NSU

německý výrobce automobilů, motocyklů a jízdních kol

NSU Motorenwerke AG byl německý výrobce automobilů a motocyklů založený v roce 1873. Po 2. světové válce vyráběl nejvíce motocyklů na světě. Jako první začal v roce 1964 s výrobou vozů poháněných Wankelovým motorem. Ohromně nákladné uvedení dalšího vozu s plně nevyvinutým Wankelem skončilo neúspěšně a NSU v roce 1969 převzal koncern Volkswagen a připojil k Audi.

NSU
Logo
Logo
Neckarsulm-NSU-Werke-1900.jpg
Základní údaje
Právní formaakciová společnost
Datum založení1873
Datum zániku21. srpna 1969
Adresa sídlaNeckarsulm, Německo
Charakteristika firmy
Oblast činnostiautomobilový průmysl, Manufacture of motorcycles a vehicle construction
Produktyautomobil
Mateřská společnostVolkswagen
Dceřiná společnostNeckar
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Max
Prinz
Sport Prinz
Prinz 4
Prinz 1000
Typ 110
Ro 80
K70

HistorieEditovat

Firmu založili Christian Schmidt a Heinrich Stoll v roce 1873 v Riedlingenu jako dílnu na výrobu pletacích strojů (Mechanische Werkstätte zur Herstellung von Strickmaschinen). V roce 1880 se výroba přesunula do Neckarsulmu. Od roku 1886 se společnost věnovala výrobě jízdních kol. V této době se jako firemní značka začala používat trojice písmen NSU (Neckarsulm Strickmaschinen Union). Po roce 1892 už továrna vyráběla jen bicykly. Od roku 1901 byla jednou z vedoucích německých firem zabývajících se výrobou motocyklů.

V roce 1905 začala NSU vyrábět automobily. Továrnu na jejich výrobu v Heilbronnu prodala v roce 1932 italské firmě Fiat. Aby se vyrovnala s problémy v odbytu motocyklů, plánovala v Neckarsulmu zahájit výrobu malého vozu. Návrhem pověřila Ferdinanda Porscheho, který v roce 1934 představil prototyp v mnohém obdobný pozdějším VW Broukům. Finanční potíže neumožnily NSU zahájit výrobu a za prohlubující se velké hospodářské krize se plně soustředila na výrobu motocyklů. V roce 1936 odkoupila výrobu motocyklů a jízdních kol Opel a stala se jedním z největších světových výrobců motocyklů.

Během druhé světové války NSU navrhla a vyráběla polopásové vozidlo NSU HK101motorem vozu Opel Olympia.

Poválečné obdobíEditovat

Těžce poškozená továrna NSU začala vyrábět předválečné modely jako Quick, OSL a Konsul.[1] Nedostatek peněz, paliva, vozidel i rozbité cesty a nutnost jezdit při obnově hospodářství zvýhodnily motocykly. Se zcela novými modely Fox a Max vyráběla NSU v polovině padesátých let největší počet jednostopých vozidel na světě. Dosáhla mnoha úspěchů v motosportu. S Felixem Wankelem vyvíjela rotační kompresor pro motocykly a finančně podpořila vývoj jeho motoru.

Návrat k automobilůmEditovat

Vzrůstající kupní síla za Německého hospodářského zázraku způsobila odklon od klasických motocyklů. Namísto strojů s postranním vozíkem se kupovali jednoduchá vozítka s ochranou před povětrností. Stoupal prodej typů jako Fuldamobil, kabinových tříkolek Isetta nebo Heinkel a předně miniautomobilů jako Lloyd nebo Goggomobil. NSU přepracovala záď prototypu 2+2místné tříkolky Max-Kabine na čtyřmístný miniautomobil Prinz. Po kladných reakcích na prezentaci v roce 1957 zahájila roku 1958 výrobu a prodej heslem: "Řiďte prince a budete král". Jeho vzduchem chlazený čtyřdobý řadový dvouválec objemu 583 cm³ s 20 koni vycházející z motocyklových jednoválců NSU Max byl uložen vzadu napříč. Moderní samonosná karoserie a maximální rychlost 105 km/h dělaly z malého Prinze skutečného konkurenta Brouků. Při menším objemu produkce ani ne cenou jako provozními náklady. V roce 1959 rozšířily nabídku Prinz II, výkonější Prinz 30 a kupé Sport Prinz se synchronizovanými převodovkami. Z kupé, jehož karoserii navrhl Bertone, byl odvozen první sériový vůz s Wankelem na světě, roadster NSU Wankel Spider. V letech 1964–1967 vznikl ve 2 375 kusech. Jednorotorový kapalinou chlazený motor s objemem komory 497,5 cm³ (porovnatelný objem 995 cm³) podával maximální výkon 50 k. Kupé Sport Prinz s 30 koni se do roku 1967 vyrobilo ve 20 831 kusech. Inovovaný Prinz III s výkonem zvýšeným na 23 k nahradil roku 1960 Prinz I a II. Vyráběl se dva roky. Rok společně s nástupcem Prinz 4, který získal moderní, rozměrnější karoserii s více místem vzadu a motor 598 cm³ o 30 k. Nový motor obdržely i starší modely. Design karoserie připomínal Chevrolet Corvair.

V prodejní síti NSU v NSR se prodávaly sportovní vozy Alfa Romeo, v itálské síti Alfy na oplátku NSU. Itálie, která miluje malé vozy, se stala nejdůležitějším exportním trhem NSU. Italové si stejně jako Němci oblíbili živé a úsporné dvouválce ve všech čtyřech generacích malého Prinze. V letech 1958–1962 jich vzniklo 64 236 (1 648 + 31 910 + 30 678). Modelu Prinz 4 v letech 1961–1973 625 032 a stejně jako předchozí poskytl základ pro další růst.[2]

NSU Prinz 1000 z roku 1963 se čtyřválcem 996 cm³ o 40 k s prodlouženým rozvorem a karoserií už byl přímým konkurentem zastarávajícího Brouka. Označení Prinz bylo roku 1966 vypuštěno. NSU Typ 110 z roku 1965 s ještě prodlouženějším rozvorem a motorem 1085 cm³ o 53 k už patřil do nižší střední třídy. V roce 1967 byl přeznačen na řadu 1200 při zvětšení objemu motoru a výkonu na 1177 cm³, resp. 55 k. Čtyřválcových modelů vzniklo 207 628 + 62 502 + 267 600. A také 14 292 + 49 327 dvoukarburátorových s většími motory v krátké karoserii TT a TTS s 55, nebo 65 k. Navíc i 2 402 čistě závodních TTS s chladičem oleje vpředu se 70 k. Výroba byla ukončena v roce 1972, aby nekonkurovaly VW.

Vozy NSU s výhodným zatížením zadní hnací nápravy, nízkou hmotností, slušným výkonem, houževnatostí a vysokou spolehlivostí dosáhly řady úspěchů v závodech do vrchu i na okruzích.

Vstup do vyšších třídEditovat

Západní Německo bohatlo a klesl zájem o motocykly, jejichž výrobu NSU ukončila roku 1968. Velký počet ojetých vozů střední třídy současně snižoval zájem o malé a rostla poptávka po větších. Spíše menší automobilka NSU jakožto vlastník většiny patentů Felixe Wankela získala prodejem licencí na Wankelův motor značný finanční kapitál. Se společností Citroën založila podnik Comotor na výrobu Wankela motoru a poptávku ve vyšších třídách chtěla uspokojit svým vrcholným a posléze posledním modelem. Inovativním sedanem vyšší střední třídy Ro 80 s kapalinou chlazeným dvourotorovým motorem Wankel objemu 2x497,5 (porovnatelný objem 1990 cm³) o 115 k vpředu s pohonem předních kol, který získal titul "Automobil roku 1968".

Nákladný vývoj vozu a drahé záruční opravy plně nevyvinutých Wankelů s velmi nízkou životností způsobily astronomické ztráty, se kterými se NSU nedokázala vyrovnat. Hledala partnera pro spolupráci, ale nakonec ji v roce 1969 převzal koncern Volkswagen. Sloučil s Auto Union a celek přejmenoval na Audi NSU Auto Union AG, ze kterého se postupně vyvinulo Audi.

Další menší nadčasový sedan střední třídy K70 nákladně připravený NSU jako doplnění Ro 80 na neuskutečněnou premiéru na Ženevském autosalonu 1969, začal až v roce 1970 vyrábět Volkswagen coby VW K70. Měl pohon předních kol a kapalinou chlazený motor vpředu, ovšem klasický. Průzkum trhu NSU v roce 1967 ukázal, že ve střední třídě jsou zákazníci konzervativní a novému Wankelu ještě nedůvěřují. Motor K70 objemu 1605 cm³ byl odvozen ze vzduchem chlazených motorů NSU 1200. Základní verzi o 75 k doplňovala dvoukarburátorová se 90 k. Ač impozantně navržen stejným designérem, proti Ro 80 měl K70 velmi nepříznivý koeficient odporu vzduchu, nízkou maximální rychlost a vysokou spotřebu. VW nahradil silnější verzi v roce 1974 zvětšením objemu a výkonu na 1807 cm³, resp. 100 k, ale uvedení menšího VW Passatu a růst cen ropy zastavily o K70 zájem a jeho výrobu v roce 1975.

Vybrané vozy NSUEditovat

ReferenceEditovat

  1. Informace o značce NSU | Katalog motocyklů a motokatalog na Motorkáři.cz. www.motorkari.cz [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online. (česky) 
  2. Vznik a zánik krásných německých vozů NSU - Garáž.cz. www.garaz.cz [online]. [cit. 2021-10-07]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazyEditovat