Mikulovice (Klášterec nad Ohří)

část obce Klášterec nad Ohří v okrese Chomutov

Mikulovice (německy Niklasdorf, Nickelsdorf) jsou zaniklá vesnice a část města Klášterec nad Ohří v okrese Chomutov. Nachází se asi tři kilometry východně od Klášterce nad Ohří. Vesnice byla postupně vysídlena a zbořena v souvislosti s plánovanou stavbou popílkoviště elektráren Prunéřov. Z původní zástavby zůstal stát jen kostel svatého Mikuláše se hřbitovem a kaplička u památné lípy.

Mikulovice
Kostel svatého Mikuláše
Kostel svatého Mikuláše
Lokalita
Charakterzaniklá vesnice
ObecKlášterec nad Ohří
OkresChomutov
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel22 (2011)[1]
Katastrální územíMikulovice u Vernéřova (5,97 km²)
Nadmořská výška320 m n. m.
PSČ431 51
431 62
Počet domů7 (2011)[1]
Mikulovice
Mikulovice
Další údaje
Kód části obce94358
Zaniklé obce.cz56
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

NázevEditovat

Název vesnice je odvozen z osobního jména Mikuláš ve významu ves lidí Mikulových. V historických pramenech se vyskytuje ve tvarech: Nycolausdorf (1261), Niclasdorf (1352), Nicolai villa (1352), k Niklasdorffu (1431), Nyklsdorff (1481), Nikelsdorff (1545), na Mikulowiczych (1611), Nickelsdorf (1787) nebo Niklasdorf a Niklsdorf (1846).[2]

HistorieEditovat

Krajina v okolí vesnice byla osídlena už v pravěku, kdy se na vrchu Špičák nacházelo sídliště knovízské kultury. Archeologickým výzkumem zde byly nalezeny polozemnice, odpadní jámy, keramika a hromadný nález bronzových náramků. Archeologická lokalita však byla zničena kamenolomem.[3]

Mikulovice byly jednou ze čtyř vesnic, které nechal ve třináctém století založit kadaňský měšťan Arvo.[4] První písemná zmínka o nich pochází z roku 1261,[5] kdy král Přemysl Otakar II. věnoval patronátní právo v těchto čtyřech vesnicích pražským johanitům.[4] Vesnice patřila k perštejnskému panství pánů ze Šumburka. Roku 1352 se o ni dělili bratři Albrecht, Bedřich a Dětřich ze Šumburka a patronátní právo v té době měli johanité z kadaňské komendy.[5]

Roku 1431 si bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili rodový majetek. Mikulovice připadly Vilémovi, a staly se tak součástí panství hradu Šumburk.[5] Z roku 1614 pochází jediná zpráva o mikulovické tvrzi. V roce 1616 byla majitelkou vsi Dorota z Trautenberku, která ji tehdy prodala králi Matyášovi.[6] V roce 1623 Mikulovice koupil Kryštof Šimon Thun a od té doby vesnice patřila ke kláštereckému panství až do zrušení poddanství.[5]

 
Torzo mostu přes Hradišťský potok

Po třicetileté válce ve vsi podle berní ruly žilo sedm sedláků, dvacet chalupníků a deset poddaných bez pozemků. Sedláci obdělávali 118 strychů půdy, zatímco chalupníkům patřilo 127 a půl strychu. Dohromady měli 47 potahů a chovali 63 krav, 69 jalovic, 38 ovcí, 51 prasat a 22 koz. Jeden z chalupníků provozoval mlýn.[5]

V blíže neznámé době v Mikulovicích vznikla škola, do které chodily až do roku 1914 i děti z Vernéřova. Po druhé světové válce byla otevřena jako pětitřídní, ale k 30. červnu 1965 pro malý počet žáků zanikla. Děti z Mikulovic poté dojížděly do škol v Kadani. Po válce měla vesnice vlastní zastávku na železniční trati Chomutov–Cheb. Ve vsi stály dva hostince a patřil k ní také kamenolom a velkostatek Špičák.[5]

Na začátku sedmdesátých let dvacátého století bylo rozhodnuto zřídit ve vernéřovském údolí složiště popílku prunéřovských elektráren. Obec Vernéřov, ke které Mikulovice patřily, proti rozhodnutí protestovala marně, a k 1. lednu 1988 byla zrušena.[7] Katastrální území Mikulovic bylo připojeno ke Klášterci nad Ohří a zástavba postupně zbořena. K výstavbě popílkoviště však nedošlo.[7]

Přírodní poměryEditovat

 
Mikulovická lípa

Mikulovice stávaly v katastrálním území Mikulovice u Vernéřova s rozlohou 5,97 km²,[8] asi tři kilometry východně od Klášterce nad Ohří a čtyři kilometry severozápadně od Kadaně v nadmořské výšce okolo 320 metrů.[5] Většina území je součástí Mostecké pánve, konkrétně jejího okrsku Klášterecká kotlina, ale místa podél břehu řeky Ohře včetně vrchu Špičák patří do okrsku Rohozecká vrchovina na severním okraji Doupovských hor.[9] Převládajícím půdním typem jsou kambizemě eutrofní, které se vyvinuly na svahovinách čedičů. Pozůstatky vesnice protéká Hradišťský potok, který se na západním úpatí Špičáku vlévá do vodní nádrže Kadaň.[10]

Quittovově klasifikaci podnebí se katastrální území nachází v mírně teplé oblasti MT11,[9] pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 16–17 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 600–750 milimetrů, počet letních dnů je 40–50, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 110 a 130 a sněhová pokrývka zde leží průměrně 50–60 dnů v roce.[11]

U křižovatky silnice II/224 a odbočky do zaniklé vesnice roste památný strom Mikulovická lípa. Je to lípa malolistá vysoká osmnáct metrů a obvodem kmene přes 760 centimetrů.[12]

ObyvatelstvoEditovat

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 425 obyvatel (z toho 202 mužů), kteří byli až na pět cizinců německé národnosti. Kromě čtyř evangelíků všichni patřili k římskokatolické církvi.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 398 obyvatel: čtrnáct Čechoslováků, 383 Němců a jednoho cizince. S výjimkou jednoho evangelíka a dvou lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[14]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[15][16]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 405 349 353 374 393 425 398 238 198 171 137 2 7 22
Domy 65 66 67 74 67 69 70 65 43 40 39 1 6 7

Obecní správaEditovat

Po zrušení patrimoniální správy se Mikulovice roku 1850 staly obcí, kterou zůstaly až do dubna 1976. Od 1. června 1976 byly částí obce Vernéřov a od 1. ledna 1988 patří ke Klášterci nad Ohří.[5]

PamětihodnostiEditovat

 
Zřícenina fary

V letech 1668–1670 barokně upravený kostel svatého Mikuláše na nízkém návrší je jedinou dochovanou stavbou ve vesnici.[17] Pod ním ještě stojí zřícenina fary.[18] Jižně od kostela, ještě před železniční tratí, stávala kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.[19]

Před likvidací obce byly sochy svatého Antonína a svatého Jana Nepomuckého z roku 1726, i s balustrádovým zábradlím a trojiční sloup z roku 1706,[20] patrně dílo Jana Brokoffa, přemístěny do Klášterce nad Ohří. Taktéž tam byl přemístěn i mariánský sloup, který stával v polích u vesnice.[5]

OsobnostiEditovat

Ve vesnici se narodil Michael Kajetán Hermann (1756–1835), kněz, náboženský spisovatel a děkan v Dolině. Na hřbitově u kostela svatého Mikuláše byl roku 1876 pohřben přírodovědec Anton Martius.[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. Heslo Mikulovice, Niklasdorf, s. 72. 
  3. SMRŽ, Zdeněk. Výšinná naleziště pravěku až raného středověku v okrese Chomutov. Památky, příroda, život. 1991, roč. 23, čís. 1, s. 4–9. 
  4. a b ŽEMLIČKA, Josef. Království v pohybu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014. 672 s. (Česká historie). ISBN 978-80-7422-333-4. S. 146. 
  5. a b c d e f g h i j VACHATA, Zdeněk. Zaniklé obce Chomutovska. Díl VI. V okolí Klášterce nad Ohří. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1996. 44 s. Kapitola Mikulovice, s. 10–13. Dále jen Vachata (1996). 
  6. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Mikulovice – tvrz, s. 310. 
  7. a b Vachata (1996), s. 33–34.
  8. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  9. a b Přírodní poměry. Geomorfologie, klimatické oblasti [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2020-12-26]. Dostupné online. 
  10. CENIA. Katastrální mapy, chráněná ložisková území, geomorfologická mapa, geologická a půdní mapa ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2020-12-26]. Dostupné online. 
  11. VONDRÁKOVÁ, Alena; VÁVRA, Aleš; VOŽENÍLEK, Vít. Climatic regions of the Czech Republic. Quitt's classification during years 1961–2000. S. 427. Journal of Maps [PDF online]. Katedra geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, 2013-05-13 [cit. 2020-07-22]. Čís. 3, s. 427. Dostupné online. DOI 10.1080/17445647.2013.800827. (anglicky) 
  12. Mikulovická lípa [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2020-12-26]. Dostupné online. 
  13. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 247. 
  14. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 132. 
  15. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl 1. Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379. 
  16. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 291. 
  17. Kostel sv. Mikuláše, Kat. území: Mikulovice u Vernéřova [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2014-01-02]. Dostupné online. 
  18. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2016-07-02]. Identifikátor záznamu 141954 : Fara. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  19. Kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, Kat. území: Mikulovice u Vernéřova [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2014-01-02]. Dostupné online. 
  20. Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Mikulovice, s. 380. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat