Slovenská země (1938–1939)

autonomní země v Československu v letech 1938–1939
(přesměrováno z Slovenská autonomní země)

Slovenská země (dobově též země Slovenská, slovensky Slovenská krajina) bylo autonomní území v Československu na přelomu let 1938 a 1939. Slovenská autonomie byla za druhé republiky vyhlášena 6. října 1938 žilinskou dohodou, po jejím ústavním zakotvení 23. listopadu 1938 byl název celé republiky změněn na Česko-Slovensko. Autonomní země, v níž vládla Hlinkova slovenská ľudová strana s výrazně nacionalistickou politikou, existovala do 14. března 1939, kdy byl jejím sněmem vyhlášen samostatný Slovenský stát, čímž zaniklo i Česko-Slovensko.

Slovenská země
Slovenská krajina
 První republika
 Země Slovenská
1938–1939 Slovenská republika (1939–1945) 
Vlajka státu
vlajka
geografie
rozloha:
38 456 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
2 709 000 (k 31. prosinci 1938)
národnostní složení:
Slováci (84,6 %), Němci (4,7 %), Češi (3,5 %), Rusíni (2,9 %), Maďaři (2,5 %), Židé (1,1 %), Romové (1,0 %)
státní útvar
vznik:
zánik:
14. března 1939 (nezávislost)
1. ledna 1940 (zrušení zemského zřízení)
státní útvary a území
Předcházející:
První republika První republika
Země Slovenská Země Slovenská
Nástupnické:
Slovenská republika (1939–1945) Slovenská republika (1939–1945)

SymbolyEditovat

Zákon o autonomii se symbolům Slovenské země nevěnuje. Používán byl slovenský znak (trojvrší s dvojitým křížem), oficiálně zavedený v Československu zákonem č. 252/1920 Sb., a vlajka se třemi vodorovnými pruhy (bílým, modrým a červeným), která byla za první republiky sice užívána, ovšem pouze neoficiálně. Po vyhlášení autonomie se začalo debatovat o formě a obsahu znaku a kromě stávající vlajky byla hojně používána tzv. autonomistická vlajka, tvořená modrým listem s bílým diskem uprostřed, na němž se nachází červený dvojitý kříž. Ta byla spojena hlavně s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou.[1] Prezidium Ministerstva vnitra Slovenské země dne 5. prosince 1938 rozhodlo o používání znaku v podobě, v jaké byl na malém státním československém znaku.[2]

HistorieEditovat

Vznik autonomní Slovenské zeměEditovat

V rámci československého zemského zřízení existovala samosprávná země Slovenská, mnozí slovenští političtí představitelé však toužili po autonomii či dokonce samostatnosti. Autonomistické tendence slovenských politiků vyvrcholily na podzim 1938 po mnichovské dohodě, na jejímž základě přišlo Československo o velkou část svého území. Ústavní zákon o autonomii Slovenska byl sice připravován již v předchozích měsících, po odstoupení pohraničí však nátlak nacionalistické Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS) eskaloval. Ľudovci se se slovenskými politiky z ostatních politických stran domluvili a 6. října 1938 zveřejnili žilinskou dohodu, kterou Slovensko fakticky vyhlásilo autonomii. Žádali v ní jednak urychlené schválení ústavního zákona o autonomii, jednak okamžité vytvořené autonomní slovenské vlády, které měla být v rámci Slovenska ihned předána výkonná moc. Ještě téhož dne jmenovala československá vláda, na kterou přešly po rezignaci Edvarda Beneše z funkce hlavy státu prezidentské pravomoci, Jozefa Tisa ministrem pro správu Slovenska, a tedy fakticky předsedou slovenské vlády. Na Tisův návrh byli následujícího dne jmenováni i další čtyři ministři, takže se první autonomní slovenská vláda mohla chopit výkonné moci.[3] Členové slovenské vlády, sídlící v Bratislavě, byli zároveň členy vlády republikové.[4] Nadále zůstal zachován zemský úřad z předchozí doby samosprávné země, v čele se zemským prezidentem, jenž byl vládou jmenovaným státním úředníkem. Stávající zemský prezident Jozef Országh byl již 6. října penzionován a na jeho místo byl od 11. října dekretem vlády jmenován přívrženec HSĽS Julián Šimko.[5]

 
Jozef Tiso

Zatímco západní polovina republiky byla po mnichovské dohodě silně ochromena odstoupením českého pohraničí Německu, Slovensku se zpočátku velké územní změny vyhnuly. Německá armáda pouze 10. října 1938 obsadila bratislavské předmostí Petržalku a Devín.[6][7] Dne 2. listopadu 1938 ale byla ukončena jednání první vídeňské arbitráže, podle níž muselo Československo ve dnech 5.–10. listopadu přenechat Maďarsku rozsáhlé území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Během listopadu pak ještě došlo k předání některých menších území kolem severní hranice Polsku.[8]

Nová autonomní zemská vláda rozpustila k 21. listopadu 1938 zemské zastupitelstvo, zemské výbory a zemské komise.[5] Toto proběhlo v době, kdy byl navržený zákon o autonomii schválen Národním shromážděním, čímž došlo k legalizaci faktického stavu autonomního Slovenska. Ústavní zákon č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenské země, účinný od 23. listopadu 1938,[9] zásadně změnil dosavadní československou ústavu, prohlašující republiku za unitární stát. Tímto usnesením došlo de facto ke vzniku trialistické asymetrické federace; autonomní bylo pouze Slovensko a na základě podobného zákona také Podkarpatská Rus, historické české země autonomii nezískaly a byly nadále spravovány ústředními československými orgány.[10] Zákonodárnou moc na území Slovenska měl vykonávat Sněm Slovenské země a spravovat ji měla zemská vláda, úřední řečí zde byla nyní pouze slovenština. Měl také nově vzniknout slovenský nejvyšší soud a nejvyšší správní soud. Společné zájmy (zahraniční věci, obrana, měna, cla, doprava, pošta) však zůstaly v pravomocích centrální republikové vlády a Národního shromáždění, společná byla i hlava státu.[9] V zákoně o autonomii Slovenska byl rovněž poprvé užitý tvar názvu státu se spojovníkem, totiž Česko-Slovenská republika (Česko-Slovensko), který pak byl používán až do zániku státu v polovině března 1939.[11] Po zvolení Emila Háchy prezidentem 30. listopadu 1939 podala československá vláda (do níž patřili i slovenští a podkarpatoruští zástupci) dle předchozí dohody demisi. Hácha následně jmenoval nový kabinet a v čele toho slovenského se opět objevil Tiso.[4]

Politika slovenské vlády ovládané HSĽS byla výrazně nacionalistická, protičeská a protižidovská.[12] Během října a listopadu byly některé politické strany touto vládou zakázány a většina ostatních byla sloučena do Hlinkovy slovenské ľudové strany-Strany slovenské národní jednoty (HSĽS-SSNJ). Po opětovném rozpuštění stran v lednu 1939 pak zůstaly pouze HSĽS-SSNJ, Sjednocená maďarská strana a Německá strana.[13]

MezidobíEditovat

První volby do 63členného Sněmu Slovenské země vyhlásil předseda vlády Jozef Tiso 26. listopadu 1938. Vzhledem k účelovému vyhlášení s termínem dodání kandidátek další den, se jich ale zúčastnila pouze HSĽS-SSNJ. Hlasování proběhlo 18. prosince 1938 a HSĽS-SSNJ (i s několika karpatskými Němci a Maďary na kandidátce) získala 96,6 % hlasů, volební účast činila 92,7 %.[14] První schůze Sněmu, který zasedal v Bratislavě, se uskutečnila 18. ledna 1939,[15] jeho předsedou byl zvolen Martin Sokol.[16] Na návrh Sněmu odvolal prezident Hácha druhou Tisovu vládu a 20. ledna jmenoval novou vládu, opět s Tisovým předsednictvím.[17] Druhá schůze Sněmu se zabývala programovým prohlášením slovenské vlády.[18]

NezávislostEditovat

 
Karol Sidor
Podrobnější informace naleznete v článku Vznik první Slovenské republiky.

Slovenští ministři často jezdili jednat s německými nacistickými politiky do Berlína, což nelibě nesla republiková vláda. V noci z 9. na 10. března 1939 proto proběhl na Slovensku zásah armády, označovaný jako Homolův puč, a prezident Hácha jmenoval provizorní slovenskou vládu, pouze dvoučlennou, jejímž předsedou byl Jozef Sivák, v té době pobývající v Římě při příležitosti korunovace nového papeže Pia XII. V dalších dnech se Hácha dohodl se Sněmem Slovenské země a 11. března jmenoval další vládu, které předsedal umírněný Karol Sidor.[17] Toho začali navštěvovat němečtí kurýři s výzvami k vyhlášení slovenské nezávislosti, což Sidor odmítl.[19]

Dne 14. března 1939 byla zahájena třetí schůze Sněmu. Na ní poslanec Jozef Tiso informoval o své právě proběhnuvší schůzi s říšskoněmeckým kancléřem Adolfem Hitlerem, který si žádal rychlé vyhlášení slovenské nezávislosti, což mělo naleznout podporu u Německa a zároveň zamezit přenechání zbylého slovenského území Maďarsku. Autonomní Sněm Slovenské země poté v poledne toho dne (krátce po dvanácté hodině) odhlasoval a přijal svůj jediný zákon, vyhlášení nezávislosti Slovenského státu. Spekulovalo se o německém autorství tohoto zákona (Tiso jej měl přivést z Berlína od Ribbentropa), jako jeho autor se však přihlásil předseda Sněmu Martin Sokol.[20] Tímto aktem tak zanikla fakticky federativní Česko-Slovenská republika, neboť ústřední republiková vláda a další orgány přišly o jakoukoliv kontrolu nad děním na Slovensku, které vyhlásilo samostatnost,[21] takže další autonomní část státu, Karpatská Ukrajina, byla od českých území zcela oddělena (a krátce poté rovněž vyhlásila nezávislost).[22]

Zemské zřízení reálně fungovalo na Slovensku sice jen do podzimu 1938, nicméně zemský úřad, nyní už bez větších pravomocí, které převzala zemská vláda, existoval i poté v počátcích nezávislého Slovenska. Zrušen byl až zákonem č. 190/1939 ke dni 31. prosinci 1939. Od 1. ledna 1940 se pak Slovenská republika členila na župy.[5][23]

Představitelé autonomní Slovenské zeměEditovat

Předsedové vládEditovat

Seznam vlád:

Zemský prezidentEditovat

GeografieEditovat

K 1. lednu 1936 měla samosprávná Slovenská země rozlohu 49 021 km².[24] V průběhu října a listopadu 1938 postoupilo Československo na základě mnichovské dohody a první vídeňské arbitráže Německu, Maďarsku a Polsku slovenské oblasti o ploše 10 565 km², takže v prosinci 1938 činila rozloha autonomní Slovenské země 38 456 km².[25]

ObyvatelstvoEditovat

Dne 31. prosince 1938 proběhlo na Slovensku mimořádné sčítání lidu, na jehož základě měl být založen národnostní katastr.[26] Podle předběžných výsledků, zveřejněných koncem ledna 1939, žilo tehdy ve Slovenské zemi přibližně 2 709 000 osob, z toho 2 291 000 Slováků (84,6 %), 128 tisíc Němců (4,7 %), 93 688 Čechů (3,5 %), 79 tisíc Rusínů (2,9 %), 67 tisíc Maďarů (2,5 %), 29 928 Židů (1,1 %) a 27 tisíc Romů (1,0 %).[27]

K judaismu se při tomto sčítání přihlásilo 87 487 osob (3,2 %).[27]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KLIMEŠ, Roman. Zemské symboly na území Československa po roce 1918. Heraldická ročenka. 2009, s. 40–84. ISBN 978-80-902772-7-4. 
  2. KŘÍŽAN, Aleš. Historické kořeny současného pojetí heraldického práva – veřejnoprávní aspekt. , 2019. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta – Katedra dějin státu a práva. . s. 113. Dostupné online.
  3. KOLUMBER, David. Druhá Československá republika. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta – Katedra dějin státu a práva. Vedoucí práce Jaromír Tauchen. s. 15–16. Dále jen Kolumber. Dostupné online.
  4. a b Encyklopedie českých právních dějin, I. svazek A–Č. Příprava vydání Karel Schelle, Jaromír Tauchen. Ostrava: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk v koedici s Key Publishing, 2016. ISBN 978-80-7380-562-3. S. 805. Dále jen Encyklopedie českých právních dějin I. 
  5. a b c ČANÁDY, Bruno. Slovenská krajina 1928 – 1939 [online]. Matica.sk, 2019-06-19 [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. (slovensky) 
  6. TASR. Pred 80 rokmi nemecké vojská obsadili Petržalku [online]. Bratislavskenoviny.sk, 2018-09-29 [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. (slovensky) 
  7. KILIÁNOVÁ, Gabriela. Komu patří Děvín? Pohraniční hrad mezi Slováky, Čechy, Maďary a Němci [online]. Dejinyasoucasnost.cz, 2006 [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. 
  8. Kolumber, s. 14.
  9. a b Ústavný zákon č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenskej krajiny. [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. (slovensky)
  10. Kolumber, s. 45.
  11. Kolumber, s. 18–19.
  12. Encyklopedie českých právních dějin I, s. 318–319.
  13. Kolumber, s. 28.
  14. Encyklopedie českých právních dějin I, s. 318.
  15. KAMENEC, Ivan. Pod dohľadom nemeckej orlice [online]. Historickarevue.com, 2016-09-27 [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. (slovensky) 
  16. PODOLEC, Ondrej. 18. december 1938 – voľby do Snemu Slovenskej krajiny – prvého slovenského zákonodarného orgánu [online]. Upn.gov.sk [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. (slovensky) 
  17. a b Kolumber, s. 80.
  18. Encyklopedie českých právních dějin I, s. 319.
  19. ARPÁŠ, Róbert. Od autonómie k samostatnosti. In: ŠMIGEĽ, Michal; MIČKO, Peter. Slovenská republika 1939–1945 očami mladých historikov IV. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Banská Bystrica 14. – 15. apríla 2005. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Katedra histórie Fakulty humanitných vied a Ústav vedy a výskumu, 2005. Dostupné online. ISBN 80-8083-147-5. S. 8–19. (slovensky)
  20. Kolumber, s. 82.
  21. Encyklopedie českých právních dějin I, s. 799.
  22. Encyklopedie českých právních dějin I, s. 314.
  23. MANIK, Rudolf. Prví slovenskí prezidenti. História. Revue o dejinách spoločnosti. 2004, čís. 1–2, s. 18–19. Dostupné online. (slovensky) 
  24. Statistická ročenka republiky Československé. Praha: Státní úřad statistický, 1937. Dostupné online. S. 1. 
  25. Rozloha nového Česko-Slovenska. Lidové noviny. 1938-12-08, s. 2. Dostupné online. 
  26. Sčítání lidu na Slovensku. Lidové noviny. 1938-12-31, s. 3. Dostupné online. 
  27. a b Výsledky slovenského sčítání. Lidové noviny. 1939-01-28, s. 3. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Encyklopedie českých právních dějin, I. svazek A–Č. Příprava vydání Karel Schelle, Jaromír Tauchen. Ostrava: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk v koedici s Key Publishing, 2016. ISBN 978-80-7380-562-3. S. 316–320. Kapitoly „Autonomie Slovenska (1938)“ a „Česko-Slovenská republika (1938–1939)“. 
  • KOLUMBER, David. Druhá Československá republika. Brno, 2012. 117 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta – Katedra dějin státu a práva. Vedoucí práce Jaromír Tauchen. Dostupné online.
  • Slovenská republika 1939–1945 očami mladých historikov IV. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Banská Bystrica 14. – 15. apríla 2005. Příprava vydání Michal Šmigeľ, Peter Mičko. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Katedra histórie Fakulty humanitných vied a Ústav vedy a výskumu, 2005. 480 s. Dostupné online. ISBN 80-8083-147-5. 

Externí odkazyEditovat