Otevřít hlavní menu

Bitva na Lechu (955)

(přesměrováno z Bitva na Lechu)
Možná hledáte: Bitva u Rainu.
O první bitvě pojednává článek Bitva na Lechu (910).

Bitva na řece Lech byla jedna z nejdůležitějších bitev vybojovaných v Evropě raného středověku. Došlo k ní 10. srpna 955 nedaleko města Augsburg v Německu. Východofrancký král Ota I. Veliký zde za podpory dalších vladařů včetně českého knížete Boleslava I. zastavil postup staromaďarských kmenů do západní Evropy. Dle dobové zprávy se bitvy účastnil český oddíl o síle 1 000 jezdců uváděný jako „legio Bohemorum“, kteří v bitvě padli.

Bitva na Lechu
Bitva na Lechu
Bitva na Lechu
trvání: 10. srpen 955
místo: poblíž řeky Lech
výsledek: Vítězství Východofranské říše
strany
Východofranská říše

Přemyslovci erb.svg České knížectví

Flag of Hungary (895-1000).svg Maďarské velkoknížectví
velitelé
Ota I. Veliký
Konrád Rudý
Burchard III. Švábský
Boleslav I. Ukrutný
Bulču  popraven
Lél  popraven
Šúr  popraven
Takšoň

síla
asi 10 tisíc těžkých jezdců,
z toho 1000 Čechů
asi 10 tisíc lehkých jezdců
ztráty
asi 3 500 mužů asi 4 000 až 5 000 mužů

Byla to definitivní porážka starých Maďarů, jejich výpravy po této bitvě nepokračovaly. Přešli z kočovného způsobu života na usedlý a usadili se přibližně v dnešním Maďarsku. Dnešní Rakousko, tehdejší pohraniční marku Svaté říše římské, ovládlo po bitvě Bavorsko. Dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu.

SituaceEditovat

Maďaři obnovili své pustošivé nájezdy v roce 954, kdy přes Bavorsko a Lotrinsko pronikli do Francie a přes severní Itálii se stáhli zpět do Karpatské kotliny. V létě 955 vtrhli Maďaři znovu do jižního Německa, pustošili Bavorsko a Švábsko s početnějšími oddíly, než kdy jindy. Vedla je trojice náčelníků: Bulču, Lél a Šúr.

Východofranský král Ota I. Veliký v tu dobu pobýval v Sasku, kde jej zaměstnával boj proti povstání Polabských Slovanů. Po zprávě o vpádu Maďarů se s větší částí vojska přesouvá na jih země.

Bulču se zhruba v srpnu rozhodl obléhat Augsburg. To se vymykalo staromaďarským zvyklostem, Maďaři neměli ve zvyku obléhat opevněná místa chráněná hradbami, ale hradby Augsburgu byly poškozeny a Bulču se pokusil město dobýt. Obránci Augsburgu pod vedením biskupa Ulricha město nevydali a houževnatě je bránili, až došla zpráva, že se blíží král Ota s vojskem. Bulču se rozhodl přistoupit na bitvu, z části patrně proto, že ústup by poškodil jeho prestiž a také proto, že měl s sebou největší maďarskou armádu všech dob.

Dne 8. srpna 955 přijížděl na bojiště král Oto I. v čele vojska, před nímž byla nesena nejsvětější říšská relikvie, kopí svatého Longina s hřebem z Kristova kříže. Část obránců Augsburgu vyráží vojsku naproti, jsou pronásledováni Maďary, ale ti před těžkooděnci museli ustoupit. Otova armáda objela Augsburg a rozložila tábor na pravém břehu řeky Lech jihovýchodně od Augsburgu. Následující den se vojsko věnuje šikování jednotek, bohoslužbám a půstu, docházelo již i k menším šarvátkám, ale obě vojska zatím odděluje řeka Lech. K maďarským jednotkám dorazil Lél i Šúr.

Sestava Otova vojskaEditovat

Oddíl Složení
1–3 Bavoři vyslaní umírajícím vévodou Jindřichem I. Bavorským, bratrem krále Oty. Jindřich sám není přítomen[1]
4 Frankové pod velením Konráda Červeného, jejich příchod byl pro morálku vojáků důležitá vzpruha, protože Konrád se s Otou v té době ostře přel.
5 Legio Regia, nejsilnější šik obrněné jízdy pod vedením krále Oty, složený především ze saských a franckých rytířů.
6–7 Švábové vedení vévodou Burchardem III.
8 1000 českých vojáků

Počet vojáků Otových legií je předmětem dohadů, jediný soudobý konkrétní údaj je právě u české “legio Bohemorum”, kterou mělo tvořit 1000 jezdců. Widukind hovoří o vybraných bojovnících nikoliv o jezdcích. Tento údaj bývá zpochybňován poukazem na to, že 1000 znamená prostě mnoho,[2] jindy podle něj bývá odvozována velikost Otova vojska na zhruba 10 000 jezdců.

Oddíly z Lotrinska a Saska dorazily se zpožděním a do boje už nestihly zasáhnout.

Početní údaje u maďarského vojska, udávané kronikáři jako 100 000 vojáků, jsou dnes považovány za přehnané, odhaduje se, že maďarské vojsko mělo spíše 10–15 000 vojáků.

BitvaEditovat

Ráno 10. srpna 955 (den svatého Vavřince) přebrodili Maďaři řeku Lech a vytáhli do útoku. Oto jim pomalu postupoval vstříc. Český oddíl na pravoboku dostal za úkol střežit zavazadla a proviant, nepředpokládalo se, že se do boje zapojí. Je možné, že Oto svému novému spojenci, který ještě před několika lety bojoval na straně Maďarů, nedůvěřoval.

Jenže Maďaři objeli hlavní voj a srazili se právě s pravým zadním vojem armády, tedy s pozicemi českých bojovníků. Ti sice neustoupili, zachytili hlavní vlnu útoku Maďarů, ale většina jich pod útokem přesily padla. Stejný osud záhy potkal sousední švábský oddíl a Maďaři se přiblížili k hlavnímu královskému oddílu. V poslední chvíli zasáhl franský vévoda Konrád, který nepřítele zastavil a osvobodil zajatce, sám ale v boji padl. Na rozkolísané maďarské oddíly vzápětí zaútočil i král s hlavním vojskem, odřízl jim ústupové trasy a k útoku se zkonsolidovaly jak zbytky švábské, tak české. Přímý boj s těžkou jízdou už Maďaři nebyli schopni vybojovat a ti, kteří nepadli přímo v boji, prchali zpět přes řeku Lech, kde byli pobíjeni pronásledujícími. Bitva trvala deset hodin a skončila naprostým vítězstvím východofranské říše a krále Oty I.

Výsledek bitvyEditovat

Maďarští náčelníci Bulču, Šúr a Lél byli v bitvě zajati a později popraveni oběšením. Jelikož neměli nástupce, tím se v Uhrách dostává k moci rod Arpádovců, jenž se bitvy neúčastnil. Porážka na Lešském poli ukončila staromaďarské vpády do střední a západní Evropy, Maďaři přestali kočovat a stali se usedlými zemědělci.

Oto I. díky vítězství natrvalo upevnil svou moc, čemuž přispěla i smrt jeho velkého rivala Konráda Červeného v bitvě. Zajistil svou moc v zaalpské části říše, což mu umožnilo později vytáhnout do Itálie a získat císařský titul.

V rozporu s aktuálními výsledky bádání (Měřínský) se někdy mylně uvádí, že „Boleslav I. si porážkou Maďarů a příklonem k Otovi uvolnil ruce na Moravě, dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu. V bitvě ovšem padla většina českých bojovníků.“ Podle některých úvah vojsko vedl syn Boleslava I., který zde padl, proto je někdy ztotožňován se Strachkvasem, nebo jde o neznámého (a pravděpodobně prvorozeného) syna Boleslava I. K této hypotéze ovšem neexistují autentické dobové zdroje. V době bitvy u Lechu zároveň česká vojska bránila Maďarům projít přes Čechy, což napovídá o větším rozsahu vojenské družiny Boleslava I.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Widukind III, 48.
  2. Třeštík, D.: "Veliké město Slovanů jménem Praha.”

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat