Formule 1 v roce 1954
| Sezóna 1954 mistrovství světa vozů Formule 1 | |
|---|---|
Předchozí: 1953 Další: 1955
| |
| |
| Mistr světa - Juan Manuel Fangio | |
| Obecné informace | |
| Pořadí sezóny: | 5 |
| Počet týmů: | |
| Počet pilotů: | 25 |
| Počet závodů: | 7 |
| Výsledky | |
| Pohár jezdců: |  Juan Manuel Fangio (Maserati a Mercedes-Benz)2. |
| Pohár konstruktérů: |  nebyl
|
Závody započítávané do MSEditovat
.svg){kind=small}
S přechodem Formule 1 na 2,5 litrové nepřeplňované motory pro rok 1954 se Mercedes při Velké ceně Francie poprvé od druhé světové války znovu zúčastnil závodů Grand Prix s monopostem Mercedes-Benz W196, se kterým Fangio a Karl Kling získali 1–2. Fangiův upměch ve Francii přišel po přechodu z týmu Maserati, s nímž vyhrál první dvě Velké ceny sezóny. I když se zjednodušená karoserie s uzavřeným kolem ukázala být pro Silverstone nevhodná, Mercedes pro závod Nürburgring vyrobil konvenčnější karoserii s otevřenými koly; Fangio vyhrál tři ze zbývajících čtyř závodů.
Úřadující šampion Alberto Ascari měl méně úspěšné střídání týmů, rozhodl se opustit Ferrari pro nově vytvořený tým Lancia. Monopost Lancie D50 nebyl připraven až do závěrečného závodu mistrovství světa, což znamenalo, že většinu své obhajoby titulu musel odsedět.
Body mistrovství byly uděleny za prvních pět míst v každém závodě na základě 8-6-4-3-2 s 1 bodem uděleným za nejrychlejší kolo. Do šampionátu se započítávalo pouze pět nejlepších z devíti závodů. Body za sdílené vozy byly rozděleny rovnoměrně mezi řidiče, bez ohledu na to, kdo jel více kol, pokud jeden z řidičů nebyl považován za absolventa „nedostatečné vzdálenosti“. Řidiči, kteří během závodu sdíleli více než jedno auto, získali body pouze za jejich nejvyšší umístění.
Argentinec Onofre Marimón byl zabit během tréninku na Velkou cenu Německa při řízení Maserati 250F. Byla to první smrtelná událost na mistrovském závodním víkendu Formule 1.
ArgentinaEditovat
Po tragédii z minulé sezóny na této trati, byli pořadatelé nuceni provést mnoho změn zajišťující bezpečí jak jezdců, tak i diváků. Další změnou, která se ovšem nepojila s bezpečností, byla změna z klasického závodění po směru hodin na závod protisměru. Výsledky tohoto řešení, ale nepřinesli požasdované prodloužení času jednoho kola, ale právě na opak se doba jednoho kola zkrátila o 10 sekund. Farina se svým Ferrari získal pole position o 1 desetinu před kolegou Gonzálesem. Při závodě však přijel do cíle nejrychleji domácí oblíbenec Juan Manuel Fangio, druhý Farina se ztrátou 1 minuty. Poslední příčku na pódiu se ztrátou 2 minut si připsal José Froilán González.
Indianapolis 500Editovat
Na americkém legendárním oválu zvítězil podruhé v řadě Bill Vukovich a stal se jediným jezdcem, který vyhrál Indy 500 započítávanou do šampionátu Formule 1 více než jednou. Jimmy Bryan dojel druhý a Jack McGrath třetí.
BelgieEditovat
Ve belgickém Spa zvítězil Fangio, před francouzem Trintignantem a kolegou z Maserati Stirlingem Mossem. Maurice Trintignant a Stirling Moss tímto získali první pódium Formule 1 v kariéře. Čtvrté místo si připsal González, který poté co jeho vozu vypověděl motor, dojel ve voze Mika Hawthorna.
FrancieEditovat
Před tímto závodem Juan Manuel Fangio opustil dominantní tým Maserati a přidal se k Mercedesu, který tento rok ve Francii poprvé vstoupil do Formule 1. Toto rozhdnutí se později ukázalo jako dobrá volba, protože nejen že získal pole position a jediný jeho konkurent byl týmový kolega Karl Kling, který v cíli zaostával pouze o 1 desetinu, tak hlavním jezdcům Maserati i Ferrari nastaly na vozech poruchy. Závod dokončilo pouze 6 jezdců, mezi nimiž byl i Princ Bira ze Siamu na čtvrtém místě.
Velká BritánieEditovat
Tento závod se do dějin zapsal nejspíše způsobem udělování bodu za nejrycheljší kolo. Pořadatelé počítali čas pouze v celých sekundách, na který po dobu závodu dosáhlo celkem 7 jezdců (Ascari, Behra, Fangio, González, Hawthorn, Marimón a Moss). Po tomto incidentu se 1 bod za nejrycheljší kolo rozdělil na sedminy a FIA zavedla nová pravidla týkající se měření času, aby se takovýmto nepříjemnostem předešlo. Závod vyhrál González, který tak o trochu stáhl náskok Fangia, který dojel se ztrátou 1 kola na čtvrtém místě. Druhé místo získal domácí jezdec Mike Hawthorn a třetí byl Marimón. Jean Behra, který získal sedminu bodu, už nedokázal dále v sezóně bodova a tak jeho celý sezóní počet trvoří 1⁄7.
NěmeckoEditovat
Při domácí Velké ceně Mercedesu, si první místo pohlídal Juan Manuel Fangio po zisku pole position on 3 sekundy a náskoku v závodě o minutu a půl. Druhý Hawthorn v 17. kole převzal vůz od Gonzáleze a s náskokem 3 minut na třetího Trintignanta si dojel pro 3 body.
ŠvýcarskoEditovat
Kombinace Fangio a Mercedes se projevila jako vynikající řešení, protože Argentinec, i přesto že kvalifikaci vyhrál González, vedl každé kolo závodu a v cíli dojel o minutu dříve než druhý González. Třetí jezdec Mercedesu Hans Hermann, dojel na třetím místě a to bylo jeho první i poslední v kariéře. Fangio tímto vítězstvím předčasně rozhodl Pohár jezdců a dorovnal Alberta Ascariho.
ItálieEditovat
V této sezóně to bylo právě na Monze, kdy Alberto Ascari delší dobu vedl závod a to dokonce více než polovinu. Ve 49. kole ho však přejel Stirling Moss, který si jel pro vítězství, jenže v 68. kole jeho vůz přišel o olej a výměna ho poslalal o 9 kol zpět. Problémů Mosse využil Fangio, který si dojel pro 6. vítězství tuto sezonu a druhého Hawthorna nechal v prachu o kolo zpět. González převzal vůz od Magioliho a se ztrátou 2 kol ho dovezl na třetím místě.
ŠpanělskoEditovat
Svou další výhru si na barcelonském okruhu Pedralbes připsal Mike Hawthorn, ale ani to mu nepomohlo k druhému místu v Mistrovstí světa jezdců, které už s předstihem zajistil José Froilán González, který ve Španělsku vůbec nezávodil. Fangio dojel se svým Mercedesem o kolo zpět.
Závody nezapočítávané do MSEditovat
Celkové Pořadí Formule 1 v roce 1954Editovat
Související článkyEditovatExterní odkazyEditovat
|
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
