Otevřít hlavní menu

Widukind z Corvey (asi 925975) byl mnichem benediktinského kláštera v Corvey a kronikářem. Ve svém rozsáhlém díle Res gestae saxonicae sive annalium libri tres (Tři knihy o činech Sasů) se zabývá především vládou významných německých panovníků Jindřicha I. Ptáčníka a císaře Oty I. Velikého.

Widukind z Corvey
WIDUKIND.jpg
Narození 925
Úmrtí 980 (ve věku 54–55 let)
Klášter Corvey
Povolání historik a spisovatel
Národnost Sasové
Významná díla Res gestae saxonicae sive annalium libri tres
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

O životě Widukinda z CorveyEditovat

 
Corveyský klášter

Widukind z Corvey byl saský kronikář a historik 10. století, který byl pojmenován podle saského vévody a národního hrdiny Widukinda, jenž během zhruba třicetiletého trvání saských válek, probíhajících od roku 772 do roku 804, bojoval proti císaři Karlu Velikému, který se snažil podrobit si Sasy a připojit saské území k franské říši.

O životě Widukinda z Corvey se neví prakticky téměř nic. S jistotou víme pouze to, že se narodil roku 925 a zemřel někdy po roce 973 v Benediktínském klášteře v Corvey v Dolním Sasku. Do kláštera v Corvey vstoupil Widukind kolem roku 940. V roce 967 zde začíná sepisovat své rozsáhlé třísvazkové dílo Res gestae saxonicae sive annalium libri tres, nebo – li Tři knihy o činech Sasů.

Res gestae Saxonicae sive annalium libri tres je dílem skutečně významným, neboť podává obraz o dějinných událostech Německa v 10. století a vládě Jindřicha I. Ptáčníka a Oty I. Velikého. Widukindova práce má nesmírnou hodnotu, neboť velice často bývá jediným dostupným zdrojem pro některé události oněch časů. V jeho práci nalezneme také zmínky o událostech v Čechách. Osoby, které ve svém díle kronikář zmiňuje, popisuje vesměs pravdivě a většinou i spolehlivě. To však platí pouze do té doby, dokud se tyto osoby pohybují ve Widukindově zorném poli. Cokoliv se nacházelo mimo Sasko, bylo pro Widukinda nepochopitelné.

Obsah kronikyEditovat

Jeho Res gestae Saxonicae sive annalium libri tres, věnované Matyldě, abatyši z Quedlinburgu, dceři Oty I. Velikého, je rozdělena do tří knih. Je velice pravděpodobné, že velká část z onoho písemného materiálu byla nejspíše sepsaná ještě za života císaře Oty I. Velikého, někdy kolem roku 968.

Na rozdíl od jiných kronikářů, kteří s oblibou ukazují na spojitost s mocnou Římskou říší, nespojuje Widukind začátek své kroniky s dobami Římského císařství, ale započíná ji primitivními dějinami svého národa. Widukind píše jako Sas, hrdý a pyšný na svůj lid a na jeho historii.

S velkým nadšením vypravuje kmenové ságy, které pojednávají o saských pohanských předcích a jejich bitvách proti Frankům a o následné založení křesťanství. Dále líčí, jak se Sasové stávají křesťany, porážejí všechny ostatní národy včetně Franků a nakonec panují veškerému křesťanstvu. Widukind je ideologem německé východní expanze.

Tři knihy o činech SasůEditovat

První svazekEditovat

Kronika začíná původem Sasů. V jeho verzi byla Amalaberga dcerou franckého krále Huga. Po Hugově smrti se stal králem jeho syn, kterého zplodil s konkubínou. Amalaberga přesvědčila svého manžela Irminfrida s pomocí válečníka Iringa, že ona je ve skutečnosti pravou dědičkou království. Vypukla válka a potom, co Frankové pod vedením Theodoricha I. vyhráli v bitvě u Runibergunu, se Durynčané stáhli do pevnosti Scithingi (dnes Burscheidungen).

Widukind se zde tedy zabývá válkou mezi Theodorichem I., králem austrijským a Durynky, v níž Sasové sehráli velmi důležitou roli. Naráží na konvertování Sasů ke křesťanství pod vlivem Karla Velikého. Takto se dostává k raným saským vévodům a k vládě Jindřicha Ptáčníka, jehož vládu rozebírá do detailů.

Druhý svazekEditovat

Druhý svazek začíná volbou Oty Velikého za německého krále, dále pak pojednává o povstání proti jeho autoritě, neboť již od samého počátky vlády Oty I. proti němu povstalo hned několik místních vládců. Jedním z nich byl Eberhard Franský, který Otovi odmítal vzdát hold. Dalším Otovým odpůrcem pak byl Giselbert Lotrinský, který přísahal věrnost Ludvíku IV., a Jindřich I. Bavorský, Otův mladší bratr, jenž plánoval Otovu vraždu. Widukind se těmito spletitými události podrobně zabývá, vynechává však události v Itálii, kam Ota I. v roce 962 podnikl velice úspěšné tažení. Svazek se uzavírá smrtí Otovy ženy Edity v roce 946.

Třetí svazekEditovat

Ve třetím svazku se kronikář zabývá převážně Otovou expanzí do Francie, jeho problémy se synem Liudolfem Švábským a Otovým zetěm Konrádem Rudým, vévodou lotrinským, kteří spolu proti Otovi uzavřeli dohodu. Widukind zachycuje rovněž některé války v Německu; ale pouze velice povrchně se zmiňuje o Otových návštěvách Itálie v letech 951 a 962, kde se nechává korunovat jako císař Svaté říše římské. Papeže například ze svého vyprávění naprosto vynechává. Živě pak odkazuje na porážku Maďarů na řece Lechu v srpnu 955, a končí smrtí císaře Oty roku 973 a velebením jeho života.

Widukindův způsob psaníEditovat

Widukind vytvořil svůj styl tvorby podle Sallustia, významného římského politika a historika. Ve Widukindových spisech se nacházejí mnohé citace z Vulgaty, latinského překladu Písma svatého. Můžeme v nich zaznamenat též stopy znalosti Vergilia, Ovidia a dalších jiných věhlasných římských básníků.

Některé užité větné stavby v Res gestae saxonicae sive annalium libri tres jsou nesouvislé a někdy ne zcela jasné. Widukind píše velice stroze a stručně, některé skutečnosti záměrně zcela vynechává, proto je místy těžké jeho práci porozumět a interpretovat ji. Navíc, používá poněmčenou latinu. Také se občas dopouští některých gramatických chyb a říká jen velice málo o událostech odehrávajících se mimo Německo. Ačkoliv velebí klášterní život, dává do popředí spíše světské záležitosti.

Ukázka z třetího svazkuEditovat

 
Bitva na Lechu

Takto Widukind z Corvey líčí bitvu na řece Lech:

" Maďaři se objevují na hranicích říše na konci devátého století. Od té doby jsou neustálým zdrojem problémů německých králů. Arnulf s nimi vytvořil spojenectví proti Slovanům, vláda Ludvíka Dítěte a Konráda I. trpěla jejich útoky. Jindřich I. uspěl v bojích s Maďary a donutil je k příměří. Ota I. je pak porazil v bitvě na Lechu léta páně 955, o níž se zde vypráví. Po této bitvě se Maďaři usadili tam, kde sídlí doteď.

44. Zatímco byl Ota I. v Sasku, přišli k němu maďarští velvyslanci pod záminkou starého spojenectví a přátelství. Skutečným účelem však bylo zjistit výsledek občanské války, které se Ota I. účastnil. Poté, co je pohostil a poslal zpět s dary, obdržel zprávu od svého bratra, vévody Bavorského, kde stálo : "Hle, Maďaři vstupují do tvé země a chystají válku." Hned, jak král zprávu obdržel, neprodleně pochodoval proti nepříteli. Na pomoc si vzal jen několik Sasů, neboť zbytek byl v té době zaneprázdněn konfliktem se Slovany. Rozbil svůj tábor na území města Augsburg, kde se k němu přidalo Franské a Bavorské vojsko a vévoda Konrád s velkým počtem rytířů. Konrádův příjezd natolik podpořil bojovníky, že ti si přáli na nepřítele zaútočit okamžitě. Konrád byl od přírody velice odvážný, zároveň však velice moudrý v úsudku, dvě věci, které obě najednou obvykle jeden muž nemívá. V boji byl nepřekonatelný, ať už pěšky, či na koni a milý byl svým přátelům v míru, stejně jako ve válce. Skrze šarvátky v záloze bylo nyní zřejmé, že dvě armády nejsou příliš daleko od sebe. V táboře bylo vyhlášeno a všem přikázáno, býti připraveni na bitvu příštího dne ráno. S prvními záblesky svítání mezi sebou navzájem uzavřeli mír a slíbili si, že prvně podpoří své vůdce a pak sebe navzájem. Poté pochodovali z tábora se zvednutými standartami, celkem asi osm legií. Vojsko bylo vedeno po strmé a obtížné cestě, aby se vyhnulo šípům nepřátel, které používají s velkou účinností, pokud střílejí z keřů, kde se dá dobře ukrýt. První, druhá a třetí linie byly sestaveny z Bavorů vedených důstojníky vévody Jindřicha, který sám ležel nedaleko bitevního pole sužován nemocí, na kterou nedlouho poté zemřel. Čtvrtá legie byla sestavena z Franků pod velením vévody Konráda. Král vedl pátou linii. Té se říkalo královská legie. Byla složena z vybraných válečníků, statečných mladíků, kteří střežili standartu anděla, symbolu vítězství. Šestá a sedmá linie byla tvořena Švábskými pod velením vévody Burcharda , který si vzal dceru bratra Oty (Hedviku, dceru Jindřicha). Osmá byla vytvořena z tisíce vybraných válečníků z České země. Jejichž vybavení bylo lepší než jejich osud; zde byla zavazadla, neboť místo vzadu bylo považováno za nejbezpečnější. Ale nakonec tomu tak nebylo, neboť Maďaři přešli neočekávaně řeku Lech, obrátili křídlo armády a vyrazili na zadní linii, nejprve šípkami, poté zblízka. Mnoho jich bylo pobito či zajato, všechna zavazadla byla zabavena a linie se dala na útěk. Stejným způsobem napadli Maďaři sedmou a šestou linii. Pobili mnoho a zbytek obrátili na útěk. Když si král uvědomil, že je v přední řadě spor a že linie za ním jsou také napadeny, poslal vévodu Konráda se čtvrtou linií proti těm vzadu. Konrád osvobodil zajatce, získal zpět kořist a vyjel na nepřítele. Poté se vrátil ke králi, vítězný, neboť s mladými, ne příliš zkušenými bojovníky, obrátil na útěk vojsko zkušených renomovaných bojovníků.

46 .... Když král uviděl, že hlavní nápor veškerého útoku je nyní vepředu ... popadl svůj štít a kopí a vyjel proti nepříteli v čele svých stoupenců. Ti statečnější mezi bojovníky nepřítele nejprve ustáli nápor prvního útoku, když však spatřili, že jsou jejich společníci na útěku, byli politi hrůzou a následně pobiti. Někteří z nepřátel hledali útočiště v blízkých vesnicích. Jejich koně však byli opotřebováni. Tito byli obklíčeni a shořeli ve zdech. Jiní hledali záchranu v řece. Plavali, utopili se však u závalu u břehu, jak se snažili vylézt na druhé straně. Pevnosti byly dobyty a zajatci byli vydáni ještě v den bitvy; během dalších dvou dní byly v sousedních městech pochytány zbytky nepřítele a jen těžko nějaký unikl. Nikdy nebylo získáno tak krvavého vítězství nad tak krutým národem."

Některé překlady, ediceEditovat

  • Rukopis Res gestae saxonicae sive annalium libri tres byl poprvé zveřejněn v Basileji v roce 1532 a dnes se nachází v Britské knihovně.
  • Hirsch, Paul and H.-E. Lohmann (eds.), Die Sachsengeschichte des Widukind von Korvei. MGH Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum 60. Hanover, 1935
  • Wood, Raymond F. (tr.). "The three books of the deeds of the Saxons, by Widukind of Corvey, translated with introduction, notes, and bibliography." Dissertation. University of California, Los Angeles, 1949.
  • Widukind z Corvey: Dějiny Sasů (překlad Jakub Izdný a Kateřina Spurná, Argo 2016, 203 str.)

Widukindovi z Corvey je rovněž připisováno autorství životů Svatého Pavla a Svaté Tekly ( kde vychází z apokryfní knihy Skutků Pavla a Tekly z 2. století).

OdkazyEditovat