Josef Buršík

československý generál

Josef Buršík (11. září 1911, Postřekov[2]30. června 2002, Northampton) byl československý generál, politický vězeň, exulant a účastník zahraničního odboje.

Josef Buršík
Narození11. září 1911
Postřekov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. června 2002 (ve věku 90 let)
Northampton
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Místo pohřbeníNorthampton
NárodnostČeši
Povolánívoják
OceněníLeninův řád
Hrdina Sovětského svazu
Řád Milana Rastislava Štefánika
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
Řád Suvorova III. třídy
Československý válečný kříž 1939
ChoťNaděžda Anastasie Pospíšilová[1]
PříbuzníJosef Bursik (vnuk)
PodpisJosef Buršík – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Karta s fotografií škpt. Sergeje Petrase a škpt. Josefa Buršíka. Fotografie pořízena během přehlídky v Ostravě, v roce 1945.

Životopis editovat

Pocházel z Chodska. Později se stal důstojníkem československé armády. Přes Polsko se dostal do SSSR, kde skončil v lágru pod správou sovětské NKVD. V Buzuluku vstoupil do čs. jednotky a po absolvování poddůstojnického kurzu velel četě pod vedením kapitána Jaroše (hrdina SSSR, posmrtně). Po bojích u Sokolova absolvoval tankové učiliště a velel tankovému praporu. Jako jeden z prvních se probil do centra Kyjeva, za což byl v prosinci 1943 vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského Svazu. Se svým praporem prošel peklem východní fronty až do Prahy.

Poválečné období editovat

Po válce si léčil zranění a tuberkulózu. Byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. Pro svůj protikomunistický postoj byl v roce 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na 10 let, ke ztrátě poloviny majetku a odebrání všech vyznamenání kromě Hrdiny Sovětského svazu. Za to, že měl „drzost“ odvolat se proti rozsudku, byl potrestán čtyřmi lety vězení navíc. Po zhoršení zdravotního stavu ve vězení Mírov uprchl z nemocnice u Olomouce, do které byl převezen.[3].

Exil editovat

S manželkou se mu v srpnu 1950 podařil útěk do Bavorska, ale své dvě dcery uviděl až v r. 1963. Jeho jméno, fotografie i zmínky o něm byly v Československu vymazány, jako by nikdy neexistoval. V Německu pracoval v Americkém fondu pomoci československým uprchlíkům. V roce 1955 se odstěhoval do Anglie. Napsal paměti, které publikoval v knize „Nelituj oběti“.[4] Na protest proti okupaci ČSSR roku 1968 vrátil Sovětům svá vyznamenání. Přes chronickou tuberkulózu se dožil pádu komunismu, své rehabilitace v roce 1990 a povýšení.

Úmrtí editovat

Když ho v prvním červencovém týdnu roku 2002 v britském Northamptonu pohřbívali, měl na sobě uniformu s hodností generálmajora a na hrudi řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2005 mu byl posmrtně udělen řád Bílého lva.

Nositel vyznamenání editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Dostupné online.
  2. Matriční záznam o narození a křtu farnost Klenčí pod Čerchovem
  3. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Buršík Josef, s. 40. 
  4. BURŠÍK, Josef. Nelituj oběti (dostupné online v NK ČR). Praha: Naše vojsko, 1992. 125 s. Dostupné online. ISBN 80-206-0288-7. 
  5. Válka.cz, Řád rudé hvězdy
  6. Válka.cz, Sokolovská pamětní medaile

Literatura editovat

  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 86. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 164. 
  • BURŠÍK, Josef. Nelituj oběti (dostupné online v NK ČR). Praha: Naše vojsko, 1992. 125 s. Dostupné online. ISBN 80-206-0288-7. 

Externí odkazy editovat