Otevřít hlavní menu

Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr, Dr. h. c. (26. října 191927. července 1980) byl íránský šáh z dynastie Pahlaví a zároveň poslední monarcha na perském pavím trůně. Jeho otcem byl Rezá Šáh Pahlaví, někdejší kozácký důstojník a od převratu v letech 1924/1925 šáh, matkou dcera generála Tádžo-l-Molúk.

Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr
oficiální portrét z roku 1973
oficiální portrét z roku 1973

Íránský šáh
Ve funkci:
17. září 1941 – 16. ledna 1979
Předchůdce Rezá Šáh Pahlaví
Nástupce Abú al-Hasan Baní Sadr (jako íránský prezident)

Narození 26. října 1919
Teherán
Úmrtí 27. července 1980 (ve věku 60 let)
Káhira
Místo pohřbení Al-Rifa'i Mosque
Choť Fawzia Egyptská
Soraya Esfandiary-Bakhtiari
Farah Pahlaví
Rodiče Rezá Šáh Pahlaví a Tádžo-l-Molúk
Děti Šáhnáz Pahlaví
Kýros Rezá Pahlaví
Farahnaz Pahlaví
Alí Rezá Pahlaví
Leila Pahlaví
Příbuzní Šams Pahlaví, Fátima Pahlaví, Ašraf Pahlaví, Hamdam Saltane Pahlaví, Ali Rezá Pahlaví, Ahmad Rezá Pahlaví a Abdol Rezá Pahlaví (sourozenci)
Alma mater Institut Le Rosey
Profese politik
Ocenění Královský Viktoriin řetěz (1948)
Velkokříž za zásluhy Spolkové republiky Německo (1955)
řetěz Řádu Isabely Katolické (1957)
velkokříž s řetězem Záslužného řádu Italské republiky (1957)
Válečný kříž 1939–1945
… více na Wikidatech
Podpis Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr, podpis
Commons Kategorie Mohammad Reza Pahlavi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dětství a mládíEditovat

Pro svou budoucí panovnickou roli byl Muhammad Rezá pečlivě připravován již od chlapeckého věku. Když mu bylo 7 let, stal se oficiálním následníkem trůnu a jako dvanáctiletého ho spolu s bratrem Alím poslali v květnu 1931 do internátu Le Rosey ve Švýcarsku, kde měl získat patřičné vzdělání. Zůstal tam plných pět let, do roku 1936, a po návratu do vlasti nastoupil na vojenskou akademii v Teheránu, kterou ukončil v roce 1938 v hodnosti podporučíka. To již existovaly plány na politický sňatek s egyptskou princeznou Fauzíjou – svatba se konala roku 1939.

Rezá Šáh Pahlaví, Muhammadův otec, vládl Íránu diktátorsky a svou modernizační politikou, prosazovanou shora, si znepřátelil stoupence světského nacionálního hnutí i šíitské duchovenstvo, čímž ztratil podporu klíčových vrstev společnosti. Významné protivníky si udělal i ve Velké Británii a v SSSR, velmocech, jež prosazovaly v Íránu tradičně své zájmy (důvodem byla jeho proněmecká politika). Po vypuknutí druhé světové války se Moskva a Londýn dohodly, že je třeba v nespolehlivé zemi vojensky intervenovat, a Rezá Šáh, jehož režim se neměl oč opřít, musel rezignovat na trůn. Dne 17. září 1941 byl Muhammad Rezá Pahlaví prohlášen novým íránským šáhem, zatímco otec odešel do exilu.

VládaEditovat

 
Šáh s americkým prezidentem Trumanem ve Washingtonu, cca 18. listopadu 1949
 
Muhammad Rezá Pahlaví a královna Farah s Leonidem Brežněvem v Moskvě roku 1970

V prvních letech na trůně si Muhammad Rezá získal značnou oblibu u obyvatel, především díky důslednému postoji vůči Sovětům (jejichž sympatizanti se snažili odtrhnout od Íránu perský Ázerbájdžán) a také kvůli úspěšnému potlačení kurdských separatistů, kteří vyhlásili na severozápadě vlastní stát. Šáh tehdy na rozdíl od otce vystupoval relativně smířlivě vůči duchovenstvu, zmírnil například nařízení, které ženám zakazovalo nosit šátek, třebaže sám byl orientován prozápadně.

Snahy otevřít zemi cizím vlivům vedly k posílení nacionálního hnutí a k nástupu vlády Muhammada Mosaddeka v roce 1951. Mosaddek, který znárodnil íránský ropný průmysl, dosud ovládaný Brity, donutil šáha odejít nakrátko do exilu, když se ho panovník pokusil propustit. Britové hájící zájmy své společnosti však požádali o spolupráci americkou CIA, s jejíž pomocí byl předseda vlády v roce 1953 svržen a šáh se mohl znovu vrátit k moci.

Muhammad Rezá v příštích letech úzce politicky a ekonomicky spolupracoval s USA, od kterých nakupoval zejména technologie, včetně zbraní. Udržoval ale dobré vztahy i s Československem a dalšími státy komunistického bloku. Ve vnitřní politice vládl tvrdou rukou za pomoci obávané tajné policie SAVAK. Podle organizace Amnesty International věznil v roce 1978 Pahlavího režim asi 2200 politických odpůrců.

 
Korunovace Muhammada Rezy Pahlavího

Pro šáhovu hospodářskou a sociální politiku se obvykle užívá termínu "bílá revoluce" – podle 12 bodového programu, který Íránci schválili v referendu 26. ledna 1963. Jeho nejdůležitějšími prvky byly zrušení pachtovního systému a rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podniků družstvům a soukromým podnikatelům, podíl dělníků na zisku jejich firem, všeobecné volební právo pro ženy a boj s analfabetismem. Šáhovým úmyslem bylo přeměnit Írán ve velmoc a to znamenalo především výstavbu průmyslu. Avšak korupční prostředí a autokratický styl vlády nebyly vhodné k přeměně země na moderní stát – investice z centra sloužily jen k obohacení elity. Většina Íránců žila dál v chudých poměrech na venkově nebo v předměstských slumech a světský styl režimu zase pobuřoval duchovenstvo, lpící na muslimských tradicích.

K tomu přistupovaly i některé neuvážené kroky vlády, např. zavedení nového kalendáře, kde výchozím datem letopočtu nebyla hidžra, ale narození starověkého perského krále Kýra II.,[1] nebo grandiózní (a nákladné) oslavy dvouapůltisíciletého trvání monarchie. Přes veškeré snahy se šáhovi a jeho poradcům nepodařilo získat pro bílou revoluci veřejné mínění, přičemž nadměrné zdůrazňování předislámských perských tradic naráželo vysloveně na odpor. V průběhu doby stále více rostla vnitřní opozice proti režimu, zvýrazňovaly se jeho nedemokratické rysy a po roce 1976 mu začala dávat najevo odstup i americká administrativa, kladoucí díky prezidentu Carterovi větší důraz na lidská práva. Jednotící osobnost nalezly různorodé opoziční síly v exilové hlavě šíitských muslimů, ájatolláhu Rúholláhu Chomejnímu, který proti šáhovi vystupoval již od šedesátých let. Společnost byla hluboce polarizována.

V závěru roku 1978 vypukly v celé zemi rozsáhlé demonstrace, které se vláda snažila násilím potlačit. Ale ani dosazení vojenského kabinetu generála Gholáma Rezy Azharího nemohlo již starý režim zachránit. Dne 16. ledna 1979 opustil Muhammad Rezá zemi a o čtrnáct dní později se vrátil z exilu Chomejní, příští vůdce teokratické islámské republiky.

Exil a smrtEditovat

 
Hrobka Šáha Rezá Pahlavího v Kahiře v mešite Al Rifai

Těžce nemocný šáh zamířil po svém svržení přes Egypt, Maroko, Bahamy a Mexiko do Spojených států, kde se podrobil léčbě rakoviny. Později se usadil v Egyptě, kde již 27. července 1980 zemřel. Egyptský prezident Anvar as-Sádát mu vzdal poslední poctu tím, že zorganizoval státní pohřeb. Pohřben byl v mešitě Al Rifai v Káhiře, kterou dosud jednou za rok navštěvuje jeho poslední manželka Farah Pahlavi.

Šáh byl celkem třikrát ženat. S první manželkou Fauzíjou měl dceru Šáhnáz, ale žádného mužského dědice – manželství bylo proto roku 1948 rozvedeno. S druhou manželkou Sorajjou Esfandijárí Bachtijárí, kterou si vzal roku 1951, neměl žádného potomka; rozvedl se s ní roku 1958. Teprve s třetí manželkou Farah (manželství uzavřeno roku 1959) měl mužské potomky – syny Kýra Rezu a Alího Rezu a kromě nich ještě dcery Farahnáz a Lejlu.

V roce 1977 navštívil panovnický pár Československo (Prahu a Bratislavu) a při té příležitosti šáh obdržel Řád Bílého lva a čestný doktorát Karlovy Univerzity.

VyznamenáníEditovat

Zahraniční vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
Afghánistán  Afghánistán   velkostuha Řádu nejvyššího slunce 1965
Albánie  Albánie   rytíř velkokříže Řádu věrnosti[2]
Argentina  Argentina   velkokříž s řetězem Řádu osvoboditele generála San Martína 1965
Bahrajn  Bahrajn   řetěz Řádu al Khalify 1966
Belgie  Belgie   velkokříž Řádu Leopoldova 1960, 11. května
Brazílie  Brazílie   velkokříž s řetězem Řádu Jižního kříže 1965, 3. května
Československo  Československo   Řád Bílého lva I. třídy 1943
Dánsko  Dánsko   rytíř Řádu slona[3] 1959, 14. května
Egypt  Egypt   velkostuha Řádu Nilu 1965
Egyptské království  Egyptské království   řetěz Řádu Muhammada Aliho 1939, 16. března
Etiopské císařství  Etiopské císařství   rytíř Řádu Šalomounova 1964, 14. září
Finsko  Finsko   velkokříž s řetězem Řádu bílé růže[4] 1970
Francie  Francie   velkokříž Řádu čestné legie[5] 1939, 15. června
  Croix de guerre 1939–1945 s plamou 1945
Irák  Irák   velkostuha Řádu Hašímovců 1957, 18. října
Itálie  Itálie   velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku[6] 1957, 26. srpna
Japonsko  Japonsko   velkokříž s řetězem Řádu chryzantémy 1958, 13. května
Jordánsko  Jordánsko   velkostuha Nejvyššího řádu renesance 1949, 28. února
  řetěz Řádu al Husejan bin Aliho
Jugoslávie  Jugoslávie   velkohvězda Řádu jugoslávské hvězdy 1966, 3. června
Katar  Katar   Řetěz nezávislosti 1956
Kuvajt  Kuvajt   řetěz Řádu Mubáraka Velikého 1966
Libanon  Libanon   speciální třída Řádu za zásluhy 1956, 17. října
Libye  Libye   velkostuha Řádu Idris I. 1958
Malajsie  Malajsie   Řád říšské koruny 1968
Maroko  Maroko speciální třída Řádu Muhammada 1966, 11. června
Mexiko  Mexiko   řetěz Řádu aztéckého orla 1975
Německo  Německo   velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo 1955, 27. února
Nepál  Nepál   Řád Ojaswi Rajanya 1960, 3. července
Nizozemsko  Nizozemsko   velkokříž Řádu nizozemského lva 1959, 19. května
Norsko  Norsko   velkokříž s řetězem Řádu svatého Olafa 1961, 17. května
Omán  Omán   Řád Ománu I. třídy, vojenská divize 1973
Pákistán  Pákistán   Řád Pákistánu I. třídy 1959, 9. listopadu
Polsko  Polsko   velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska[7] 1966
Portugalsko  Portugalsko   velkokříž s řetězem Řádu prince Jindřicha[8] 1967, 27. července
Rakousko  Rakousko   velkohvězda Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku[9] 1960
Řecké království  Řecké království   velkokříž Řádu Spasitele 1960
Saúdská Arábie  Saúdská Arábie řetěz Řádu Badru 1966
  Řád krále Abd al-Azíze I. třídy 1955
Spojené království  Spojené království   čestný rytíř velkokříže Řádu lázně[10] 1942
  čestný rytíř velkokříže Královského Viktoriina řádu
  Královský Viktoriin řetěz 1948
Spojené státy americké  Spojené státy americké   Vrchní velitel Legion of Merit 1947
Súdán  Súdán   řetěz Čestné stuhy 1966
Španělsko  Španělsko   velkokříž s řetězem Řádu Isabely Katolické[11] 1957, 22. května
  velkokříž s řetězem Řádu Karla III.[12] 1975, 19. dubna
Švédsko  Švédsko   rytíř Řádu Serafínů 1960, 29. dubna
Thajsko  Thajsko   rytíř Řádu Mahá Čakrí 1968, 22. ledna
Tchaj-wan  Tchaj-wan   rytíř speciální třídy Řádu příznivých oblaků 1946, 3. června
Tunisko  Tunisko   velkostuha Řádu nezávislosti 1965, 15. března
Vatikán  Vatikán   rytíř Řádu zlaté ostruhy[13] 1948, 20. srpna
  Savojští   rytíř Řádu zvěstování 1976
  rytíř velkokříže Řádu svatého Mauricia a svatého Lazara
  rytíř velkokříže Řádu italské koruny

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Tzv. imperiální kalendář byl zaveden v roce 1976 a místo roku 1355 hidžry se nyní počítal rok 2535. Většina Íránců změnu letopočtu bojkotovala. Viz Afshin Molavi, Toulky Persií, Praha 2002, s. 31.
  2. Albanian Royal Family - Royal Decorations and Warrents. www.albanianroyalcourt.al [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online. 
  3. PEDERSEN, Jørgen. Riddere af Elefantordenen, 1559-2009. Odense: Syddansk Universitetsforlag, 2009. 472 s. ISBN 9788776744342, ISBN 8776744345. OCLC 462788152 
  4. Suomen Valkoisen Ruusun ritarikunnan suurristin ketjuineen ulkomaalaiset saajat. www.ritarikunnat.fi [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online. 
  5. WATTEL, Michel; WATTEL, Béatrice. Les grand'croix de la Légion d'honneur : de 1805 à nos jours : titulaires français et étrangers. Paříž: Archives & Culture, 2009. 701 s. ISBN 9782350771359, ISBN 2350771350. OCLC 463284299 S. 472. 
  6. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online. 
  7. Wojciech Stela: Polskie ordery i odznaczenia (Vol. I). Varšava: 2008, S. 48
  8. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online. 
  9. 10542/AB XXIV. GP - Anfragebeantwortung, S. 97 Dostupné online (německy)
  10. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online. 
  11. Boletín Oficial del Estado. 1957-06-01, čís. 144, s. 1904. Dostupné online. 
  12. Otras disposiciones. Boletín Oficial del Estado. 1975-04-22, čís. 96, s. 6445. Dostupné online. 
  13. Hyginus Eugene Cardinale: Orders of Knighthood Awards and The Holy See – A historical, juridical and practical Compendium. Londyn: Van Duren, 1983, S. 42.

LiteraturaEditovat

SouvisejícíEditovat

Externí odkazyEditovat

Předchůdce:
Rezá Šáh Pahlaví
  Íránský šáh
19411979
  Nástupce: