Ptolemaios I. Sótér

(přesměrováno z Ptolemaios I.)

Ptolemaios I. Sotér (v překladu spasitel-zchránce), 367–283 př. n. l. byl makedonský generál Alexandra Velikého, který se stal správcem (satrapou) Egypta a zakladatelem ptolemaiovské Lágovské dynastie [p 2], když v roce 305 př. n. l. přijal titul egyptského faraona. Byl synem Arsinoé, vzdálené sestřenice Filipa II. Makedonského a jejího manžela makedonského šlechtice Laguse z Eordaia.[p 3][2] Patřil k nejbližším Alexandrovým druhům a po nástupu Alexandra na trůn byl ustaven jedním ze sedmi tělesných strážců (somatofylax), majících na starost královu ochranu. Byl jen o několik let starší než Alexandr, se kterým již od dětství udržoval důvěrné přátelství. Dokonce prý patřil do skupiny mladých makedonských šlechticů, jejichž učitelem byl Aristotelés. Na nátlak Filipa II. musel odejít do vyhnanství, odkud se vrátil teprve po Alexandrově nástupu na trůn (336 př. n. l.)[3] Bojoval v bitvě u Chairóneie a zúčastnil se celého Alexandrova asijského tažení. V roce 330 př. n. l. se vyznamenal, když zajal Béssa, vraha perského velkokrále Dareia III. Důležitou roli sehrál také v pozdějších kampaních ve střední Asii a v Indii. Na svatební slavnosti v Súsách v roce 324 př. n. l. ho Alexandr oženil s perskou princeznou Artakamou (Apamé). Později se Ptolemaiovou milenkou stala Thäis, slavná athénská hetéra, která byla Alexandrovou společnicí při taženích proti Persii a na východě.[4][5] Později se oženil s Eurydikou, dcerou makedonského regenta Antipatera. Jejich synové Ptolemaios Keraunos a Meleager postupně vládli jako králové Makedonii. Ptolemaios se podruhé oženil se sestřenicí Eurydikou a naposledy s dvorní dámou Berenikou I. [p 4], se kterou měl syna a následníka Ptolemaia II. Filadelfose.[1]

Ptolemaios I. Sotér
Ptolemaios I. Sotér
Ptolemaios I. Sotér
Doba vlády305-282 př. n. l.
Rodné jméno
G38N5<
p
t
wAl
M
iis
>
Ptolemis
Trůnní jméno
M23L2<
C2C12stp
n
N36
>
Vyvolený bohem Ra a milovaný Amonem
Horovo jméno
G5<h1
wr
r
F9
F9
swA43q
nw
n
a
h1>O33
 Velký svou sílou a statečností
Jméno obou paní
G16V15
D40
U31
U31
sxmt
q
HqAd
l
D40
Ten, který se zmocnil vlády pevnosti Tjaru
ManželkyArtakama, Eurydice (egyptská), Berenice I.[1]
PotomciPtolemy Keraunos, Meleager, Arsinoé II., Ptolemaios II. Filadelfos, Lysandra, Ptolemais
OtecLagus z Eordaia [p 1]
MatkaArsinoe Makedonská
NarozeníMakedonské království
Úmrtí282 př. n. l.
Alexandrie
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ptolemaios I. Sotér, zlatá pentadrachma, ~315 př. n. l.

Alexandrovi dědiciEditovat

 
Helenistický svět po bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l. [1][3]
 
Kaple v Tuna el-Gebel
 
Ptolemaios I. Sotér přináší dary bohu Horovi

Poté, co Alexandr Veliký v roce 323 př. n. l. zemřel, došlo v Babylóně k rozdělení správy říše mezi jednotlivé diadochy. Ptolemaios byl vybrán za satrapu Egypta jako místodržitel krále Filipa III. Arrhidaia a Alexandrova později narozeného syna a nástupce Alexandra IV., Řek Kleomenés z Naukratidy,[p 5][5] dosavadní správce Egypta dosazený Alexandrem, zůstal v Alexandrii jako Ptolemaiův zástupce. Rok nato si Ptolemaios v rozporu s ujednáním z Babylónu podrobil Kyrenaiku. Podle makedonských zvyků potvrzovali králové svůj nárok na trůn pohřbením svého předchůdce. Pravděpodobně proto, aby zabránil tehdejšímu regentovi říše Perdikkovi stát se Alexandrovým nástupcem, zmocnil se Ptolemaios Alexandrových ostatků a dočasně je uložil v Memfidě. Tím se ovšem otevřeně postavil proti Perdikkovi. Ten podezříval Ptolemaia, že sám usiluje o trůn a vyhodnotil ho jako svého nejzávažnějšího soupeře v boji o nástupnictví. Ptolemaios dal následně popravit Kleomenese jako Perdikkova vyzvědače. Jeho odstraněním jednak posílil svoji autoritu v Egyptě a zároveň ukořistil obrovské množství zlata, jež Kleomenes nashromáždil v době, kdy Egypt spravoval.
V roce 321 př. n. l. vpadl Perdikkás do Egypta. Satrapa Sotér se rozhodl bránit na Nilu, avšak tím Perdikkovy snahy o pokoření Ptolemaia skončily fiaskem. Regent ztratil asi 2 000 vojáků, což pro nepříliš pevné Perdikkovo postavení znamenalo poslední ránu. Brzy poté byl zavražděn dvěma svými podřízenými, pravděpodobně se tak stalo z Ptolemaiova podnětu. Ptolemaios ihned nato překročil Nil, aby poskytl zásoby svým poraženým a hladovějícím nepřátelům. Následně byla Ptolemaiovi navržena možnost ujmout se regentství, ten však tuto nabídku odmítl. Dal tak přednost zabezpečení své mocenské základny v Egyptě, než aby podlehl pokušení riskovat vše pro nejisté Alexandrovo dědictví. [6]

Boj s AntigonovciEditovat

V dlouhotrvajících válkách, jež po smrti Alexandra Velikého (323 př. n. l.) vypukly mezi jednotlivými diadochy, bylo Ptolemaiovým hlavním cílem udržet si vládu nad Egyptem, jíž si chtěl posílit získáním kontroly nad okolními zeměmi: Kyrenaikou, Kyprem, Judeou a Sýrií. V roce 318 př. n. l. poprvé obsadil Sýrii a ve stejné době se zmocnil také ostrova Kypru. Když Antigonos I. Jednooký, který se po vítězství nad Eumenem stal v roce 316 př. n. l. pánem Asie, projevil své nebezpečné ambice. Krátce po vypuknutí války se stáhl ze Sýrie. Současně Sotér sváděl boje s Antigonovými generály na Kypru a teprve v roce 313 př. n. l. ostrov opět dobyl. Ve stejném roce také potlačil vzpouru v Kyrenaice. V roce 312 př. n. l. Ptolemaios I. Sotér sjednal spojenectví se Seleukem, někdejším satrapou Babylónie, vypuzeným Antigonem. Společně pak vpadli do Sýrie, kde v bitvě u Gazy porazili Antigonova syna Démétria Poliorkéta („obléhatelé měst“). Ptolemaios znovu okupoval Sýrii, kterou však již po několika měsících opět přepustil Antigonovi, když nejprve Démétrios částečně odčinil svůj předchozí nezdar, načež vstoupil do Sýrie Antigonos v čele své vojenské moci. O rok později se obě válčící strany dohodly na míru. Mír s Antigonem nevydržel příliš dlouho a v roce 309 př. n. l. Ptolemaios osobně velel flotile, která Antigonovi odňala Lykii a Kárii – pobřežní oblasti na jihu Malé Asie. Ptolemaios se pak vylodil v Řecku, kde svými posádkami obsadil města Korint, Sikyón a Megaru. V roce 306 př. n. l. napadla Kypr veliká flotila velením Démétria, který přemohl a zajal Ptolemaiova bratra Menelaa v rozhodné bitvě u Salamíny. Ptolemaios tím ztratil celou svoji flotilu a navíc kontrolu nad Kyprem. Antigonos I. se v tomto okamžiku cítil dostatečně silný a v roce 305 př. n. l. přijal královský titul. Ptolemaios stejně jako Kassandros, Lýsimachos a Seleukos záhy v období 305/6 př. n. l. – se rovněž obdařili královskými tituly.[7]Po zničení Ptolemaiova loďstva na Kypru se Antigonos pokusil vpadnout do Egypta. Ptolemaiovo postavení zde však bylo o poznání stabilnější a dokázal proto útočníka zdárně odrazit. Antigonos musel z Egypta neslavně ustoupit, avšak i přes toto vítězství se Ptolemaios neodvažoval vést proti němu další námořní výpravy. Pouze v době, kdy Démétrios obléhal Rhodos (v letech 305304 př. n. l.) poslal ostrovu značnou pomoc. Jakmile Démétrios upustil od dalšího marného dobývání města, zřídili vděční Rhoďané svátek na oslavu a k uctění Ptolemaia jako svého zachránce (Sotéra). Ptolemaios se pak (303–302 př. n. l.) připojil na stranu proti-antigonovské koalice. Tu uzavřeli Cassander (řecký král) , Lysimachos, Ptolemaius Sotér a Seleucus spolu proti Antigenovi.[8]
Upevnit vztahy mezi vládnoucími rody, převážně v rozmezí let ~300–298 př. n. l., se také realizovaly sňatkovou politikou. Ptolemaios Sotér provdal dceru Arsinoe Lysimachovi, řecký král Cassander oženil syna Alexandra s další dcerou Sotéra Lysandrou, Demetrios [p 6] si vzal za ženu třetí dceru Sotéra Ptolemais-Antigonie a další podobné sňatky. [8] Rozhodující historickou událostí byla Bitva u Ipsu v 301 př. n. l. kdy byl Antigonos I. Jednooký poražen a v témže roce ve věku ~ 80 let zemřel. V oblasti vládců koalice, po zhruba 20 letech mnoha rozbrojů, zavládl mír a trvalé upevnění řeckého vlivu na další vývoj v regionu.
Mezi moderními historiky je přijímána teze, že titulem Sotér byl Ptolemaios obdařen právě obyvateli Rhodu na důkaz jejich vděčnosti za jeho pomoc v době obklíčení města. Avšak z starověkých historiků podává o tomto zprávu pouze Pausaniás a to ještě s určitými nepřesnostmi, neboť zprávy o rhodském kultu krále Ptolemaia jsou zmiňovány až v 1. století př. n. l.. Navíc i Diodóros Sicilský, který byl Ptolemaiovi vcelku nakloněn, se ve svém díle nezmiňuje ani o slavnostech ani o titulu. První údaj týkající se titulu Sotér pochází teprve z roku 256 př. n. l. z doby vlády Ptolemaia II., který si dal na své mince razit titul „Král Ptolemaios, syn Ptolemaia Sotéra“. Starší mince nesly naproti tomu pouze označení znějící „Král Ptolemaios, syn Ptolemaia“. Spekuluje se tedy o tom, že užití titulu Sotér bylo ve skutečnosti propagandistickým činem po sérii porážek, jež Ptolemaios II. v těchto letech utrpěl.

Rozdělení říše po smrti
Alexandra Velikého 323 [p.ř.l.]
První generace dědiců říše Alexandra Velikého
Král ovládané území doba vlády poznámky
Lýsimachos
360–281
Thrákie balkánský poloostrov s dosahem
až na Anatolii
306–282
Manželka Arsinoé II.
dcera Sotéra I.
Kassandros
350–297
Makedonie a Řecko
305–297
Kassander oženil syna Alexandra
s dcerou Sotéra I. Lysandrou
Ptolemaios I. Sotér
367–282
Egypt, Palestina, Kypr
305–282
Manželky – Eurydice (egyptská), Berenice I.
Seleukos I. Níkátor
358–281
Východní asijské území,
Mezopotamie , Levanta, Persie a část Indie
306–281
Zakladatel Seleukovské říše,
která přetrvala až do 63 př. n. l.

Sotér faraonemEditovat

 
Pe (sokol) a Nekhen (šakal) jsou duchové spojovaní s Dolním Egyptem

Makedonský král Filip III. v zájmu říše určil Ptolemaie Legidose Sotéra satrapou Egypta (323 př. n. l.) a následník Alexandr IV. jej ~311 př. n. l. ve funkci satrapy potvrdil. Sotérovi tehdy bylo ~44 roků.[8] Po násilné smrti mladistvého Alexandra IV, (310 př. n. l.)[p 7] Sotér upevnil své postavení suverénního vládce Egypta a v roce 305 př. n. l. se prohlásil faraónem. K této události vydal dekret o své vládě a text dekretu nechal 311 př. n. l. vytesat na stéle [2] "Dekret Ptolemaia Lagida, satrapa".[9] V textu na řádcích 62–78 prohlašuje:

Nechť je v královském sídle zapsáno veřejné písemné nařízení v tomto smyslu:
Já Ptolemaios, Satrap ze země Buto [p 8], vracím Horovi, mstiteli jeho otce, pána Pe, a Buto paní z Pe a Tepu, území Patanut,[p 9] od tohoto dne navždy, se všemi jeho vesnicemi, všechna jeho města, všechny jeho obyvatele, všechna jeho pole, všechny jeho vody, všechen jeho dobytek, všechno jeho ptactvo, všechna jeho stáda a všechno, co se v něm urodilo, jak tomu bylo dříve, spolu s tím, co bylo od té doby přidáno, dar, který dal král, pán obou zemí, Khabbash[p 10], věčně žijící. Jeho jižní hranicí nechť je území města Buto a severní Hermopolis až k místu zvanému Naunebu. Nechť jsou jeho severní hranicí duny na břehu Velkého moře. Nechť jsou jeho západní hranicí zákruty splavné řeky až k dunám. Nechť je jeho východní hranicí jméno Sebennytus. [p 11] Jeho telata budou (zásobou) pro velké Jestřáby [p 12], jeho býci pro tvář bohyně Nebtaui, jeho voli pro živé Jestřáby, jeho mléko pro vznešené Horovo dítě, [p 13] jeho drůbež pro Něho v Sha-t, jehož život je v sobě. Všechny věci vyprodukované na jeho půdě budou navždy pro oltář samotného Hora, pána Pe a Buta, hlavy Ra-Harmachise.“
— R.M.Drach[10][8]

Sociální a politické vztahy Řeků a EgypťanůEditovat

Po převzetí moci nad Egyptem bylo prvořadou úlohou panovníka získat legitimitu uznaného nástupce Alexandra Velikého, sjednotit Horní a Dolní Egypt a přihlásit se k tradicím založených na představě univerzálního řádu světa, pro Egypťany representovaného bohyní Maat  . Podle egyptského teologickému protokolu, Ptolemaios musel hlásat lidskému a božskému světu své činy. A i když mocný jednotlivec jako Ptolemaios I. nechal něco vytesaného na stéle, lidé tomu věnovali pouze pozornost. Ale jakmile byla myšlenka umístěna do prostoru veřejného vědomí, stala se „veřejnou“ a začala působit svou tajemnou náboženskou magií. Když tedy Ptolemaios zveřejnil egyptskému a řeckému lidu, že je dobrý a pravdivý král „jako Alexandr“, pojmy jako „dobrý“, „pravdivý“, podložené hmatatelnými souvislostmi, pomohly vytvářet ono povědomí loajality, podřízenosti a vševědoucnost, na které charismatické kralování spoléhalo. Ptolemaios I. se přihlásil že je Egypťan. Ostatně další vláda a provedené hospodářské reformy vedly ke všeobecnému bohatství země i lidu.[11][8] Skutečnost, že dynastie Ptolemaiů byla, přinejmenším zpočátku, mnohem stabilnější než poslední egyptská dynastie, je to, že mocenský vztah mezi králem a kněžskými chrámy byl kontrolován královskou pokladnou a kněží chámů byly v podřízených pozicích. Král mohl zasahovat i do mocenské personální struktury chámů a tím si zabezpečil jejich loajalitu vůči královskému rodu.[12]

Ekonomické reformyEditovat

Ptolemaiovská ekonomika sestávala ze dvou starověkých ekonomických systémů, spojených byrokratickou hierarchií, ale také zvýšenou tržní aktivitou, která byla stimulována ražením mincí a formování státem kontrolované fiskální politiky. Hlavní zdroje příjmů byly založeny na pěstování obilnin a výnosů z oběhu peněz, z vlastních obchodů a také daňových výnosů z pohybu zboží. Dalším prvkem ekonomického rozvoje byla schopnost transportu v oblasti Středozemního moře, kde dominantní roli sehrával přístav v Alexandrii.[13] Ptolemaiovci přímo vlastnili téměř polovinu egyptské zemědělské půdy a egyptský export obilí, plátna a dalšího zboží pomáhal financovat expanzi říše. Odhaduje se, že počet populace byl asi 3 miliony a každý, kdo vyráběl látky, papyrus či pivo, musel také naplňovat přísné vládní kontroly a platit daně z jejich prodeje. Jednou z výhod všech těchto procesů bylo, že vláda mohla platit za zlepšení systému a posilování ekonomiky. To zahrnovalo projekty zavlažování, které rozšířily zemědělskou půdu. Prakticky byl Egypt rozdělen do správních provincií známých jako nomy. Na úrovni nomů jednali úředníci s obecními a vesnickými úřady, aby řešili ekonomické otázky, jako je správa půdy, zdanění a oběh měny.[14] Makednoci a Řekové, kteří vlastnili půdu a obchodovali s jejími výnosy, sami zde nepracovali, farmáři-nájemci byli převážně místní Egypťané.[15]
Vyvíjející se fiskální politika byly založena na provedení reforem v oběhu peněžních jednotek – mincí – vyráběných z drahých kovů (zlato, stříbro, měď) již v 5.–4. století př. n. l. (Například Nachtnebef II. 30. dynastie)[16]
V době Alexandrova ovládnutí Egypta byla egyptská ekonomika v rané fázi monetizace. Hlavní mincí byla athénská stříbrná tetradrachma, nazývaná "Sova", která v 5. a 4. století př. n. l. sloužila jako mezinárodní platidlo v Egyptě a Levantě. "Sovy" obíhající v Egyptě zahrnovaly oba výrobky athénské mincovny ale také napodobeniny ražené lokálně, v deltě i kolem Memphisu, ale také ve vzdálenějších oblastech, jako jsou ostrov Elefantina a Oáza Kharga.[p 14] Ptolemaius I. poté, co upevnil svoji pozici satrapy, kolem roku 310–311 př. n. l. realizoval transformaci Egypta do uzavřené měnové zóny, která vyvolala potřebu směny cizích měn na všech vstupních místech do Egyptu. To poskytlo nový zdroj příjmů státu.[11] Zdroje zlata a mědi byly relativně bohaté, ale stříbro, standard helénistických měn, bylo v Egyptě vždy vzácné a muselo se dovážet. Aby se vypořádal s omezenou zásobou stříbra, Ptolemaios I. do roku 305 př. n. l. zredukoval stříbrné a zlaté drachmy na 80 % jejich původní hmotnosti. Standard ptolemaiovské měny jako celku se pak často měnil, zejména když pozdější panovníci měnu znehodnotili snížením obsahu drahých kovů, aby mohli financovat své války, nebo se vyrovnat s ekonomickými těžkostmi. Kolem roku 299 př. n. l. Ptolemaios I. Sotér nahradil starší Alexandrů zlatý statér s vlastní podobiznou na averzu mincí, jejichž hmotnost se upravila na standardních 14,25 g.[16][17][18]
To nejen odlišuje Egypt od ostatních zemí (teritorií) , ale také, což je možná důležitější, umožnilo Ptolemaiovi I. rozšířit jeho měnové zásoby, aby udržely krok s růstem vojenských a soudních výdajů. Aspektem těchto pozdějších reforem bylo vytvoření fiskálních institucí, které zvýšily státní příjmy, a především uzavřená měnová zóna s povinnou směnou jiných mincí na hranicích. Později (~294 př. n. l.) byla z výměny účtována provize zlata za stříbro v rámci Ptolemaiova vlastního měnového systému. Historie Ptolemaiových měnových reforem ukazuje, že byl neobyčejně energický a schopného vládce, spolu s vojenskými úspěchy byl uznán legitimním egyptským faraonem.[11]

Závěr panováníEditovat

Po obnovení koalice proti Antigonovi v roce 302 př. n. l., se k ní připojil také Ptolemaios, který potřetí vpadl do Sýrie, zatímco byl Antigonos vázán tažením proti Lýsimachovi v Malé Asii. Když se ale Ptolemaiovi donesla informace o tom, že zde Antigonos přesvědčivě zvítězil, ihned se z této země stáhl. Nicméně další zpráva referující o Antigonově porážce a jeho zabití v boji proti Lýsimachovi a Seleukovi, v bitvě u Ipsu jej přiměla ke čtvrtému obsazení Sýrie. Ostatní členové aliance však přidělili celou Sýrii Seleukovi, neboť podezřívali Ptolemaia z věrolomnosti. Tímto rozhodnutím bylo zaseto sémě sváru o vládu nad touto zemí, v jehož důsledku docházelo k opakovaným válečným střetům narušujícím vztahy mezi Seleukovci a Ptolemaiovci po celé další století. Od této doby se Ptolemaios držel stranou veškerých konfliktů a jen zpovzdálí rozněcoval vzájemné soupeření ostatních diadochů. Ztratil přitom svůj zbývající vliv v Řecku, nicméně v letech 295294 př. n. l. opět dobyl Kypr. Po zdolání řady povstání byla také Kyrenaika někdy kolem roku 300 př. n. l. konečně podrobena. Zdejším místodržitelem učinil Ptolemaios svého nevlastního syna jménem Meleager.[15]

V roce 285 př. n. l. Ptolemaios abdikoval ve prospěch jednoho ze svých synů ze svazku s Bereníké – Ptolemaia II. Filadelfa – který byl již po tři roky jeho spoluvládcem. Jeho nejstarší legitimní syn Ptolemaios Keraunos, jehož matka Eurydiké, dcera Antipatra, byla Ptolemaiem zapuzena, uprchla na dvůr krále Lýsimacha. Jeho pověst dobrosrdečného a moudrého vládce přilákala do jeho služeb mnoho schopných Makedonců a Řeků, kteří vytvořili vládnoucí vrstvu ptolemaiovského státu. Nelze přitom přehlížet skutečnost, že si usiloval naklonit i domorodé obyvatelstvo Egypta. Taktéž byl patronem literatury, jenž položil základy velké alexandrijské knihovny. Osobně napsal dějiny Alexandrova tažení, které se ale nedochovaly. Ptolemaios měl prý v tomto díle zveličovat vlastní význam. Přestože je toto dílo nyní ztraceno, představovalo hlavní zdroj pro pozdější, dochované dílo Arriána z Nikomédie. Jeho následníkem byl syn Ptolemaios II.

EpilogEditovat

Sotér a Alexanadr Veliký, byli od počátku expanze makedonského krále Filipa II. souputníci po celou dobu až co Alexandr porazil Perskou říši (333 př. n. l.) a dorazil k indické hranici.[1] Egypt obsadil v roce 331 př. n. l. Tento proces se uskutečnil v krátkém období života Alexandra v letech od jeho nástupu na trůn až po jeho smrt (336–323 př. n. l.), vlastně během jedné generace. Obrovské dobité území bylo osídleno mnohočetnými etniky, nestabilní politické a vojenské struktury potenciálně vedly k nestabilitě v celé oblasti. Proto po náhlé smrti Alexandra (323 př. n. l.) se celý systém rozpadl, zavládl chaos a dostatečně vlivní lokální vládci a dědici usilovali o získání moci v dílčích oblastech. Výsledkem byly dlouhodobé vojenské střety trvající téměř 20 let, které devastovali kulturu a hospodářství. Teprve po vzájemném vyčerpání zdrojů se vlády v dílčích oblastech stabilizovaly a bylo dosažené (aspoň dočasně) mírového vývoje (305–302 př. n. l.). Byl to také důsledek toho, že hlavní soupeři při dělení moci v oblasti dosáhli vyššího věku a v období ~297–281 př. n. l. zemřeli. Jejich nástupci po jistém klidném období vzájemné soupeření a vojenské střety opět obnovili (~274 př. n. l. ).
Sotér, který se prohlásil faraonem Egypta jako Ptolemaios I. prokázal, že respektuje egyptské tradice kultu Maat, kulturní zvyklosti, který prosadil prospěšné hospodářské reformy a dosáhl celkové prosperity, na tom základě založil Ptolemaiovskou dynastii. Je proto v historii považován za osvíceného suverénního vládce.

PoznámkyEditovat

  1. šlechtic za vlády Filipa II. Makedonského
  2. Lagos- název oblasti v Makedonii
  3. Jsou i sdělení, že byl nelegitimním synem Filipa II.
  4. dcera princezny Antigona Makedonského šlechtice
  5. Byl satrapou Egypta 332-323 př. n. l.
  6. syn Antigona I.
  7. Pokyn k zabití dal řecký král Kassandros
  8. Buto dnešní Per-Vadžet
  9. přímořské země
  10. faraon XXXI. dynastie 338-335 př. n. l.)
  11. 12. nom Egypta
  12. Horus zobrazen mužem s jestřábí hlavou
  13. Horus Harpakhrut
  14. 25.4401389N, 30.5588333E

FotogalerieEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ptolemy I Sotér (starší verze 2009) na anglické Wikipedii.

  1. a b c BEVAN, Edwin. A History of Egypt under the Ptolemaic dynasty [online]. London: Methuen&Co.Ltd, 1914. Dostupné online. (anglicky) 
  2. CYRNEY, Elizabeth. Philip II and Alexander the Great [online]. Oxford University Press, 2010. S. 129. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b Hellenistic Kingdoms 301 BCE, after the death of Alexander the Great [online]. Zurich: 2021. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Gorre Gilles; Vatherien Lorber. Ptolemy I Soter A Self-Made Man. In: HOWE, Timothy. The Study of Hellenistic History. Oxford & Philadelpia: Oxbow Books, 2018. Dostupné online. ISBN 978-1-78925-043-5. Kapitola 3, 4, 6.. (anglicky)
  5. a b WELLNER, Luděk. Ptolemaiovci, z makedonských hor na trůn faraonů. Praha: Epocha Praha, 2011. ISBN 978-80-7425-070-5. 
  6. BIRCH, Samuel. Egypt from the Earliest time to B.C. 300. London: [s.n.], 1890. (anglicky) 
  7. The Hellenistic World: The World of Alexander the Great [online]. 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c d e BEWAN, Edwyn. A History of Egypt under the Ptolemaic Dynasty [online]. London: Methuen &Co.LTD, 1914. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Granite " Satrap Stela " of Ptolemy I [online]. Cairo: Institut français d'archéologie orientale, 1904. S. pl.56. Dostupné online. (anglicky) 
  10. DRACH, R.M. Decree of Ptolemy Lagides, the Satrap. in:Rocord of the past; English Transalation of the Assyrie and Egyptian monuments [online]. London: The Society of Biblical Archeology., 1873. S. 62–78. Dostupné online. (anglicky) 
  11. a b c Gorre Gilles; Vatherien Lorber. Ptolemy I Soter A Self-Made Man. In: HOWE, Timothy. The Study of Hellenistic History. Oxford & Philadelp: Oxbow Books, 2018. Dostupné online. ISBN 978-1-78925-043-5. Kapitola 3, 4, 6.. (anglicky)
  12. PEREIRA, Ronald. Between religion and politics: Greek-Egyptian identity in Ptolemaic Egypt (4th – 1st centuries B.C.). [s.l.]: Universidade Nova de Lisboa., 2020. S. 8-35. (anglicky) 
  13. MANNING, J.G. Networks, Hierarchies, and Markets in the Ptolemaic Economy. [s.l.]: Oxford Scholarship, 2011. ISBN 9780199587926. S. 298–3013. (anglicky) 
  14. The Economy of Ptolemaic Egypt [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. a b STROOTMAN, Rolf. The Ptolemaic Sea Empire [online]. Utrech University, 2019. S. 217–125. Dostupné online. (anglicky) 
  16. a b LORBER, Catharine. Dating the Portrait Coinage of Ptolemy I. [s.l.]: The American Numismatic Society, 2012. ISBN 978-0-89722-324-9. S. 33–47. (anglicky) 
  17. Browsing Ancient Coinage of Egypt, Ptolemy I [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Ta Nomismata tou Kratous ton Ptolemaion(Ptolemaic Coinage) [online]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • CARNEY Elizabeth & OGDEN Daniel, Philip II and Alexander, Father and Son, Lives and Afterlives, Oxford University Press 2010
  • MLADENOVSKA-RISTOVSKA Katerina, Ancient Macedonians and Greeks: Betwee the Identity and Civilization Aspriations, Polska Akademia Umiejętnošci, Vol. XXVI, 2015, p.217–291
  • OLIVA, Pavel, Svět helénismu, Praha, Arista, Epocha, 2001. ISBN 80-86328-02-3
  • ŚWIDERKOVÁ, Anna, Tvář helénistického světa, Praha, Panorama, 1983
  • GLOMB Tomáš, Původ boha Serapia v Egyptě, Sacra , 11(2) p.7–120, FF MU Ústav religionistiky
  • PFROMMER Michael, Gold from Hellenistic Egypt, Getty Museum on Art, Los Angeles, 2001; ISBN 0-89236-633-8

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Králové Egypta
Předchůdce:
Alexandr IV. Aigos
305285
Ptolemaios I.
Nástupce:
Ptolemaios II.