Mariupol
Mariupol (ukrajinsky Маріуполь; rusky Мариу́поль; řecky Μαριούπολις) je přístavní a průmyslové město na severním pobřeží Azovského moře, resp. Taganrožského zálivu, při ústí řeky Kalmius v Doněcké oblasti na jihovýchodní Ukrajině, asi 120 km jižně od Doněcku a 50 km západně od hranic s Ruskem. Žije zde přibližně 449 tisíc[1] obyvatel. Je to 10. největší město na Ukrajině a 2. největší město v Doněcké oblasti.
| Mariupol Маріуполь (Мариуполь) | |
|---|---|
 | |
 znak  vlajka | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 47°7′ s. š., 37°35′ v. d. |
| Nadmořská výška | 67 m n. m. |
| Stát |  Ukrajina |
| Oblast | Doněcká |
| Administrativní dělení | 4 městské obvody (rajóny): Centralnyj, Kalmiuskyj, Livobereznyj, Prymorskyj |
  Mariupol | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 166 km² |
| Počet obyvatel | 449 498 (2017)[1] |
| Hustota zalidnění | 2 707,8 obyv./km² |
| Etnické složení | Ukrajinci, Rusové, Řekové |
| Náboženské složení | Pravoslavné křesťanství |
| Správa | |
| Starosta | Vadim Boičenko |
| Vznik | 10. století |
| Oficiální web | www |
| Telefonní předvolba | +380 629 |
| PSČ | 87500–87590 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Dějiny a kulturaEditovat
V místě dnešního Mariupolu vznikla v 16. století kozácká pevnost Adamacha. Samotné město bylo založené ruským knížetem Grigorijem Potěmkinem mezi lety 1770–1780, na počest ruské carevny Marie Fjodorovny po vítězné válce s Tureckem, kde spadalo pod Jekatěrinoslavskou gubernii[2]. V těch letech také do oblasti ruská vláda přesídlila krymské Řeky. Město je od svého založení tradičně ruskojazyčné.[3] V roce 1778 mu byla udělena městská práva carevnou Kateřinou.
Během krymské války bylo město značně poškozeno. Anglo-francouzská blokáda zastavila námořní obchod a 24. května 1855 se ve městě vylodily anglo-francouzské jednotky, které vypálily několik domů a zničily přístavní skladiště.
Velký rozvoj nastal po roce 1870 s příchodem železnice; tehdy vznikly velké železárny a další průmyslové podniky během industrializace Novoruska.
Ve městě působí divadlo založené roku 1878 jako první v regionu, dále pak mnoho kin, kulturních domů a několik muzeí. Je zde 11 kostelů Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát) a 3 kostely Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu. Od roku 1926 se ve městě rozvíjí lázeňství.
Během druhé světové války bylo město od 8. října 1941 do 10. září 1943 okupováno německou armádou. Během dvou let okupace bylo ve městě zastřeleno asi 10 tisíc lidí a 50 tisíc mladých lidí bylo odvezeno na nucené práce do Německa.
V letech 1948–1989 neslo město název Ždanov na počest sovětského politika Andreje Ždanova, který se zde v roce 1896 narodil. Na konci 20. století přišla do města ekonomická recese, která přinesla znatelný pokles obyvatelstva. Od června do října 2014 byla Mariupol správním centrem Doněcké oblasti namísto Doněcku ovládaného separatisty.[4][5]
ObyvatelstvoEditovat
Od konce 20. století, kdy obyvatelstvo Mariupolu přesáhlo půlmilionovou hranici, počet obyvatel mírně klesá. Následující tabulka podává přehled vývoje počtu obyvatel od roku 1778:
| Rok | 1778 | 1850 | 1897 | 1913 | 1939 | 1943 | 1959 | 1987 | 2010 | 2014 | 2017 |
| Počet obyv. | 168 | 4 579 | 31 800 | 58 000 | 221 500 | 85 000 | 283 600 | 529 000 | 490 063 | 458 533 | 449 498 |
Národnostní a jazykové složení (2002)Editovat
| Národnost | Počet příslušníků | Podíl (%) |
|---|---|---|
| Ukrajinci | 248 683 | 48,7 |
| Rusové | 226 848 | 44,4 |
| Řekové | 21 923 | 4,3 |
| Bělorusové | 3 858 | 0,8 |
| Arméni | 1 205 | 0,2 |
| Židé | 1 176 | 0,2 |
| Bulhaři | 1 082 | 0,2 |
| ostatní | 6 060 | 1,2 |
Nejrozšířenějším jazykem je ruština, kterou hovoří 89,6 % obyvatel; následuje ukrajinština (9,9 %; většinou však jde o tzv. suržyk). Většina Řeků ovládá Pontickou řečtinu, ovšem v běžném styku hovoří zpravidla rusky. Ve městě a okolí žije přes 31 000 (60 %) ukrajinských Řeků a tvoří zde největší řeckou komunitu v zemi.
Průmysl a dopravaEditovat
Mariupol je jedním z největších průmyslových center Donbasu, Ukrajiny i bývalého SSSR. Mariupolský průmyslový komplex produkuje 37,5 % vývozu Doněcké oblasti, resp. 7 % vývozu Ukrajiny. Ve městě jsou dva velké metalurgické kombináty (Azovstal a Illičův mariupolský metalurgický kombinát) a největší strojírenský závod v zemi Azovmaš. Je zde také chemický průmysl, loděnice a další podniky.
Mariupol leží na mezinárodní silnici E58 vedoucí ze střední Evropy přes Oděsu, Berďansk, Mariupol a Taganrog do Rostova na Donu. Tato města obsluhuje převážně silniční doprava. Mariupol je konečnou stanicí železniční tratě ze stanice Volnovacha. Většina osobních vlaků pokračuje dále na Doněck a odtud například do Kyjeva či přes Charkov do Moskvy. Městskou dopravu zajišťují kromě autobusů a maršrutek také tramvaje (od roku 1933; 12 linek) a trolejbusy (od 1970; 14 linek). Mezinárodní letiště 5 km od města v roce 2007 odbavilo přes 20 000 cestujících.
ReferenceEditovat
- ↑ a b Dostupné online.
- ↑ И все-таки сколько же лет нашему городу? - Вечерний Мариуполь. web.archive.org [online]. 2014-09-20 [cit. 2020-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Mariupol | Ukraine. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DW.DE. Тарута переїхав до Маріуполя [online]. Deutsche Welle, 2014 [cit. 2014-09-12]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ Archivovaná kopie. mw.ua [online]. [cit. 2014-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-19.
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mariupol na Wikimedia Commons
