Otevřít hlavní menu

Před vstupem do Československé jednotky v SSSREditovat

Narodil se v Soločíně ve Svaljavském okresu na Podkarpatské Rusi v rodině statkáře a zároveň starosty Michala Kobuleje a jeho ženy Julie Kobulejové. Po ukončení školní docházky studoval střední průmyslovou školu ve Vyškově na Moravě. Po rozpadu Československé republiky v březnu 1939 se rozhodl vrátit zpět domů k rodičům a poté odejít do zahraničí bojovat proti nacismu. Kvůli okupaci Moravy německými vojsky a situaci na Slovensku cestoval přes Polsko. Vzhledem k invazi Rudé armády do východního Polska byl zadržen sovětskou pohraniční hlídkou a následně internován do sběrného tábora. Po krátkém výslechu byl převezen do města Dněpropetrovska do Katerinoslavské věznice. Zde byl nespravedlivě odsouzen na tři roky nucených prací ve věku necelých dvaceti let. Vzhledem k odmítnutí podpisu pod rozsudek mu byl trest okamžitě zvýšen na pět let. Do června 1940 byl ponechán ve vězení, kde uklízel popraviště po katovi. Poté se dočkal spolu s dalšími vězni naložení do vagónů určených pro přepravu dobytka, zcela bez větrání, a byl převezen k řece Pečoře. Letní vedra a nelidské podmínky připravily tisíce vězňů o život již během transportu. Po příjezdu byl vyslán spolu s dalšími zadrženými do gulagu Vorkuta (Воркута́) za polární kruh. Ztráty vězňů čítaly desetitisíce. Nedlouho po příjezdu se dočkal naložení na zaoceánskou loď. V nelidských podmínkách rýžoval zlato, chytal ryby a tahal dřevo ze sibiřských lesů. Zde málem přišel o život po útoku medvěda, který zabil jeho koně. Za to jen zázrakem nebyl popraven po návratu do koncentračního tábora. Jeho uvěznění trvalo až do doby, než byl odeslán na stavbu transsibiřské magistrály.

Válečné obdobíEditovat

Po dohodě Londýnské exilové vlády se SSSR mu byla okamžitě udělena milost, a tím byl propuštěn na svobodu. Dne 18. července 1941 byla oficiálně stvrzena obnova diplomatických vztahů a navázána vzájemná spolupráce proti nacistickému Německu. To umožnilo aktivní mobilizaci československých vojenských sil. Do první československé vojenské jednotky na území Sovětského svazu, která vznikala v Buzuluku na úpatí Uralu a vedl ji arm. gen. Ludvík Svoboda, vstoupil dne 11. března 1943.[1] Po odvodu byl zařazen do důstojnické školy a po jejím absolvování do kurzu pro řízení tanku na cvičišti v Tambově ve středním Rusku. Po jeho ukončení odjel s dalšími absolventy do Novochoperska, kde přebral legendární tank Lidice. Jednalo se o tank „Žižka“, T-34, který byl v době svého vzniku bezpochyby nejlepším středním tankem na světě.[2] Buršík, s nímž tvořil osádku tanku Žižka, vzpomíná, že Vasil Kobulej souběžně působil jako instruktor tankového praporu.[3]

 
Nastoupený tankový prapor při závěrečné přehlídce v Novochopersku.

Zúčastnil se nejtěžších bojů o Kyjev, Čerchanov, Fastov, Bílou Cerekev, Žaškov, kde tank zasáhla německá bomba a došlo k zranění jeho posádky. Prokázané hrdinství mu přineslo okamžité povýšení do hodnosti poddůstojníka a ustanovení do funkce technického zástupce velitele roty. Při bojích o Dukelský průsmyk na kótě 534 byl zasažen tank Lidice a on sám, ač v hořící kombinéze nasáklé naftou, zachránil všechny členy své posádky navzdory utrpěným popáleninám. „V den 26. výročí vzniku Československé republiky byli u 1. tankového praporu vyznamenáni Čs. válečným křížem 1939 za činnost v Karpatsko-dukelské operaci des. Mikuláš Končinský, des. Vasil Kobulej a svob. Antonín Peterka.“[4]

 
Taktická porada bojového nasazení na československém území, 1945.

Ostravské operace se zúčastnil již v hodnosti podporučíka. Spojenecké velmoci ustanovily demarkační čáru, která strategicky určila směr. Při bojích o Moravskoostravskou oblast čelili desítkám nepřátelských divizí, včetně tankových a motomechanizovaných jednotek podporovaných letectvem.[5] Po osvobození Ostravy, Opavy a Olomouce byl určen do rychlé armádní skupiny vyslané na pomoc Praze a účastnil se Pražské operace. Osmého května večer, kdy byl oznámen podpis kapitulačního aktu uskutečněný v Remeši, přijeli do městské části Měcholupy. Přesto nacistické jednotky nerespektovaly oficiální stanoviska a v okolí hlavního města se bojovalo až do 11. května. Po osvobození Prahy Rudou armádou došlo ke konci druhé světové války. Z posledních osmi tanků padlo pět při těžkých bojích o Ostravu a do Prahy přijely jen poslední tři. Vasil Kobulej řídil jeden z nich.

Válečné vzpomínkyEditovat

AudioknihyEditovat

Kyjev - vzpomínky příslušníků 1. čs. samostatné brigády. Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně: Praha Supraphon, 1983

Kyjev - vzpomínky příslušníků 1. čs. samostatné brigády. Praha Supraphon, 2018

Historické dokumentyEditovat

Bitva o Ostravsko 1945

Literární pramenyEditovat

Při osvobozování Kyjeva v roce 1943 popisuje Cílek a Richter (2002, s. 271) jeho záchranu civilního obyvatelstva: „Vasil Kobulej náhle zpozoroval pohyb nepřátelských vojáků kolem malého domku. V rádiu slyší, jak velitel dává rozkaz k zahájení palby. Periskopem vidí v okně domku civilisty. Okamžitě sděluje veliteli: „Nestřílet! Jsou tam ženy s dětmi!“ Vyslaný průzkum to potvrdil. V domku bylo skutečně asi čtyřicet žen s dětmi. Rukojmí.“[6]

Bojové podmínky byly značně ztížené deštěm a bahnem, mrazem a ledem v těžko přístupném terénu: „Před námi je ferdinand!“ – „Vidím,“ vzkřikl Písarský. Hned vypálil několik ran. A řidiči zavelel: „Vem to přes rokli! Objedem je a vpadneme jim do zad.“ Rokle je hlubší, než vypadala, bahnité dno a hned příkré stoupání v úhlu pětačtyřicet stupňů. Kobulejovi se řinou po tváři i po těle stružky potu. Zvolna, opatrně pouští tank dolů. Jen aby se nezapíchl předkem do bláta. Pomalu! Pomalu! Dobré je to! A teď na plný plyn nahoru. Sešlapuje akcelerátor. Motor řve a tank se drápe po svahu vzhůru. Ať mi, proboha, nechcípne motor! Modlí se Kobulej a šlape na pedál, až ho chytá křeč do lýtka. Musí udržet motor v obrátkách. Ještě tři metry, ještě metr. Konečně se těžký stroj převalil přes okraj rokle. Písarský už otáčel věž a vzápětí odpálil v rychlém sledu tři přesně mířené rány“ (Richter, 2015, s. 182).[7]

V bojích za osvobození Ukrajiny se vyznamenal v tomto klíčovém okamžiku: „Mimořádnou odvahu osvědčil řidič tanku Vasil Kobulej, který v nejprudší palbě vylezl z tanku a za pomoci střelce velitelského tanku Stěpana Vajdy uvolňoval strženou trolej, která se namotala na tankový pás a bránila mu v jízdě“ (Richter, 1997, s. 73).

Ve strastiplných zimních bitvách o Bílou Cerkev zachraňoval zraněné spolubojovníky: „Těžce byl raněn statečný tankista Juraj Jovbak, který jen zázrakem přežil zásah do obličeje. Svědkem toho byl neohrožený tankista Vasil Kobulej: „Přes přední příklop proletěl nepřátelský granát dvacetimilimetrové ráže. Utrhl mi šňůru od radiokukly a v blízkosti Jovbakovy hlavy explodoval na motorové přepážce a Jirkův obličej zdemoloval. Nepřátelská střela měla ničivé následky: poškodila olejové i vodní potrubí a tank byl vyřazen z provozu. Nepřítel toho využil a soustředil na nás palbu. Jovbaka jsme z tanku vyprostili. Nařídil jsem jednomu ze samopalníků, aby raněného vzal na záda a rychle dopravil na obvaziště. S ostatními členy osádky jsme si vzali osobní zbraně, ruční granáty, poplácali jsme náš tank, nasedli na jiný a vyrazili k protiútoku…“ (Richter, 1997, s. 76).[8]

Poválečné obdobíEditovat

Francev uvádí, že Vasil Kobulej navštívil polskou osadu Frankow a zde 13. března 1950 provedl technickou prohlídku tanku T-34/76 č. 311367 LIDICE, který zůstal na dukelském bojišti. Vyproštění proběhlo 21. srpna 1950 a npor. Kobulej dohlížel na jeho přepravu do Tankového učiliště ve Vyškově na Moravě, kde byl tank opraven.[9] Jeho služební nasazení ve Vyškově trvalo v letech 1950 až 1952.[10]

RodinaEditovat

 
Vasil Kobulej a jeho novomanželka Ruth, 1947.
 
Před sochou Matka vlast volá. Mamajova mohyla ve Volgogradu.

Při květnových oslavách v roce 1945 potkal Ruth, maturantku reálného gymnázia. O dva roky později, 23. srpna 1947, byli oddáni ve farním Kostele Navštívení Panny Marie v Ostravě V. – Zábřeh. Dcera Olga se narodila 26. června 1948 v Ostravě. Syn Boris přišel na svět 26. června 1952 ve Strašicích u Rokycan. Po vzoru svého otce se vydal na vojenskou kariéru a dosáhl stejné hodnosti. Vasil byl své ženě věrný celý život, znali se téměř 54 let, a rozdělil je jen jeho odchod. Ruth následně zůstala 18 let sama.

ŘádyEditovat

VyznamenáníEditovat

MedaileEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Vojenský ústřední archiv. Databáze příslušníků čs. vojenských jednotek v zahraničí za 2. sv. války. vuapraha.cz [online]. Dostupné online. 
  2. ZALOGA, Steven J. Soviet Tanks and Combat Vehicles of World War Two. Londýn: Arms and Armour Press, 1984. ISBN 0853686068. Kapitola : The T-34 Medium Tank, s. 129. (angličtina) 
  3. BURŠÍK, Josef; VALIŠ, Zdeněk, ed.; DREBOTA, Jindřich, ed. Nelituj oběti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. ISBN 80-206-0288-7. S. 65, [12] s obr. příl. Memoáry; sv. 5. 
  4. KOPECKÝ, Milan. 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR: tankisté československé zahraniční armády na Východní frontě 1943-1945. 1. vyd. Praha: Miroslav Bílý - MBI, 2001. ISBN 80-86524-00-0. Kapitola : V minových polích za průsmykem, s. 118. 
  5. JIŘÍK, Karel. Osvobození Ostravy: Ve světle vzpomínek a kronik. 1. vyd. Ostrava: Měst. NV, 1965. S. 38. 
  6. CÍLEK, Roman; RICHTER, Karel. Pamětihodné bitvy (střety a boje) našich dějin: rok 1918 až 1945. 1. vyd. Český Těšín: Agave, 2002. ISBN 80-86160-60-2. Kapitola : Osvobození Kyjeva, s. 271. 
  7. RICHTER, Karel. Za tankem číhala smrt. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, s.r.o., 2015. ISBN 978-80-206-1579-4. Kapitola : Na obzoru Kyjev, s. 182. 
  8. RICHTER, Karel. Podkarpatští Rusíni v boji za svobodu. 1. vyd. Praha: Česká expedice (Podkarpatská Rus: edice statí, reportáží, vzpomínek a dokumentů; sv. 15.), 1997. ISBN 80-85281-44-9. Kapitola : V bojích za osvobození Ukrajiny, s. 73 a 76. 
  9. FRANCEV, Vladimír. Sovětská obrněná vozidla zařazená do výzbroje československé armády 1945 – 1951. armada.vojenstvi.cz [online]. Dostupné online. 
  10. PROFIL, časopis Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. Přehled příslušníků zahraničních jednotek sloužících ve Vyškově od roku 1947. 1. vyd. Vyškov: VVŠ PV, 10. prosince 2002, mimořádné číslo VI, ročník XIII. S. 9. ISSN 1211-9695. 

Související literaturaEditovat

  • SVOBODA, Ludvík. Z Buzuluku do Prahy. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1960. 305, [4] s.
  • Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005. 348 s. ISBN 80-7278-233-9.
  • BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova: 1. čs. samostatný polní prapor. 2., dopl. a rozš. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb, 2006. 529 s. ISBN 80-7278-365-3.
  • LIPTÁK, Ján, ed., NEJEDLÝ, Miloslav, ed. a RICHTER, Karel, ed. Kyjev-Dukla-Praha. 1. vydání. Praha: Naše vojsko, 1975. 331 stran, 20 nečíslovaných stran obrazových příloh. Fakta a svědectví; svazek 62.
  • PAVLIČ, Jiří. Přežil jsem gulag: vyprávění po padesáti letech. Kruh v Podbezdězí: MNP, 2000. 69 s. ISBN 80-238-9413-7.
  • JOVBAK, Vasil. Pravda o 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR. Vyd. 1. Kroměříž: V. Jovbak, 1999. 548 s. ISBN 80-238-5188-8.
  • KVAPIL, Oldřich. Bouře v Karpatech. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1984. 263 s. Paměti; sv. 77.

Externí odkazyEditovat