Villarreal CF

Villarreal CF (celým názvem Villarreal Club de Fútbol S.A.D.) je španělský fotbalový klub z Villarrealu ve valencijské oblasti založený roku 1923. Má přezdívku Žlutá ponorka (španělsky Submarino Amarillo, valencijsky Submarí Groguet).[3] Klubové barvy jsou žlutá a modrá. Domácím hřištěm je Estadio de la Cerámica (rovněž El Madrigal) s kapacitou necelých 23 500 míst k sezení.[2]

Villarreal CF
Název Villarreal Club de Fútbol
Přezdívka El Submarino Amarillo
(Žlutá ponorka)[1]
Země ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
Město Villarreal
Založen 10. března 1923
Asociace Španělsko RFEF
Domácí dres
Venkovní dres
Alternativní
Soutěž Španělsko
1. španělská fotbalová liga
2019/2020 5. místo
Stadion Estadio de la Cerámica, Villarreal
Souřadnice
Kapacita 23 500[2]
Vedení
Vlastník Fernando Roig Alfonso
Předseda Španělsko Fernando Roig Alfonso
Trenér Španělsko Javier Calleja
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly -
Domácí trofeje -
Mezinárodní trofeje Pohár Intertoto
Primera División 2019/20
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Přehled medailí
1. španělská fotbalová liga
Bronzová medaile 2004/2005 Villarreal CF
Stříbrná medaile 2007/2008 Villarreal CF

Po jedné sezóně ve druhé lize se tým v roce 2013 vrátil zpět do nejvyšší španělské ligové soutěže. Ve třetí lize hraje rezervní tým Villarealu, Villareal „B“.

Villarreal je po Monaku druhým nejmenším městem (co se počtu obyvatel týče), které evropskému fotbalu dalo semifinalistu Ligy mistrů (v ročníku 2005/06).[4] Rivaly Villarrealu jsou týmy Castellón, Levante a Valencia. Derby mezi Villarrealem a Valencií se nazývá Derbi de la Comunitat.

PřezdívkaEditovat

Přezdívku Žlutá ponorka klub získal podle skladby Yellow Submarine od liverpoolské kapely The Beatles v sezóně 1966/67, kdy postoupil do Tercera División (barva dresů Villarrealu je také žlutá).[5][6]

HistorieEditovat

Klub byl založen v březnu 1923 pod názvem Villareal CD.[7] Mužstvo tvořili lokální dělníci, kteří se fotbalu věnovali ve svém volném čase. Prvním prezidentem Villarealu se stal farmaceut José Calduch Almela, pod nímž si tým vybudoval stadion Campo de Deportes. V srpnu 1923 sehrálo mužstvo první přátelský zápas s jiným místním celkem s názvem Castellón (vznikl roku 1922). Villareal se účastnil nižších soutěží a v sezóně 1934/35 opanoval regionální divizi (Primera Regional). Následoval dvojzápas s murcijským týmem Cartagena, který však Villareal nezvládl a prohrál celkovým skóre 1:8. Ačkoli se další sezónu podařilo titul z regionální divize obhájit, vypukla Španělská občanská válka a fotbalové věci šly stranou.

Během 70. let se hráči ve žlutém dresu na pár sezón ohřáli ve druhé lize, avšak brzy opět sestoupili. V ročníku 1987/88 se klub probil do v pořadí třetí ligy, Segundy División B.[8]

Fernando Roig přicházíEditovat

Ačkoliv v roce 1990 Žlutá ponorka sestoupila, dva roky nato slavila postup do druhé ligy, Segundy División. Byl to podnikatel Fernando Roig, kdo sehrál hlavní roli při formování týmu během 90. let, zvlášť když zadlužený klub v roce 1997 odkoupil.[4][9] Sezónu 1993/94 se podařilo zachránit až v posledním kole na úkor valencijského rivala, týmu CD Castellón. V ten ročník zde hostoval José Francisco Molina, později chytající za věhlasnější španělské kluby.[10] Na jaře roku 1998 skončil tým čtvrtý ve druholigové tabulce, aby následně v play-off přemohl Compostelu.

Na prvoligové scéně Žlutá ponorka debutovala 31. srpna 1998 na hřišti Realu Madrid, v té době úřadujícího šampiona Ligy mistrů. Ačkoli se dostala do vedení, prohrála nakonec 1:4.[11] Tuhá konkurence odsunula Villarreal až na 18. místo. Následovalo play-off o udržení se Sevillou, ve kterém mužstvo podlehlo 0:2 a venku 0:1 a vrátilo se nazpět mezi mužstva druholigová.[12]

Kormidelník-inženýr Manuel PellegriniEditovat

 
Štafetu po kanonýrovi Forlánovi převzal Ital Giuseppe Rossi

Během letního přestupového období 2004 se kormidla chopil chilský trenér Manuel Pellegrini, který v té době neměl žádné zkušenosti s evropským fotbalem, pouze jihoamerickým. Mužstvo posílil uruguayský útočník Diego Forlán z Manchesteru United za 2 miliony liber.[13] Ostrou zkouškou se stal Pohár Intertoto, který valencijský tým opanoval finálovou výhrou nad Atléticem Madrid. Pellegriniho premiéra v La Lize dopadla porážkou 1:2 na půdě rivala Valencie a ani další čtveřice zápasů ligy neskončila výhrou.[9] První ligové vítězství přišlo 3. října doma proti Realu Zaragoza, na konečném výsledku 2:1 se po jednom gólu podíleli Forlán a i Riquelme.[14] Dařilo se i během zimy, forma nabraná mezi prosincem a únorem smetla také pozdějšího šampiona Barcelonu, která na Madrigalu nestačila vysoko 0:3. Forlán si připsal dvě branky, Riquelme dvě brankové asistence. Defenzívu podržel středopolař Marcos Senna.[9] Během následujícího kola, dne 16. ledna, zaznamenal Villarreal první ze dvou vítězství sezóny (4:2 a v květnu 4:1) nad rivalem z Levante. A v dalším kole mužstvo oplatilo úvodní porážku Valencii, když doma vyhrálo 3:1 i díky hattricku Riquelmeho.[9] Chilský trenér dovedl ziskem 65 bodů Žlutou ponorku na historické třetí místo, čímž zajistil účast v Lize mistrů. Forlán se stal s 25 brankami nejlepším střelcem Španělska i Evropy.[15] Cesta Pohárem UEFA skončila ve čtvrtfinále, kde Španělé nestačili na Alkmaar z Nizozemska.

Předkolo Ligy mistrů zahájil celek ve žlutém domácí výhrou 2:1 nad Evertonem. Pozdvižení vzbudila odveta odpískaná rozhodčím Pierluigim Collinou, který kvůli údajnému faulu Marcuse Benta za stavu 1:0 pro anglický tým sporně neuznal gól Duncana Fergusona.[9] Branky Sorína a Forlána nakonec rozhodli o postupu Villarrealu po druhé výhře 2:1.[16] V základní skupině měl tým změřit síly s Manchesterem United, Lille a Benficou. První dva zápasy s United a Lille sice skončily bezbrankovou remízou, po šestém utkání se však Villarreal tyčil na první příčce skupiny „D“ a zamířil do osmifinále. Přes líný ligový start, kdy se úvodní čtyři utkání nevyhrálo, se Žlutá ponorka nastartovala. Od konce září do konce roku prohrála jen doma s Barcelonou. Začátkem nového roku ale ztratila domácí formu, což vedlo k porážkám od Racingu Santander a Celty Vigo, celků ze středu tabulky. Vyřazovací utkání Ligy mistrů na stadionu Glasgow Rangers dopadlo remízou 2:2, branky vstřelili Forlán a Riquelme.[17] Domácí odveta dopadla znovu nerozhodně, remíza 1:1 ale posunula dál španělský celek důsledkem pravidla venkovních branek. Autorem branky Španělů byl opět Diego Forlán.[18] Na hřišti italského Interu Milán se ujali Španělé vedení v první minutě zásluhou Forlána, ale Adriano a Martins otočili na 2:1 pro domácí. Na Madrigalu zařídil jednogólovou výhru Arruabarrena a Villarreal znovu postoupil díky venkovnímu gólu.[9] Historické semifinále bylo zahájeno na hřišti Arsenalu v čele s Henrym, kde španělský klub padl 0:1 gólem Tourého.[19] Odvetný zápas na El Madrigal skončil bezbrankovou remízou, fanoušci však byli svědky neproměněné penalty Riquelmeho.[9] Arsenal dokráčel do finále a tam padl s Barcelonou. Cesta Evropou si vyžádala svoji daň, Villarreal dosáhl jen na sedmou ligovou příčku.

Posily pro ročník La Ligy 2006/07 čítaly záložníka Caniho. Pohár Intertoto úspěšný nebyl, ve španělské lize obsadilo mužstvo páté místo, především díky šňůře výher v závěru sezony, kdy Villarreal zdolal osm soupeřů včetně Barcelony, Sevilly, Valencie a Athleticu.[9]

Do sezóny 2007/08 naskočil Pellegrini s posilami do defenzívy: přišli Joan Capdevila a Diego Godín. Pro neshody s vedením odešel už na jaře Riquelme, do Atlética Madrid přestoupil Forlán. Mezeru po Forlánovi vyplnil italský forvard Giuseppe Rossi z Manchesteru United.[20] Záložní řadu vyztužili zkušený Robert Pirés a mladý Santi Cazorla.[9]

Nucený pobyt v Segundě DivisiónEditovat

Kromě sestupu zasáhla klub další tragédie, když 6. června 2012 skonal nový trenér Manuel Preciado, několik hodin poté, co byl jmenován do funkce.[21] Mužstvo poté převzal Julio Velázquez, ten se však musel popasovat s odchody opor. Odešla brankářská jednička Diego López, středopolař Borja Valero, potentní brazilský útočník Nilmar i obránci Carlos Marchena a Gonzalo Rodríguez. Během zimních měsíců se klub rozloučil s Rossim. Avšak vrátil se zkušený krajní obránce Javi Venta.[22] Ani zkušení Bruno Soriano, Marcos Senna a Cani se nezmohli na více než sedmé místo v půlce ledna. Velázqueze nahradil 14. ledna 2013 Marcelino, pod jehož taktovkou se Villarreal vyšplhal na druhé místo zaručující postup o patro výš.[1]

Návrat na prvoligovou scénuEditovat

 
Oslavy postupu do první ligy po utkání s Almeríí na jaře roku 2013

Po roce se Marcelinův Villarreal vrátil mezi španělskou smetánku a během léta náležitě posiloval – dorazili například Giovani dos Santos a Tomás Pina a brankář Sergio Asenjo.[23]Žlutá ponorka vybojovala šesté místo i díky gólům útočníků dos Santose, Ucheho a Perbeta. Další rok z toho bylo znovu šesté místo opět zaručující „EL“. Tato sezóna také přinesla největší pokrok v rámci španělského poháru 2014/15, kde Villarreal dosáhl semifinále. Postupu do finále nakonec zabránila Barcelona.[24]

Sezónu 2015/2016 zahájila Žlutá ponorka ve velkém stylu a první týdny shlížela na ostatní španělské prvoligové celky svrchu, navzdory letním odchodům mnoha hráčů (Giovani dos Santos, Moreno, Uche, Vietto). Právě proto bylo nutné investovat do kádru, což přimělo management utratit 43 milionů . Kádr tak rozšířili útočníci Cédric Bakambu a Roberto Soldado, dále potom hráči jako Samu Castillejo, Samuel García, Denis Suárez a další. První místo se sice nepodařilo udržet, to konečné čtvrté ale znamenalo návrat do Ligy mistrů pro další rok.[1] Tažení Evropskou ligou začalo v základní skupině, kde Španělé skončili druzí za Rapidem Wien, ale před Viktorií Plzeň a Dinamem Minsk. Ve vyřazovací části překonali Neapol, Leverkusen, Spartu, aby v semifinále narazili na Liverpool. Domácí utkání na konci dubna Villarreal vyhrál 1:0 zásluhou pozdní trefy Lópeze Álvareze v nastaveném čase.[25] Na Anfield Road přišla porážka 0:3 a s nadějemi na první pohárové finále bylo konec. Porážce přispěl brzký vlastní gól Soriana v úvodní desetiminutovce.[26]

Přestože měl Marcelinův kontrakt trvání do roku 2019, jeho názorové neshody s klubovým vedením vyústily v srpnu 2016 v jeho vyhazov.[27] Nástupcem se mu stal Fran Escribá, jenž se musel popasovat se zraněním Roberta Soldada. Ligový ročník 2016/17 byl zakončen pátou pozicí, postoupilo se ze skupiny Evropské ligy, v šestnáctifinále však klub obdržel debakl 0:4 na vlastním trávníku od římského AS[28] a po odvetě se s Evropou rozloučil. Během ledna roku 2017 se stadion dočkal přejmenování na Estadio de la Cerámica k poctě místnímu keramickému průmyslu.[29] Rovněž ročník La Ligy 2017/18 skončila Žlutá ponorka na místě pátém.[24] Od září ji už vedl jiný trenér, a to Javier Calleja.[30] Ten skončil v Evropské lize ve stejné fázi jako jeho předchůdce, když v šestnáctifinále padl proti Lyonu.

Získané trofejeEditovat

(2003, 2004)

Účast v evropských pohárechEditovat

Ročník Soutěž Kolo Klub Doma Venku Celkem
2002/2003 Pohár Intertoto 2. kolo   FH 2:0 2:2 4:2
3. kolo   Turín FC 2:0 0:2 2:2 (4:3 pen.)
Semifinále   Troyes AC 0:0 2:0 2:0
Finále   Málaga CF 0:1 1:1 1:2
2003/2004 Pohár Intertoto 3. kolo   Brescia Calcio 2:0 1:1 3:1
Semifinále   FC Zbrojovka Brno 2:0 1:1 3:1
Finále   SC Heerenveen 0:0 2:1 2:1
2003/2004 Pohár UEFA 1. kolo   Trabzonspor 0:0 3:2 3:2
2. kolo   FK Torpedo Moskva 2:0 0:1 2:1
3. kolo   Galatasaray SK 3:0 2:2 5:2
4. kolo   AS Řím 2:0 1:2 3:2
Čtvrtfinále   Celtic 2:0 1:1 3:1
Semifinále   Valencia CF 0:0 0:1 0:1
2004/2005 Pohár Intertoto 2. kolo   Odense BK 2:0 3:0 5:0
3. kolo   FK Spartak Moskva 1:0 2:2 3:2
Semifinále   Hamburger SV 1:0 1:0 2:0
Finále   Atlético Madrid 2:0 0:2 2:2 (3:1 pen.)
2004/2005 Pohár UEFA 1. kolo   Hammarby IF 3:0 2:1 5:1
Skupina E   SS Lazio - 1:1 2. místo
  Middlesbrough FC 2:0 -
  FK Partizan - 1:1
  Egaleo FC 4:0 -
Šestnáctifinále   Dynamo Kyjev 2:0 0:0 2:0
Osmifinále   Steaua Bukurešť 2:0 0:0 2:0
Čtvrtfinále   AZ Alkmaar 1:2 1:1 2:3
2005/2006 Liga mistrů UEFA 3. předkolo   Everton FC 2:1 2:1 4:2
Skupina D   SL Benfica 1:1 1:0 1. místo
  OSC Lille 1:0 0:0
  Manchester United FC 0:0 0:0
Osmifinále   Rangers FC 1:1 2:2 3:3 (v)
Čtvrtfinále   Inter Milán 1:0 1:2 2:2 (v)
Semifinále   Arsenal FC 0:0 0:1 0:1
2006 Pohár Intertoto 3. kolo   NK Maribor 1:2 1:1 2:3
2007/2008 Pohár UEFA 1. kolo   BATE Borisov 4:1 2:0 6:1
Skupina C   ACF Fiorentina 1:1 - 1. místo
  AEK Athény - 2:1
  FK Mladá Boleslav - 2:1
  Elfsborg IF 2:0 -
Šestnáctifinále   Zenit Petrohrad 2:1 0:1 2:2 (v)
2008/2009 Liga mistrů UEFA Skupina E   Manchester United FC 0:0 0:0 2. místo
  Aalborg BK 6:3 2:2
  Celtic FC 1:0 0:2
Osmifinále   Panathinaikos Athény 1:1 2:1 3:2
Čtvrtfinále   Arsenal FC 1:1 0:3 1:4
2009/2010 Evropská liga UEFA Play-off   NAC Breda 6:1 3:1 9:2
Skupina G   Red Bull Salzburg 0:1 0:2 2. místo
  SS Lazio 4:1 1:2
  Levski Sofia 1:0 2:0
Šestnáctifinále   VfL Wolfsburg 2:2 1:4 3:6
2010/2011 Evropská liga UEFA Play-off   FK Dněpr Mohylev 5:0 2:1 7:1
Skupina D   PAOK Soluň 1:0 0:1 1. místo
  Dinamo Záhřeb 3:0 0:2
  Club Brugge 2:1 2:1
Šestnáctifinále   SSC Neapol 2:1 0:0 2:1
Osmifinále   Bayer Leverkusen 2:1 3:2 5:3
Čtvrtfinále   FC Twente 5:1 3:1 8:2
Semifinále   FC Porto 3:2 1:5 4:7
2011/2012 Liga mistrů UEFA Play-off   Odense BK 3:0 0:1 3:1
Skupina A   Bayern Mnichov 0:2 1:3 4. místo
  SSC Neapol 0:2 0:2
  Manchester City FC 0:3 1:2
2014/2015 Evropská liga UEFA Play-off   FC Astana 4:0 3:0 7:0
Skupina A   Borussia Mönchengladbach 2:2 1:1 2. místo
  FC Zürich 4:1 2:3
  Apollon Limassol 4:0 2:0
Šestnáctifinále   RB Salzburg 2:1 3:1 5:2
Osmifinále   Sevilla FC 1:3 1:2 2:5
2015/2016 Evropská liga UEFA Skupina E   Viktoria Plzeň 1:0 3:3 2. místo
  Rapid Vídeň 1:0 1:2
  Dinamo Minsk 4:0 2:1
Šestnáctifinále   SSC Neapol 1:0 1:1 2:1
Osmifinále   Bayer Leverkusen 2:0 0:0 2:0
Čtvrtfinále   AC Sparta Praha 2:1 4:2 6:3
Semifinále   Liverpool FC 1:0 0:3 1:3
2016/2017 Liga mistrů UEFA Play-off   AS Monaco FC 1:2 0:1 1:3
2016/2017 Evropská liga UEFA Skupina L   FC Zürich 2:1 1:1 2. místo
  Steaua Bukurešť 2:1 1:1
  Osmanlıspor 1:2 2:2
Šestnáctifinále   AS Řím 0:4 1:0 1:4
2017/2018 Evropská liga UEFA Skupina A   SK Slavia Praha 2:2 2:0 1. místo
  Maccabi Tel Aviv 0:1 0:0
  FC Astana 3:1 3:2
Šestnáctifinále   Olympique Lyon 0:1 1:3 1:4
2018/2019 Evropská liga UEFA Skupina G   Glasgow Rangers 2:2 0:0 1. místo
  Rapid Vídeň 5:0 0:0
  Spartak Moskva 2:0 3:3
Šestnáctifinále   Sporting Lisabon 1:1 1:0 2:1
Osmifinále   Zenit Petrohrad 2:1 3:1 5:2
Čtvrtfinále   Valencia 1:3 0:2 1:5

Známí hráčiEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c VALLADARES, Carlo. How Villarreal Are, Against The Odds, Challenging Spanish Football's Triopoly. These Football Times [online]. 2017-01-26 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b FC Villarreal: Stadion [online]. transfermarkt.com [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Žlutá ponorka zamíří znovu do Česka. Sparta vyzve v boji o semifinále Evropské ligy Villarreal. Sport.cz [online]. 2016-03-18 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. 
  4. a b LIEW, Jonathan. Villarreal rise again on spirit of an owner like no other. The Telegraph [online]. 2016-04-28 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Archivovaná kopie. www.laliga.es [online]. [cit. 2016-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-26. 
  6. Why Villarreal are known as the Yellow Submarine, UEFA.com, cit. 13. 3. 2016 (anglicky)
  7. Feargal Brennan. Life On Board The Yellow Submarine of Villarreal, The Club That Wouldn't Quit. These Football Times [online]. 2016-09-23 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. [1]
  9. a b c d e f g h i TEJWANI, Karan. How Manuel Pellegrini Guided Riquelme, Forlán, Senna And Co To Stunning Heights At Villarreal. These Football Times [online]. 2019-06-24 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. [2]
  11. Juan Pedro Adrados. Spain 1998/99 [online]. RSSSF, 2000-01-26 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Promotion to the First Division [online]. villarrealcf.es [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Forlan joins Villarreal. BBC Sport [online]. 2004-08-21 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. [3]
  15. Third in LaLiga [online]. villarrealcf.es [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Villarreal 2-1 Everton. BBC Sport [online]. 2005-08-24 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Rangers 2-2 Villarreal. BBC Sport [online]. 2006-02-22 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Villarreal 1-1 Rangers. BBC Sport [online]. 2006-03-07 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ADAMSON, Mike. Arsenal 1 - 0 Villarreal. The Guardian [online]. 2006-04-19 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Rossi quits United for Villarreal. Daily Mail [online]. 2007-07-31 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Manuel Preciado dies 24 hours after being appointed Villarreal coach. BBC Sport [online]. 2012-06-07 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. [4]
  23. PAVLÍK, Tomáš. Marcelino chce konkurenceschopný a spolehlivý Villarreal. Eurofotbal.cz [online]. 2013-07-13 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. 
  24. a b Adn Europeo [online]. www.villarrealcf.es [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. JUREJKO, Jonathan. Villarreal 1-0 Liverpoool. BBC Sport [online]. 2016-04-28 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. MAGOWAN, Alistair. Liverpool 3-0 Villarreal. BBC Sport [online]. 2016-05-05 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Villarreal sack coach Marcelino. As.com [online]. 2016-08-11 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Ibrahimovic a Džeko se blýskli hattrickem, jejich týmy míří k postupu. IDNES.cz [online]. 2017-02-16 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. 
  29. Villarreal rename their stadium to Estadio de la Ceramica. Marca [online]. 2017-01-08 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. LOWE, Sid. Meet the new Villarreal boss. Same as the old Villarreal boss. The Guardian [online]. 2019-02-04 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat

  Obrázky, zvuky či videa k tématu Villarreal CF ve Wikimedia Commons