Velhartice (hrad)

hrad

Velhartice jsou hrad ve stejnojmenné obciokrese Klatovy. Stojí na skalnaté ostrožně nad levým břehem řeky Ostružná v nadmořské výšce 640 metrů. Byl založen na konci třináctého století pány z Velhartic. Dominantu hradu tvoří zřícenina paláce zvaného Rajský dům a věž Putna, mezi kterými vede unikátní kamenný most.

Hrad Velhartice
Základní informace
Slohgotický
renesanční
Výstavba80.–90. léta 13. století
Stavebníkpáni z Velhartic
Další majitelépáni z Hradce
páni z Rýzmberka
páni z Rožmitálu
Šternberkové aj.
Současný majitelčeský stát
Poloha
AdresaVelhartice, ČeskoČesko Česko
Nadmořská výška640 m
Souřadnice
Velhartice
Velhartice
Další informace
Rejstříkové číslo památky36894/4-3475 (PkMISSezObrWD)
WebOficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Veřejnosti přístupný hrad je ve vlastnictví státu a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka[1] a v roce 2001 byl prohlášen národní kulturní památkou.[2]

Historie editovat

Na základě dendrologických údajů se podařilo zjistit, že hrad byl založen na přelomu osmdesátých a devadesátých let třináctého století.[3] První písemná zmínka o něm pochází z roku 1318 a uvádí prvního majitele, kterým byl Bušek I. z Velhartic. Po něm hrad zdědil stejnojmenný syn Bušek II. a po jeho smrti okolo roku 1371 se velhartickým pánem stal Buškův syn Jan z Velhartic.[4] Za něj se hradu z neznámého důvodu zmocnil Hertvík z Degenberka. Unesl také Janovu mladší dceru Annu do Bavorska a doufal, že mu za ni Jan z Velhartic přenechá velhartické panství. Na Janovu stranu se postavil Oldřich z Rožmberka a zahájil s Hertvíkem ozbrojený konflikt, který skončil smírem až v roce 1387.[5]

 
Věž Putna a kamenný most, který ji spojuje s Rajským domem
 
Nádvorní stěna Rajského domu

Po Janově smrti se panství ujal Oldřich z Rožmberka. Oldřich odkázal ve své závěti panství Kateřině a Anně,[6] dcerám Jana z Velhartic († 1390) a Žofie z Dobrušky a z Opočna († před roce 1428).[7]

Polovinu Velhartic obdržel sňatkem s Annou z Velhartic Menhart II. z Hradce, syn Heřmana z Hradce. Dva roky po svatbě zemřel. Ovdovělá Anna († 1393) se podruhé provdala za Václava z Vartenberka[7] a svůj podíl hradu, městečka a patronátního práva a platu v Tedražicích v roce 1395 směnila s Jindřichem III. z Rožmberka za polovinu čečovického a petrovického zboží. Polovina čečovického zboží zahrnovala tvrz s poplužím, platy a patronátní právo v Čečovicích a platy v Bukovci, Nemněnicích, Všekarech, polovinu Petrovic u Sušice, platy ve Vojeticích, Trsicích, Hartmanicích, Bošově, Čeleticích, Kundraticích, Smrčné, Zámyšli a Myslíkovech (nyní les).[8]

Druhou polovinu velhartického zboží získal sňatkem s Kateřinou z Velhartic Jan starší z Hradce, syn Oldřicha IV. z Hradce, který jí roku 1391 na Velharticích zapsal věno 2 500 kop grošů. V roce 1395 odkoupil od Jindřicha III. z Rožmberka původní Anežčin díl hradu a stal se jediným majitelem Velhartic.[6] Údajně měl nechat postavit velkou věž určenou k úschově českých korunovačních klenotů během husitských válek.[4] Věž však vznikla již ve druhé polovině čtrnáctého století[3] a korunovační klenoty byly na hradě uloženy až v době vlády krále Jiřího z Poděbrad.[9]

Janův syn Menhart II. z Hradce se oženil s Markétou z Wallsee. Menhart byl faktickým držitelem Velhartic už v roce 1418 a psal se seděním na Velharticích. Jejich syn Oldřich V. z Hradce († 1452) se oženil s Markétou z Potštejna, dcera Eliška se provdala za Arnošta Flašku z Pardubic.[7][6] V roce 1429 koupil od své matky Kateřiny z Velhartic všechna práva k velhartickému panství[7] a přikoupil další vsi, z kterých vytvořil ucelené dominium, jež sestávalo z městečka Velhartic, stejnojmenného hradu a okolních vsí: Konína, Dobřemilic, Zahrádky, Jarkovic, Svinné, Hlavňovic, Petrovic, Vojetic, Trsic, Světlé, Smrčné, Bošova, Hartmanic, Těšova, Částkova, Zviekova, Konratic, Zamyšle, Sobíkova (zaniklá ves), Předvojovic, Brodu, Vlkonic, Kašovic, Břetětic a Stojanovic.[6]

Za pánů z Hradce hrad spravovali purkrabí z řad nižší šlechty. Byli jimi Čeněk ze Suchdola (1425–1426), Jan starší z Běšin (1427), Petr Štrouch z Chlumku (1430–1433), Jan Starší z Běšin (1435–1444), Olkmar z Neznašova (1445–1452), Oldřich z Košumberka (1453), Petřík z Mlazov (1457) a Vilém z Košumberka (1458).[10] Pánům z Hradce patřily Velhartice do roku 1453, kdy zemřel Menhartův syn Oldřich V. z Hradce. Nad svým dědictvím stanovil správce. Tím byl nejvyšší purkrabí Zdeněk Konopištský ze Šternberka, který měl vyplatit dluhy po Oldřichovi a potom Velhartice odevzdat jeho příbuzným.[6]

Zdeněk ze Šternberka nakonec prodal velhartické panství Děpoltovi z Rýzmberka.[4] Jeho synové Vilém a Půta je poté drželi až do počátku šestnáctého století.[11] Již v roce 1506 bylo panství v držení Zdeňka Lva z Rožmitálu, který na králi vymohl pro Velhartice udělení dvou osmidenních výročních trhů na den po svaté Máří Magdaléně a ve čtvrtek po Všech svatých.[12] Svým nákladným způsobem života se velmi zadlužil a dluhy nedokázal splatit ani jeho dědic Adam Lev z Rožmitálu.[4] V roce 1540 nebo 1541 proto Velhartice prodal Adamovi I. ze Šternberka za 13 500 kop českých grošů.[13] Ani později panství neprosperovalo. Bylo proto roku 1589 rozděleno, a část s hradem připadla Jindřichovi Plánskému ze Žeberka. Jeho vnuk Jan Viktorin ji roku 1597 prodal Volfovi Perglarovi z Perglasu.[4]

Před třicetiletou válkou hrad patřil Volfovu synovi Václavu Otakarovi z Perglasu, který se na straně českých stavů zúčastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé hoře přišel o všechen majetek. Velhartice roku 1622 získal generál Baltasar Marradas a o šest let později je za 55 tisíc rýnských zlatých[14] koupil plukovník Martin de Hoeff-Huerta, který nechal v hradním jádře vybudovat pozdně renesanční palác.[4] Zemřel bez vlastních dětí, ale adoptoval Annu Marii z Voldavy, které odkázal veškerý majetek. Provdala se nejprve za purkrabího z Donína a podruhé za svobodného pána z Farnsbachu. Panství se za ní opět velmi zadlužilo, a rozhodnutím místokomorníka Adama Pecelia z Adlersheimu připadlo roku 1653 malostranskému karmelitánskému klášteru. Od nich ještě téhož roku Velhartice koupila Johanka Františka Račínová z Račína.[14] Poté se majitelé, ke kterým mimo jiné patřili Kolovratové, Bechyňové z Lažan nebo Perglárové z Perglasu, často střídali, a hrad chátral.[15]

V roce 1848 Karel Sturmfelder z Oppenweileru na hradě zahájil opravy v duchu romantismu. Další úpravy Huertova křídla proběhly až okolo roku 1930, kdy hrad vlastnili Hennebeg-Spiegelové.[4] Po druhé světové válce byl hrad zestátněn a využíván jako rekreační středisko.[16]

Návštěvnost hradu[17][18]
Rok Počet návštěvníků
2015 48 125
2016 46 093
2017 46 881
2018 46 517

V roce 1983 nastoupil na místo kastelána hradu Petr Mejstřík, bratr Martina Mejstříka. Hrad byl v té době v havarijním stavu a zarůstal vegetací.[19] O hrad pečoval do roku 2019, kdy v té době jako nejdéle sloužící kastelán v Česku[20] předal hrad svému synovi Matějovi, který zvítězil ve výběrovém řízení.[21] Během této doby byl hrad opraven a výrazně vzrostla jeho návštěvnost veřejností.

Stavební podoba editovat

Dochovaná podoba hradu je trojdílná. Tvoří ho hradní jádro s gotickým Rajským domem a renesančním křídlem Martina de Hoeff-Huerty. Před ním se nachází vstupní předhradí s věží Putnou a na západní straně pod hradním jádrem vzniklo hospodářské předhradí s pivovarem.[9]

 
Půdorys hradu od Vojtěcha Krále z Dobré Vody publikovaný roku 1897
 
Pohled přes most od Putny k Rajskému domu
 
Mladší brána do hradního jádra
 
Torzo hospodářské budovy označené Vojtěchem Králem jako vinopalna

První stavební fáze hradu svou podobou typologicky odpovídala hradům s plášťovou zdí. Tvořila ji obvodová hradba zakončená cimbuřím, která se dochovala v obvodových zdech pozdějších budov hradního jádra. Vnitřní zástavba lehčí konstrukce se přikládala k hradbě zejména podél její východní části.[3] Ve východní části hradu stál palác s nepravidelným půdorysem a zakončený okrouhlou věží.[9] Do hradu se vstupovalo v severovýchodním nároží. Je možné, že již tehdy jádro ze tří stran chránila ještě parkánová hradba.[3]

Ve třicátých letech čtrnáctého století byl v místech Rajského domu postaven pilíř s dřevěnou nástavbou. Výraznější přestavby se hrad dočkal po roce 1350. Tehdy byl postaven palác zvaný Rajský dům.[3] Jeho zdivo se přímo napojuje na starší obvodovou hradbu.[22] Hrad tak získal podobu tehdy módní dvoupalácové dispozice.[9] Podle dendrologických dat byla pravděpodobně současně s Rajským domem postavena čtverhranná věž Putna[3] a mezi nimi zděný most se čtyřmi oblouky.[9] Je pravděpodobné, že i takto vzniklé předhradí bylo nějak opevněno. Došlo také k přeložení vstupu do hradního jádra, který byl přemístěn na dochované místo u paty Rajského domu.[3]

V průběhu patnáctého století byl hrad výrazně rozšířen o opevnění, které reagovalo na vývoj palných zbraní během husitských válek. Nové předhradí zpřístupnila čtverhranná branská věž, od které se na obě strany táhne nepravidelně vedená hradba zesílená jednou dvojbokou a dvěma polookrouhlými baštami. Obranu hradby a bašt umožňoval ochoz s krytou střeleckou chodbou. Významnou roli v obraně měla také věž Putna, která je ve směru možného ostřelování natočena zesílenou zdí bez otvorů, a svou hmotou tak chrání ostatní budovy. Spojovací most za ní byl vybaven chodbou přístupnou pomocí padacích můstků. Nové hradby a bašty patří ke starším variantám dělostřeleckých opevnění budovaných v době, kdy pevnostní stavitelé teprve hledali jejich účinnou podobu. Právě malé rozměry velhartických bašt snižují jejich účinnost při případné obraně hradu. Použití spojovacího mostu mezi palácem a věží je unikátní v celoevropském kontextu.[9]

Během pozdně gotických přestaveb byl zvýšen Rajský dům a k úpravám došlo i ve druhém paláci,[3] který byl rozšířen o čtverhrannou stavbu.[22] Ve druhé polovině patnáctého století v jihozápadním nároží vyrostla budova pivovaru,[3] i když podle Karla Třísky byl jeho stavitelem až Martin de Hoeff-Huerta. Za něj obytné možnosti hradu rozšířilo pozdně renesanční jednopatrové křídlo vložené mezi oba starší paláce.[4] Komunikaci mezi jednotlivými místnostmi v něm umožňují arkády. Přízemní arkádová chodba je sklenutá poli křížové klenby. Hospodářské budovy, ke kterým kromě pivovaru patřily sýpka a vinopalna, se dochovaly pouze v podobě základů obvodových zdí.[23] Z provozních zařízení se ve svahu pod pivovarem částečně dochoval vodovod, který umožňoval čerpání vody z říčky Ostružné.[24]

Ve filmu editovat

Na hradě se natáčely následující filmy a pohádky:

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2018-08-07]. Identifikátor záznamu 148783 : Hrad Velhartice. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. Zřícenina hradu Velhartice (Velhartice) [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-06-10]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h i DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 4. Praha: Libri, 2011. 164 s. ISBN 978-80-7277-489-0. Heslo Velhartice, s. 114–115. 
  4. a b c d e f g h Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Karel Tříska. Svazek V. Jižní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 296 s. Kapitola Velhartice, s. 236. 
  5. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XI. Prácheňsko. Praha: František Šimáček, 1897. 326 s. Dostupné online. Kapitola Velhartice – hrad, s. 112. Sedláček 1897. 
  6. a b c d e SVOJAN, Pavel. Historie hradu Velhartice. Praha, 2010 [cit. 2021-09-11]. 51 s. Bakalářská práce. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Jan Županič. Dostupné online.
  7. a b c d KASÍK, Stanislav. Genealogická poznámka k publikaci Milana Šandery Páni z Dobrušky a z Opočna. Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a hradlická společnost v Praze, 2010, roč. XXX, čís. 4, s. 93–95. Dostupné online. 
  8. VOHRYZEK, Petr. Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek. Brno, 2017 [cit. 2022-10-15]. Disertační práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Libor Jan. s. 363.
  9. a b c d e f DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Velhartice, s. 585–586. 
  10. Sedláček 1897, s. 114
  11. Sedláček 1897, s. 115
  12. Fond: Archiv města Velhartice (1506-1793) [online]. monasterium.net [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  13. Sedláček 1897, s. 116
  14. a b Sedláček 1897, s. 119
  15. Sedláček 1897, s. 120
  16. VAINDL, Ladislav. Konečně se daří napravit soudružskou devastaci, říká kastelán z Velhartic. iDNES.cz [online]. 2020-01-04 [cit. 2020-01-10]. Dostupné online. 
  17. Návštěvnost památek v krajích ČR v roce 2015–2017 [PDF online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-03-11]. S. 19. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-18. 
  18. Památkové objekty 2018 [PDF online]. [cit. 2020-03-11]. S. 16. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-18. 
  19. ENGLOVÁ, Jitka; KOKEŠOVÁ, Iva. Petr Mejstřík: Funkci kastelána Velhartic opouštím s dobrým pocitem. Plzeň [online]. 2020-01-06 [cit. 2020-01-10]. Dostupné online. 
  20. LOUDOVÁ, Daniela. Petr Mejstřík po 36 letech končí jako kastelán. klatovsky.denik.cz. 2019-11-04. Dostupné online [cit. 2020-01-10]. 
  21. LOUDOVÁ, Daniela. Klíče od hradu Velhartice zůstaly rodu Mejstříků. Klatovský deník. 2020-02-23. Dostupné online [cit. 2020-02-28]. 
  22. a b DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky. Praha: Libri, 2002. 140 s. ISBN 80-7277-114-0. Heslo Velhartice, s. 101. 
  23. Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek IV. T/Ž. Praha: Academia, 1982. 640 s. Heslo Velhartice, s. 190. 
  24. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 2. Praha: Libri, 2005. 164 s. ISBN 80-7277-262-7. Heslo Velhartice, s. 116. 

Literatura editovat

Související články editovat

Externí odkazy editovat