Otevřít hlavní menu

Velhartice

obec v okrese Klatovy v Plzeňském kraji
Tento článek je o vesnici. O hradu pojednává článek Velhartice (hrad).

Velhartice jsou obec v okrese Klatovy v Plzeňském kraji. Její součástí je i bývalé samostatné horní město Hory Matky Boží. Celkem zde žije 834[1] obyvatel.

Velhartice
Kostel Narození Panny Marie a obecní úřad
Kostel Narození Panny Marie a obecní úřad
Znak obce Velhartice
znak
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0322 557366
Kraj (NUTS 3) Plzeňský (CZ032)
Okres (LAU 1) Klatovy (CZ0322)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Sušice
Historická země Čechy
Katastrální výměra 27,2 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 834 (2019)[1]
Nadmořská výška 622 m n. m.
PSČ 339 01
Zákl. sídelní jednotky 9
Části obce 11
Katastrální území 7
Adresa obecního úřadu Velhartice 134
33901 Klatovy 1
Starosta Ing. Václav Jarošík
Oficiální web: www.velhartice.cz
E-mail: obec.velhartice@quick.cz
Velhartice
Velhartice
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

NázevEditovat

Jméno vesnice je odvozeno z německého osobního jména Wilhart ve významu osada lidí Wilhartových. Název se v historických pramenech objevuje ve tvarech: de Wilherticz (1318), de Villertis (1337), in Wilharticz (1349), Wilharticz (1369), z Vilhartic (1414), na Wilharticích (1433), z Velhartic (1443), z Wilhartic (1465), na Velharticích (1483), na Welharticzych (1533) a Welharticze (1572, 1630).[2]

HistorieEditovat

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1318.

V první čtvrtině šestnáctého století se u Velhartic začaly těžit žíly se stříbronosným galenitem a zlatem. Pozůstatkem těžby je štola v údolí Ostružné na úpatí vrchu Borek.[3]

V minulosti měla obec status městyse. V roce 1937 zde byla založena obecná škola.

Přírodní poměryEditovat

Na severním úbočí vrchu Borek se nachází přírodní rezervace Borek u Velhartic.

Části obceEditovat

PamětihodnostiEditovat

 
Kostel Narození Panny Marie
Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek ve Velharticích.

PověstiEditovat

Ke hřbitovu u kostela svaté Maří Magdalény se váže řada legend a pověstí. Své obřady na něm údajně prováděli satanisté.[4]

V dobách, kdy bylo v Čechách křesťanství teprve v počátcích, na místě stál dřevěný kostel Božího těla. Tehdy velhartickým údolím projížděla karavana, kterou přepadli zbojníci ze šumavských lesů. Zatím co se muži bránili, jejich ženy a děti se ukryly ve zdejším kostele. Zbojníci kostel uzamkli, podpálili a nešťastníky nechali uhořet zaživa. Na spálených základech byl postaven nový, kamenný kostel, zasvěcený svaté Maří Magdaléně. Zdejší kostel je údajně propojený s velhartickým hradem podzemní chodbou, který v 17. století vlastnil španělský šlechtic a dobrodruh Martin de Hoeff Huerta, který prý zdejší obyvatele obracel na katolickou víru velmi krutými způsoby a umučil desítky lidí. Podle pamětníků se roku 1896 pozdě v noci vraceli domů z hospody dva sedláci a když procházeli kolem hřbitova, náhle je přepadli nemrtví. Jeden ze sedláků tomuto smrtelnému zápasu podlehl. Na hřbitově se má také nacházet neoznačený hromadný hrob, kam byli naházeni mrtví sudetští Němci, kteří byli zabiti během divokého odsunu po druhé světové válce.

 
Kostel svaté Maří Magdalény
 
Hrad Velhartice

Nejznámější pověst však vypráví, že někdy mezi 15. a 16. stoletím procházelo velhartickým údolím vojsko a na nějaký čas zde rozbilo ležení. Detaily byly sice ztraceny v čase, ale pravděpodobně se události odehrály takto:[5]

Jeden z vojáků se tu zamiloval do místní dívenky, siroty, která byla údajně velmi krásná, a vznikla mezi nimi veliká láska. Po čase vojsko táhlo dál na jih do bitvy, kde voják padl. Jeho kamarád se sem později vrátil, dívku vyhledal a oznámil jí smutnou zprávu. Protože byl do oné dívky sám zamilovaný, navrhl, aby si ho vzala. Dívka jej ale odmítla s tím, že už do smrti nebude milovat nikoho jiného. Jelikož byl ješitný, údajně pronesl větu: „Když ho tolik chceš, tak ho měj!“

Zdejší husté lesy sloužily tamním keltským pohanům jako azyl. Kamarád vyhledal mocnou keltskou kněžku, pověděl jí o svém trápení a také, jak se hodlá té dívce pomstít. Odešli na místo u kostela, kde se stále nacházel keltský posvátný kámen. A právě na tomto kameni vyvolali údajně ducha mrtvého vojáka (popravdě spíše zatracenou duši nebo démona), který dívku posedl, a ta z toho velmi těžce onemocněla. Teprve až po exorcismu se ji podařilo vyléčit, ale od té doby se na stěně kostela začala objevovat ženská tvář. Lidé si to vyložili jako zlé znamení a chtěli kostel zbourat. Nedostali ale povolení, tak alespoň osekali z kostela starou omítku a nahodili novou. Tvář se ale objevila znovu i na čerstvě ohozené zdi. A je tu vidět pořád, pouhým okem.

Touto pověstí se údajně nechat inspirovat Karel Jaromír Erben při psaní balady Svatební košile sbírky Kytice.[6]

Další legenda se týká doby, kdy velhartický kostel byl dřevěný. Bylo to údajně okolo roku 1375, po místní obchodní stezce procházeli kupci i prodejci a občas byli ohrožováni loupeživými skupinami. I stalo se tak v blízkosti velhartického kostela, že jedna karavana byla loupeživou skupinou překvapena a přepadena. Lidé v panice opustili své vozy a ukryli se do zmíněného dřevěného kostela. Zde byli následně lupiči uvězněni a stavba posléze zapálena. Nářek, údery do dveří a řev se má údajně tu a tam ozvat i v současném kamenném kostele.[7]

Odraz v kultuřeEditovat

Má se dnes za to, že velhartický kostel posloužil Karlu Jaromíru Erbenovi při psaní balady Svatební košile, která je součástí povídkové sbírky Kytice. Posloužit mu měla konkrétně jedna legenda, kterou nalezl při svém bádání po archívech: o dívce, na kterou je poštváno nadpřirozené zlo poté, co z lásky k zesnulému odmítla jeho kamaráda.[8]

Roku 2014 byl o velhartickém hřbitově natočen beznákladový dokument Duchové velhartického hřbitova, který zmiňuje většinu jeho legend a na poli jedné noci zkoumá možné skutečnosti, kterých se dané pověsti týkají.[9]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2019. Praha. 30. dubna 2019. ISBN 978-80-250-2914-5. Dostupné online. [cit. 2019-05-04]
  2. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek IV. S–Ž. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. Heslo Velhartice, s. 493. 
  3. ZELENKA, Jaromír; ŽIVOR, Roman. Hornické památky České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2019. 659 s. ISBN 978-80-200-2858-7. Kapitola Hory Matky Boží a Velhartice, s. 204. 
  4. Velhartický hřbitov dodnes děsí návštěvníky. Své o tom věděl i Karel Jaromír Erben. extrastory.cz [online]. 2014-08-18 [cit. 2019-10-27]. Dostupné online. 
  5. http://www.rozhlas.cz/plzen/uvasdoma/_zprava/velhartice-misto-kde-vznikla-balada-svatebni-kosile-z-erbenovy-kytice--1422815
  6. TRÁVNÍČKOVÁ, Marie. Magická místa Česka: Svatební košile roztrhané na Byšičkách [online]. Hospodářské noviny, 2006-07-21 [cit. 2012-05-05]. Dostupné online. 
  7. BEZOUŠKA, Ondřej. Výzkum paranormálních jevů: hřbitov Velhartice. Paranormal tým. 2014. Dostupné online [cit. 2018-07-31]. 
  8. KŘÍŽKOVÁ, Johana. Umrlcova nevěsta i ohlasy ze záhrobí. Opravdu ve Velharticích straší?. iDNES.cz [online]. 2017-02-22 [cit. 2018-07-31]. Dostupné online. 
  9. BEZOUŠKA, Ondřej. Duchové velhartického hřbitova. Paranormal tým. 2014-10-13. Dostupné online [cit. 2018-07-31]. 

Externí odkazyEditovat