Otevřít hlavní menu

Rudolf Hrušínský nejstarší

český herec a divadelní režisér

Rudolf Hrušínský nejstarší, vlastním jménem Rudolf Böhm (14. dubna 1897 Liboc[1]15. března 1956 Praha) byl český herec a divadelní režisér.

Rudolf Hrušínský nejstarší
Narození 14. dubna 1897
Liboc
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. března 1956 (ve věku 58 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Děti Rudolf Hrušínský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotopisEditovat

RodinaEditovat

Narodil se v Dolní Liboci v rodině ševce Jana Böhma a Františky, rozené Doležalové, která byla porodní bábou.[2][3]

Původ jménaEditovat

V roce 1913 mu nabídl ředitel malé divadelní společnosti V. Slavinský angažmá.

U divadla uvažoval o změně jména na jméno umělecké, chtěl se stát Otomarem Otovalským. Po odhalené krádeži hrušek na štaci Slavinského společnosti v Lužici u Hodonína jej začali nazývat Rudolf Hrušovským, ze jména se později stalo Hrušínský, které pak od roku 1935 trvale používal.[4]

DivadloEditovat

Od společnosti Slavinského odešel k divadelní společnosti Josefa Muška, ale v letech 19161917 se účastnil první světové války na Balkáně, kde byl raněn.

Od února 1919 se stal členem divadelní společnosti Václava Červíčka-Budínského. Zde se seznámil se svojí budoucí manželkou Hermínou, která byla dcerou principála a ve společnosti také hrála. Rudolf zde nejen hrál, ale také začal režírovat.

V roce 1923 se seznámil s Karlem Želenským, členem Národního divadla, který jej doporučil do nové společnosti Svornost, ředitele Lachmanna, zahajující svou činnost v roce 1924 v pražské Bubenči. Společnost byla však z finančních důvodů na podzim 1924 zrušena. Po krátkém návratu do Budínského společnosti nastoupil v květnu 1926 v pražském Tylově divadle v Nuslích (které měla tehdy pronajato Sedláčkova společnost)[5] a přivedl do souboru i svoji manželku. Pro divadlo také sestavil revue Že tě nedohoním?

Následovalo opět působení u Budínského a od října 1929 v divadle Akropolis na rozhraní pražského Žižkova Vinohrad, vedeném Karlem Třešňákem. Zde setrval Hrušínský až do listopadu 1933.[6]

Následně působil několik měsíců ve Švandově divadle, v období říjen 1934 – červen 1935 v divadle Uranie, vedeném v tu dobu Josefem Bělským. Zde Hrušínský také režíruje, zvláště pohádky pro děti. O Vánocích 1934 uvedl pro děti svoji hru Hrbáčkův Štědrý den.

Od září 1935 se vrátil na jednu sezónu do divadla Akropolis a od roku 1937 byl členem souboru Osvobozeného divadla až do jeho rozpadu v listopadu 1938.[7] Poté odešel k Járovi Kohoutovi do operety, odkud po měsíci odešel. Od roku 1939 do roku 1944 (do doby uzavření divadel) hrál v Divadle Vlasty Buriana.

Od začátku listopadu 1944 do začátku února 1945 byl zařazen jako dělník na pomoc průmyslu Protektorátu spolu s dalšími herci (např. Jaroslav Marvan, Hana Vítová, František Černý, Svatopluk Beneš, Vlasta Matulová a další).[8]

Od května 1945 do září 1948 byl angažován v Divadle 5. května (Činohra 5. května).[9]

Po zrušení Divadla 5. května odešel spolu s dalšími herci do Divadla státního filmu.[10]

RozhlasEditovat

Od roku 1935 spolupracoval na pozvání Jaroslava Hurta a Miloslava Jareše s rozhlasem (Radiojournal). Pracoval jako herec, podílel se na vzniku literárních pásem a dokumentárních pořadů. Jen v roce 1937 účinkoval ve sto padesáti relacích. Spolupracoval zde s režiséry Jaroslavem Kvapilem, Miloslavem Jarešem a dalšími.

Po válce napsal pro rozhlas několik her, např. Historka o huse v tramvaji, Kazimourovo zpravodajství, aj., avšak k soustavné činnosti v rozhlase se již nemohl z důvodu postupující nemoci vrátit.[11]

FilmEditovat

Od roku 1937 vystupoval v českých filmech v menších rolích a v několika filmech se setkal i se svým synem Rudolfem, jako hercem i režisérem.

Manželka, synEditovat

Při působení ve společnosti Václava Červíčka-Budínského (od r. 1919) se seznámil se svojí budoucí manželkou Hermínou ("Mínou") (1901–1989), herečkou, kterou si vzal 2. března 1920 v Žirovnici. Dne 17. října 1920 se jim narodil syn Rudolf, budoucí herec.

Divadelní role, výběrEditovat

  • 1920 Jiří Mahen: Nebe, peklo, ráj, Karel Fišar, Společnost Václava Červíčka-Budínského, režie Rudo Hrušínský
  • 1935 Jaroslav Durych: Svatý Václav, kníže Boleslav, divadlo Akropolis
  • 1935 Rudolf Medek: Plukovník Švec, titul. role, divadlo Akropolis
  • 1936 M. Faber: Kotrmelce mládí, Jeremiáš, ředitel gymnázia, divadlo Akropolis (v roli oktavána Hoffmana vystoupil jeho syn Rudolf Hrušínský)
  • 1937 V+W: Těžká Barbora, sýrař Krištof, Osvobozené divadlo, režie Jindřich Honzl
  • 1938 V+W: Pěst na oko aneb Caesarovo finále, První dragoun, První kameník, místodržící rada Václav Čehona, Osvobozené divadlo, režie Jindřich Honzl [12]
  • 1940 F. F. Šamberk: Palackého třída 27, sluha Robert, Divadlo Vlasty Buriana
  • 1941 F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, statkář Florián Králíček, Divadlo Vlasty Buriana
  • 1943 Robert Neuner: Když kocour není doma..., Ludvík Marhold, osobní sluha, Divadlo Vlasty Buriana
  • 1946 E. Labiche: Pan Perrichon na cestách, Major Mathieu, Divadlo 5. května, režie František Salzer
  • 1946 Maxim Gorkij: Vassa Železnovová, Železnov, Divadlo 5. května, režie Alfréd Radok
  • 1947 Jiří Mahen: Ulička odvahy, Pilát, Divadlo 5. května, režie František Salzer
  • 1947 M. Rázusová-Martáková: Jánošík, starý Jánošík, Divadlo 5. května, režie František Salzer
  • 1947 William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Nápadník, Divadlo 5. května, režie František Salzer

Filmografie, výběrEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Fabiána a Šebestiána v Dolní Liboci
  2. Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 55-6, ISBN 80-207-0485-X
  3. Poznámka 1: Některé zdroje uvádějí, že se R. Hrušínský narodil na statku – zřejmě vycházejí z jeho dopisu z roku 1924, adresovaného Karlu Želenskému, u kterého žádal o přímluvu pro přijetí k řediteli Lachmannovi do divadla Svornost a účelově slíbil se revanšovat „husami či jinou drůbeží z jejich statku“ – In:Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 63, ISBN 80-207-0485-X, za což se dodatečně omluvil v rozhovoru pro Kinorevue 9.10.1940
  4. Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 57-8, 67, ISBN 80-207-0485-X
  5. Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 425, ISBN 80-7008-107-4
  6. Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 64, ISBN 80-207-0485-X
  7. Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 71, 75, ISBN 80-207-0485-X
  8. Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 84, ISBN 80-207-0485-X
  9. Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 84-8, ISBN 80-207-0485-X
  10. Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 142, ISBN 80-7008-107-4
  11. Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 69, 88, ISBN 80-207-0485-X
  12. Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 230

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat