Wikipedie

Hana Vítová

česká herečka a zpěvačka

Hana Vítová, rodným jménem Jana Lašková (24. ledna 1914 Praha – 3. března 1987 Praha), byla známá česká herečka a zpěvačka 30. a 40. let 20. století. Mezi tehdejšími hereckými hvězdami vynikla nejen její přirozená krása s melancholickým nádechem obličeje a tmavými vlasy, ale hlavně její intelekt a pěvecký talent. Od roku 1932 hrála ve více než padesáti filmech, z nichž mnohé jsou hrané a oblíbené i po více než půlstoletí.

Hana Vítová
Hana Vítová na anonymní reklamní fotografii tiskárny V. Neubert a synové, Praha, z roku 1939
Hana Vítová na anonymní reklamní fotografii tiskárny V. Neubert a synové, Praha, z roku 1939
Narození24. ledna 1914
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí3. března 1987
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
ChoťJára Pospíšil 1. manžel
Bedřich Rádl 2. manžel
RodičeHanuš Lašek otec
Hana Lašková matka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Soukromý život editovat

Vyrůstala v umělecké rodině. Otec Hanuš Lašek (1860–1937) byl sólistou opery Národního divadla a profesorem zpěvu na pražské konzervatoři[1] a pocházel ze západočeských Plas. Byl jazykově nadaný, ovládal šest jazyků. Matka Hana (Nina) byla také operní pěvkyní. V dívčím věku Vítová chtěla být učitelkou, ale na přání rodičů vstoupila na konzervatoř, tu však nedokončila [2]. Po dvou letech odešla na stáž do olomouckého divadla, ale o jejím zvláště pěveckém talentu se dozvěděli Voskovec a Werich, kteří ji roku 1930 angažovali v Osvobozeném divadle. Hodila se jim pro postavu umělé dívky Sirael[3] ve hře Golem.[4] Voskovec a Werich pro ni vymysleli také pseudonym, který užívala až do smrti. Podnětem byl vtip se jménem jejich společného přítele, básníka a dramatika Vítězslava Nezvala.[5]

V Osvobozeném divadle, kde hrála s přestávkami až do jeho uzavření, se zamilovala do Jiřího Voskovce, ale osudovou láskou se pro ni stal operetní zpěvák a herec Jára Pospíšil. Kvůli němu odešla z Osvobozeného divadla do Olomouce, ale brzy se oba společně vrátili do Prahy. Pod tíhou popularity nezbývalo mnoho místa na citový partnerský život, a tak se manželství záhy rozpadlo. Nikdy však na něho nepřestala vzpomínat jako na výborného člověka, umělce i kamaráda.

Určitou dobu hrála v Divadle Oldřicha Nového, kde se seznámila se šéfredaktorem populárního časopisu Kinorevue JUDr. Bedřichem Rádlem (1905–1981), a s tímto pražským elegánem se brzo vzali (sňatek 1942). Bydleli však ve stejném domě jako Rádlova první manželka Světla Svozilová. Z manželství se po válce narodila jediná dcera Bedřiška Rádlová (1946). Ke konci války se starala o Janu Včelákovou, adoptivní dceru Oldřicha Nového, když její oba rodiče byli odvezeni do koncentráku. Když po válce z politických důvodů manžel přišel o práci a i ona sama přestala dostávat nabídky k rolím, jejich manželství se rozpadlo (1955).

Neměla kam jít, a tak zůstala u bývalého manžela a vyvařovala jemu i jeho nové milence. Jejím manželem se nestal R. A. Dvorský, se kterým často vystupovala na zájezdech, ale byla mu za svědka na jeho svatbě. Nový režim přestal mít o oblíbence „buržoazního“ publika zájem. Nakonec se vrátili mezi prosté lidi, které bavili svým zpěvem a vzpomínkami. Kolem televizního konferenciéra Jana Pixy se vytvořila skupina estrádních umělců, mezi nimiž Vítová a Dvorský nechyběli. Ti pak jezdili po českém venkově a byli potěšením pro stovky a tisíce lidí, kteří je znali ze starších filmů. Na estrádní umění je možné mít kritický pohled. Nelze však upřít, že tento druh zábavy byl oblíbený a lidé se na příjezd umělců z Prahy vždy těšili.

Velkou ranou osudu byla sebevražda dcery Bedřišky v jejích dvaceti letech (1966), která patrně kvůli těžce snášeným neurovnaným rodinným poměrům a nenaplnění jednostranné platonické lásky k herci Jiřímu Suchému vyskočila z okna. Kvůli tomu byla Vítová ve svém nitru zcela na dně, ač to ve svých vystoupeních nedávala najevo. V roce 1970 měla vážnou dopravní nehodu, při níž jí ochrnula jedna noha. Propadla alkoholu a po smrti R. A. Dvorského dožívala zcela opuštěná. Zemřela roku 1987 na rakovinu plic a byla pohřbena na Olšanských hřbitovech.

Umělecká kariéra editovat

Roku 1932 stanula poprvé před filmovou kamerou v nepříliš povedené komedii Děvčátko, neříkej ne. Zazářila až společně s Ljubou Hermanovou ve filmu Peníze nebo život, kde společně zazpívaly píseň Život je jen náhoda, která se záhy stala evergreenem. Pak už následovaly další nabídky a přišly role, v nichž Hana Vítová zazářila skutečným hereckým mistrovstvím.

Ve třicátých letech se stala filmovou hvězdou většinou díky ne příliš umělecky hodnotným naivním i sentimentálním filmům, v nichž často hrála role chudých dívek, které přišly ke štěstí, když se do nich zamiloval bohatý muž znalý světa. Taková je i Matka Kráčmerka, Vdavky Nanynky Kulichovy, Jedna z milionu, Sextánka, Jarčin profesor, Výdělečné ženy nebo Děvče za výkladem. Mnohem výraznější byly dramatické role ve filmech Batalion, Lidé na kře a v historické komedii Cech panen kutnohorských.

Od roku 1930 byla s přestávkami členkou Osvobozeného divadla. Z rolí v Osvobozeném divadle připomeňme Sirael v Golemovi (1931), otrokyni Onomaptopoe ve hře Caesar (1932), dále účinkovala ve hrách Osel a stín, Kat a blázen. Kromě krátkého zastavení v Olomouci s Járou Pospíšilem hrála před válkou ještě v letech 1935–1937 v Divadle Vlasty Buriana. Po uzavření Osvobozeného divadla přešla do operetního souboru Švandova divadla a v letech 1941–1942 byla v Divadle Oldřicha Nového, krátce hostovala v Uranii.

Za války dostala své nejlepší životní role, především sehrála výtečně Martu Dekasovou v Nočním motýlu, v němž se dostává z pozice vychovatelky do prostředí pochybného baru. Slavnou průvodní melodii však nezpívala Vítová, ale Míla Spazierová-Hezká. Díky tomuto snímku, který se promítal i v Německu a ve Francii, se stala mezinárodně známou. Milou roli dostala i v komedii Valentin Dobrotivý, kde byla partnerkou svému divadelnímu šéfovi Oldřichu Novému. Hrála i ve dvou německých filmech pod jménem Hana Witt (Der zweite Schuss, 1943 a Freunde, 1945).

Na rozdíl od svých kolegyň Mandlové, Baarové i Gollové se obhájila při obvinění z kolaborace. Přesto po válce hrála už jen v pěti filmech. Posledním významným filmem byla Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, vedle Nočního motýla její role nejvýraznější. Hrála tu opět po boku Oldřicha Nového zhrzenou milenku Elén, v jejíž postavě parodovala své prvorepublikové role. Byla natočená krátce po Únoru 1948. Následovaly už jen malé role, poslední filmovou rolí byla referentka MNV (Muž v povětří, s Vlastou Burianem). Objevila se pak ještě v západoněmeckém snímku Dům v Kaprové ulici (1964).

V padesátých letech vystupovala na estrádách, příležitostně v barech a restauracích, v letech 1953–1959 vedla pivovarský kabaret u sv. Tomáše v Praze. Ke konci života se bavila alespoň překlady knih z angličtiny, ruštiny (pro časopis a nakladatelství Svět sovětů) a němčiny, které podepisovala jako Rádlová.[6]

Citát editovat

„ No a pak tam byla Hana Vítová. Ta se jmenovala původně Jana Lašková a my sme jí vymysleli jméno. Hledali jsme tenkrát mladou dívenku, která by uměla zpívat koloraturu do Golema... Nemusela být vynikající herečka, protože měla hrát jako umělá ženská, a hlavně musela zpívat. A to ona uměla. Tak sme ji angažovali a protože se nechtěla jmenovat Lašková, tak sme přemýšleli, jak by se měla jmenovat. A zrovna šel kolem Nezval a zamával na nás. My sme mu říkali Vítek, že ano, jmenoval se Vít, Vítězslav Nezval, a tak mě napadlo: "Co kdybyste se jmenovala Vítová?". A ona povídala: "Ano, to by se mi líbilo". A my sme řekli: "A Hana k tomu, Hana Vítová", a ona na to přistoupila. “
— Jan Werich [5]

Filmografie editovat

Zpěv editovat

  • Diskretní budoár, dvou dívčích retů žár (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Ottou Rubíkem
  • Komu se nelení, tomu se zelení (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Emanem Fialou
  • Kotě, já bych pro tě zhubnul láskou jak tyčka v plotě (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Jindřichem Plachtou
  • Život je jen náhoda (Peníze nebo život, 1932) s Ljubou Hermanovou – dle některých pramenů dabing zpívaný Jožkou Srbovou a Boženou Schlesingerovou
  • Ty náš svatý Antoníčku (U svatého Antoníčka, 1933) – s Ljubou Hermanovou
  • Chudobná světnička (Matka Kráčmerka,1934) – s Rolfem Wankou
  • Můj milý má mne rád (Hřích mládí, 1935)
  • Dívenko spanilá (Výkřik do sibiřské noci, 1935) – s Arno Veleckým
  • Telefonem k srdci (Koho jsem včera líbal?, 1936) – s Valtrem Taubem
  • Jen vám, jen vám svou píseň zpívám (Sextánka, 1936)
  • Ach není, tu není (Armádní dvojčata, 1937)
  • Ó, hvězdy krásné, kam pospícháte (Armádní dvojčata, 1937)
  • Pryč a pryč je všecko (Batalion, 1937)
  • Nemám nic než to, co mám (Batalion, 1937)
  • Ukolébavka (Krb bez ohně, 1937) – s R. A. Dvorským
  • V roztoužení (Poslíček lásky, 1937)
  • Mám jen jednu naději (Výdělečné ženy, 1937)
  • Chci žít a jenom tebe milovat (Bláhové děvče, 1938) – s Járou Pospíšilem
  • Jen jednu touhu mám (Bláhové děvče, 1938) – s Vladimírem Borským
  • Pohádka mládí (Milování zakázáno, 1938)
  • Pověz, pověz, kudy cestička (Jiný vzduch, 1939)
  • Matějíčku, Matěji (U svatého Matěje, 1939) – s Jarou Kohoutem a Františkem Paulem
  • Polibek za mřížemi (Veselá bída, 1939) – s Dano Živojnovičem
  • Vždyť jsme jen jednou na světě (Veselá bída, 1939)
  • Neapolitana (Píseň lásky, 1940)
  • (ve filmu Noční motýl (1941) byla Hana Vítová ve zpěvu dabována Mílou Spazierovou-Hezkou, která zpívala písně „Zdá se mi“ a „Noční motýl“. Hana Vítová obě písničky natočila později na desku. Výsledek byl podle mnohých lepší, než v případě filmové nahrávky.)
  • Měsíc už svítí do zahrad (Jarní píseň, 1944)
  • Přesvatá matko, líbezná panno (Jarní píseň, 1944)
  • (ve filmu Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949) byla Hana Vítová dabována v písních Vilmou Mayerovou)

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 218
  2. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 146
  3. ↑ Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 104
  4. ↑ Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 116
  5. ↑ a b František Cinger: Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha, Formát, Praha, 2004, str. 59–60, ISBN 80-86718-33-6
  6. ↑ Zdeněk Tichý: Hana Vítová, motýl se spálenými křídly, In: MF DNES, 30. prosince 2003, str. B/6

Literatura editovat

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hana_Vítová&oldid=23173212“