Francisco Goya
Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) byl španělský malíř a rytec romantismu.
| Francisco Goya | |
 autoportrét z roku 1815 | |
| Narození |
30. března 1746 Fuendetodos |
|---|---|
| Úmrtí |
16. dubna 1828 (ve věku 82 let) Bordeaux |
| Příčina úmrtí | demence |
| Místo pohřbení |
Cimetière de la Chartreuse San Isidro Cemetery Royal Chapel of St. Anthony of La Florida |
| Národnost | Španělé |
| Alma mater | School of St. Thomas Aquinas of the Piarist Schools of Zaragoza |
| Povolání | malíř, tiskař, litograf, rytec a leptař |
| Rodiče | José Benito de Goya y Franque a Gracia de Lucientes y Salvador |
| Manžel(ka) | Josefa Bayeu |
| Děti | Francisco Javier Goya Bayeu |
| Příbuzní | Mariano de Goya (vnuk) |
| Významná díla |
Nahá Maja San Bernardino de Siena predicando ante Alfonso V de Aragón Perro semihundido Don Ramón Satué Poprava povstalců v Madridu … více na Wikidatech |
| Podpis |
 |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
MládíEditovat
Francisco José de Goya y Lucientes se narodil 30. března 1746 ve vesničce Fuendetodos na severu Španělska jako pátý syn zlatníka José Goyi z Baskicka a šlechtičny z Aragonie. První roky života ale strávil v Zaragoze, protože zde měl jeho otec zlatnickou dílnu. Navštěvoval školu kněze Joaquína, kde se naučil číst a také se tu seznámil se svým celoživotním přítelem Martínem Zapaterem. Jejich rozsáhlá dopisová korespondence je významným zdrojem informací o umělcově životě.
Otec zpozoroval jeho zájem o umění a poslal ho do učení k malíři Josému Luzánovi. Goyovu genialitu potvrzují i jeho malby v relikviáři ve Fuendetodos, které vytvořil kolem roku 1762 v pouhých šestnácti letech. Můžeme tu pozorovat jak originální náměty, tak i velkou obratnost malíře.
V letech 1763 a 1766 se přihlásil na Královskou akademii výtvarných umění sv. Ferdinanda v Madridě, ale vždy bez úspěchu. Už v té době se setkal s Franciscem Bayeuem, který ho později významně podporoval. Kolem roku 1770 odešel do Říma a získává pochvalné uznání poroty parmské Královské akademie. V říjnu roku 1771 se vrací do Zaragozy, kde si zřídil vlastní dílnu a získal řadu věrných zákazníků. [1]
Vzestup v kariéřeEditovat
Po návratu do Zaragozy roku 1771 získal první zakázky pro církev a jeho úspěchy se stupňovaly. V roce 1773 se oženil s Josefou Bayeu, sestrou Francisca Bayeu. Dál pracoval v Zaragoze, kde vytvořil fresky pro kartuziánský klášter Aula Dei. Roku 1774 dostal Goya od Královské gobelínové manufaktury sv. Barbory zakázku na předlohy k tapiseriím. Přestěhoval se natrvalo do Madridu.
Roku 1780 byl Goya jednomyslně zvolen členem Královské umělecké akademie sv. Ferdinanda. V roce 1783 si královský ministr hrabě de Floridablanca u Goyi objednal svůj portrét. Následovali další příslušníci aristokracie, takže se Goya stal vyhledávaným portrétistou. Roku 1786 byl Goya jmenován královským malířem (Pintor del Rey) s ročním platem 15 000 reálů. Svými portréty si Goya získal slávu a obdržel čestné tituly. V roce 1789 se stal dvorním malířem (Pintor de Cámara) a v roce 1799 pak prvním dvorním malířem (Primer Pintor de Cámara) s ročním platem 50 000 reálů. Roku 1795 byl jmenován ředitelem královské akademie.
Goya svým modelům nelichotil. „Ozdobil je šerpami a navlíkl do bohatých šatů, ale nenamaloval ani trůn, ani erb nijak se nepokusil podtrhnout vznešené postavení tohoto rodu králů a královen z milosti boží.“1
Španělské ženy, MajasEditovat
Maja znamená ve španělštině mladou, pěknou ženu se zálibou v provokativním vystupování. Majas se živily prodejem jedlých kaštanů a pomerančů. Živily i své manžele. Od ostatních se lišily svým zevnějškem : vlasy zakryté síťkou, pestré šaty s hlubokým výstřihem, které odhalovaly nohy ke kotníkům. Během doby se tato skladba oblečení stala módní i ve vyšších kruzích na protest proti francouzské módě až se dnes chápe téměř jako národní kroj.
Rozmary – Los CaprichosEditovat
Roku 1792 vytvořil Goya poslední kartony k tapiseriím. Poté odcestoval do Andalusie, kde vážně onemocněl a ohluchl. 1793 se Goya vrátil do Madridu a začal znovu pracovat. Jeho práce se ale začala značně lišit od předchozí tvorby. V tomto roce vyhlásila Francie Španělsku poprvé válku.
Roku 1799 vydal Goya Rozmary – Los Caprichos, soubor 80 leptů. Lepty mu poskytly možnost oslovit širší publikum. K častým námětům patřily noční můry, společenská kritika neřestí, výstředností a bláznovství zosobňovaných španělskými hidalgy. 15 % španělské populace se hlásilo ke šlechtickému původu, byli tedy hidalgové. To byl pro mnohé důvod, proč nepracovat. Proto je Goya zobrazoval posměšně jako osly.
Nejznámějším leptem série je Spánek rozumu plodí nestvůry.
Počátek 19. století: Hrůzy válkyEditovat
Roku 1807 navzdory paktu neutrality zahájila francouzská vojska v čele s císařem Napoleonem invazi do Španělska. 2. května 1808 propuklo v Madridu lidové povstání proti francouzské nadvládě, bylo ale krutě potlačeno. Začala španělská válka za nezávislost, která trvala pět let. Z toho období pochází další známý Goyův cyklus s názvem Hrůzy války.
V roce 1810 začal Goya pracovat na souboru leptů Hrůzy války a zároveň portrétoval Josepha Bonaparta, Napoleonova bratra, kterého císař Francouzů dosadil na španělský trůn.
O dva roky později, tedy v roce 1812, zemřela Goyova manželka Josefa Bayeuová. O rok později se k němu nastěhovala Leocadia Weissová.
Po Napoleonově porážce a abdikaci (1814) se vrátil do Španělska král Ferdinand VII., který zahájil tvrdé represe vůči liberálům. Goya zůstal dvorním malířem a vytvořil historické obrazy Druhý květen 1808 a Třetí květen 1808. Musel se však hájit před inkvizicí proti obvinění z obscénnosti kvůli obrazu Nahá maja (Maja desnuda). Akty v této době inkvizice zakazovala a konfiskovala. Goya vytvořil rovněž podobný obraz Oblečená maja. Oba portréty, nahé i oblečené maji, patřily hraběti Godoyovi, nejmocnějšímu muži Španělska. Ten, protože si byl vědom zákazu, ukazoval svým návštěvníkům jeden nebo druhý obraz, podle toho, co byli zač.
Roku 1816 vydal Goya sérii 33 akvatint s názvem „Umění býčích zápasů“ – Tauromaquia. Motivy koridy prochází celým Goyovým dílem.
20. léta: Černé malbyEditovat
Po válce s napoleonskou Francií následovala ve Španělsku občanská válka. Zemi ovládl chaos, strach a zoufalství. Útlaku ze strany vlády následoval silný lidový odpor. V letech 1820–23 pokryl Goya stěny dvou místností svého domu tzv. černými malbami. V roce 1824 odjel Goya do Francie do exilu, kde žilo mnoho jeho španělských liberálních přátel. Roku 1825 vydal litografie Býci z Bordeaux.
V roce 1826 se Goya nakrátko vrátil do Madridu, aby požádal o uvolnění z funkce dvorního malíře. Král mu vyhověl a milostivě mu přidělil roční penzi 50 000 reálů. Vrátil se do francouzského města Bordeaux, kde pak maloval žánrové scény jako Mlékařka z Bordeaux a církevní fresky. Ke konci života se Goya ve své práci často zaměřoval na výjevy ze života významných světců a zázraky, které vykonali. Církevní náměty lze chápat jako jeho snahu o usmíření s církví a obrácení se k duchovnímu životu v předtuše blížící se smrti.
Goyův vliv stoupal zároveň s tím, jak se v jeho díle objevovaly subjektivní a revoluční prvky, a to v době, kdy tyto směry nebyly ve výtvarném umění dominantní. Důrazem na popředí a zamlžené pozadí předcházel Goya dílo Édouarda Maneta.
Goya byl královským portrétistou stejně jako kronikářem historie. Vytvořil cyklus obsahující 80 rytin, nazvaný Los Caprichos (Rozmary). Ten měl znázorňovat to, co nazýval „nespočetné slabosti a pošetilosti, které se nacházejí v kterékoli civilizované společnosti a běžné předsudky a podvodné praktiky, které zvyk, ignorance nebo sebezahleděnost přetvořily v obyčejné.“[2]
Namaloval také skupinový portrét rodiny španělského krále Karla IV. a portrét Ferdinanda VII.. Jeho bohatá tematická šíře postupovala od námětů různých oslav pro tapiserie přes kreslené postavičky obyčejných lidí až po válečné scény, zobrazující líté boje a mrtvá těla. Tento tematický vývoj odrážel ztemňování jeho mysli.
Současní vědci se domnívají, že olovo obsažené v jeho barvách mu roku 1792 způsobilo ztrátu sluchu. Krátce před smrtí se stáhl do ústraní a pracoval na vystrašujících a temných výjevech šílenosti, vzteku a fantazie. Styl těchto černých maleb (Pinturas Negras) předznamenal příchod expresionistického malířství.
Poté, co Napoleon Bonaparte uchvátil moc ve Španělsku, odešel Goya na odpočinek do své vily „Quinta del Sordo“ (Sídlo hluchého). Některé z jeho obrazů znázorňují scény z války, plné hrůzy a děsu.
Zemřel slepý a hluchý 16. dubna 1828 v dobrovolném exilu v Bordeaux.
DíloEditovat
Jedny z nejznámějších Goyových maleb jsou Nahá Maja (La Maja desnuda) a Oblečená Maja (La Maja vestida). Znázorňují stejnou ženu ve stejné pozici, avšak jednou nahou a podruhé oblečenou. Obraz Oblečená Maja namaloval Goya po pobouření ve španělské společnosti, které vyvolala Nahá Maja. Odmítl na nahé Maji namalovat šaty a místo toho vytvořil zcela nový obraz.
Další dobře známé Goyovo dílo je Saturn požírající svého syna, které zobrazuje scénu z řecko-římské mytologie, kdy bůh Saturn pojídá dítě. Tato malba je jedna ze 14 obrazů v cyklu nazvaném Černé malby.
Mnoho Goyových děl lze obdivovat v madridském Museo del Prado, některé však i jinde ve světě, mimo jiné ve Spojených státech amerických.
Goyova díla a galerie, kde jsou vystavena:
- Markýza de Pontejos – 1786 – Mellon Collection, National Gallery of Art, Washington, D.C.
- Autoportrét – 1795–1797 – Metropolitan Museum of Art, New York
- Rodina Karla IV. – 1800 – Museo del Prado, Madrid
- Nahá Maja – 1797–1800 – Prado, Madrid
- Oblečená Maja – 1800–1803 – Prado, Madrid Vytvořeno kvůli pobouření španělské společnosti
- Poprava povstalců v Madridu, 3. květen 1808 (Poprava v La Mondoa) – 1814 – Prado, Madrid
- Saturnus požírající svého syna – ~1819 – Prado, Madrid
- Dva starci při jídle – ~1825 – Prado, Madrid
- Juan Bautista de Muguiro – 1827 – Prado, Madrid
- Vévodkyně z Alby
- Stařeny a čas
- Mlékařka z Bordeaux
- Spánek rozumu budí nestvůry
ŽivotopisyEditovat
- Goya (životopisný román) Liona Feuchtwangera
- Goya, opera Gianna Carla Menottiho z roku 1986
- Goya, opera Josefa Boháče z roku 1978
- Goya v Bordeaux (Goya en Burdeos) film, natočený roku 1999, napsaný a zrežírovaný Carlosem Saurou
- Goya od Roberta Hughese, 2003
- Goyovy přízraky (Goya's Ghosts) film Miloše Formana z roku 2006 natočený podle scénáře Miloše Formana a Jean-Claude Carrièra
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ PIJOAN, José. Dějiny umění. Praha: Odeon, 1981. ISBN 80-242-0216-6. S. 151.
- ↑ [1]
Související článkyEditovat
LiteraturaEditovat
- HAGENOVÁ, R. M. HAGEN, R. Francisco Goya: 1746- 1828. Nakladatelství Slovart. Bratislava: 2004.
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Francisco Goya na Wikimedia Commons - Galerie Francisco Goya na Wikimedia Commons
Osoba Francisco Goya ve Wikicitátech- scany grafik a obrazů
- ČT 2011, dokument Francisco Goya: Don Miguel de Lardizábal
- Goyovy obrazy, životopis a jiné zdroje (anglicky)
- Goya na „Olga's Gallery“ (anglicky)
- Caprichos (anglicky) (PDF na Arno Schmidt Reference Library)
- Desastres de la Guerra (anglicky) (PDF na Arno Schmidt Reference Library)
- The Sleep of Reason - článek v World&I Magazine (anglicky)
- Kategorie Open Directory na dmoz.org (anglicky)
- Kategorie Open Directory pro film Goya v Bordeaux na dmoz.org (anglicky)
