Mikulovice (Klášterec nad Ohří)

část obce Klášterec nad Ohří v okrese Chomutov

Mikulovice (německy Niklasdorf, Nickelsdorf) jsou zaniklá vesnice a část města Klášterec nad Ohří v okrese Chomutov. Nachází se asi tři kilometry východně od Klášterce nad Ohří. Vesnice byla postupně vysídlena a zbořena v souvislosti s plánovanou stavbou popílkoviště elektráren Prunéřov. Z původní zástavby zůstal stát jen kostel svatého Mikuláše se hřbitovem a kaplička u památné lípy.

Mikulovice
Kostel svatého Mikuláše
Kostel svatého Mikuláše
Lokalita
Charakter zaniklá vesnice
Obec Klášterec nad Ohří
Okres Chomutov
Kraj Ústecký kraj
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 22 (2011)[1]
Katastrální území Mikulovice u Vernéřova (5,97 km²)
Nadmořská výška 320 m n. m.
PSČ 431 51
431 62
Počet domů 7 (2011)[1]
Mikulovice
Mikulovice
Další údaje
Kód části obce 94358
Zaniklé obce.cz 56
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

NázevEditovat

Název vesnice je odvozen z osobního jména Mikuláš ve významu ves lidí Mikulových. V historických pramenech se vyskytuje ve tvarech: Nycolausdorf (1261), Niclasdorf (1352), Nicolai villa (1352), k Niklasdorffu (1431), Nyklsdorff (1481), Nikelsdorff (1545), na Mikulowiczych (1611), Nickelsdorf (1787) nebo Niklasdorf a Niklsdorf (1846).[2]

HistorieEditovat

Krajina v okolí vesnice byla osídlena už v pravěku, kdy se na vrchu Špičák nacházelo sídliště knovízské kultury. Archeologickým výzkumem zde byly nalezeny polozemnice, odpadní jámy, keramika a hromadný nález bronzových náramků. Archeologická lokalita však byla zničena kamenolomem.[3]

Mikulovice byly jednou ze čtyř vesnic, které nechal ve třináctém století založit kadaňský měšťan Arvo.[4] První písemná zmínka o nich pochází z roku 1261,[5] kdy král Přemysl Otakar II. věnoval patronátní právo v těchto čtyřech vesnicích pražským johanitům.[4] Vesnice patřila k perštejnskému panství pánů ze Šumburka. Roku 1352 se o ni dělili bratři Albrecht, Bedřich a Dětřich ze Šumburka a patronátní právo v té době měli johanité z kadaňské komendy.[5]

Roku 1431 si bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili rodový majetek. Mikulovice připadly Vilémovi, a staly se tak součástí panství hradu Šumburk.[5] Z roku 1614 pochází jediná zpráva o mikulovické tvrzi. V roce 1616 byla majitelkou vsi Dorota z Trautenberku, která ji tehdy prodala králi Matyášovi.[6] V roce 1623 Mikulovice koupil Kryštof Šimon Thun a od té doby vesnice patřila ke kláštereckému panství až do zrušení poddanství.[5]

 
Torzo mostu přes Hradišťský potok

Po třicetileté válce ve vsi podle berní ruly žilo sedm sedláků, dvacet chalupníků a deset poddaných bez pozemků. Sedláci obdělávali 118 strychů půdy, zatímco chalupníkům patřilo 127 a půl strychu. Dohromady měli 47 potahů a chovali 63 krav, 69 jalovic, 38 ovcí, 51 prasat a 22 koz. Jeden z chalupníků provozoval mlýn.[5]

V blíže neznámé době v Mikulovicích vznikla škola, do které chodily až do roku 1914 i děti z Vernéřova. Po druhé světové válce byla otevřena jako pětitřídní, ale k 30. červnu 1965 pro malý počet žáků zanikla. Děti z Mikulovic poté dojížděly do škol v Kadani. Po válce měla vesnice vlastní zastávku na železniční trati Chomutov–Cheb. Ve vsi stály dva hostince a patřil k ní také kamenolom a velkostatek Špičák.[5]

Na začátku sedmdesátých let dvacátého století bylo rozhodnuto zřídit ve vernéřovském údolí složiště popílku prunéřovských elektráren. Obec Vernéřov, ke které Mikulovice patřily, proti rozhodnutí protestovala marně, a k 1. lednu 1988 byla zrušena.[7] Katastrální území Mikulovic bylo připojeno ke Klášterci nad Ohří a zástavba postupně zbořena. K výstavbě popílkoviště však nedošlo.[7]

Přírodní poměryEditovat

 
Mikulovická lípa

Mikulovice stávaly v katastrálním území Mikulovice u Vernéřova s rozlohou 5,97 km²,[8] asi tři kilometry východně od Klášterce nad Ohří a čtyři kilometry severozápadně od Kadaně v nadmořské výšce okolo 320 metrů.[5] Většina území je součástí Mostecké pánve, konkrétně jejího okrsku Klášterecká kotlina, ale místa podél břehu řeky Ohře včetně vrchu Špičák patří do okrsku Rohozecká vrchovina na severním okraji Doupovských hor.[9] Převládajícím půdním typem jsou kambizemě eutrofní, které se vyvinuly na svahovinách čedičů. Pozůstatky vesnice protéká Hradišťský potok, který se na západním úpatí Špičáku vlévá do vodní nádrže Kadaň.[10]

Quittovově klasifikaci podnebí se katastrální území nachází v mírně teplé oblasti MT11,[9] pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 16–17 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 600–750 milimetrů, počet letních dnů je 40–50, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 110 a 130 a sněhová pokrývka zde leží průměrně 50–60 dnů v roce.[11]

U křižovatky silnice II/224 a odbočky do zaniklé vesnice roste památný strom Mikulovická lípa. Je to lípa malolistá vysoká osmnáct metrů a obvodem kmene přes 760 centimetrů.[12]

ObyvatelstvoEditovat

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 425 obyvatel (z toho 202 mužů), kteří byli až na pět cizinců německé národnosti. Kromě čtyř evangelíků všichni patřili k římskokatolické církvi.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 398 obyvatel: čtrnáct Čechoslováků, 383 Němců a jednoho cizince. S výjimkou jednoho evangelíka a dvou lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[14]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[15][16]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 405 349 353 374 393 425 398 238 198 171 137 2 7 22
Domy 65 66 67 74 67 69 70 65 43 40 39 1 6 7

Obecní správaEditovat

Po zrušení patrimoniální správy se Mikulovice roku 1850 staly obcí, kterou zůstaly až do dubna 1976. Od 1. června 1976 byly částí obce Vernéřov a od 1. ledna 1988 patří ke Klášterci nad Ohří.[5]

PamětihodnostiEditovat

 
Zřícenina fary

V letech 1668–1670 barokně upravený kostel svatého Mikuláše na nízkém návrší je jedinou dochovanou stavbou ve vesnici.[17] Pod ním ještě stojí zřícenina fary.[18] Jižně od kostela, ještě před železniční tratí, stávala kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.[19]

Před likvidací obce byly sochy svatého Antonína a svatého Jana Nepomuckého z roku 1726, i s balustrádovým zábradlím a trojiční sloup z roku 1706,[20] patrně dílo Jana Brokoffa, přemístěny do Klášterec nad Ohří. Taktéž tam byl přemístěn i Mariánský sloup, který stával v polích u vesnice.[5]

OsobnostiEditovat

Ve vesnici se narodil Michael Kajetán Hermann (1756–1835), kněz, náboženský spisovatel a děkan v Dolině. Na hřbitově u kostela svatého Mikuláše byl roku 1876 pohřben přírodovědec Anton Martius.[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. Heslo Mikulovice, Niklasdorf, s. 72. 
  3. SMRŽ, Zdeněk. Výšinná naleziště pravěku až raného středověku v okrese Chomutov. Památky, příroda, život. 1991, roč. 23, čís. 1, s. 4–9. 
  4. a b ŽEMLIČKA, Josef. Království v pohybu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014. 672 s. (Česká historie). ISBN 978-80-7422-333-4. S. 146. 
  5. a b c d e f g h i j VACHATA, Zdeněk. Zaniklé obce Chomutovska. Díl VI. V okolí Klášterce nad Ohří. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1996. 44 s. Kapitola Mikulovice, s. 10–13. Dále jen Vachata (1996). 
  6. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Mikulovice – tvrz, s. 310. 
  7. a b Vachata (1996), s. 33–34.
  8. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  9. a b Přírodní poměry. Geomorfologie, klimatické oblasti [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2020-12-26]. Dostupné online. 
  10. CENIA. Katastrální mapy, chráněná ložisková území, geomorfologická mapa, geologická a půdní mapa ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2020-12-26]. Dostupné online. 
  11. VONDRÁKOVÁ, Alena; VÁVRA, Aleš; VOŽENÍLEK, Vít. Climatic regions of the Czech Republic. Quitt's classification during years 1961–2000. S. 427. Journal of Maps [PDF online]. Katedra geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, 2013-05-13 [cit. 2020-07-22]. Čís. 3, s. 427. Dostupné online. DOI:10.1080/17445647.2013.800827. (anglicky) 
  12. Mikulovická lípa [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2020-12-26]. Dostupné online. 
  13. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 247. 
  14. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 132. 
  15. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl 1. Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379. 
  16. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 291. 
  17. Kostel sv. Mikuláše, Kat. území: Mikulovice u Vernéřova [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2014-01-02]. Dostupné online. 
  18. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2016-07-02]. Identifikátor záznamu 141954 : Fara. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  19. Kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, Kat. území: Mikulovice u Vernéřova [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2014-01-02]. Dostupné online. 
  20. Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Mikulovice, s. 380. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat