Ludvík Aškenazy

český dramatik, novinář, publicista, scenárista a spisovatel

Ludvík Aškenazy (24. února 1921 Český Těšín[p. 1]18. března 1986 Bolzano, Itálie) byl český spisovatel, reportér a rozhlasový pracovník, který polovinu svého života prožil v exilu.

Ludvík Aškenazy
Narození24. února 1921
Český Těšín
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí18. března 1986 (ve věku 65 let)
Bolzano
ItálieItálie Itálie
Povoláníspisovatel, novinář, dramatik a autor sci-fi
Alma matergymnázium (1932–1939)
Faculty of Philosophy in the Lviv University (1939–1941)
univerzita (1941–1942)
Manžel(ka)
Děti
Příbuzní
PodpisPodpis
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotopisEditovat

Pocházel z česko-židovské rodiny v Českém Těšíně[p. 1] a jeho tvorbu to později významně ovlivnilo. Zaměstnání Ludvíkova otce celou rodinu přivedlo do Polska. Maturitu Ludvík složil roku 1939 v haličské Stanislavi (od roku 1920 do roku 1945 polské město Stanisławów), (nyní ukrajinské město Ivano-Frankivsk), tehdy právě obsazené Sovětským svazem. Pak studoval v polském Lvově slovanskou filologii.

Počátkem druhé světové války byl Aškenázy evakuován do Kazachstánu, kde učil na střední škole dějepis do doby, než v Sovětském svazu v roce 1942 vstoupil do 1. československého armádního sboru vedeném Ludvíkem Svobodou. Bojoval i u Sokolova. Za svoji statečnost v boji dostal po válce sovětské i československé vyznamenání.

S československým vojskem se vrátil do vlasti a hned po návratu, v květnu 1945, se seznámil a poté oženil s Carlou Henriettou Mariou Leonií Mann, dcerou německého spisovatele Heinricha Manna.

Carla Henrietta Maria Leonie Mann, manželka Ludvíka Aškenazyho, byla jediné dítě, které vzešlo z čtrnáctiletého manželství pražské herečky Marie Khan a Heinricha Manna. Heinrich Mann (autor slavného románu Profesor Neřád, jenž je známý také díky filmové adaptaci Modrý anděl s Marlene Dietrichovou) a Leonina matka „Mimi“ se v roce 1928 rozvedli. Marie Khan s dcerou Leonií zůstaly v Praze, neboť nestačily utéct před nacisty, ale válku přežily. Matka Leonie Marie Khan však zemřela necelé dva roky po válce na následky pobytu v terezínském koncentračním táboře.

Ludvíkovi Aškenazymu a Leonii Mannové se narodili dva synové: ještě před svatbou Jindřich Mann (* 18. března 1948, Praha); po svatbě pak Ludwig Mann (* 5. dubna 1956). Oba synové se v dospělosti stali režiséry.[2][3][4][5]

Po druhé světové válce, po roce 1945, Ludvík Aškenázy pracoval až do začátku 50. let v pražském rozhlase jako reportér a zahraničně politický komentátor. Dalo by se říct, že byl neustále na cestách – zavítal například do Polska, NDR, Spojených států amerických, Indie, Japonska nebo Itálie. Působil také jako válečný zpravodaj v Izraeli. Koncem 50. let 20. století však profesi zahraničního reportéra opustil a stal se spisovatelem z povolání.

Byl pak tedy spisovatelem na volné noze. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize.[6]

 
Dům rodiny, Nerudova 16, Praha

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa (21. srpna 1968) v roce 1968 emigroval s celou rodinou do západního Německa,[7] do Mnichova. Před emigrací žila rodina v Praze, Nerudově ulici č. 16,[8] ke konfiskaci majetku této rodiny nedošlo. I v Německu byl Aškenazy spisovatelem na volné noze, po nějaké době obcházel nutný překlad z češtiny a začal psát německy. Až do roku 1976 žil v Mnichově. Pak se koncem 70. let odstěhoval do severní Itálie, kde roku 1986 po dlouhé nemoci zemřel v Bolzanu ve věku 65 let.

Značná část autorovy pozůstalosti (cca 26 krabic písemností) je uchovávána v Německém literárním archivu v Marbachu am Neckar. Mezi archivovanými dokumenty nechybí původní české a německé texty v nejrůznějších verzích, dále překlady autorových textů do němčiny či rozsáhlá korespondence.

Ukázka z dílaEditovat

Kratičká povídka Vajíčko, která je součástí povídkového cyklu stejného názvu:

Vajíčko

Pan Pokštefl se bavil tím, že volal na neznámá telefonní čísla a z neznámých lidí si dělal legraci. Ale měl vždy speciální telefonát, a to v pátek ve 3 hodiny odpoledne. Volal panu Kohoutkovi, zeptal se, jestli je doma pan Slepička a jestli snesl vajíčko. Jednou v pátek ve tři hodiny ale čekal pan Kohoutek marně. Pan Pokštefl byl totiž odveden do koncentračního tábora. Když se po válce pan Pokštefl vrátil do Prahy, zjistil, že je pátek a za pět minut tři. Tak šel k nejbližšímu telefonnímu automatu a zavolal na jediné číslo, které si pamatoval – číslo pana Kohoutka. Pan Kohoutek měl takovou radost, že telefonista přežil, že ho pozval na vajíčko na měkko.

(Aškenázy, Ludvík. Vajíčko. Praha: Československý spisovatel 1963)

DíloEditovat

Zprvu psal reportáže, které byly formovány komunistickou ideologií v jejím dobovém stalinistickém ražení.

  • Kde teče krev a nafta, 1948, reportáže z Izraele, fotografie Viktor Radnický
  • Ulice milá a jiné reportáže z Polska, 1950
  • Německé jaro, 1950
  • Z modrého zápisníku, 1951 reportáže
  • Všude jsem potkal lidi, 1955
  • Indiánské léto, 1956, Reportáže a cestopis z USA

Od roku 1955, po úspěchu své první prozaické knížky Dětské etudy, jež obsahuje příběhy malého chlapce a jeho otce, ve kterých je hodně poezie a minimum dobové ideologie, je spisovatelem na volné noze a píše prózu – převážně povídky, později divadelní hry. Autor má od počátku vlastní, svébytný, poetický, často melancholický, diktus. Možná, že pohádka Putování za švestkovou vůní se dá považovat za jediný autorův pokus o román. Ač určena pro děti, vyšla zprvu pro dospělé a těšila se svého času značné popularitě. V padesátých a šedesátých letech 20. století byl Ludvík Aškenazy relativně oblíbený a čtený spisovatel, který se trochu vymykal všem běžným zařazením a případným klišé v rámci tehdy vydávané a režimem povolené literatury,[zdroj?] řada jeho povídek byla v těchto letech zfilmována.[9] Byl také scenárista, dramatik a autor rozhlasových her.

Jeho pozdější literární tvorba v emigraci (zprvu psaná ještě česky, posléze pak německy) byla z velké části literaturou dětskou. Za sbírku pohádek Wo die Füchse Blockflöte spielen získal roku 1977 Německou státní cenu za dětskou literaturu (Deutscher Kinderbuchpreis). Další úspěch zaznamenaly i knížky Wo die goldene Schildkröte tanzt a Du bist einmalig. Mimo řady pohádek psaných pro rozhlas (převážně Bayerischer Rundfunk) napsal v Německu mnoho rozhlasových her, které většinou i sám inscenoval, a mnoho televizních a filmových scénářů – převážně pro ZDF, ale také BR.

Dětské knížky vzniklé v emigraci vyšly v řadech překladů do dalších jazyků, rozhlasové hry se dočkávaly uvedení ve Velké Británii, Kanadě a Skandinávii. Přestože se tato jeho díla, vzniklá v emigraci, stala poměrně oblíbenými, do německé literatury nijak výrazně nezasáhla. Protagonisté jeho knih jsou často děti a hranice mezi knihami pro děti anebo o dětech je u tohoto autora často záměrně trochu nezřetelná:

  • Dětské etudy, 1955, svého času bestseller, knížka o „človíčkovi“ založila autorovu popularitu
  • Milenci z bedny, 1959, v jistém smyslu pokračování Dětských etud
  • Etudy dětské a nedětské, 1963, povídky vynikající poetickým viděním okolního světa, jejichž prostřednictvím se autor vrací ke křehkému kouzlu dětských her

V roce 1956 poprvé vydal Československý spisovatel knihu se dvěma novelami, řazenými k žánru science fiction:

  • Ukradený měsíc, pohádka, často zdramatizovaná, svého času i pro divadlo Semafor
  • Červená hvězda, se stejnými hrdiny, chlapci, kteří z Měsíce pozorují Zemi s jejími prohřešky

Další povídkové sbírky jsou:

  • Sto ohňů, 1952, dá se jistě definovat jako dílo poplatné stalinismu
  • Vysoká politika, 1953, dá se jistě definovat jako dílo poplatné stalinismu
  • Květnové hvězdy, 1955 později i pod názvem Májové hvězdy
  • Psí život, 1959, povídky o zvířatech a lidech za války a v protektorátu
  • Vajíčko, povídky

Je také autorem knihy básní:

  • Černá bedýnka, 1960, poezie ilustrovaná a inspirovaná fotografiemi, vydala Mladá fronta

Díla pro dětiEditovat

  • Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka, 1959
  • Osamělý létací talíř, 1963
  • Praštěné pohádky, 1965
  • Pohádka na klíč, 1967
  • Cestopis s jezevčíkem, 1969

DramaEditovat

  • C. k. státní ženich, 1963
  • Andělka, 1968
  • Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem (pravděpodobně totožný s německým textem Die wahre Geschichte der gutherzigen Dirne Antonie Prussik)

Filmové scénářeEditovat

Rozhlasové hryEditovat

Vzhledem k tomu, že zejména u pozdějších titulů ze 70. a 80. let není jednoznačně prokázáno, v jakém jazyce původně vznikly, je třeba vnímat následující přehled pouze jako orientační. Řazeno pokud možno chronologicky dle data vydání originálu. Nebylo-li možné datum zjistit, nachází se text na konci seznamu.

  • Cena míru (1949)
  • Začalo to v Chicagu (1949)
  • Plán Barbarosa (1949)
  • Byla to vichřice (1949)
  • Dítě a bomba (1951)
  • Akce Rudý šátek (1959, režie Miloslav Disman)
  • Piškot (1963, režie Josef Červinka)
  • Bylo to na váš účet (1964, režie Jiří Horčička), Prix Italia 1963
  • Kůže (1967, režie Jiří Horčička)
  • Servítek (1967, režie Jana Bezdíčková)
  • Anamnéze (1969)
  • Host (1970, režie Josef Červinka)

Rozhlasové hry uvedené nejdříve v německém překladu (či něm. originále ?) a dostupné též v češtině

  • Viermal zwei (1971, přel. Gerhard Baumrucker)[10], č. Třikrát dva (1993, režie Jiří Horčička)
  • Die Stecknadel (1971), č. Jehlice (1997, režie Jiří Horčička)
  • Anleitung zum Verkauf eines Sprachkursus (1973), č. Návod k prodeji jazykového kursu (1997, režie Jiří Horčička)
  • Der Stich (1973), č. Bodnutí (1999, režie Jiří Horčička)
  • Im Rückspiegel (1973), č. Ve zpětném zrcátku (2003, režie Vlado Rusko), v manuskriptech též jako Taxinapping a Auf dem Weg zum Porzellanhund
  • Nachruf auf ein Pony (1980), č. Vzpomínka na poníka (1997, režie Jiří Horčička)
  • Warum der heilige Nikolaus bis auf den heutigen Tag einen falschen Bart trägt, 1981), č. Proč svatý Mikuláš nosí falešný vous (2008, režie Petr Mančal)
  • Der Flug zur Andromeda (1983), č. Let k Andromedě (2000, režie Hana Kofránková)
  • Doktor Fäustchen oder Das neue Spiel mit dem Feuer (1984), č. Doktor Faustík aneb Nová hra s ďáblem (1999, režie Jiří Horčička)
  • Spiel mit dem Feuer (1984), č. Hra s ohněm (2000, režie Hana Kofránková)
  • Anleitung zum Verkauf eines blauen Wellensittichs (?), č. Návod k prodeji modré andulky (1997, režie Jiří Horčička)
  • Es ist schön, wenn Florian lacht (?), č. Je krásné, když se Florián směje (1999, režie Jiří Horčička)
  • Der Mohr (?), č. Mouřenín (2002, režie Lída Engelová)

Pravděpodobně pouze německy byly dosud vysílány hry

  • Der Kiosk (1967)
  • Der Feuerschein (1967)
  • Eine Handvoll Zuckerwürfel (1969), přel. Alexandra Baumrucker
  • Passion für Angelika (1970)
  • Namen (1972), přel. Alexandra Baumrucker
  • Die Leiden des jungen Nowak (1972)
  • Der Schlüsselsatz (1976)
  • Die wahre Geschichte der gutherzigen Dirne Antonie Prussik (1977)
  • Was es noch nicht gab (1977), určeno pro děti
  • Der Kürbisberg (1977, režie Ludvík Aškenazy), určeno pro děti
  • Das Happening (1979)
  • Milena (1980), určeno pro děti
  • Ein Schuss Tränen (1980)
  • Die schwarzweisse Geschichte (1983), určeno pro děti
  • Wüterich, der gute Freund (1985)
  • Verblichene Pastelle (1993, režie Jiří Horčička)
  • Das Wunderei (1996)

Nejasné

  • Beethoven (1991, režie Jiří Horčička)
  • Mozart (1991, režie Jiří Horčička)
  • Dávné podobizny (1992, režie Jiří Horčička)
  • Jak jsme si tě vymysleli (2000, režie Hana Kofránková)

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. a b Syn Ludvíka Aškenazyho, Jindřich Mann-Aškenazy, se k Českému Těšínu jako otcovu místu narození vyjádřil slovy: On o sobě šířil různé mýty a legendy a tohle je zřejmě jedna z nich. Podle toho, co mi řekl, tak se narodil v polském městečku, které se tehdy jmenovalo Stanislawów … Do Čech přijel až se Svobodovou armádou.[1]

ReferenceEditovat

  1. HRUBÝ, Dan. Pražské příběhy. Na cestě Malou Stranou.. Jarošov nad Nežárkou: Pejdlova Rosička, 2015. ISBN 978-80-905720-3-4. S. 331. 
  2. KAISER, Thomas O. H. Antidot: 13 Essays zur Literatur, Geschichte, Musik und Kultur. [s.l.]: BoD – Books on Demand 350 s. Dostupné online. ISBN 9783734734861. S. 256. (německy) Google-Books-ID: IaC4BQAAQBAJ. 
  3. Ludvík Aškenazy ve Slovníku české literatury po roce 1945
  4. Potomek slavných Jindřich Mann četl ze své autobiografie. TÝDEN.cz. 2008-10-21. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. 
  5. Syn Ludvíka Aškenazyho, vnuk Heinricha Manna: Smutek uprchlíka? Ten samozřejmě existuje. Svět Tomáše Koloce | Krajské listy.cz. www.krajskelisty.cz [online]. [cit. 2021-11-27]. Dostupné online. 
  6. HOUŠKA, Vítězslav; PROCHÁZKA, Pavel. Věčná Slavia. 3. vyd. Praha: Olympia, a. s., 2010. 246 s. ISBN 978-80-7376-200-1. S. 127. 
  7. Ivan Adamovič. Slovník českých SF autorů. Ikarie. 1990, čís. 1, s. 56. ISSN 1210-6798. 
  8. Vycházky po Praze. usedlosti.ctrnactka.net [online]. [cit. 2021-11-27]. Dostupné online. 
  9. S.R.O. (FDB.CZ), 2003-2019, Filmová databáze. Ludvík Aškenazy. FDb.cz [online]. [cit. 2021-11-27]. Dostupné online. 
  10. Viermal Zwei –Vier Variationen für zwei Stimmen [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. (německy) 

LiteraturaEditovat

  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 1. sešit. Ostrava : Ostravská univerzita ; Opava : Optys, 1993. 112 s. ISBN 80-85819-05-8. S. 15–16.
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 21. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 31–32. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 132. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat