Wikipedie

Wikipedista:Vasek7/Bělohorský mýtus/DoS

< Wikipedista:Vasek7‎ | Bělohorský mýtus
ikona
Jeden nebo více uživatelů zpochybnili nezaujatost, ověřitelnost, faktickou přesnost nebo encyklopedičnost, případně i další aspekty tohoto článku.
Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.
ikona
Tato stránka potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte.
Konkrétní problémy: srozumitelnost, vhodnější členění, úvodní definice

Bělohorský mýtus představuje historicky podmíněnou složku kulturní tradice novodobého českého národa, retrospektivně navazující na dramatické události z doby kolem roku 1620 a vytvářející takový obraz těchto událostí a výklad jejich smyslu, který podporuje soudržnost národní pospolitosti a který se zpřítomňuje v komemorativním rituálu součinnosti elit s veřejností.[1] V českém historickém povědomí je v kontextu novodobých dějin chápán jako symbol celé epochy vyjadřující přelomový charakter událostí předbělohorské i pobělohorské doby.[2] V převratných historických okamžicích vystupoval do popředí.[2] Postupně se vyvíjel a v přímé souvislosti s klíčovými událostmi českých dějin se měnil.[2] V průběhu jeho transformace ve 20. století se v těsné souvislosti s aktuální politickou situací uplatňovala jeho symbolika v různých podobách.[2]

17. století

Mýtus se začal postupně vytvářet ve druhé polovině 17. století zásluhou domácí katolické šlechty.[3] Ta měla oprávněný pocit, že její vliv na politické záležitosti v zemi upadá, protože v předbělohorských poměrech hrála vedle panovníka mnohem významnější úlohu.[3] Mimo to bylo možné vést ze strany stavovské protestantské emigrace polemiku o tom, zda je skutečně Ferdinand II. legitimním českým králem.[4] U barokních historiografů Bohuslava Balbína a Jana Františka Beckovského se také objevovaly první výčitky na adresu vídeňského dvora.[3]

18. století

Hlavní důraz na Bílou horu jako na konec české samostatnosti byl položen teprve ve druhé polovině 18. století, kdy se v důsledku centralizačních snah Marie Terezie a jejího syna Josefa II. český stát stal provincií Rakouského císařství.[5] Obsahem lokálních pověstí byli také často místní vzpoury a jejich vůdcové vedené proti cizí vrchnosti.[6] První písemný záznam o porobě českého národa po bitvě na Bílé hoře je z konce 18. století, kdy se v německém kalendáři objevil velmi temperamentní příběh o třicetileté válce od Friedricha Schillera.[7][8] Datum bitvy na Bílé hoře jako periodizačního mezníku poprvé použil Josef Dobrovský.[3]

19. století

V první polovině 19. století se mýtus Bílé hory široce rozvinul, protože ztratil svůj původní náboženský podtext.[5] V pojetí 19. století nejde v bitvě na Bílé hoře o vítězství katolíků nad protestanty, ale do popředí se dostává dříve neexistující motiv národnostní.[5] Bitva byla spatřována jako katastrofa celonárodního dosahu.[9] Paušální odsouzení se vztahovalo i na umělecký sloh té doby.[10] Barokní umění nebylo hodnoceno na základě uměleckých kritérií, ale jako sloh vítězné protireformace, nenárodní a nelidový.[10] Český nacionální vztah k monarchii a dynastii již byl nenapravitelně nepřátelský.[11]

Hlavním cílem české politiky v 19. století byla obnova českého státu jako samostatného celku v rámci habsburských držav.[6] Představa Bílé hory jako mezníku posloužila jako argument v tomto politickém boji.[6] Byla vytvořena následující koncepce: v dávných dobách měl český národ svůj velký a silný stát; časem byl tento stát oslaben a český národ svým nepřátelům dočasně podlehl; nyní (v 19. století) však nadešel čas, kdy se národ probudil, aby opět dosáhl své bývalé velikosti.[6] To také znamená, že tento národ musí obnovit i vlastní stát.[6] Z mýtu bělohorského vyplývá tak vlastně nepřímo i mýtus národního obrození.[6]

V lidovém chápání měla obnova národní velikosti i svou sociální dimenzi.[6] Zcela naivně a v rozporu se skutečností byly staré časy chápány jako věk sociální spravedlnosti, kdy se lidu vedlo dobře, zatímco v 19. století se mu dařilo špatně.[6] Pobělohorská doba získala charakter období, kdy je postižena většina obyvatelstva ztrátou svých práv a svobod.[6] Mělo se jednat o dobu zvýšeného útisku poddaných, kterým cizí vrchnost bere jejich stará práva.[6] Z nejznámější antifeudální pověsti o Janu Sladkém-Kozinovi a povstání Chodů se díky Jiráskovu literárnímu zpracování stala součást národního historického vědomí.[6]

Zrovnoprávnění němčiny s češtinou v Obnoveném zřízení zemském bylo chápáno jako pokus o germanizaci.[4] Tyto teze o národnostním útisku Čechů v Rakousku se objevily v souvislosti s jazykovými zápasy mezi Českými Němci a Čechy.[12] Čeští politici měli pocit, že Vídeň nadržuje Němcům, naopak němečtí nacionalisté zase obviňovali dvůr, že je příliš nakloněn Čechům.[12] Tvrzení o germanizačních snahách Vídně neodpovídaly skutečnosti.[12] O nerovnoprávném postavení Čechů v monarchii bylo možné hovořit z hlediska jejich podílu na správě státu jako celku, nikoliv však z hlediska národnostního.[12] V Předlitavsku byla ústavně zaručena rovnoprávnost všech národů i jazyků.[12] Habsburkové samotní se nepovažovali za Němce, germanizace neněmeckých území v žádném směru nepodporovali a neměli zájem dělat z Rakouska národnostně německý stát, protože ten by se pak snažil o připojení k sousednímu Německu.[12] Obnovené zřízení zemské reflektovalo faktický stav v zemi.[12] Čechy byly dvojjazyčným územím dávno před Bílou horou, částečně díky přistěhovalectví luteránů ze Saska do severočeského pohraničí.[4]

Koncepce stýkání a potýkání se dobrých Čechů se zlými Němci se v ucelené podobě objevuje u Františka Palackého, byť kořeny tohoto pojetí je možné nelézt již v humanistickém období.[5] Palacký koncepci výrazně obohatil vyzdvihováním husitství jako vrcholu národních dějin a naopak Bílé hory jako tragédie celého národa.[4][13] V české historické próze se vyskytovalo i schematické zobrazení jezuitského řádu jako zdroj všeho zla bez náznaku jejich pozitivního vlivu.[14]

20. století

Na samém počátku dvacátých let v souvislosti s kulatým výročím bělohorské bitvy i staroměstské exekuce byla Bílá hora vnímána jako největší tragédie českých dějin, kterou měl mít národ stále na paměti jako osudové memento.[15] Bělohorský mýtus prošel ve 20. století několika transformacemi.[6] První nastala v souvislosti s politickým bojem za vznik samostatného československého státu.[6] Druhá měla souvislost s vydáním románu Temno od Aloise Jiráska z roku 1915.[6] Pojem temno se velmi rychle vžil i pro celou dobu českého baroka.[12][16] V memorandu, které odevzdal T. G. Masaryk v dubnu 1915 dohodovým mocnostem, se výslovně zdůrazňuje právní samostatnost českého státu, kterou reálně zničil habsburský absolutismus.[12] V různých jiných dokumentech té doby se vyskytuje odvolání na Bílou horu jako na utrpení, které Čechům přinesla.[12]

K představě Bílé hory jako konce české samostatnosti, po které následuje dlouhá doba útrap, velmi napomohly historické spisy francouzského historika Ernesta Denise,[17][18] které byly vydané česky v letech 1893 a 1905–1906 a dobře zapadly do koncepce dějin Františka Palackého.[19][5][20][21] Nejznámější polemikou byl však spor Pekař – Masaryk.[22]

T. G. Masaryk posunul vrchol českých dějin k ideji československého státu, ve kterém nabyla symbolika Bílé hory nového významu.[3] Vznik Československé republiky byl chápán jako logické vyvrcholení českých dějin a také jako nové naplnění odkazu husitství.[16] Metamorfózou mýtu Bílé hory vznikl nový mýtus o třistaleté rakouské porobě.[12] Vznik samostatného československého státu byl nejen v širokých vrstvách, ale i v oficiální propagandě chápán jako odčinění Bílé hory a osvobození z třistaleté poroby.[12] Český deník například tvrdil, že mariánský sloup v Mnichově byl opravdu postaven (roku 1638) k naší (České) pobělohorské potupě.[23][24] Překonat neblahé dědictví Bílé hory bylo heslem mnoha politických stran a v rukou agrární strany se stalo nejpádnějším argumentem při provádění pozemkové reformy.[25]

„ Tady na Bílé hoře utrpěl náš národ těžkou národní porážku. Tady byla v nerovném boji přemožena a vybita poslední hrstka obránců české samostatnosti a české svobody. A pak po této strašné porážce nastala ona nešťastná doba našich národních dějin – ona doba pobělohorského temna, poroby a poddanství. Jako dravci se tehdy vrhli do naší země hordy cizácké, aby loupili a zabrali pro sebe lány půdy zemědělské i lesní, paláce, zámky, celé vesnice a kraje. “
— Václav Majer[26]

Novou metamorfózu prodělal mýtus Bílé hory po roce 1938 v souvislosti s mnichovskou dohodou a následnou likvidací Československa.[26] Rozvinula se paralela: již v roce 1620, stejně jako v roce 1938, se Češi obětovali za hodnoty Evropy a západní civlizace, přičemž se zrada spojencům již tehdy vymstila, když odmítli přijít Čechům na pomoc, protože pak museli sami válčit s Habsburky ještě dalších 28 let.[26]

Mýtus pobělohorské doby a pohledu na husitství využili po roce 1945 komunisté, kteří ji kladli do protikladu s dobou husitskou a dávali ji za příklad zrady vyšších tříd nad zájmy českého národa.[26] Zdeněk Nejedlý v doslovech k románům Aloise Jiráska představil komunismus jako logické vyústění českých dějin.[27] Z husitů se stali sociální a národní revolucionáři a z táboritů první komunisté bojující za beztřídní společnost.[26] Ve filmech Otakara Vávry je viditelná snaha eliminovat z dějin jakýkoliv náboženský motiv.[28] Únorový převrat byl komunistickou propagandou prezentován jako definitivní odčinění Bílé hory.[29] Doba pobělohorská se stala symbolem stejného úpadku, jaký existoval v předmnichovské Československé republice.[29]

V sedmdesátých a osmdesátých letech nebyla zformulována žádná nová koncepce a neobjevily se ani snahy motiv Bílé hory ideologicky využívat.[30] Na tom se nic podstatného nezměnilo ani po pádu komunistického režimu v roce 1989.[30]

21. století

Na počátku 21. století panuje výrazná nechuť k vytváření jakýchkoliv dějinných koncepcí vůbec.[30] Objevilo se pouze jediné beletristické dílo čerpající z bělohorských motivů s názvem 27 popravených českých pánů očima 27 (nepopravených) českých spisovatelů.[31] V dobách svobody bělohorský mýtus skomírá.[31]

V některých periodikách dostala prostor tzv. kauza divize Valdštejn, jež vyvrcholila v roce 2002.[31] Odpor vůči názvu 1. mechanizované divize AČR nepramenil jen z odporu k „bezcharakternímu“ Valdštejnovi, který byl opět prezentován v duchu tradičních klišé[zdroj?] jako bezohledný kořistník a několikanásobný zrádce, ale také z averze vůči souvislostem typu SS-Kampfgruppe Wallenstein,[zdroj?] spjatým s dobou druhé světové války.[32] Jedna vrstva historické paměti tak byla překryta novější a časově mladší vrstvou, vyvolávající mnohem aktuálnější a citlivější asociace.[33] Divize byla v souvislosti dalšími reformami armády nakonec rozpuštěna, a tím pozbyl na aktuálnosti i problém jejího kontroverzního názvu.[33]

Parlamentní volby se jednomu z předsedů soupeřících politických stran jevily jako vhodná příležitost k využití bělohorských reminiscencí.[33] V televizní debatě Otázky Václava Moravce premiér Jiří Paroubek týden před volbami prohlásil: „Od Bílé hory se v této zemi nekradlo tak jako za vlád ODS.“[33][34]

Restituce šlechtického a církevního majetku vyvolaly v části českého tisku opětovné bělohorské reminiscence.[31] Majetek, který se měl vracet, byl prezentován jako výsledek pobělohorského kořistnictví katolické církve a příslušníků cizích šlechtických rodů.[31]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Bělohorský mýtus [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2019-11-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d KOLDINSKÁ, Marie. Per saecula ad tempora nostra. Svazek 2. Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, 2007. Kapitola Bělohorský mýtus v českém historickém povědomí 20. století, s. 934. [dále jen Koldinská]. 
  3. ↑ a b c d e PETRÁŇ, Josef. Traditio et cultus. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-762-1. Kapitola Na téma mýtu Bílé hory, s. 148–149. 
  4. ↑ a b c d RYCHLÍK, Jan. Literární mystifikace, etnické mýty a jejich úloha při formování národního vědomí. Uherské Hradiště: Studie Slováckého muzea, 2001. Dostupné online. Kapitola Bitva na Bílé hoře a mýtus o třistaleté porobě (transformace mýtu v dějinném vývoji), s. 86. [dále jen Rychlík (2001)]. 
  5. ↑ a b c d e Rychlík (2001), str. 87.
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n Rychlík (2001), str. 88.
  7. ↑ Brockhaus Conversations-Lexikon. Svazek 1. Amsterdam: Kunst- und Industrie-Comptoir, 1809. Dostupné online. S. 362–366. (německy) 
  8. ↑ SCHILLER, Friedrich. Calender für Damen. Leipzig: G. J. Göschen, 1791. S. XV. (německy) 
  9. ↑ RAK, Jiří. Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Praha: H & H, 1994. ISBN 80-85787-73-3. S. 130. [dále jen Rak]. 
  10. ↑ a b Rak, str. 134.
  11. ↑ Rak, str. 139.
  12. ↑ a b c d e f g h i j k l Rychlík (2001), str. 89.
  13. ↑ RYCHLÍK, Jan. Historie, mýty a jízdní řády. Praha: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-637-6. S. 17. 
  14. ↑ MAŠOVÁ, Lucie. Bělohorský mýtus v historické próze 19. století a stereotypy s ním spojené. Legendy a mýty české a slovenské literatury. Ústav pro českou literaturu AV ČR. Roč. 6., s. 86. Dostupné online. 
  15. ↑ Koldinská, str. 935.
  16. ↑ a b Rychlík (2015), str. 18.
  17. ↑ DENIS, Ernest. Konec samostatnosti české. Praha: Bursík a Kohout, 1893. 762 s. 
  18. ↑ DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. Praha: Matice lidu, 1911. 
  19. ↑ ZITA Bourbonsko-Parmská in Poslední Habsburk na českém trůně [film]. Režie Karel FUKSA. Česko: Česká televize, 2002. Délka 58 min. Abstrakt dostupný online.
  20. ↑ Rychlík (2015), str. 11 a 12.
  21. ↑ ČORNEJOVÁ, Ivana; KAŠE, Jiří; MIKULEC, Jiří; VLNAS, Vít. Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek VIII. Praha: Paseka, 2008. 800 s. ISBN 978-80-7185-947-5. S. 165–166. 
  22. ↑ Rychlík (2015), str. 22.
  23. ↑ MOLT, Štěpán. Bílá hora a stržení mariánského sloupu v roce 1918. Praha, 2008. 144 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Pokorný. s. 16. Dostupné online.
  24. ↑ Dva sloupy. Národní politika. Praha: Roč. 36, čís. 261, s. 1. 
  25. ↑ UHLÍŘ, Dušan. Drama Bílé hory: Česká válka 1618–1620. Brno: CPress, 2017. ISBN 978-80-264-1409-4. S. 146. 
  26. ↑ a b c d e Rychlík (2001), str. 90.
  27. ↑ Jiráskovská akce [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2019-10-28]. Dostupné online. 
  28. ↑ Rychlík (2015), str. 19.
  29. ↑ a b Rychlík (2001), str. 91.
  30. ↑ a b c Rychlík (2001), str. 92.
  31. ↑ a b c d e Koldinská, str. 936.
  32. ↑ Koldinská, str. 936 a 937.
  33. ↑ a b c d Koldinská, str. 937.
  34. ↑ Otázky Václava Moravce, ČT1, 28. 5. 2006. Čas 1:01:28. Dostupné online.

Literatura

  • MAMATEY, Victor. The Battle of the White Mountain as a Myth in Czech History. East European Quarterly. Boulder: University of Colorado, 1981, roč. 15, čís. 3, s. 335–345. (anglicky) 
  • PETRÁŇ, Josef. Traditio et cultus. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-762-1. Kapitola Na téma mýtu Bílé hory, s. 141–162. 
  • RAK, Jiří. Bývali Čechové. Jinočany: H&H, 1994. 152 s. ISBN 80-85787-73-3. Kapitola Tři sta let jsme úpěli, s. 127–140. 
  • RYCHLÍK, Jan. Literární mystifikace, etnické mýty a jejich úloha při formování národního vědomí. Uherské Hradiště: Studie Slováckého muzea, 2001. Dostupné online. Kapitola Bitva na Bílé hoře a mýtus o třistaleté porobě (transformace mýtu v dějinném vývoji), s. 85–94. 
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. ISBN 80-86695-44-1. Kapitola Mýtus, s. 291–302. 
  • KOLDINSKÁ, Marie. Per saecula ad tempora nostra. Svazek 2. Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, 2007. Kapitola Bělohorský mýtus v českém historickém povědomí 20. století, s. 934–939. 
  • MAŠOVÁ, Lucie. Bělohorský mýtus v historické próze 19. století a stereotypy s ním spojené. Legendy a mýty české a slovenské literatury. Ústav pro českou literaturu AV ČR. Roč. 6., s. 84–89. Dostupné online. 
  • MOLT, Štěpán. Bílá hora a stržení mariánského sloupu v roce 1918. Praha, 2008. 144 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Pokorný. s. 29–62. Dostupné online.
  • DOSTÁLKOVÁ, Lucie. Bělohorský mýtus a mystifikace. Bohemica Olomucensia. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, roč. 3, čís. 1, s. 77–81. 
  • RYCHLÍK, Jan. Historie, mýty a jízdní řády. Praha: Vyšehrad, 2015. 202 s. ISBN 978-80-7429-637-6. 
  • UHLÍŘ, Dušan. Drama Bílé hory: Česká válka 1618–1620. Brno: CPress, 2017. ISBN 978-80-264-1409-4. Kapitola Bělohorské dědictví, s. 144–146. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Vasek7/Bělohorský_mýtus/DoS&oldid=17870564“