Karel IV. Španělský

španělský král (1788–1808)

Karel IV. Španělský (španělsky Carlos IV., 11. listopadu 1748 Portici20. ledna 1819 Řím), zvaný el Cazador („Lovec“), byl španělský král ze španělské větve Bourbonů, který vládl od roku 1788 do roku 1808. Slabý a netečný panovník nakonec ve víru bouřlivých událostí napoleonských válek přišel o moc a abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna Ferdinanda.

Karel IV.
král španělský
Portrét
Karel IV. Španělský
Doba vlády17881808
TitulyJeho katolické veličenstvo
Jeho královská výsost
Narození11. listopadu 1748
Portici
Neapolské královstvíNeapolské království Neapolské království
Úmrtí20. ledna 1819 (ve věku 70 let)
Řím
Vatikán Papežský stát
PředchůdceKarel III.
NástupceFerdinand VII.
ManželkaMarie Luisa Parmská
PotomciKarel Klement
Karla
Marie Luisa
Marie Amálie
Karel
Marie Luisa
Karel František
Filip František
Ferdinand VII.
Karel
Marie Izabela
Marie Tereza
Filip Maria
František
RodKapetovci
DynastieBourbon-Anjou
OtecKarel III. Španělský
MatkaMarie Amálie Saská
PodpisCharles IV of Spain signature.svg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Původ, mládíEditovat

Karel se narodil jako sedmé dítě a druhý syn krále Karla III. a jeho manželky Marie Amálie Saské. Narodil se na Sicílii, kde jeho otec vládl jako král obojí Sicílie ještě před tím, než se stal králem španělským. Starší bratr Filip trpěl epilepsií a nemohl se stát následníkem trůnu. Karel měl statnou postavu a velkou sílu, snad po svém pradědovi z matčiny strany Augustovi Silném, bystrostí ani duševními schopnosti ale nevynikal.

VládaEditovat

4. září 1765 se infant Karel, tehdy sedmnáctiletý mladík, oženil se svou třináctiletou sestřenicí Marií Louisou Parmskou z rodu Bourbon-Parma, jež vyzrála ve velmi energickou ženu a postupem času se stále více vměšovala do státních záležitostí. 14. prosince roku 1788 infantův otec Karel III. zemřel a infant Karel nastoupil na trůn jako král Karel IV. Karel měl již sice široké zkušenosti ve správ státních záležitostí, ty však již nestačily na složité okolnosti vyvolané revolucí v sousední Francii roku 1789. V důsledku jeho slabosti, resp. nedostatku energie přešla fakticky vláda do rukou Marie Louisy a jejího oblíbence a milenece Manuela de Godoye; král se věnoval především svému oblíbenému lovu, umění a hudbě.

Godoy byl původně člen královské stráže, kterého Marie Louisa postupně protlačila do hodnosti generálporučíka. Král „zdědil“ po svém otci velmi schopného prvního ministra hraběte de Floridablancu, ale ten byl intrikami královny a de Godoye roku 1792 nakonec sesazen a prvním ministrem se téhož roku stal Godoy. Karel IV. si Godoye velmi cenil, přestože byl všeobecně znám jeho poměr s královnou a ministr politickými schopnostmi nijak nevynikal.

Když vypukla Francouzská revoluce, chtěl Karel IV. vystupovat jako silný panovník. Godoy však zpočátku udržoval umírněný kurs a teprve jeho protest proti popravě Ludvíka XVI. znamenal vyhlášení války ze strany revoluční Francie. Brzy se však podařilo uzavřít s Francií basilejský mír (1795) a smlouvou ze San Ildefonsa následujícího roku se Španělsko dostalo do vleku francouzské politiky. Muselo se vojensky postavit proti Velké Británii a Portugalsku, což v dlouhodobém důsledku znamenalo vojenskou i politickou katastrofu. Španělsko se připojilo k Napoleonově kontinentální blokádě, po Brity vyhrané námořní bitvě u Trafalgaru se však od spojenectví odvrátilo. Když ale následující rok Napoleon zvítězil u Jeny, chtěl s ním Karel opět uzavřít spojenectví, což však Napoleon už odmítl. Ve Španělsku to jen podpořilo „ferdinandisty“, stoupence Karlova syna Ferdinanda, orientované na Británii.

Když se Karel dozvěděl, že jeho syn Ferdinand požádal Napoleona o pomoc proti Godoyovi a francouzská armáda vtrhla do Španělska, král s manželkou a jejím milencem uprchli do Aranjuezu. Tam však vypuklo povstání, král byl zajat a donucen nechat lidem nenáviděného Godoye zatknout. 18. března roku 1808 byl jeho syn Ferdinand VII. prohlášen španělským králem, ale už v květnu ho Francouzi donutili abdikovat a jeho otec Karel musel abdikovat dokonce opakovaně – tentokrát ale ve prospěch Napoleona, jenž španělský trůn předal svému bratru Josefu Bonapartovi. Odpor vůči vnucené francouzské nadvládě ale vedl k válce za nezávislost, která nakonec znovu přivedla na trůn Ferdinanda VII.

Karel už předtím obdržel od Napoleona doživotní penzi a zbytek života strávil jako exulant v bizarním kruhu své ženy, jejího milence (a svého bývalého prvního ministra) Godoye a jeho další milenky s dítětem. Nejprve přebýval v jižní Francii v Marseille a poté v Itálii, kde 20. ledna roku 1819 v Římě zemřel. Jeho syn Ferdinand nikdy nedovolil návrat rodičů do vlasti.

MecenášEditovat

Karel projevoval od mládí zájem o umění. Rád hrál na housle a roku 1775 koupil pro dvůr kvarteto smyčcových nástrojů od Stradivariho (v současnosti uloženy v Královském paláci v Madridu); obklopil se řadou skvělých hudebníků v čele s houslistou a skladatelem Gaetanem Brunettim. Zajímal se rovněž o výtvarné umění a byl zákazníkem malířů Luise Meléndeze, Claude Joseph Verneta a Luise Pareta a především Francisca Goyi, jehož roku 1789 jmenoval dvorním malířem.

Manželství, potomciEditovat

 
Rodina Karla IV. Malba Francisca Goyi z roku 1801

Z manželství Karla a Marie Luisy se narodilo čtrnáct potomků (královna však byla těhotná čtyřiadvacetkrát), sedm z nich však zemřelo již v útlém věku. Otcem mladších z těchto čtrnácti dětí však patrně nebyl král Karel, ale milenec Marie Luisy Manuel de Godoy.

Všichni tři Karlovi synové, kteří se dožili dospělosti, ovlivnili nějakým způsobem budoucí osud Španělska. Nejstarší (přeživší) Ferdinand VII. se po smrti otce stal králem. Další Karel (Carlos) se po Ferdinandově smrti stal karlistiským nárokovatelem trůnu, neuznav nástupnické právo Ferdinandovy dcery Isabely II., a syn posledního Františka, František Cádizský, se stal jako manžel této královny Isabely II. (tedy své sestřenice) králem manželem.

  • Karel (29. března 1788 – 10. března 1855), následník a po Ferdinandově smrti karlistický nárokovatel trůnu,
    ⚭ 1816 Marie Františka Portugalská (22. dubna 1800 – 4. září 1834)
    ⚭ 1838 Marie Tereza Portugalská (29. dubna 1793 – 17. ledna 1874)
  • Marie Izabela (6. července 1789 – 13. září 1848),
    ⚭ 1802 František I. Neapolsko-Sicilský (19. srpna 1777 – 8. listopadu 1830), král Obojí Sicílie od roku 1825 až do své smrti
    ⚭ 1839 hrabě Francesco del Balzo (17. května 1805 – 15. dubna 1882)
  • Marie Tereza (16. února 1791 – 2. listopadu 1794)
  • Filip Maria (28. března 1792 – 1. března 1794)
  • František (10. března 1794 – 13. srpna 1865), cádizský vévoda,
    ⚭ 1819 Luisa Šarlota Neapolsko-Sicilská (24. října 1804 – 29. ledna 1844)
    ⚭ 1851 Teresa de Arredondo y Ramirez de Arellano, morganatické manželství

Odrazy v uměníEditovat

Tituly a osloveníEditovat

  • 11. listopadu 1748 – 10. srpna 1759: Jeho Královská Výsost princ z Taranta
  • 10. srpna 1759 – 14. prosince 1788: Jeho Královská Výsost asturský kníže
  • 14. prosince 1788 – 19. března 1808: Jeho Veličenstvo král
  • 19. března 1808 – 20. ledna 1819: Jeho Veličenstvo král Karel

Vývod předkůEditovat

 
 
 
 
 
Ludvík XIV.
 
 
Ludvík Francouzský
 
 
 
 
 
 
Marie Tereza Habsburská
 
 
Filip V. Španělský
 
 
 
 
 
 
Ferdinand Maria Bavorský
 
 
Marie Anna Bavorská
 
 
 
 
 
 
Jindřiška Adéla Marie Savojská
 
 
Karel III. Španělský
 
 
 
 
 
 
Ranuccio II. Farnese
 
 
Eduard Parmský
 
 
 
 
 
 
Isabela d´Este
 
 
Alžběta Parmská
 
 
 
 
 
 
Filip Vilém Falcký
 
 
Dorotea Žofie Falcko-Neuburská
 
 
 
 
 
 
Alžběta Amálie Hesensko-Darmstadtská
 
Karel IV.
 
 
 
 
 
Jan Jiří III. Saský
 
 
August II. Silný
 
 
 
 
 
 
Anna Žofie Dánská
 
 
August III. Polský
 
 
 
 
 
 
Kristián Ernest z Brandenburg-Bayreuth
 
 
Kristýna Eberhardýna Hohenzollernová
 
 
 
 
 
 
Sofie Louisa Württemberská
 
 
Marie Amálie Saská
 
 
 
 
 
 
Leopold I.
 
 
Josef I. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská
 
 
Marie Josefa Habsburská
 
 
 
 
 
 
Jan Fridrich Brunšvicko-Lüneburský
 
 
Amálie Vilemína Brunšvicko-Lüneburská
 
 
 
 
 
 
Benedikta Jindřiška Falcko-Simmernská
 

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat


LiteraturaEditovat

  • GRANADOS, Juan. Španělští Bourboni (původním názvem: Breve historia de los Borbones espanoles). 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2012. 264 s. ISBN 978-80-247-4097-3. S. 91–112. 

Externí odkazyEditovat

Související článkyEditovat