Řečice (Volfířov)

část obce Volfířov v okrese Jindřichův Hradec

Řečice (německy Rötschitz) je vesnice, část obce Volfířov v okrese Jindřichův Hradec. Nachází se asi 3,5 km na sever od Volfířova. Prochází zde silnice II/408. Je zde evidováno 56 adres.[2] V roce 2011 zde trvale žilo 147 obyvatel.[3]

Řečice
Volfířov, Řečice, house No 5.jpg
Lokalita
Charakter vesnice
Obec Volfířov
Okres Jindřichův Hradec
Kraj Jihočeský kraj
Historická země Morava
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 147 (2011)[1]
Katastrální území Řečice (6,56 km²)
PSČ 380 01
Počet domů 58 (2011)[1]
Řečice
Řečice
Další údaje
Kód části obce 144819
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Řečice je také název katastrálního území o rozloze 6,56 km2.[4] V katastrálním území Řečice leží i Lipová.

Řečice leží 8 km jihozápadně od města Dačice, v nadmořské výšce 514 m. V současné době (2015) má 63 domů a 160 trvale bydlících obyvatel.

HistorieEditovat

Nejstarší písemná zpráva o Řečici je uvedena v soupise majetku pánů z Hradce z roku 1294 (uváděn bývá také rok 1291[5]), kdy byla ves v držení Oldřicha II z Hradce. Až do roku 1596 se v držení vystřídali různí majitelé. V roce 1596 koupil Řečici Václav Lipovský z Lipovic, který byl vysokým úředníkem v telčském panství. Za dobré služby a jako dar k narození potomka dostal Václav od pansvtí Telč osadu Královna s mlýnem nazývaným Širkovský a lesy od Velké Lhoty až po Olší. Roku 1730 nechal Václav Lipovský postavit pro své poddané robotníky osadu Famelky, na jejímž místě vznikla roku 1793 osada Lipová. V roce 1830 prodal Bedřich Lipovský z Lipovic statek Řečici Dalberkům. S dačickým panstvím sdílela Řečice osudy do roku 1849, kdy byl velkostatek v roce 1909 prodán svobodnému pánu Robertu Bachovi, za jehož působení v Řečici vzkvétalo polní, lesní a vodní hospodářství a také výstavba hospodářských budov. Posledním majitelem velkostatku byl Karel Šikýř, a to v letech 1924–1948.

Přírodní poměryEditovat

V okolí Řečice se nachází šest studánek. Studánka Královna se nachází v místě bývalé osady Nová královna. Slouží jako zdroj pitné vody pro okolní vesnice a část Dačic. Studně je zaskružená a uzamčená. Součástí vodovodu jsou studně Královna I a Heřmánka. Dále tu leží dvě lesní Hadravské studánky, které byly zrekonstruovány v roce 2014. Jsou značeny v turistických mapách. Voda v nich je pitná a kvalitou srovnatelná se studní Královna. Dále se tu nacházejí studánka u Pstruhovce, v němž pramení Řečický potok, studánka v mezích a Nevrklova studánka v Podhoří. Rybník Hadrava slouží jako záložní zdroj pitné vody a lze se v něm koupat.

V okolí se nacházejí skalní útvary Bradlo a Hradisko, které jsou opředeny mnoha pověstmi.

ŠkolstvíEditovat

V roce 1788 založil v Řečici hrabě Ostein z Dačic jednotřídní školu, kterou navštěvovaly děti z Řečice, Mysletic a Olší. Od roku 1894 byla škola dvoutřídní, a k jejímu zrušení došlo v roce 1975.

PamětihodnostiEditovat

  • Zámek
  • U kaple stojí kamenný kříž z roku 1811, na jehož podstavci je nápis „Pobožný křesťane, kdykoli umučení Páně rozjímati budeš, vzpomeň modlitbou na dobrodince tohoto kříže.“
  • Boží muka při silnici na Mysletice
  • Boží muka směr Řečice
  • Na návsi se nachází Kaple nejsvětější Trojice z roku 1865.
  • Naproti zámku stojí kamenný sloup z roku 1854.


Další fotografieEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  3. Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 187. 
  4. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  5. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 220. 

Externí odkazyEditovat