Rusko-turecká válka (1768–1774)

klíčový válečný konflikt z řady válek mezi Ruskem a Tureckem v letech 1768–1774

Rusko-turecká válka z let 17681774 byl klíčový válečný konflikt z řady válek mezi Ruským impériem a Osmanskou říší, jehož výsledkem bylo definitivní připojení jižní Ukrajiny, Krymu a severozápadní části Předkavkazska k Rusku. Záminkou k válce na straně Ruska bylo získání přístupu k Černému moři, Turecko chtělo získat vliv na území Volyně a Podolí. Válce předcházela složitá mezinárodní situace v Evropě, kdy spolu vedly diplomatické spory Francie a Rusko a vnitropolitická krize v Polsku.

Rusko-turecká válka (1768–1774)
konflikt: Rusko-turecké války
Zničení osmanské flotily během bitvy u ostrova Chios roku 1770
Zničení osmanské flotily během bitvy u ostrova Chios roku 1770
trvání: 17681774
místo: Moldavsko, Besarábie, Valašsko, Egejské moře
casus belli: střet ruských a tureckých zájmů v Polsku
výsledek: vítězství Ruska, smlouva z Küçük Kaynarca
strany
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Прапор В.З..png Záporožští kozáci
Kingdom of Kartli-Kakheti Kartlijsko-kachetské království
Greek Revolution flag.svg řečtí povstalci
Imeretiflag.jpg Imeretské království
Osmanská říšeOsmanská říše Osmanská říše
the Crimean Tatar people Krymský chanát
velitelé
Ruské impérium Kateřina II.
Ruské impérium Grigorij Poťomkin
Ruské impérium Pjotr Rumjancev
Ruské impérium Alexandr Suvorov
Osmanská říše Mustafa III.
Osmanská říše Abdulhamid I.
Osmanská říše Ivazzade Halil Paša

síla
125 000 300 000 – 600 000
ztráty
neznámé neznámé
Rusko-turecká válka (1768–1774)

Na základě francouzského popudu a pod požadavkem, aby se Rusko vzdalo svých zásahů do polských záležitostí, vyhlásil osmanský sultán Mustafa III. Rusku válku. Na stranu Turecka se přidaly Krymský chanát a Dubrovnická republika. Kromě toho Turecko vojensky podporovalo polské povstalce. Na straně Ruska vedle pravidelné armády a námořnictva bojovali donští a záporožští kozáci. Ruská vojska dosáhla řady velkých vítězství, když obsadila Azov, dobyla Krym a Besarábii.

Roku 1769 podnikli Tataři z Krymského chanátu nájezd na území Nového Srbska, při kterém bylo odvlečeno do otroctví několik tisíc lidí. Během války v roce 1770 vypuklo protiturecké povstání Řeků na Peloponésu a v roce 1771 v Egyptě a Sýrii.

Ruská armáda pod Rumjancevovým a Suvorovovým vedením prošla Moldávií a porazila Turky v Bulharsku. Postupně zvítězila v bitvě u Largy, u Kahulu, a u Kozludži. Ruské středomořské loďstvo pod Orlovovým a Spiridovovým vedením porazila turecké námořnictvo v bitvě u ostrova Chios.

Výsledkem války bylo vítězství Ruska, definitivní přístup k Černému moři, územní zisky na severním Kavkaze a protektorát nad Krymským chanátem. Mírová smlouva podepsaná 21. července 1774 potvrdila Rusku obrovské územní zisky – celé severní pobřeží Černého moře od Azova po Dněpr a Jižní Bug. Rusko bylo prohlášeno „ochráncem křesťanů na Balkáně“. Turecko také uznalo ruskou suverenitu nad Kabardou.[1]

ReferenceEditovat

  1. VOTÁPEK, Vladimír. Kavkazská tragédie - Ruské dobývání Kavkazu 1783-1864. 1. vyd. Praha: Epocha, 2019. 264 s. (Polozapomenuté války sv.43). ISBN 978-80-7557-169-4. S. 255.