Martin Sokol

československý ministr vnitra Slovenska, člen československého Národního shromáždění a politik slovenské národnosti

Martin Sokol (3. listopadu 1901 Medzibrod16. prosince 1957 Banská Bystrica) byl československý politik, poslanec Národního shromáždění republiky Československé za HSĽS, respektive za alianci Autonomistický blok, a ministr vnitra autonomní slovenské vlády během Druhé republiky.

Martin Sokol
Martin Sokol.png

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1935 – 1939

Poslanec Sněmu Slovenskej krajiny
Ve funkci:
1938 – ???

Min. vnitra autonom. vlády Slovenska
Ve funkci:
11. března 1939 – 14. března 1939
Stranická příslušnost
Členství Autonomistický blok (HSĽS)

Narození 3. listopadu 1901
Medzibrod
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 16. prosince 1957 (ve věku 56 let)
Banská Bystrica
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profese politik
Commons Kategorie Martin Sokol
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Ve 30. letech 20. století byl představitelem mladé generace Hlinkovy slovenské ľudové strany. Podílel se za ni na vypracování návrhu na autonomii Slovenska, který byl publikován roku 1938 u příležitosti 20. výročí Pittsburské dohody. V této době zastával Sokol post generálního tajemníka Hlinkovy slovenské ľudové strany.[1] V návrhu na autonomii Slovenska, podaném v červnu 1938, jehož autorem byl Sokol, se předpokládaly široké pravomoci slovenských orgánů. Historik Jan Rychlík tento návrh označuje za daleko radikálnější než předchozí koncept autonomie z roku 1930. Jeho aplikace by přetvořila Československo ve volnou federaci s prvky konfederace. Slovensku se v něm přiznávala faktická mezinárodněprávní subjektivita, počítalo se se zákazem majorizace. Centrální rozpočet měl navíc kompenzovat údajné poškození Slovenska dosavadní celní politikou.[2]

V parlamentních volbách v roce 1935 získal mandát v Národním shromáždění za Autonomistický blok, jehož vznik iniciovala Hlinkova slovenská ľudová strana. Poslanecké křeslo si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939.[3] Profesí byl generálním tajemníkem strany. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Bratislavě.[4]

V září 1938, kdy již eskalovalo mezinárodní napětí mezi nacistickým Německem a Československem, apelovali Sokol a Jozef Tiso v dopise z 20. září 1938 na prezidenta republiky Edvarda Beneše, aby slovenskou otázku řešil na základě návrhu autonomie z června 1938. 22. září Beneš reagoval příslibem rozšíření pravomocí zemských sněmů a zavedení proporcionality při zastoupení Slováků ve vysokých státních funkcích.[5]

Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za HSĽS na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze.[6] Následně byl zpravodajem ústavněprávního výboru Národního shromáždění při projednávání Ústavního zákona o autonomii Slovenské země.[7] Po jeho přijetí byl v prosinci 1938 zvolen ve volbách do Sněmu Slovenskej krajiny.[8] Na první schůzi autonomního slovenského sněmu se stal jeho předsedou. Jan Rychlík označuje v této době Martina Sokola za umírněného politika, jehož nástup do funkce předsedy slovenského zákonodárného sboru vyvolal dočasné naděje centrální vlády na stabilizaci státoprávních poměrů druhorepublikového Česko-Slovenska.[9]

Sokol krátce působil v březnu 1939 jako ministr autonomní vlády Karola Sidora coby ministr vnitra. Během několika dnů ale nastalo vyvrcholení politické a státoprávní krize. 14. března 1939 podal Jozef Tiso na neveřejném zasedání Sněmu Slovenskej krajiny zprávu o svém jednání v Německu. Vláda Karola Sidora podala demisi a Martin Sokol narychlo sepsal návrh zákona o vyhlášení samostatného slovenského státu, který byl pak sněmem jednomyslně přijat. Česko-Slovensko zaniklo. Jan Rychlík se domnívá, že Sokol, stejně jako další umírnění ľudáci, hlasovali v březnu 1939 pro slovenskou samostatnost spíše s pocitem, že jde o jediný možný krok zabraňující maďarské okupaci Slovenska, než s aktivní snahou rozbít česko-slovenský stát.[10]

Po vzniku tzv. slovenského štátu byl nadále předsedou slovenského sněmu. V rámci slovenského režimu patřil k umírněnějším činitelům, který se inspiroval Andrejem Hlinkou spíše než nacistickými vzory. Během existence slovenského státu spolupracoval s domácím odbojem a představoval nadále předáka centristické opoziční frakce ľudáků. V srpnu 1943 se zúčastnil tajné schůzky, kterou uspořádal Vavro Šrobár na chatě Martina Mičury poblíž Bytče. Zde se neformálně setkali představitelé odboje i oficiálních míst slovenského státu a vypracovali memorandum zaslané československému exilu do Londýna.[11][12]

Po obnovení Československa byl v roce 1947 odsouzen Národním soudem na pět let. V roce 1949 se ale po amnestii dostal na svobodu. Politicky se již neangažoval.[11]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. (slovensky) 
  2. RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 143. 
  3. Martin Sokol [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-17]. Dostupné online. 
  4. seznam zvolených poslanců [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-17]. Dostupné online. 
  5. Rychlík (2012), s. 153-154.
  6. Rychlík (2012), s. 156.
  7. Rychlík (2012), s. 163.
  8. VOĽBY DO SNEMU SLOVENSKEJ KRAJINY V ROKU 1938, Eduard NIŽŇANSKÝ [online]. niznanskyedo.host.sk [cit. 2011-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-02. (slovensky) 
  9. Rychlík (2012), s. 175.
  10. Rychlík (2012), s. 181-182.
  11. a b kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 485. 
  12. Rychlík (2012), s. 251, 253.

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat