Mariupol
Mariupol (ukrajinsky Маріуполь; rusky Мариу́поль; řecky Μαριούπολις) je přístavní a průmyslové město na severním pobřeží Azovského moře, resp. Taganrožského zálivu, při ústí řeky Kalmius v Doněcké oblasti na jihovýchodní Ukrajině, asi 120 km jižně od Doněcku a 50 km západně od hranic s Ruskem. Žije zde přibližně 449 tisíc[1] obyvatel. Bylo 2. největším v oblasti a 10. největším na Ukrajině.
| Mariupol Маріуполь (Мариуполь) | |
 | |
 znak  vlajka | |
| Poloha | |
|---|---|
| Souřadnice | 47°7′ s. š., 37°35′ v. d. |
| Nadmořská výška | 67 m n. m. |
| Stát |
 Ukrajina |
| Oblast | Doněcká |
| Administrativní dělení | 4 městské obvody (rajóny): Illičivskyj, Ordžonikidzevskyj, Prymorskyj, Žovtnevyj |
  Mariupol | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 166 km² |
| Počet obyvatel | 449 498 (2017)[1] |
| Hustota zalidnění | 2 707,8 obyv./km² |
| Etnické složení | Ukrajinci, Rusové, Řekové |
| Náboženské složení | Pravoslavné křesťanství |
| Správa | |
| Starosta | Jurij Chotlubej |
| Vznik | 10. století |
| Oficiální web |
www |
| Telefonní předvolba | +380 629 |
| PSČ | 87500–87590 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Dějiny a kulturaEditovat
V místě dnešního Mariupolu vznikla v 16. století kozácká pevnost. Samotné město bylo založené ruským knížetem Grigorijem Potěmkinem mezi lety 1770–1780, na počest ruské carevny Marie Fjodorovny po vítězné válce s Tureckem, kde spadalo pod Jekatěrinoslavskou gubernii[2]. V těch letech také do oblasti ruská vláda přesídlila krymské Řeky. Město je od svého založení tradičně ruskojazyčné, a populace se tu dělá na etnicky na početnou ruskou a ukrajinskou.[3] V roce 1778 mu byla udělena městská práva carevnou Kateřinou.
Velký rozvoj nastal po roce 1870 s příchodem železnice; tehdy vznikly velké železárny a další průmyslové podniky během industrializace Novoruska. Město prošlo těžkými obdobími nacistické okupace (1941–1943) a ekonomické recese (konec 20. století). Přes znatelný úbytek obyvatelstva je stále předním průmyslovým centrem; kromě toho se zde od roku 1926 rozvíjí lázeňství.
Ve městě působí divadlo založené roku 1878 jako první v regionu, dále pak mnoho kin, kulturních domů a několik muzeí. Je zde 11 kostelů Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát) a 3 kostely Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu.
V letech 1948–1989 neslo město název Ždanov na počest sovětského politika Andreje Ždanova, který se zde v roce 1896 narodil. Od června do října 2014 byla Mariupol správním centrem Doněcké oblasti namísto Doněcku ovládaného separatisty.[4][5]
ObyvatelstvoEditovat
Od konce 20. století, kdy obyvatelstvo Mariupolu přesáhlo půlmilionovou hranici, počet obyvatel mírně klesá. Následující tabulka podává přehled vývoje počtu obyvatel od roku 1778:
| Rok | 1778 | 1850 | 1897 | 1913 | 1939 | 1943 | 1959 | 1987 | 2010 | 2014 | 2017 |
| Počet obyv. | 168 | 4 579 | 31 800 | 58 000 | 221 500 | 85 000 | 283 600 | 529 000 | 490 063 | 458 533 | 449 498 |
Národnostní a jazykové složení (2002)Editovat
| Národnost | Počet příslušníků | Podíl (%) |
|---|---|---|
| Ukrajinci | 248 683 | 48,7 |
| Rusové | 226 848 | 44,4 |
| Řekové | 21 923 | 4,3 |
| Bělorusové | 3 858 | 0,8 |
| Arméni | 1 205 | 0,2 |
| Židé | 1 176 | 0,2 |
| Bulhaři | 1 082 | 0,2 |
| ostatní | 6 060 | 1,2 |
Nejrozšířenějším jazykem je ruština, kterou hovoří 89,6 % obyvatel; následuje ukrajinština (9,9 %; většinou však jde o tzv. suržyk). Většina Řeků ovládá Pontickou řečtinu, ovšem v běžném styku hovoří zpravidla rusky. Ve městě a okolí žije přes 31 000 (60 %) ukrajinských Řeků a tvoří zde největší řeckou komunitu v zemi.
Průmysl a dopravaEditovat
Mariupol je jedním z největších průmyslových center Donbasu, Ukrajiny i bývalého SSSR. Mariupolský průmyslový komplex produkuje 37,5 % vývozu Doněcké oblasti, resp. 7 % vývozu Ukrajiny. Ve městě jsou dva velké metalurgické kombináty (Azovstal a Illičův mariupolský metalurgický kombinát) a největší strojírenský závod v zemi Azovmaš. Je zde také chemický průmysl, loděnice a další podniky.
Mariupol leží na mezinárodní silnici E58 vedoucí ze střední Evropy přes Oděsu, Berďansk, Mariupol a Taganrog do Rostova na Donu. Tato města obsluhuje převážně silniční doprava. Mariupol je konečnou stanicí železniční tratě ze stanice Volnovacha. Většina osobních vlaků pokračuje dále na Doněck a odtud například do Kyjeva či přes Charkov do Moskvy. Městskou dopravu zajišťují kromě autobusů a maršrutek také tramvaje (od roku 1933; 12 linek) a trolejbusy (od 1970; 14 linek). Mezinárodní letiště 5 km od města v roce 2007 odbavilo přes 20 000 cestujících.
ReferenceEditovat
- ↑ a b Dostupné online.
- ↑ И все-таки сколько же лет нашему городу? - Вечерний Мариуполь. web.archive.org [online]. 2014-09-20 [cit. 2020-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Mariupol | Ukraine. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DW.DE. Тарута переїхав до Маріуполя [online]. Deutsche Welle, 2014 [cit. 2014-09-12]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ http://mw.ua/UKRAINE/kikhtenko-to-move-donetsk-administration-to-kramatorsk-and-to-leave-power-structures-in-mariupol-119_.html
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mariupol na Wikimedia Commons
