Obléhání Českých Budějovic (1618–1619)

Obléhání Českých Budějovic v letech 1618–1619 spočívalo ve dvou obléhacích pokusech české stavovské armády dobýt a blokovat opevněné město České Budějovice obsazenou císařskou armádou, na v létě roku 1618, posléze pak od listopadu 1618 do června 1619 v rané fázi třicetileté války. Ani po druhém souvisle tři čtvrtě ročním obléhání nepodnikly stavovské síly po vítězné bitvě u Lomnice žádnou výraznější akci a prostor vyklidily až po prohrané bitvě u Záblatí 10. června 1619. České Budějovice tak zůstaly loajální císaři až do potlačení povstání a celý zbytek války. Druhý obléhací pokus patří po obléhání Olomouce v letech 1643–1645 pak k nejdéle trvajícím obléhacím akcím v českých zemích v rámci třicetileté války.

Obléhání Českých Budějovic (1618–1619)
konflikt: České stavovské povstání (Třicetiletá válka)
trvání: červen–srpen 1618, listopad 1618 – červen 1619
místo: České Budějovice, České království
zeměpisné souřadnice:
výsledek: úspěšné uhájení města císařským vojskem
strany
Svatá říše římská Habsburská monarchie
Katolická ligaKatolická liga Katolická liga
Španělské impériumŠpanělské impérium Španělské impérium
České královstvíČeské království České království
velitelé
Svatá říše římská Karel Bonaventura Buquoy
Svatá říše římská Johann Aulner z Birkenfelsu
České království Jindřich Matyáš Thurn
České království Jiří Fridrich Hohenlohe
České království Jan Jiří Krnovský

PozadíEditovat

Po přijetí Ferdinanda II. za českého krále se vyhrotily spory s českými stavy. Vše vyvrcholilo 23. května 1618, kdy došlo k třetí pražské defenestraci místodržících, čímž vypuklo české stavovské povstání. Stavové si zvolili vládu 30 direktorů a generálem svolané stavovské armády se stal hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Zahraniční vojenskou podporu poskytlo pouze Savojsko, které vyslalo dva tisíce žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu, a Slezsko.

ObléháníEditovat

 
Jindřich Matyáš Thurn, vůdce českého stavovského vojska

První obléhání stavovskýmiEditovat

Do Českých Budějovic dorazily po informacích o začátku povstání v červnu 1618 zprávy o pohybu Thurnova vojska směrem k městu, které leží na strategické poloze přístupových cest do Rakous. Ve městě následně vypukly třenice mezi zástupci českých stavů, podporované měšťanským stavem, a císařskými loajalisty, především řemeslníky a chudinou, reprezentované Janem Aulnerem z Birkenfelsu, vojeským velitelem města. Mezitím okolo 20. června dorazil k městu Thurn, který předtím obsadil nedaleký Rudolfov, a zaujal s vojskem obléhací postavení. Převahu nad městem nakonec získali podporovatelé císaře, kteří mj. zmařili pokus měšťanů o noční vpuštění stavovského vojska za brány města.

Poté, co zprávy o vypuknutí povstání, císař Matyáš začal svolávat armádu, která měla v Čechách zakročit, s primárním cílem obsazení Prahy. Španělští Habsburkové mu pak vyslali na pomoc vojsko vedené generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem. Již začátkem srpna 1618 překročily vojenské sbory generála Jindřicha Duvala Dampierra českou hranici a provedly pak neúspěšné obléhání Jindřichova Hradce. Posléze vojsko obsadilo Pelhřimov a připravovalo se k tažení na Prahu. Mezitím Mansfeld plenil v Čechách katolické statky a dobyl Plzeň. V reakci na pohyb císařského vojska Thurn od Budějovic odtáhl směrem do středních Čech, kde pak v polovině září došlo k prvnímu nepřímému střetu obou armád v bitvě u Čáslavi. Pouze v Rudolfově byly ponechány dva stavovské pěší prapory.[1]

Druhé obléhání stavovskýmiEditovat

 
Kresba tzv. Pražské brány, součásti opevnění Budějovic, zbořené roku 1872

Buqoyovo vojsko se po čáslavském střetu stáhlo do svých původních pozic u Pelhřimova, kde pak 18. října utrpělo porážku následkem stavovského výpadu. Po dvou týdnech vyklidilo své pozice a 3. listopadu Pelhřimov i své vojenské ležení u Branišova opustilo a posléze opětovně neúspěšně zaútočilo na Jindřichův Hradec.[2] Bojem a pochodem zmožené císařské vojsko bylo pak opětovně poraženo v bitvě u Lomnice 9. listopadu a následně se bezprostředně poté začalo stahovat do Českých Budejovic s úmyslem zde přezimovat. Na ústupu jej pronásledovaly čerstvé jednotky Georga Friedricha hraběte von Hohenlohe a opětovně České Budějovice oblehly. Buqoyovým mužům a městské posádce se podařilo včas zdokonalit městské opevnění, které téměř znemožňovalo stavovský útok s šancí na úspěch. Okolo města se po příchodu stavovských rozpoutaly zuřivé boje, v nichž stavovská vojska zvítězila a přinutila císařské k ústupu do města nebo do Rakous. Město bylo opět obleženo. Zima 1618–1619 byla zlá pro obě strany, hůř ale strádaly Budějovice, v nichž vypukly rozsáhlé epidemie, často např. úplavice. Ty si vyžádaly mnoho obětí jak mezi měšťany, tak v řadách císařských vojáků se stovkami, časem až tisíci oběťmi. Johann Aulner z Birkenfelsu ještě toku 1618 zemřel. V lednu a únoru 1619 podpořil obléhací operace se svým vojskem též krnovský kníže Jan Jiří Krnovský.

Do města nicméně počátkem jara 1619 byly schopny přicházet posily z Rakous. K dalšímu přímému polnímu střetu mezi Thurnem a Buquoyem, který z Budějovic vytáhl, pak došlo v bitvě u Záblatí nedaleko od města 10. června 1619, kde zvítězila císařská armáda. Stavovské vojsko se již tehdy potýkalo s nedostatkem peněz k placení žodlu, zatímco členové direktoria se horlivě obohacovali ze zabaveného pokladu Rudolfa II.[3] V důsledku této situace byly stavovské oddíly nuceny v červnu 1619 obléhání zanechat a stáhnout se směrem ku Praze.[4]

Celkový počet obětí na obou stranách dosáhl několik set až tisíc padlých a zemřelých.

DůsledkyEditovat

Budějovičtí po odchodu stavovského vojska využili příležitosti a přesvědčili Buqoye, že je třeba exemplárně potrestat vzbouřenecký Rudolfov, který Budějovicím značně konkuroval. Jelikož císařský velitel to původně za nutné nepovažoval, byla mu v rámci diskuse na toto téma vyplacena nemalá částka ve zlatě a Rudolfov byl dne 15. června 1619 císařským vojskem a českobudějovickým měšťanským praporcem, vedeným Fabiánem Welsem z Welsenbergu, vypleněn, vypálen a srovnán se zemí. V Rudolfově bylo zabito mnoho civilních obyvatel.[5]

Uhájením města se mohly císařské Buqoyovy síly opřít jako o pevnostní základnu pro své protistavovské výpady. V září 1620 zahájily spojené císařsko-ligistické armády tažení do Čech, jehož výsledkem bylo potlačení rebelie po rozhodující porážce v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 a na čas utichnutí bojů v Čechách. Po zbytek třicetileté války se Budějovicím boje vyhnuly. Město však sloužilo jako týlová základna a prostor pro formování jednotek.

I díky pověstí své loajality císaři Ferdinandu II. a následně Ferdinandu III. Během třicátých let se díky bojům ve středních a severních Čechách po vpádu Sasů staly dočasně hlavním městem, do kterého se přesunuly některé důležité úřady z Prahy. V letech 1634–1635 byly dokonce v Budějovicích umístěny české korunovační klenoty, rovněž zde byl také veden soud s účastníky atentátu na Albrechta z Valdštejna roku 1634. Další rozvoj města pak v červenci 1641 zastavil rozsáhlý požár, během něhož lehly popelem asi dvě třetiny města.[6]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Třicetiletá válka. encyklopedie.c-budejovice.cz [online]. [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. 
  2. Častrovská historie. www.castrov.cz [online]. [cit. 2021-10-13]. Dostupné online. 
  3. Kučera (2003). S. 80–87.
  4. FORBELSKÝ, Josef. Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století : osudy generála Baltasara Marradase. Praha: Vyšehrad ISBN 80-7021-812-6. S. 159. 
  5. BÖHNEL, Miroslav Bedřich. Dějiny města Rudolfova. Čes. Budějovice: Kraj. nár. výb., 1958. S.168.
  6. OTTA, Edwin. Nejhorší požár zachvátil České Budějovice v roce 1641. Českobudějovický deník. 2021-05-30. Dostupné online [cit. 2021-10-20]. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat