Oldřich III. z Hradce

český šlechtic

Oldřich III. z Hradce (kolem 12981348/1349) byl český šlechtic z rodu pánů z Hradce.

Oldřich III. z Hradce
Narození 1299
Úmrtí 1349 (ve věku 49–50 let)
Děti Menhart I. z Hradce
Jindřich II. z Hradce
Rodiče Oldřich II. z Hradce
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Příbuzenstvo
otec Oldřich II. z Hradce
matka Mechtilda ze Schaumburgu
sestra Eliška z Hradce
sestra Alžběta z Hradce
sestra Anna z Hradce
manželka Markéta z Korutan
manželka Klára z Bílkova
syn Jindřich II. z Hradce
syn Oldřich IV. z Hradce
syn Menhart I. z Hradce
syn Heřman z Hradce
dcera Anna z Hradce

ŽivotEditovat

Oldřich III. z Hradce je poprvé připomínán roku 1312, kdy jemu a jeho matce Mechthildě poskytl Jan Lucemburský privilegium, které jim zaručovalo, že nebudou po dobu jednoho roku poháněni před zemský soud. V případě sporu byl soudcem určen Oldřich Pluh (Mechthildin prokurátor).[1] V době jeho nezletilosti byla poručnictvím pověřena jeho matka. Jako zletilý se připomíná roku 1317, kdy se účastní smlouvy české šlechty a římského krále Friedricha Habsburského namířené proti Janu Lucemburskému.[2]

Roku 1323 se Oldřich účastnil uzavření hodonínského spolku krále Jana s uherským králem Karlem z Anjou a rakouskými vévody a roku 1335 v Řezně uzavření příměří Jana Lucemburského s Ludvíkem Bavorským.[3] V roce 1336 dobýval s Janem Lucemburským rakouský hrad Seefeld a společně s ním pak táhl do západních Čech, které v té době ohrožoval Ludvík Bavorský. V Kalendariu Zwetlense je Oldřich vzpomínán jako jeden ze šlechticů, kteří se tehdy přimluvili za to, aby vojsko Jana Lucemburského neplenilo statky tamního kláštera.[4] Roku 1340 se připomíná jako přísedící u zemských desk v Praze[5] a roku 1347 pečetil se svým synem Jindřichem listinu ustanovení Karla IV., podle které měli být čeští králové korunováni nadále pouze pražským arcibiskupem.[6]

Zděděné rodové majetky Oldřich rozšířil o hrad Konipas a městečko Hořepník. Potvrzení starších privilegií, týkajících se tohoto statku, obdržel roku 1334 za své služby od krále Jana. V roce 1339 směnil s králem své zboží Bánov na východní Moravě za královský statek Telč, který se nacházel v sousedství starších rodových statků v Čechách i v sousedství moravských Slavonic. V této době asi držel i hrad Bílkov, který získal sňatkem s Klárou (z Bílkova).[7]

V roce 1319 založil v klášteru ve Wilheringu aniversárium za duši své sestry, které zajistil příjmem ze čtyř lánů a dvou prutů půdy v Rodvínově, přičemž si nad nimi ponechal ochranu.[8] Plánovanou cestu do Jeruzaléma neuskutečnil, ale místo toho získal v roce 1333 od papeže svolení podniknout jiný zbožný skutek a získal tak odpuštění hříchů pro případ smrti pro sebe, svou manželku Kláru, svou matku, sestry Kateřinu a Agnes (Annu) a dále milost, aby se mohl účastnit mší před východem slunce.[9]

V roce 1338 se Oldřich vzdal odúmrtě po kněžích na svém panství. V té době se duchovní správa potýkala s šířením valdenského kacířství, kdy zasahoval též inkvizitor Havel z Hradce. Kacířství muselo nabýt velkého rozsahu a způsobilo takové škody, že Benedikt XII. v roce 1340 Oldřichovi udělil odpustky (obvykle udělované křižákům bojujícím ve Svaté zemi).[10]

V kapli rodového hradu nechal v roce 1338 nechal vymalovat legendu o sv. Jiří.[11] V roce 1345 daroval se synem Jindřichem a dcerami Mechtildou a Klárou klášteru ve Wilheringu platy na vsi Stranné na záduší Anežky ze Schaumburgu.[12] V roce 1349 s manželkou získal odpuštění hříchů pro případ smrti.[13]

Údajně měla být jeho první manželkou Markéta, nemanželská dcera vévody Menharta z Korutan. Druhou manželkou pak Klára, která se připomíná v roce 1333 a zemřela 3. října roku 1380.[14] Jeho syny byli Menhart (poprvé doložen r. 1343), Jindřich a Oldřich (vzpomínaní poprvé r. 1345) a Heřman (doložený r. 1353).[15] Jeho dcerou byla Anna.[16][17]

ReferenceEditovat

  1. RBM III, s. 32-33, č. 76.
  2. CDM VI, s. 114-115, č. 144.
  3. CDM VI, s. 180-181, č. 242; CDM VII, s. 64-65, č. 84.
  4. KALENDARIUM ZWETLENSE. MGH SS XI, s. 690.
  5. WÝPISKY PRÁWNÍ A SAUDNÍ. AČ II, s. 336, č. 26.
  6. CDM VII, s. 530-532, č. 719.
  7. RBM IV, s. 2-3, č. 8; CDM VII, s. 168, č. 233; TEPLÝ, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, s. 112.
  8. RBM III, s. 221, č. 535.
  9. MVTP, s. 568, č. 1050-1056 (č. 1054 se týká odpustků pro rytíře Budislava z Nahorub, snad Oldřichova posla do Avignonu).
  10. CDM VII, s. 157, č. 218; s. 190-191, č. 262; výslechové protokoly inkvizitora Havla z let 1335 až asi 1353/55 viz QUELLEN ZUR BÖHMISCHEN INUISITION. MGH QQ zur Geisttesgesch XI, s. 173n.
  11. TEPLÝ, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, s. 103.
  12. SEDLÁČEK, A.: Hrady IV, s. 35; Wilhering, Stiftsarchiv Urkunden (827-1854) 1345 X 21, in: monasterium.net, http://monasterium.net/mom/AT-StiAW/Urkunden/1345_X_21/charter.
  13. MV I, s. 602, č. 1088-1089.
  14. MVTP, s. 568, č. 1051; URKUNDEN- UND REGESTENBUCH, s. 7; o manželkách TEPLÝ, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, s. 112, ten ale doklad o první manželce, stejně jako údaj o původu druhé manželky neuvádí.
  15. MV I, s. 105, č. 191; CDM VII, s. 445-446, č. 611; CDM VIII, s. 151, č. 190.
  16. RBM VIII.1, s. 126-127, č. 209; FRA 23, s. 171-172, č. 148; s. 172-173, č. 149.
  17. STANISLAV, Vohryzek. Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek. , 2017 [cit. 2020-04-13]. . Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. . Dostupné online.

Související článkyEditovat

Předchůdce:
Oldřich II. z Hradce
  5. pán z Hradce
před rokem 1312 – 1348/1349
  Nástupce:
Jindřich II. z Hradce