Otevřít hlavní menu
Kohlova fontána ze Slavatovské zahrady (dnes Nám. 14. října.)

Slavatovská zahrada je dnes už neexistující zahrada na Smíchově zvaná též Krásná, Kořenského či Botanika. V současné době je z větší části překryta zástavbou a jejím pozůstatkem jsou Dienzenhoferovy sady s tzv. Medvědí kašnou.

Obsah

HistorieEditovat

Slavatové z Chlumu a KošumberkaEditovat

Zahradu (1673) a po té letohrádek (kolem 1680) vybudoval Jan Jiří Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka (1638 -1689), tajný císařský rada a nejvyšší zemský soudce, vnuk defenestrovaného místodržícího, pro sebe, svou manželku Marii Magdalénu z Trautsonu (1643 - 1698) a potomstvo. Aristokrat poslední čtvrtiny 17. století, který dával přednost městským palácům, u tohoto sídla položil důraz na rovnováhu městského sídla ve venkovském prostředí, protože zde a ve Vídni trávil služební čas, což byly až tři čtvrtiny roku.[1] Současně s tím se mělo budovat nové předměstské sídlo uprostřed veliké zahrady. První část plánu vymyslel ještě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. On a později i oba jeho nejstarší vnukové systematicky vykupovali domy v okolí fideikomisního paláce. Teprve v době vladaření Jana Jáchyma však vznikl velký pozemkový komplex, místo pro reprezentativní palácovou stavbu předního českého šlechtického rodu.[2] Městskému paláci jeho rodu na Malé Straně scházela větší a reprezentativnější zahradní plocha, která by odrážela nové požadavky nastupující barokní doby.[3] Proto v letech 1678 a 1679 skoupil ve čtyřech transakcích velký pozemek na Smíchově za újezdskou branou poblíž kostela sv. Jakuba a Filipa a malostranských Petřelkovských mlýnů, který dosahoval až na břeh Vltavy.[4] Různorodý soubor nechal scelit a započal s výstavbou raně barokní zahrady, z níž se však do dnešních dnů téměř nic nezachovalo. Pozemek byl rovný a vhodný pro zahradu francouzského typu. Reprezentační vstupní bránu letohrádku zdobily rodové znaky nesené dvěma štítonoši v podobě plastik medvědů, kteí jsou v heraldice obvyklé také pro rody Rožmberků či Medicejských. Následovalo několik parterů. V zahradě se prokazatelně pracovalo v letech 16781687 a kolem roku 1680 byl také dostavěn celý letohrádek (Neuegebäude), na jehož vnitřním zařízení se pracovalo ještě v roce 1687, stejně jako na kašně a dalších prvcích soudobé zahrady, jako byla grotta či sochy. Dominantní okrasou zahrady byla kamenná kašna s patrovou fontánou, nesenou sochami medvědů, na vrcholu se sochou Neptuna s trojzubcem, kterou z pískovce vytesal sochař Jeroným Kohl do roku 1689,[5] tato jediná zahradní dekorace se dodnes zachovala.[6][7] Byla přemístěna nejdříve před Justiční palác, odkud ji v r. 1945 vytlačil sovětský tank. Umístěna na nám. 14. října. (Malé dějiny Smíchova a Košíř) V areálu se nacházela i soukromá kaple a letohrádek, který byl místem schůzek fanatických katolíků, kteří zde kuli pikle proti evangelíkům. Po defenestraci byl letohrádek také Slavatovým úkrytem. Do areálu se vstupovalo Medvědí bránou – mohutným kamenným portálem s aliančními erby. Portál tvoří bosované pilastry, nesoucí přelůad s hlavní římsou a trojbokým štítem, Dvě znakové kartuše nesou dva štítonoši - medvědi, slavatovské erbovní figury. jde o znaky Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a jeho manželky Kateřiny z Monfortu), vytesané z pískovce. Brána byla po zániku zahrady přemístěna do Kinského zahrady a roku 1905 osazena do Lapidária Národního muzea. Bránou se vstupovalo na malý dvorek, který vedl do velkého parku uprostřed něhož stál barokní letohrádek. Za letohrádkem v další zahradě pak stávaly ještě dva menší pavilonky.

JezuitéEditovat

Po Slavatech připadla zahrada malostranské koleji jezuitů, pro které stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer vybudoval roku 1735 krásný barokní pavilon, řádový dispenzář. Stavba sloužila jako útočiště v době morových epidemií, kdy se neprodyšně uzavíraly pražské brány.

Botanická zahradaEditovat

Jezuité drželi zahradu do roku 1773, dva roky poté ji pod vlivem osvícenského zájmu o přírodu císařovna Marie Terezie dala přeměnit na botanickou zahradu. Roku 1835 byla rozšířena i o sousední zahradu Štefskou a zaujímala tak rozlohu 3,5 hektarů.

KartounkaEditovat

Zahradu koupil v roce 1814 jako letní sídlo židovský podnikatel Aron Beer Přibram (1780 - 1866)[8] se svou manželkou Ester, který zde zřídil kartounku, tj. továrnu na barvení a potisk bavlněných látek. V jejím provozování pokračoval jeho syn Salomon Přibram, zanikla až při parcelaci této části Smíchova na činžovní domy a Národní dům v roce 1890. V té době ještě stál u vltavského břehu jeden ze zahradních pavilonků s plastikou fauna hrajícího nymfám na flétnu. Roku 1899 byl Slavatovský letohrádek zbořen, zahrada existovala jen o necelé tři roky déle do r.1902.

Novodobá historieEditovat

Následně zde ještě stál Dienzenhoferův jezuitský dispenzář, ale i ten byl stržen r.1930 v souvislosti se stavbou Jiráskova mostu.[9]

SoučasnostEditovat

Dnešní Dienzenhoferovy sady vznikly roku 1929 úpravou zbytku zahrady v souvislosti s navážkami pro navigaci vltavského nábřeží a budováním předmostí Jiráskova mostu. Zahrada se podle vzácných rostlin někdy nazývala Botanická a zaujímala rozsáhlou plochu mezi dnešními ulicemi V Botanice, Kořenského, Preslovou a Matoušovou (počítáme-li k ní i roku 1835 připojenou zahradu Štefskou).[10]

ReferenceEditovat

  1. LEDVINKA, Václav. Pražské paláce : Encyklopedický ilustrovaný přehled. [s.l.]: AKROPOLIS, 2000. 447 s. ISBN 80-85770-90-3. S. 134-135. 
  2. MORPER, Johann Joseph. Das Czernin Palais in Prag. [s.l.]: Volk und Reich Verlag, 1940. 175 s. S. 35. 
  3. LEDVINKA, Václav. Dům pánů z Hradce Pod stupni (Příspěvek k poznání geneze a funkcí renesančního šlechtického paláce v Praze). [s.l.]: FHB 10, 1986. S. 275 a 278. 
  4. SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA pánů z Hradce, kart.20, domácí účty z let 1563-1565
  5. O.J.Blažíček, Sochařství baroku v Čechách. SNKLHU Praha 1958, s. 77
  6. NOVÁK, Josef. Slavatové a umění výtvarné, Památky archeologické. [s.l.]: [s.n.], 1917. S. 33. 
  7. BAŠEOVÁ, Olga. Pražské zahrady. Ilustrace Ladislav Neubert (foto). [s.l.]: Panorama, 1991. 247 s. ISBN 80-7038-109-4. S. 71. 
  8. Archiv hl.m.Prahy, Soupis pražského obyvatelstva, Pobytové přihlášky pražského policejního komisařství z let 1830-1920.
  9. Malé dějiny Smíchova a Košíř
  10. Urbanistický vývoj města, Výstup pro územně analytické podklady, Textová část, Objednavatel: Útvar rozvoje hl.m. Prahy, Zhotovitel: Ing. arch. Tomáš Havrda, Spolupráce: Ing. arch. Karel Kuča, červen 2010

LiteraturaEditovat

  • Jan Jungmann, Smíchov, město za Újezdskou branou. Praha 2013
  • Umělecké památky Prahy, díl IV, Velká Praha, Academia Praha 2013