Wikipedie

Adolf Velhartický

český prozaik, překladatel a básník
Možná hledáte: Adolf Waldmann (vynálezce), německý výrobce mechanických tužek (1889-1964).

Adolf Velhartický, původním jménem Adolph Thomas Waldmann (9. května 1882 Horšovský Týn[1] – 13. dubna 1932 Tábor)[1] byl český prozaik, překladatel a básník, představitel novoromantismu.

Adolf Velhartický
Rodné jménoAdolf Thomas Waldmann
Narození9. května 1882
Horšovský Týn
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí13. dubna 1932 (ve věku 49 let)
Tábor
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníČeské Budějovice
PseudonymRudolf Dvorský
Povoláníspisovatel, poštovní úředník
Významná dílaMarobud, Katvalda
VlivyJulius Zeyer, Jiří Karásek ze Lvovic
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Karel Matěj Čapek-Chod (stojící vlevo) a Adolf Velhartický u Antonína Sovy, 1926

Život editovat

Mládí editovat

Narodil se v rodině poštovního expeditora v Horšovském Týně (německy Bischofteinitz, starším pravopisem Horšův Týn) Mathiase Waldmanna (1853–1907[2]) a matky Magdaleny, rozené Lippertové (1849). Pokřtěn byl Adolph Thomas Waldmann.[1] Od roku 1887 byla rodina policejně hlášena v Praze. Adolf Waldmann měl bratry Karla (1879), Gustava (1885) a Bohumila (1879).[3] V letech 1897 až 1900 navštěvoval německou státní reálku v Karlíně.

Poštovní úředník a rodinný život editovat

K poště nastoupil jako aspirant v Říčanech v září 1900.[p 1] V roce 1901 se stal poštovním expeditorem a funkci vykonával střídavě v Zákupech, Říčanech a Benešově nad Ploučnicí. Od roku 1904 do roku 1913 sloužil na poštovním úřadě ve Světlé nad Sázavou.

Byl ženatý s Annou Bartákovou (29. 12. 1892). Manželé Velhartičtí měli dcery Helenu (1912) a Karlu (1916).[4] Ve Světlé nad Sázavou se jim narodil syn, ten však zemřel v dětském věku.[5]

Od prosince 1913 žil s rodinou v Chlumu u Třeboně (německy Chlumetz bei Wittingau), kde byl jmenován vrchním poštmistrem.[4][6] Zde žil do roku 1931. V tomto období byl dvakrát zvolen starostou, poté náměstkem starosty. V roce 1931 odešel do Soběslavi, kde byl jmenován přednostou poštovního úřadu.[7]

Změna jména editovat

Příjmení Waldmann si změnil na Velhartický v souladu s pseudonymem, který do té doby užíval, spolu s ním změnila příjmení i jeho manželka Anna a dcery Helena a Karla. Oficiálně došlo ke změně příjmení v roce 1919.[1] Pod jménem Adolf Velhartický však publikoval již od počátku své literární tvorby (epická báseň Ghisola vydaná 1902 nebo báseň Zvon zvoní otištěná v Moderní revue 1/1902,[8] viz též pozn. 1).

Vlivy na tvorbu editovat

Roku 1910 získal nedostačující státní stipendium 300 K, přesto se mu podařilo odjet následujícího roku na stipendijní pobyt do Itálie, který ovlivnil jeho další tvorbu a obdiv k antice.[5] Jako inspirační vzor Adolfa Velhartického býval označován Julius Zeyer. On sám takový vliv odmítal.[5]

Jeho dlouholetými přáteli byli Antonín Klášterský a Karel Hugo Hilar, se kterým patřil k spoluzakladatelům volného literárního sdružení Syrinx (1903) a jeho časopisu Moderní život.[9]

Závěr života editovat

V listopadu 1931 byl hospitalizován v pražské nemocnici na Bulovce, kde mu byly diagnostikovány vadné ledviny.[5] Zemřel ve věku 50 let v nemocnici v Táboře, pochován byl v Českých Budějovicích.[p 2]

Dílo editovat

 
Artuš Scheiner, il. k Velhartický: Romantické pověsti české, 1914

Od počáteční dekadentní poezie se brzy přiklonil k epické poezii. V próze ho zaujala především historická témata, ať již z období renesance nebo starověku.[7]

Próza editovat

  • Povídky o milenkách (Královské Vinohrady, František Adámek, 1905 a Šolc a Šimáček, 1930 s ilustracemi Jana Kreutze)
  • Romantické pověsti středověké (zpracoval Adolf Velhartický, 12 barev. il. Artuš Scheiner, v Praze, Šolc a Šimáček, 1914)
  • Lásky rozkoš a muka (tři novely, Praha, F. Šimáček, 1917 a Šolc a Šimáček, 1921)
  • Věčné ohně (novely, Praha, Přerod, 1917 a Šolc a Šimáček, 1925)
  • Za lásku a za kříž (román z dob křižáckých válek, Praha, F. Šimáček, 1917)
  • Překročen Rubikon (novela, Praha, Sfinx, 1920)
  • Konopišťský pán (Román ze života Františka Ferdinanda z Este, vydáno pod pseudonymem Rudolf Dvorský, České Budějovice, Praha, Jan Svátek, 1920 a 1921)
  • Zlatý pás (novely, Plzeň, Vendelína Steinhauser, 1920)
  • Vášnivé srdce (renesanční fresky, il. Artuš Scheiner, v Praze, Šolc a Šimáček, 1923)
  • Proti bohům i osudu (román z doby podmanění Britanie Římem, ilustroval Jan Goth, v Praze, Šolc a Šimáček, 1927)
  • Marobud (román z doby Markomanů v Čechách, ilustroval Jiří Wowk, v Praze, Šolc a Šimáček, 1930)
  • Katvalda (román z doby Markomanů v Čechách, [il. Jiří Wowk, v Praze, Šolc a Šimáček, 1931)
  • Marobudův poklad (Český Těšín, Agave, 2000)


Poezie editovat

  • Ghisola (epická báseň,Praha-Královské Vinohrady, časopis Moderní život, 1902)
  • Biblické melodie (epické básně, Praha, Družstvotisk, 1926)

Dramata editovat

  • Kateřina z Lichtenburka (hra veršem o třech jednáních, děj v Lichnici roku 1507, v Praze, Alois Wiesner, 1912)
  • Dobrá srdce (veselohra o 3 jednáních, Praha, František Švejda, 1924)


Překlady editovat

  • Thais (autor Anatole France, Praha, Máj, 1908; 2. vydání Praha, František Borový, 1931, vyšlo jako 17. svazek Spisů A. France)
  • Studně svaté Kláry (autor Anatole France, Praha, Otto, 1912; 2. vydání Praha, František Borový, 1925, vyšlo jako 6. svazek Spisů A. France)
  • Arria Marcella (autor Théophile Gautier, Hradec Králové, Bohdan Melichar, 1917) dostupné online
  • Historie našich dnů. I, Pod jilmem (autor Anatole France, Praha, František Borový, 1925, vyšlo jako 1. svazek Spisů A. France)
  • Historie našich dnů. III, Ametystový prsten (autor Anatole France, Praha, František Borový, 1925, vyšlo jako 3. svazek Spisů A. France) dostupné online
  • Kniha přítelova (autor Anatole France, Praha, František Borový, 1935, vyšlo jako 24. svazek Spisů A. France)[p 3]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Z Říčan pocházela jeho budoucí manželka Anna Velhartická, které bylo v roce 1900, nástupu aspiranta Waldmanna do Říčan, osmnáct let. Otec Mathias (Matěj) Waldmann byl v Říčanech poštmistrem do roku 1907, kdy zde zemřel (viz Národní listy 8. 6. 1907 [1])
  2. ↑ Lexikon české literatury... jmenovitě upozorňuje, že přesto, že zemřel v nemocnici v Táboře, bývá v literatuře tradováno jako místo úmrtí Praha. Dobový tisk (Český deník, Rozpravy Aventina) uvádí (též mylně), že zemřel v Soběslavi, kde žil a byl poštmistrem.
  3. ↑ Spisy Anatola France vyšly v letech 1925–1935 celkem v 27 svazcích; mezi překladateli byli S. K. Neumann, Jaroslav Zaorálek, Bohumil Šafář, Staša Jílovská, Marie Úlehlová-Tilschová, František Jelínek, Jindřich Fleischner, Fráňa Šrámek a další.

Reference editovat

  1. ↑ a b c d Horšovský Týn 51 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2022-05-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ Z úřadních zpráv. Národní listy. 8. 6. 1907, s. 3. 
  3. ↑ Policejni prihlasky. digi.nacr.cz [online]. [cit. 2022-05-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Sčítání obyvatel 1921, Chlum u Třeboně, snímek 15
  5. ↑ a b c d KLÁŠTERSKÝ, Antonín. Vzpomínky a portréty, Antonín Velhartický, s. 518–523 [online]. František Borový, 1934 [cit. 2021-08-05]. Dostupné online. 
  6. ↑ Jmenování ve službě poštovní v Čechách. Našinec. 26. 1. 1914, s. 4. 
  7. ↑ a b MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, U–Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. Kapitola Adolf Velhartický, s. 1276–1277. 
  8. ↑ Adolf Velhartický: Zvon zvoní. Moderní revue. 1/1902, s. 240. 
  9. ↑ Ladislav Stehlík: Země zamyšlená/Adolf Velhartický. www.zemezamyslena.cz [online]. [cit. 2017-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 

Literatura editovat

  • MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, U–Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. Kapitola Adolf Velhartický, s. 1276–1277. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Adolf_Velhartický&oldid=22002788“