Wikipedista:Vojta Tichý/Pískoviště

Italská Renesance

Italská Renesance (Italsky: Rinascimento ) bylo časové období v Italské historii pokrývající 15. a 16. století. Toto období je známo pro počáteční rozvoj Renesanční kultury, která se posléze rozšířila po Západní Evropě a vytvořila přechod mezi středověkem a novověkem. Zastánci "dlouhé renesance" tvrdí že začala již kolem roku 1300 a držela se až do roku 1600. Proto je v některých oblastech přijímána protorenesance, s počátkem okolo roku 1250. Francouzské slovo renaissance (které koresponduje s Italským rinascimento) znamení "znovuzrození" a definuje se jako období kulturního obnovení a oživení zájmu o klasickou antiku po staletích, které renesanční lidé označili jako "temný věk".

Renesance se poprvé objevila v Toskánsku ve střední Itálii a soustředila se ve Florencii. Florentská republika, jedna z mnoha městských států Apeninského poloostrova, dosáhla svého ekonomického a politického významu systémem peněžních půjček Evropským monarchiím a tím sama položila pokročilé základy bankovnictví a kapitalismu. Renesanční kultura se posléze rozšířila do Benátek, srdce středomořské říše a vládce obchodních cest s východem od dob křížových výprav a cest Marca Pola. Itálie tak dosáhla znovu navázání kontaktů se zbytky starořecké kultury, což poskytlo humanistickým vědcům nové podklady. Konečně tak měla renesance výrazný vliv na papežské státy a Řím, který byl později z velké části přestavěn humanistickými a renesančními papeži jako byli Julius II. a Lev X. který se často zapletl do Italské politiky, arbitrážních sporů mezi konkurenčními koloniálními mocnostmi a také do opozice vůči protestantské reformaci, která začala cirka roku 1517.

Italská renesance má svou reputaci díky svým zásluhám v oblastech malířství, architektury, sochařství, literatury, hudby, filozofie, vědě, technologiích a výzkumu. Itálie se stala nezpochybnitelným vůdcem ve všech těchto odvětvích během pozdního 15. století, v čase míru Lodi (dohoda mezi Italskými státy v letech 1454-1494). Italská renesance vyvrcholila v polovině 16. století, kdy domácí spory a zahraniční invaze uvrhly Itálii do zmatku Italských válek (1494-1559). Nicméně, myšlenky a ideály Italské renesance se rozběhly do zbytku Evropy a odstartovali severskou renesanci z konce 15. století. Italští mořeplavci z námořních republik pod záštitou Evropských panovníků započali věk objevů. Nejslavnější plavbou byla plavka Krištofa Kolumba (který plul pod Španělskou vlajkou) a položil základ evropského kolonizování Ameriky. Jiní mořeplavci včetně Giovanniho da Verrazzana (plavil se pod Francouzskou vlajkou), Amerigo Vespucci (plavil se pod Španělskou vlajkou) a John Cabot (plavil se pod Anglickou vlajkou). Italští vědci jako Falloppio, Tartaglia, Galileo a Torricelli hráli hlavní roly ve vědecké revoluci a cizinci jako Koperník a Vesalius pracovali na Italských univerzitách. Historiografové navrhovali různé události a data ze 17. století, jako je závěr třicetileté války v roce 1648, jako označení konce renesančního věku.

Počátky protorenesanční literatury se připisují zejména třem Italským spisovatelům 14. století. A to Dante Alighieri, Petrarc a Boccaccio. Spisovatelé 15. století jako Poliziano a Platonský filosof Marsilio Ficino udělali významné překlady z Latiny a Řečtiny. Počátkem 16. století Baldassare Castiglione představil svou vizi o ideálním muži a ženě v knize Dvořan, zatímco Niccolò Maciavelli představil knihou Vladař svou vizi o efektivním, humanistickém stylu vlády. Historikové této dovy, včetně Machiavelliho samotného, jeho přítele a kritika Francesca Guicciardi a Giovanniho Botera. Nakladatelství Aldine vydalo v roce 1494 v čele s tiskařem Aldusem Manutiusem, který vymyslel kurzívy a kapesní vydání, které mohl člověk nosit jednoduše při sobě. Stalo se tak prvním nakladatelstvím, které vydávalo knihy ve starověké řečtině.

Italské renesanční umění mělo zásadní vliv na vývoj Evropského malířství a sochařství, s umělci jako Leonardo da Vinci (1452-1519), Michelangelo Buonarroti (1475-1564, Raffael Santi (1483-1520), Donatello (1386-1466), Giotto (1267-1337), Masaccio (1401-1428), Fra Angelico (1395-1455), Piero della Francesca (1415-1492), Domenico Ghirlandaio (1448-1494), Perugino (1446-1523), Botticelli (1445-1510) a Tizian (1488-1576). Italská renesanční architektura měla totožný celo Evropský dopad, Díky osobnostem jako byli Brunelleschi (1377-1446), Leon Battista Alberti (1404-1472), Andrea Palladio (1508-1580) a Bramante (1444-1514). Mezi jejich díla patří Katedrála ve Florencii (stavěna 1296-1436), Basilika svatého Petra v Římě (stavěna 1506-1626), Malatestův chrám v Rimini (rekonstruován cca. 1450) a s nimi mnoho soukromích staveb. Hudební sféra Italské renesance přinesla skladatele jako Giovanni Pierluigi da Palestria (1525-1594), Římskou školu a později Benátskou školu a zrození opery ve Florencii díky skladatelům jako Claudio Monteverdi (1567-1643). Ve filozofické sféře se objevili myslitelé jako Galileo, Machiavelli, Giordano Bruno (1548-1600) a Pico della Mirandola (1463-1494) vyzdvihovali s naturalismus a humanismus, čímž odmítali dogma a scholastiku.

Původ a zázemí

Severní a Střední Itálie v pozdním středověku

Během pozdního středověku (cca 1300 a dále), byla oblast s názvem Latium, jinými slovy Střední Itálie, srdce starověké Římské říše, a Jižní Itálie obecně chudší než Severní Itálie. Řím bylo město antických ruin, Papežské státy byly slabě spravovány a díky tomu byly zranitelné vůči vnějším intervencím, zejména ze strany Francie a následně Španělska. Papežství bylo uraženo, když byl v Avignonu vytvořeno nové papežství jako důsledek tlaku Francouzského krále Filipa IV. Sličného. Na jihu byla Sicílie nějaký čas pod nadvládou Arabů a následně Normanů. Sicílie prosperovala 150 let jako Sicilský emirát a po další dvě století jako Normanské království a následně Hohenstaufenské království, u nás jsou obě období známa jako Sicilské království. Nicméně koncem středověku tento státní útvar upadl do chudoby.

Naopak Severní a Střední Itálie se staly daleko více prosperujícími a stali se jedy z nebohatších v Evropě. Křížové výpravy vybudovaly obchodní cesty do Levanty a čtvrtá křížová výprava udělala mnoho k porážce Byzantské říše jakožto obchodního rivala Benátek a Janova. Hlavní obchodní cesty z východu vedly přes Byzantskou říši nebo země Arabského světa a následně do přístavních měst Janova, Pisy a Benátek. Luxusní zboží zakoupené a dovážené z Levanty, jako koření, barviva a hedvábí byly dováženy do Itálie a následně prodávány po celé Evropě. Vnitrozemské městské státy navíc prosperovaly na úrodné půdě Pádské nížiny. Z Francie, Německých zemí a Nízkých zemí byly prostřednictvím veletrhů v Champagne přiváženy po pozemních a říčních obchodních cestách do těchto regionů zboží jako vlna, pšenice a drahé kovy. Rozsáhlé obchodní stezky, které se táhly od Egypta až po Baltské moře, vytvořil dostatečné přebytky zásob, které umožnili nákladné investice do rozvoje těžby a zemědělství. Během 14. století se Benátky staly obchodním centrem i pro vzdálené země jako Kypr. Chlubilo se loďstvem, které čítalo přes 5000 lodí, díky svému arzenálu rozsáhlých komplexů loděnic, které byly první v Evropě co dokázaly vyrábět obchodní i válečné lodě v masovém měřítku. Janov se stal také námořní velmocí. Samotná Severní Itálie nebyla na zdroje bohatší než zbytek Evropy, ale rozvoj zapříčiněný rozsáhlým obchodem jí umožnil prosperovat. Zejména Florencie se stala jedním z nejbohatších měst severní Itálie a to především díky výrobě vlněného textilu, která se rozvíjela pod dohledem Florentské obchodní gildy Arte della Lana. Ovčí vlna byla dovážena ze Severní Evropy (v 16. století i ze Španělska) a spolu s dovozem barviv z východu se používala k výrobě kvalitních textilií.

Italské obchodní cesty které pokrývaly středomoří a okolí byly také hlavními zdroji kultury a znalostí. Obnovení ztracených řeckých klasiků přivezených do Itálie uprchlými byzantskými učenci, kteří migrovali v průběhu dobývání Byzancie Osmany v 15. století bylo důležité pro podnícení nových lingvistických studiích renesančního období na nových akademiích ve Florencii a Benátkách. Humanističtí učenci bádali v klášterních knihovnách po starých spisech a byl objeven Tacitus a jiní latinští autoři. Znovu objevení Vitruvia znamenalo, že architektonické principy antiky mohly být znovu zkoumány a renesanční umělci byly nadšeni v atmosféře humanistického optimismu, aby vynikly v úspěších Antiků, jako byl Apelles o kterém četli.

Náboženské pozadí

Po pádu západořímské říše v 5. století našeho letopočtu zatmelila katolická církev vzniklé vakuum bezvládí. Ve středověku byla církev považována za nositelku Boží vůle a regulovala standarty a chování lidských životů. Nedostatečná gramotnost obyvatelstva vyžadovala, aby se drtivá většina lidí spoléhala jen na takové vyobrazení bible, jaké jim přednesl kněz.

V 11. století církev pronásledovala pohany, Židy a malomocné, aby odstranila nerovnosti ve společnosti a mohla tak posílit svou moc. V reakci na volání laiků vůči církevním autoritám sehráli důležitou roli biskupové, kteří postupně ztráceli moc nad světskými autoritami. Aby znovu získali moc svého slova, přijali extrémní metody, které jim pomohly ke kontrole světského života, v podobě pronásledování bezvěrců.

Církev v dobách středověku také získávala bohatství a majetek od věřících , například prodejem odpustů, výběrem desátků a násilnými konfiskacemi majetku. Nebyla povinna platit daně, díky čemuž bohatství církve převyšovalo bohatství mnohých králů.

13. století

Ve 13. století zaznamenala většina Evropy významný ekonomický růst. Obchodní cesty Italských států se zajetými středomořskými přístavy, popřípadě i s Hanzovní ligou pobaltských států. Poprvé od 4. století tak vznikla v Evropě síťová ekonomika. Italské městské státy se v tomto období rozvíjeli natolik dobře, že se staly defacto plně nezávislými na svaté říši Římské, vnější mocnosti se snažili držet své armády mimo Itálii (s výjimkou Neapolského království). Během tohoto období se rozvinula moderní obchodní infrastruktura s podvojným účetnictvím, akciovými společnostmi, mezinárodním bankovním systémem, systematizovaným Forexem, pojištěním a státním dluhem. Florencie se stala centrem peněžního průmyslu a zlatý florén se stal první mezinárodní měnou.

Nová obchodní třída, která si vysloužila své postavení díky finančním dovednostem, přizpůsobila svým účelům feudální aristokratický model, který ve středověku v Evropě panoval. Rysem vrcholného středověku Severní Itálie byl vzestup městských komun, které se vymanily z pod nadvlády církve a šlechty. Ve velké části regionu byla šlechta chudší než městští patriarchové v peněžní ekonomice vrcholného středověku, jejíž vzestup způsobil, že leníci a aristokraté byly zbídačeni. Nárůst obchodu v období rané renesance tyto vlastnosti ještě posílil. Úpadek feudalismu a vzestup měst se vzájemně ovlivňovali, například poptávka po luxusním zboží vedla ke zvýšení obchodu, což vedlo k bohatnutí obchodníků, kteří tak požadovali více onoho luxusního zboží. Tato atmosféra předpokládající budoucí luxus vyvolala potřebu vytvářet vizuální symboly bohatství jako způsob prezentace bohatství a vkus rodiny.

Tyto změny daly obchodníkům téměř neomezenou kontrolu nad vládou Italských městských států, což bylo příznivé pro rozvoj obchodu. Jeden z nejdůležitějších efektů této politické kontroly dopadal na bezpečnost. Ti, kteří extrémně bohatly za dob feudálního státu neustále riskovali střet s monarchií a že jim budou zabaveny jejich pozemky a léna tak jak se stalo Jacquesu Coeurovi ve Francii. Severní státy si zachovávaly mnoho středověkých zákonů, které bránili obchodnímu rozvoji, jako zákony proti lichvě či zákazu obchodu s nekřesťany. V Italských městských státech byly tyto zákonu buď zrušeny a nebo přepsány.