Ruy Blas
Ruy Blas (1838) je romantická veršovaná tragédie o pěti jednáních francouzského prozaika, dramatika a básníka Victora Huga. Premiéru měla 8. listopadu roku 1838 v pařížském divadle Théâtre de la Renaissance, které bylo určeno pro romantické dramatiky a touto hrou bylo slavnostně otevřeno. Jde o Hugovo nejhranější dílo a jak napsal Émile Zola, je to jeho „nejscéničtější, nejlidštější a nejživější drama“.[1] Již na konci roku 1838 byla hra vydána knižně s předmluvou, ve které Hugo vysvětlil ideový a umělecký záměr tragédie, popisující společenský úpadek a morální rozklad španělské monarchie na konci 17. století.[2]
| Ruy Blas | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Původní název | Ruy Blas |
| Autor | Victor Hugo |
| Žánr | romantická tragédie |
| Země | Francie |
| Jazyk | francouzština |
| Premiéra | 8. listopadu 1838 |
| Místo premiéry | Paříž, Théâtre de la Renaissance |
| Překlad | František Doucha roku 1870 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Obsah hry
editovat
Tragédie se odehrává v devadesátých letech 17. století v Madridu na dvoře španělského krále Karla II.. Po královně Marii touží mocichtivý starší muž Don Salust de Bazan. Když je odmítnut, a ještě zbaven úřadu za to, že svedl královninu dvorní dámu, vymyslí ďábelský plán pomsty. Uvede ke královně svého sluhu Blase pod jménem svého bratrance a opilce Dona Cézara a podaří se mu dostat jej i do politického života. Ruy Blas se jako Don Cézar stane oblíbeným ministrem, kterého zajímají práva obyčejných poddaných.
Ruy Blas tajně královnu miluje, královna si jej rychle oblíbí a rovněž se do něho zamiluje, protože její královský manžel tráví většinu času na lovu. Nyní nastává chvíle Salustovy pomsty. Odhalí před královnou nízký původ jejího oblíbence, čímž ji poníží, a navíc chce celý její milostný vztah odhalit, pokud se nezřekne trůnu.
Ruy Blas se rozhodne královnu zachránit a svého pána zabije. Pak se zeptá se královny, zda mu odpustí, ale její odpověď je záporná. Proto se před jejíma očima chvíli poté otráví, takže následné královnino odpuštění již přichází pozdě. Umírá ale šťastný, protože ho královna v jeho posledních okamžicích, nazvala jeho pravým jménem.
Hugo postavil ve hře proti sobě zlo a lásku se ctnosti a vedle sebe dvě naprosto sociálně odlišné postavy: královnu a sluhu, což odpovídá jeho oblibě antitezí. Ruy Blas se pak ve hře stává mluvčím prostého zbídačovaného lidu.[2]
Adaptace
editovatHudba
editovat- Ruy Blas (1839), předehra německého skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.
- Ruy Blas (1869), opera italského skladatele Filippa Marchettiho.
- Ruy Blas and the Blasé Roué (1889), burleska britského skladatele Meyera Lutze.
Film a televize
editovat- Ruy Blas (1909), americký němý film, režie James Stuart Blackton.
- Ruy Blas (1912), italský němý film.
- Ruy Blas (1914), americký němý film, režie Lucius Henderson.
- Don Caesar de Bazan (1915), americký němý film, režie Robert G. Vignola.
- Ruy Blas (1948), francouzský film, režie Pierre Billon, scénář Jean Cocteau, v hlavní roli Jean Marais.
- La Folie des grandeurs (1971, Pošetilost mocných, francouzská filmová komedie, režie Gérard Oury , v hlavních rolích Louis de Funès a Yves Montand.
- Ruy Blas (1972), francouzský televizní film, režie Raymond Rouleau.
- Ruy Blas (1979), slovenský televizní film, režie Igor Ciel, v hlavní roli Dušan Jamrich.
- Ruy Blas (2002), francouzský televizní film, režie Jacques Weber.
Česká vydání
editovat- Ruy Blas, Ignác Leopold Kober, Praha 1870, přeložil František Doucha.
- Ruy Blas, Jan Otto, Praha 1912, přeložil Václav Durych, znovu 1926.
- Ruy Blas, Dilia, Praha 1959, přeložil František Kožík, znovu 1973.
- Ruy Blas, obsaženo v knize Dramata, SNKLU, Praha 1964, přeložili František Kožík, Petr Kopta a Jindřich Pokorný.
České inscenace hry
editovat- Ruy Blas, inscenace Národního divadla v Praze, 1921, přeložil Václav Durych.[3]
- Ruy Blas, inscenace Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, 1953.[4]
- Ruy Blas, inscenace Divadla bratří Mrštíků v Brně, 1955, přeložil Václav Durych.[5]
- Ruy Blas, inscenace Divadla bratří Mrštíků v Brně, 1955, přeložil Václav Durych.[5]
- Ruy Blas, inscenace Beskydského divadla v Novém Jičíně, 1957, přeložil Václav Durych.[5]
- Ruy Blas (1960), rozhlasová hra, přeložili František Kožík, Petr Kopta a Jindřich Pokorný.[6]
- Ruy Blas, inscenace Horáckého divadla v Jihlavě, 1963, přeložil František Kožík.[5]
- Ruy Blas, inscenace Slezského divadla Zdeňka Nejedlého v Opavě, 1967, přeložil František Kožík.[5]
- Ruy Blas, inscenace Slováckého divadla v Uherském Hradišti, 1971, přeložil František Kožík.[5]
- Ruy Blas, inscenace Východočeského divadla v Pardubicích, 1973.[7]
- Ruy Blas, inscenace Národního divadla Brno, 1975, přeložili František Kožík, Petr Kopta a Jindřich Pokorný.[8]
- Ruy Blas, inscenace Městského divadla divadla ve Zlíně, 1992, přeložili František Kožík, Petr Kopta a Jindřich Pokorný.[5]
- Ruy Blas (2004), rozhlasová hra, přeložil Vladimír Mikeš.[9]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Jan O. Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století I., Academia, Praha 1966, str. 239-240.
- ↑ a b Victor Hugo: Dramata, SNKLU, Praha 1964, doslov Vladimíra Bretta, str. 542-544.
- ↑ Archiv Národního divadla v Praze. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2017-04-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-10.
- ↑ Archiv Jihočeského divadla
- ↑ a b c d e f g Marie Voždová, Jiří Špička: Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských a slezských divadelních scénách, Univerzita Palackého, Olomouc 2007, str. 214-215.
- ↑ Panáček v říši mluveného slova
- ↑ Archiv Východočeského divadla
- ↑ Archiv Národního divadla v Brně. www.ndbrno.cz [online]. [cit. 2017-04-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-10.
- ↑ Ruy Blas - Český rozhlas
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ruy Blas na Wikimedia Commons - Digitalizovaná vydání díla Ruy Blas v České digitální knihovně
- (francouzsky) Ruy Blas - Wikisource
- (francouzsky) Ruy Blas de Victor Hugo – Libre Théâtre
- (francouzsky) Ruy Blas de Victor Hugo : Résumé – Le Salon Littéraire Archivováno 14. 4. 2017 na Wayback Machine.
