořit květenství. Zůstane-li hlíza celá, vyroste z ní dalším rokem jedna rostlina, při jejím rozlámání často z jednotlivých částí, z každého spícího očka, samostatná rostlina. Hlíza, z níž rostla současná lodyha, na podzim zaniká.

Protože se nerozmnožuje semeny, ale hlízami, může růst pouze na místech, kde byl lidmi zanesen. Roste hlavně na místech bývalých zahrad a skládek zahradního odpadu. Někteří zahrádkáři, nechtíce si zaplevelit zahrádku, jej vysazovali na vlhká, pustá místa na březích řek, příkopů, po okrajích křovin (snáší stín) i na opuštěných vlhkých loukách.[5][7][8][9]

Význam

editovat

Jsou poživatelné syrové i vařené, mají tenkou blanitou kůži, křupavou dužinu a po umytí se jedí loupané i neloupané. Mají ořechovou příchuť a používají se syrové jako součást salátů, nebo se krátce povaří ve slané vodě a omastí máslem. Po vystavení vzduchu mění barvu, ztrácejí chuť a měknou, nejdou dlouhodobě skladovat. Nejlepší je sklízet hlízy podle potřeby. Začínají klíčit od +5 °C, vývoj hlíz trvá pět až sedm měsíců. Vysazují se v březnu a sklízejí od října do zámrazu nebo až na konci zimy. Je při sklizni prakticky nemožné najít v půdě všechny hlízy, vždy tam nějaké zůstanou a v následující sezóně vyrostou.

Hlízy jsou výživné a lehce stravitelné, jsou vhodné zvláště pro nemocné. Za sucha obsahují až 90 %. tetrasacharózy (stachyózy) tvořené galaktózou, glukózou a fruktózou, mají vysoký obsah vlákniny, draslíku a minimum tuků.[5][7][8][10]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR, díl 6. Praha: Academia, 2000. 770 s. ISBN 80-200-0306-1. Kapitola Stachys affinis, s. 622–623. 
  2. ↑ a b c CHYTRÝ, Milan; PYŠEK, Petr; LEPŠ, Jan et al. PLADIAS: Čistec hlíznatý [online]. Botanický ústav AV ČR, Masarykova univerzita v Brně, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, rev. 2014–2018 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b LI, Xi-wen; HEDGE, Ian C. Flora of China: Stachys affinis [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ POWO: Stachys affinis [online]. Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, UK, rev. 2021 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d Plants For a Future: Stachys affinis [online]. Plants For a Future, Dawlish, Devon, UK [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b POLÍVKA, František. Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí: Čistec hlíznatý [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, 1908 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d PEKÁRKOVÁ, Eva. Nejnovější směry ve šlechtění zelenin (4). Kořenové zeleniny III. S. 117–118. Živa [online]. Academia, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., Praha, 2005 [cit. 2021-01-17]. Čís. 3, s. 117–118. Dostupné online. ISSN 0044-4812. 
  8. ↑ a b c d Méně známé druhy zeleniny: Čistec hlíznatý [online]. Agronomická fakulta, Mendelova univerzita, Brno, rev. 19.01.2005 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b NAGY, Tom. Stachys affinis [online]. River City Mushrooms, Winnipeg, Manitoba, CA, rev. 2017-03 [cit. 2021-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-11-25. (anglicky) 
  10. ↑ MERTOVÁ, Monika. Netradiční rostliny ve výživě. Lednice, 2016 [cit. 2021-01-17]. Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně. Vedoucí práce Aleš Jezdinský. Dostupné online.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Čistec_hlíznatý&oldid=20294783“