Wikipedie

Kočka proměněná v ženu

opereta Jacquese Offenbacha
(přesměrováno z La Chatte métamorphosée en femme)

Kočka proměněná v ženu (ve francouzském originále La Chatte métamorphosée en femme) je opereta o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto, které podle svého staršího stejnojmenného vaudevillu napsali Eugène Scribe a Mélesville (vl. jm. Anne-Honoré-Joseph Duveyrier). Premiéra se konala 19. dubna 1858 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.

Kočka proměněná v ženu
La Chatte métamorphosée en femme
Jacques Offenbach
Jacques Offenbach
Základní informace
Žánropereta
SkladatelJacques Offenbach
LibretistaEugène Scribe a Mélesville (vl. jm. Anne-Honoré-Joseph Duveyrier)
Počet dějství1
Originální jazykfrancouzština
Literární předlohaEugène Scribe a Mélesville: La Chatte métamorphosée en femme
Datum vzniku1858
Premiéra19. dubna 1858, Paříž, Théâtre des Bouffes-Parisiens
Česká premiéra(2. dubna 1861, Olomouc, Městské divadlo, německy)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik a charakteristika editovat

V roce 1878 citoval Prager Tagblatt historku slavného komediografa Eugèna Labiche, podle níž se musel Offenbach nechat zapírat před Eugènem Scribem, tehdy nejhranějším dramatickým autorem Francie, který u něj žadonil o zhudebnění svého vaudevillu Kočka proměněná v ženu.[1]

Toto vyprávění je jistě přehnané. Jacques Offenbach, jako majitel, ředitel a hlavní autor divadla Bouffes-Parisiens v druhé polovině 50. let 19. století, usiloval o zvýšení prestiže svého divadla uváděním děl, která nesla jména respektovaných autorů. V květnu 1856 uvedl L'Impresario, adaptaci Mozartovy aktovky Der Schauspieldirektor, a v prosinci 1857 Bruschino, adaptaci Rossiniho krátké opery Il Signor Bruschino. Podařilo se mu pro divadlo získat dílka respektovaných soudobých skladatelů Adolpha Adama (Pierrot a Violetta, duben 1856) a Friedricha von Flotowa (Vdova Grapinova, září 1859). Eugène Scribe byl v té době nejen nejhranějším dramatikem – i když jeho sláva již byla na ústupu – ale také nejuznávanějším libretistou své doby, který spolupracoval mj. s Rossinim, Meyerbeerem, Donizettim, Verdim, Gounodem nebo Auberem. Offenbach tedy o spolupráci s ním stál, a stejně tak měl obchodně nadaný Scribe zájem spojit své jméno se skladatelem, jenž se stal v Paříži rychle fenoménem, zejména po premiéře Orfea v podsvětí. Neposkytl však Offenbachovi nové dílo, jen úpravu třicet let starého vaudevillu, jejž Scribe – který většinu svých dramatických děl psal ve spolupráci s jinými spisovateli – napsal na začátku své kariéry se svým nejvěrnějším spolupracovníkem Mélesvillem.[2]

Námět Kočky proměněné v ženu má dlouhou historii: již starořecký Ezop zaznamenal bajku o kočce a Afroditě, kterou pak v roce 1668 zpracoval pod názvem Kočka proměněná v ženu a ponaučením opatřil Jean de La Fontaine. Scribe a Mélesville na jejím základě napsali stejnojmenné „folie-vaudeville“ (tj. groteskní hru s hudbou a zpěvem převzatých z jiných děl na upravené texty), které mělo premiéru 3. března 1827 v pařížském Théâtre du Gymnase. Pro účely Bouffes-Parisiens bylo třeba provést jen omezené úpravy; hlavní rozdíl spočíval v redukování zpěvních čísel na polovinu, zatímco děj zůstal prakticky nezměněn. Libretisté označovali výsledné dílo jako opéra comique, ale skladatel měl skromnější představu, a proto partitura nese žánrové označení „opereta“.[3] Ve srovnání s novějšími operetami hranými v Offenbachově divadle, které měly vesměs rysy parodie a grotesky, se jednalo o posun k relativně ušlechtilé lyrické komedii.[4] Podle kritika z Revue et Gazette musicale musel Offenbach uvažovat takto: „nelze se pokaždé smát z plna hrdla; přivykněme naše obecenstvo na nějakou zábavu, která by byla střízlivější a aristokratičtější“.[5]

 
Libretista Eugène Scribe, fotografie z 50. let 19. století
 
Houslista a zpěvák Henri Tayau, první Guido v Kočce proměněné v ženu

Premiéra se konala 19. dubna 1858 za přítomnosti obou ctihodných libretistů.[5] Večerní program doplňovala repríza Dam z tržnice, což v rámci repertoáru divadla představovalo osvědčenou kombinaci nejprve intimnějšího a lyričtějšího kusu následovaného bláznivou komedií. Obecenstvo i kritika přijali Kočku proměněnou v ženu příznivě, a i když nebyla nejpopulárnější aktovkou v repertoáru, vydržela v něm po dlouhou dobu. Úspěch byl znatelnější mimo Paříž, kde divadelní hra z doby restaurace již neodpovídala novějšímu vkusu publika, a to například na zájezdech Bouffes-Parisiens do Marseilles (1858)[4] a Bruselu (1860)[6]; Bouffes-Parisiens ji často předváděly též v intimnějším prostředí při letních zájezdech do mondénního letoviska Bad Ems v letech 1858, 1863, 1865 a 1866[7].

Již v původním vaudevillu byla celá komedie (a její divácký úspěch) založena na titulní postavě, jejíž představitelka měla přitahovat „kočičí“ elegancí a hravostí. V roce 1827 to byla slavná herečka Jenny Vertpréová, v Offenbachově zpracování to byla Lise Tautinová, již Aldino Aldini z revue La France musicale označil za „nejpřítulnější a půvabně nenucenou kočku, která kdy vrněla na klíně své paničky“.[8] Kritik z Revue et Gazette musicale se o Tautinové domníval, že „je to nejmilejší dědička, jež mohla následovat Jenny Vertpréovou v jejím duchaplném a vzdorovitém půvabu, v její rozpustilé hře prodchnuté kočkovitostí.“[5] A Julius Lovy v týdeníku Le Ménéstrel psal: „To se musí vidět, s jakým šarmem si omáčí prsty ve smetaně, s jakou koketérií vám hrozí svými drápky, s jakou vědeckou mimikou naplňuje svou roli kočky – a ženy.“[9]

Dobová kritika chválila „velmi jemnou a elegantní partituru, kterou [skladatel] vypracoval se zvláštní péčí“, hudbu „plnou svěžesti a originality“, zejména předehru a písně pro hlavní představitelku, které místy napodobovaly kočičí mňoukání, přitom však obsahovaly náročné a efektní koloraturní pasáže.[5][8][9] Zvukomalbu obsahuje i závěrečný kvartet a, jak psal Julius Lovy, „…opona padá za mňoukavého tutti, které musí rozněžnit všechny koucoury ve čtvrti Choiseul“.[9]

Spolupráce na Kočce proměněné v ženu přivedla Offenbacha a Scriba v následujícím roce k mnohem většímu projektu: tříaktová opéra comique Barkouf, k níž již napsal Scribe originální libreto a kterou se Offenbach pokusil uvést na oficiální scénu Théâtre de l'Opéra-Comique. Ten však skončil neúspěchem, který měl významný dopad na další Offenbachovu tvorbu.[10] Scribe zemřel již v únoru 1861 a v den jeho pohřbu hrálo Théâtre des Bouffes-Parisiens na jeho poctu právě Kočku proměněnou v ženu.[11]

Opereta má předehru a osm zpěvních čísel.[3]

Inscenační historie editovat

Raná inscenační historie Kočky proměněné v ženu ve střední Evropě je komplikovaná. Théâtre des Bouffes-Parisiens ji představil, spolu s dalšími kusy ze svého repertoáru, na svém turné koncem června a začátkem července 1858 v Berlíně v Krollově opeře. Obecenstvo znalo tuto látku z předchozího von Holtaiova zpracování Scribeova vaudevillu a přijalo tuto operetu zvláště příznivě.[12] Toto turné začalo úspěšně v Marseille a mělo skončit ve Vídni; z vídeňských představení však tehdy sešlo pro úřední zásah, který postihl činnost francouzských umělců v Rakousku z důvodu zhoršujících se francouzsko-rakouských vztahů, které vyústily ve druhou italskou válku za nezávislost, a Bouffes-Parisiens ukončily turné několika představeními – včetně Kočky proměněné v ženu – v Bad Ems.[13]

 
Anna Kratzová jako Minette v Kočce proměněné v ženu

Berlínský kapelník Thuiskon Hauptner (1822–1889) využil úspěchu Offenbachovy operety a 15. prosince 1859 představil své zpracování Kočky pod názvem Die verwandelte Katze v divadle Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater a Auguste Holtzstammovou v titulní roli.[14][15][16] Následujícího roku vyšlo toto dílo tiskem pod názvem Die entzauberte Katze[17] a 27. listopadu 1860 se hrálo poprvé ve Vídni v divadle Carltheater, opět s názvem Die verwandelte Katze. V titulní roli triumfovala Anna Kratzová (1837–1918), jež svým ztvárněním kočky-ženy dopomohla dílu ihned k 33 reprízám, zdaleka největšímu úspěchu sezóny.[18] Zaujala v ní natolik, že jí bylo vzápětí nabídnuto angažmá ve vídeňském Dvorním divadle, a její výkon v této roli vyzdvihuje Prager Tagblatt ještě o půl století později v jejím nekrologu.[19] (I když deník Ost-Deutsche Post chválí hlavní představitelku trochu dvousečně: „Slečna Kratzová vesměs šťastně vystihla kočičí povahu: ta je falešná ve všem, takže musí být falešná i ve zpěvu.“[20]) Deník Die Presse však komentuje: „Tato malá opereta, vtipně vymyšlená a ilustrovaná charakteristickou kočičí muzikou, se bude jistě dávat ještě mnohokrát, zejména když se dozvídáme, že skladatelem není pan Hauptner, nýbrž – Offenbach. Jak k tomu došlo, že je za autora označován pan Hauptner, je nám záhadou.“[21]

V červnu 1861 pak došlo konečně k opožděnému vídeňskému hostování Bouffes-Parisiens, a to v divadle Theater am Franz-Josefs-Kai vedeném Carlem Treumannem. Jedním z důvodů této návštěvy bylo napravit stav, kdy se většina Offenbachových děl ve Vídni a potažmo v Rakousku hrála v pirátských verzích. Vídeňští diváci tak dostali možnost poznat originální verze některých děl, které již ve Vídni zazněly, a i když dávali zřejmě přednost domácím zněním, Lise Tautinová v titulní roli Kočky proměněné v ženu prokázala své herecké přednosti (kritika ji označila jako „ztělesnění francouzské grácie“) i proti oslavované Anně Kratzové.[22][23] Totéž divadlo následně již 25. září uvedlo původní Offenbachovu verzi, pod stejným názvem "Die verwandelte Katze" jako Carltheater, v podání vlastního souboru.[24] Zpěvačka Luise Limbachová (1834–1909) však v roli Minette nemohla Kratzové a Tautinové konkurovat a dílo se na repertoáru dlouho neudrželo.[25][26] Autorizovaná Offenbachova verze nicméně od to doby na středoevropských jevištích převládla.

Po vídeňské premiéře se hrála i na jiných místech rakouské monarchie, například ještě téhož roku v Lublani,[27] roku 1862 v Mariboru[28], roku 1863 v Innsbrucku[29], roku 1864 ve Štýrském Hradci[30] a Linci[31], roku 1865 v Černovicích[32], atd.

Pokud jde o Uhersko, 12. července 1861 uvedlo divadlo Bouffes-Parisiens Kočku na zájezdu v Národním divadle (Nemzeti Színház) v Pešti. V maďarském jazyce měla tato opereta premiéru v Národním divadle (Nemzeti Színház) v Košicích 2. listopadu 1862, a to v překladu Endreho Latabára (A nővé változott macska). Následovaly premiéry v Kluži (1863), Pešti (1863) a Debrecínu (1877).[33] Polskou premiéru uvedl až 27. října 1987 Teatr Muzyczny Lublin v překladu Antoniho Wicherka a Lecha Emfazyho Stefańského jako Kotka przemieniona w kobietę.[34]

 
Americký herec Francis Leon hrál titulní roli Kočky proměněné v ženu v úpravě pro minstrel show.

Ve Španělsku – v Madridu – hrála Kočku proměněnou v ženu poprvé francouzská kočovná společnost 8. března 1859. Vlastní španělskou premiéru měla tato opereta 14. září 1871 pod názvem La gata mujer v madridském divadle (café-concert) Teatro del Recreo (El Recreo) v překladu a úpravě Isidora Hernándeze.[35][36] Rovněž do Portugalska přinesla Kočku v březnu 1873 francouzská divadelní společnost.[37] Pro Itálii zakoupilo autorská práva roku 1874 nakladatelství Sonzogno, ale o skutečném provedení nejsou zprávy.[38] V Dánsku ji uvedlo 14. září 1873 kodaňské divadlo Casino, ale dosáhla jen deseti repríz. Dánské znění překladatele Paula Marcussena neslo název Den forvandlede Kat.[39] Později se Kočka hrála v překladu Holgera Bolanda jako Kat og Kvinde; v roce 1946 ji hrála divadelní společnost Arte a v roce 1966 ji vysílal dánský rozhlas a televize.[40]

Do Velké Británie přivedlo Kočku proměněnou v ženu 18. prosince 1867 londýnské divadlo St. George's Opera House. Přes honosný název se jednalo o malé divadlo věnující se lehkým žánrům, mohlo se však chlubit spoluprací autorů jako Arthur Sullivan a W. S. Gilbert (ještě před začátkem jejich spolupráce). Uvádělo ji pod názvem Puss in Petticoats – bez většího úspěchu u obecenstva či kritiky.[41][42][43][44] V New Yorku se tato opereta hrála poprvé 21. listopadu 1859 (jako druhé Offenbachovo dílo po Dvou slepcích), a to ve francouzštině v Théâtre Français.[45][44] V angličtině ji pod názvem The Enchanted Cat zpopularizovala Kelly and Leon's Opera, což byla společnost věnující se minstrel show; roli Minette hrál Francis Leon, jenž se specializoval na blackface v kombinaci se ženským převlekem.[44] Do Austrálie ji přivezla v anglickém překladu roku 1877 English Opera Company podnikatele Williama Saurina Lystera;[46] teatrolog Kurt Gänzl uvádí jako datum australské premiéry 6. září 1879 (Australia Opera House).[44]

V současnosti se Offenbachova Kočka proměněná v ženu uvádí relativně zřídka, i když zcela zapomenuta není. Významné bylo roku 1984 scénické uvedení na Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems.[47] Následovalo v roce 1986 uvedení na Offenbachově festivalu v Carpentrasu,[44][48] inscenace z roku 1999 v pařížském Théâtre du Tourtour v podání souboru Les Délassements Lyriques[49] aj.

Hrála se i v Německu: v roce 1980 ji například uvedl Metropol-Theater v Berlíně[50], roku 1987 se hrála v Halle[51], roku 1995 operetu uvedla Neuköllner Oper Berlin[50], roku 2003 se hrála v Sinsheimu[52] aj. Ve švýcarském městě Büren an der Aare byla Kočka proměněná v ženu roku 2018 uvedena v přepracování na rockovou operu.[53][54]

V roce 2009 nastudovala Kočku Opéra de Rennes, která ji hrála na řadě míst v Bretani, včetně v Théâtre de Cornouaille v Quimperu.[55][56] Roku 2011 ji nastudovalo malé pařížské divadlo Le Théâtre des Rendez-Vous d'Ailleurs[57] a roku 2014 uvedlo tuto operetu dokonce Muzeum Orsay (poukázalo tak na Offenbachovu spolupráci s malíře Gustavem Doré).[58]

Mezi poslední inscenace patří uvedení sanfranciským souborem Pocket Opera pod názvem The Cat Became a Woman (2020).[59]

České země editovat

V českých zemích se Offenbachova Kočka proměněná v ženu v původní verzi nehrála. Zato verzi Thuiskona Hauptnera měli možnost poznat diváci v Olomouci (premiéra 2. dubna 1861) a v Brně (premiéra 10. ledna 1862, tedy jen o několik měsíců před vídeňskou premiérou Offenbachovy verze); přivezla ji hostující hlavní představitelka z Carltheatru, Anna Kratzová, již místní diváci přivítali s nadšením.[60][61] Hauptnerova úprava se hrála v českých zemích i později pod původním názvem Die entzauberte Katze. V Praze místní operetní hvězda Sarolta von Rettich-Pirk uvedla 15. června 1897 v Německém lidovém divadle pásmo nazvané Bilder aus dem Leben einer Soubrette, jehož vrcholem byl druhý obraz Kočky proměněné v ženu; jednalo se tak o výjimečnou možnost pražského obecenstva seznámit se alespoň tímto způsobem s touto operetou.[62][63]

Český znalec operety a Ofenbachův životopisec Miroslav Šulc neměl o Kočce proměněné v ženu valné mínění: obsahuje prý jen kuplety a zvukomalbu.[64]

Osoby a první obsazení editovat

osoba hlasový obor světová premiéra (19.4.1858) vídeňská premiéra (27.11.1860 / 25.9.1862[24]) česká premiéra (2.4.1861)
Guido, syn obchodníka z Terstu tenor Henri Tayau Kreutzer / Carl Treumann Baumann
Marianne, jeho chůva mezzosoprán Marguerite Macé(-Montrouge) (vl. jm. Victoire-Élisa Macé) Voll / Therese Braunecker-Schäfer von Boy
Minette, Guidova kočka soprán Lise Tautin (vl. jm. Louise Vaissière) Anna Kratz / Luise Limbach Anna Kratz
Dig-Dig, indický žonglér baryton Désiré (vl. jm. Amable Courtecuisse) Theodor Saalbach / Alois Grois Folnes
Dirigent: Jacques Offenbach ... / Carl Franz Stenzel ...

Děj operety editovat

 
Lise Tautinová, první Minette

(Interiér Guidova pokoje v Biberachu ve Švábsku) Guida, pohledného mládence, opustili všichni přátelé poté, co přišel o všechny své peníze, a jeho bílá kočka Minette je vším, co z Guidovy domácnosti zůstalo. Jeho věrná hospodyně Marianne sedí u stolu a plete. Má kočku ráda – kočka je pro staré osamělé ženy vzpomínkou na jejich milence (č. 1 kuplety Marianne Le ciel voulut, dans sa sagesse). Ale ona a Guido už pomalu nemají peníze na jídlo pro sebe, natož pro kočku, a kuchařka pana domácího za ni nabízí tři zlaté! Marianne odnáší spící kočku ze svého klína na divan, který stojí v přístěnku za závěsem.

Guido se vrací a Marianne se ptá, proč nepožádal o peněžitou pomoc svého bohatého strýce, dokud byl živ. Guido jí zakazuje zmiňovat strýcovo jméno: byl to on, kdo přivedl Guidova otce na mizinu, a teď by navíc musel o peníze žádat strýcova intendanta Schlagga, na kterého má z dětství špatné vzpomínky. Marianne navrhuje, aby Guido požádal o pomoc svou okouzlující mladou sestřenici, strýcovu dědičku. Ta ostatně již dříve nabízela, že napraví křivdu způsobenou otcem tím, že se za Guida provdá. Ale misantrop Guido má jedinou lásku – svou Minette.

V tom okamžiku vstoupí do dveří cizinec v oděvu Inda; představuje se jako Dig-Dig. Vysvětluje, že Guidův otec kdysi uzavíral obchody s indickými kupci, a předává mladíkovi váček se 100 zlatými jako splátku údajného dluhu (č. 2 kuplety Dig-Diga Tin, tin, tin, tin, joyeux tocsin!). Když si takto získal Guidovu důvěru, vypráví mu Dig-Dig, že pochází z Kandaháru v Kašmíru. Odtud přišel do Francie, kde se živí žonglováním a jako učitel tance, astronomie a eskamotérství, ale původně je učenec a znalec Brahmova učení, zejména v oblasti metempsychózy. Dig-Dig prozrazuje Guidovi, že tělo jeho kočky obsahuje překrásnou a nezbednou mladou dívku, a ochotně Guidovi prozradí, jak tohoto tvora přeměnit: stačí třikrát pronést Brahmovo jméno – avšak s pomocí amuletu, který stojí 200 zlatých...

 
Marguerite Macé-Montrouge, první představitelka Marianne v Kočce proměněné v ženu

Guido na obchod přistoupí (ač zatím může Dig-Digovi splatit jen těch 100 zlatých, které právě dostal). Po hostově odchodu pronáší zaklínadlo (č. 3 Dig-Digův recitativ a Guidova invokace Avant ta voix anime… Ô dieu puissant du Gange!). Závěs před divanem se rozhrne a na pohovce leží Minette v podobě krásné bíle oděné dívky. Guido je ohromen. Minette se probouzí a diví se, že má místo tlapek ruce a nohy. Prohlíží se zálibně v zrcadle a je se svou proměnou spokojena (č. 4 duet Ô la plus charmante des chattes! ... Est-ce bien moi que j'aperçois). Poté vypráví Guidovi, jak se postupně převtělovala ze sedmikrásky ve skřivánka, kočku a nyní ženu (č. 5 árie Brahma, Brahma, Brahma, change-moi, Brahma!).

Marianne se vrací a oznamuje, že slíbila prodat kočku guvernérovu synovi, aby koupila jídlo na večeři. Je ohromena, že nachází v Guidově pokoji ženu. Mladík spěšně tvrdí, že dívka je dcerou starého přítele jeho otce, která právě přijela z Anglie. Marianne na ni hledí s podezřením, zvláště když k jejímu překvapení Guido bere prodej kočky příliš klidně a prohlašuje, že guvernérův syn si pro ni může přijít, jestliže ji pozná… U jídla Minette projeví nedostatek způsobů a zvláštní zálibu v mléce. Guido ji v rozpacích vyzve, aby něco zazpívala, a Minette zapěje hinduistickou píseň. Ale když dívka začne vylizovat talíř a hrát si s Marianninými klubíčky, je trpělivost věrné hospodyně u konce (č. 6 tercet a píseň Minette Repas charmant, plaisir extrême… Dans une pagode indienne… C'est épouvantable).

Marianne se uchýlí do vedlejší místnosti a Minette Guida žádá, aby hospodyni propustil. Guido začíná mít obavy, a i když ho její kočičí vyznání lásky dojme, chce ji trochu ukáznit a polidštit. Jenže Minette nehodlá mít jako žena méně svobody, než měla jako kočka, z čehož vznikne hádka, při níž Minette uteče oknem na střechu. Guido běží na ulici ji hledat (č. 7 duet Je sortirai. – Non, non, non, non). Minette se vrací oknem a setkává se s Mariannou, která chce Guida opustit – rozzlobil ji zmatek v domě, a zejména to, že našla skutečnou Minette zavřenou ve skříni. Dívka Minette jí zasvěcuje do své léčky – bylo třeba vyléčit Guida z germánské trudnomyslnosti a nezdravého vztahu k čtyřnožci.

Marianne schová skutečnou kočku v koši. Guido se vrací a hádka s Minette pokračuje. Minette mu připomíná, že ji přece koupil guvernérův syn a ona půjde za ním, třeba znovu oknem. Guido nařizuje Marianne, aby Minette zastavila, ale ta jako by oněměla. Vstoupí Dig-Dig, ale protože i on ztuhne a oněmí, běží Guido ke koši, aby našel svůj talisman a vrátil celé zaklínadlo zpět. Jenže z koše vyskočí bílá kočka a uteče oknem. Guido je ohromen a Minette a Dig-Dig všechno vysvětlí: Dig-Dig je správce jmění po Guidově strýci a Minette je ona sestřenice, kterou si Guido odmítal vzít. Guido si uvědomí své pravé city a všichni věří v budoucí štěstí nového páru – s převtělováním už je konec (č. 8 finále Ô ciel! Elle reste en chemin! … Oui, Guido, nous serons heureux).

Instrumentace editovat

Dvě flétny (2. též pikola), hoboj, dva klarinety, fagot, dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun, bicí souprava, smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).

Diskografie editovat

  • 1975 (rozhlasová nahrávka, oficiálně dosud nevydaná) Zpívají: (Minette) Mady Mesplé, (Marianne) Sonia Nigoghossian, (Guido) Albert Voli, (Dig-Dig) Yves Bisson. Orchestre Lyrique de l'ORTF řídí Catherine Comet.[65]

Příbuzná díla editovat

 
Tanečnice Fanny Elslerová v titulní roli Coralliho baletu La Chatte métamorphosée en femme z roku 1837

Název Kočka proměněná v ženu nebo podobný nese řada tematicky spřízněných děl, ale většina z nich není s Offenbachovou operetou přímo spřízněna.

Pro některá z nich byla podkladem původní La Fontainova bajka. Mezi ně patří balet La Chatte metamorphosée en femme, k němuž napsal libreto Charles Duveyrier a hudbu Alexandre Montfort a choreografii vypracoval Jean Coralli (Académie royale de musique v Paříži, 16. října 1837), a také jednoaktový balet Henriho Saugueta La Chatte napsaný pro Sergeje Ďagileva (premiéra 30. dubna 1927 v Monte Carlu).

Jiná vycházejí z původního Scribova a Mélesvillova vaudevillu, který byl pro Offenbachovu operetu podkladem a který se ve své době hrál po celé Evropě. Do němčiny tento kus adaptoval již roku 1827 Karl von Holtai (přestože deklaroval nezávislost na Scribově hře,[66][67], věrněji ho přeložil roku 1830 Ignaz Franz Castelli (Die in ein Weib verwandelte Katze).[68] Poté se Kočka proměněná v ženu hrála na německy mluvících scénách v různých zpracováních, včetně výše zmíněného Hauptnerova z roku 1860. Roku 1887 napsal Josef Hellmesberger mladší stejnojmenný tříaktový komicko-fantastický balet na libreto Friedricha Zella (vl. jm. Camillo Walzel) a Carla Telleho, který měl premiéru ve vídeňské Dvorní opeře dne 14. března 1887.[69]

S Offenbachovou operetou přímo souvisí krátké baletní sólo, které vytvořil choreograf Frederick Ashton pro primabalerínu Merle Park, v němž využil směs témat z operety. Tato scéna měla premiéru ve Vídni roku 1985. Později byla v orchestraci Philipa Gammona provedena v londýnském Covent Garden.[70] Dílo později nastudovaly tokijský Asami Maki Ballet, Gruzínský státní balet, britský Ensemble Productions, floridský Sarasota Ballet a New York Theatre Ballet.[71]

Reference editovat

  1. ↑ Allerlei – Ein Wink für dramatische Autoren. Prager Tagblatt. 1878-07-16, roč. 2, čís. 195 (Beilage), s. 6. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  2. ↑ YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 175, 173–174, 197–199, 202, 222. (francouzsky) 
  3. ↑ a b Yon, c. d., s. 202.
  4. ↑ a b Yon, c. d., s. 203.
  5. ↑ a b c d P.S. Théâtre des Bouffes-Parisiens – La Chatte métamorphosée en femme. Revue et Gazette musicale de Paris. 1857-04-25, roč. 25, čís. 17, s. 135. Dostupné online [cit. 2020-02-13]. ISSN 1246-5313. (francouzsky) 
  6. ↑ Nachrichten. Süddeutsche Musik-Zeitung. 1860-07-02, roč. 9, čís. 27, s. 108. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  7. ↑ Yon, c. d., s. 206, 283–284, 315, 331.
  8. ↑ a b ALDINI, Aldino. Premières répresentations – Bouffes-Parisiens. La Chatte métamorphosée en femme. La France musicale. 1858-04-25, roč. 22, čís. 17, s. 130–131. Dostupné online [cit. 2020-02-13]. ISSN 2427-5794. (francouzsky) 
  9. ↑ a b c LOVY, Julius. Théâtre des Bouffes-Parisiens. Le Ménéstrel. 1857-04-25, roč. 25, čís. 21, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-02-13]. ISSN 1247-9519. (francouzsky) 
  10. ↑ Yon, c. d., s. 233–244.
  11. ↑ Yon, c. d., s. 252.
  12. ↑ Berlin – Musikalische Revue. Neue Berliner Musikzeitung. 1858-07-21, roč. 12, čís. 30, s. 236. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  13. ↑ Yon, c. d., s. 203-206.
  14. ↑ Berlin – Revue. Neue Berliner Zeitung. 1859-12-21, roč. 13, čís. 51, s. 406. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  15. ↑ Correspondenzen – Berlin. Recensionen und Mittheilungen über Theater und Musik. 1859-12-21, roč. 5, čís. 51, s. 823. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  16. ↑ Berlin – Revue. Neue Berliner Musikzeitung. 1865-10-11, roč. 19, čís. 41, s. 325. Dostupné online [cit. 2020-02-09]. (německy) 
  17. ↑ Die entzauberte Katze : phantastisches Singspiel in 1 Akt. Berlin: A, Heinrich, 1860. 23 s. Dostupné online. (německy) 
  18. ↑ J.S. Carltheater 1860–1861. Kritische Rundschau. Recensionen und Mittheilungen über Theater und Musik. 1861-11-03, roč. 7, čís. 44, s. 691. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  19. ↑ Theater und Kunst – Anna Kratz gestorben. Prager Tagblatt (Abend-Ausgabe). 1918-01-25, roč. 43, čís. 21, s. 2 (Beilage). Dostupné online [cit. 2020-02-09]. (německy) 
  20. ↑ M.K. Feuilleton – Wiener Plaudereien. Ost-Deutsche Post. 1860-12-02, roč. 12, čís. 334, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  21. ↑ Wiener Nachrichten – Carltheater. Die Presse. 1860-11-28, roč. 13, čís. 306, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  22. ↑ Yon, c. d., s. 258-259.
  23. ↑ Theaterschau – Wien – Bouffes Parisiens im Treumanntheater. Blätter für Musik, Theater und Kunst. 1861-06-14, roč. 7, čís. 48, s. 190–191. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  24. ↑ a b K. k. priv. Theater am Franz-Josefs-Kai. Der Zwischen-Akt. 1862-09-25, roč. 5, čís. 255, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-02-09]. (německy) 
  25. ↑ Theater und Kunst – Treumann-Theater. Fremden-Blatt. 1862-09-26, roč. 16, čís. 265, s. 6. Dostupné online [cit. 2020-02-09]. (německy) 
  26. ↑ Theaterschau – Treumanntheater. Blätter für Musik, Theater und Kunst. 1862-09-30, roč. 3, čís. 79, s. 315. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  27. ↑ SIVEC, Jože. Nemška opera v Ljubljani od leta 1861 do 1875. In: KOKOLE, Metoda; GRABNAR, Klemen. Jože Sivec: Opera na ljubljanskih odrih od klasicizma do 20. stoletja. Izbrana poglavja. Ljubljana: Muzikološki institut ZRC SAZU, 2010. ISBN 978-961-254-240-5. S. 163. (slovinsky)
  28. ↑ Correspondenzen aus der Provinz – Marburg. Tagespost. 1863-03-04, roč. 7, čís. 52, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  29. ↑ Verschiedenes. Innsbrucker Nachrichten. 1863-02-17, roč. 10, čís. 38, s. 347. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  30. ↑ Thalia-Theater. Grazer Zeitung. 1864-04-05, roč. 70, čís. 76, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  31. ↑ Theater. Linzer Abendbote: Zeitschrift für Stadt und Land. 1864-07-19, roč. 10, čís. 163, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  32. ↑ Czernowitz – Theater. Bukowina. 1865-12-29, roč. 4, čís. 150, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  33. ↑ BOZÓ, Péter. Operett Magyarországon (1859–1960) forráskatalógus. Budapest: MTA BTK ZTI, 2013. Dostupné online. S. 114. (maďarsky)  Archivováno 5. 1. 2014 na Wayback Machine.
  34. ↑ e-teatr.pl – Archiwum Wirtualne - Kotka przemieniona w kobietę [online]. Warszawa: Instytut Teatralny im. Zbigniewa Raszewskiego, 2010 [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. (polsky) 
  35. ↑ JASSA HARO, Ignacio. Con un vals en la maleta: viaje y aclimatación de la opereta europea en España. Cuadernos de música iberoamericana. Červenec-prosinec 2010, čís. 20, s. 119. ISSN 1136-5536. (španělsky) 
  36. ↑ KAUFMANN, Jacobo. Jacques Offenbach en España, Italia y Portugal. Zaragoza: Libros Certeza, 2007. 355 s. ISBN 978-84-96219-90-8. S. 24, 123. (španělsky) 
  37. ↑ Kaufmann, c. d., s. 302.
  38. ↑ Kaufmann, c. d., s. 234.
  39. ↑ NIELS, Jensen. Dansk Forfatterleksikon – Andre teatres repertoire 1722-1975 – Den forvandlede Kat [online]. Kodaň: 2018-12-05 [cit. 2020-02-28]. Dostupné online. (dánsky) 
  40. ↑ NIELS, Jensen. Dansk Forfatterleksikon – Andre teatres repertoire 1722-1975 – Kat og Kvinde [online]. Kodaň: 2018-12-05 [cit. 2020-02-28]. Dostupné online. (dánsky) 
  41. ↑ The Contrabandista. The Era. 1867-12-22. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (anglicky) 
  42. ↑ S.R. St. George's Opera House. The Musical World. 1868-01-25, roč. 46, čís. 3, s. 55–56. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (anglicky) 
  43. ↑ SENELICK, Laurence. Jacques Offenbach and the Making of Modern Culture. Cambridge: Cambridge University Press, 2017. 354 s. ISBN 978-0-521-87180-8. S. 103. (anglicky) 
  44. ↑ a b c d e GÄNZL, Kurt. The Encyclopedia of the Musical Theatre. Svazek 1. New York: Schirmer Books, 2001. 2274 s. (2). ISBN 0-02-864970-2. S. 355–356. (anglicky) 
  45. ↑ Senelick, c. d., s. 123.
  46. ↑ Senelick, c. d., s. 191.
  47. ↑ Jacques-Offenbach-Festival - Aufführungsstatistik [online]. Jacques-Offenbach-Gesellschaft [cit. 2015-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-05. (německy) 
  48. ↑ DRILLON, Jacques. Il signor troubadour. Le Nouvel Observateur. 1986-07-11, roč. 22, čís. 1131, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. ISSN 0029-4713. (francouzsky) 
  49. ↑ Les Délassements Lyriques – Archives [online]. Paris: Les Délassements Lyriques, rev. 2014-11-24 [cit. 2020-02-13]. Dostupné online. (francouzsky) 
  50. ↑ a b „Kätz“erisch, aber nicht für die Katz'. neues deutschland [online]. Neues Deutschland Druckerei und Verlags GmbH, 1995-03-10 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. ISSN 0323-3375. (německy) 
  51. ↑ THIEL, Klaus. Intelligentes Ausnahmetheater oder ... ?. Theater der Zeit. Roč. 1987, čís. 12, s. 5. Dostupné online [cit. 2020-02-09]. ISSN 0040-5418. (německy)  Archivováno 24. 6. 2020 na Wayback Machine.
  52. ↑ Inside Sinsheim – Die verwandelte Katze [online]. Sinsheim: Stadt Sinsheim, 2003-07 [cit. 2020-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-24. (německy) 
  53. ↑ RAVARI, Jens Daryousch. Rockoper "Die verwandelte Katze" [online]. J. D. Ravari, 2018-09-27 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (německy) 
  54. ↑ Rockoper "Die verwandelte Katze" [online]. Büren an der Aare: Stadtmusik Büren an der Aare, 2018 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (německy) 
  55. ↑ Opérette. Offenbach en toute simplicité. Le Télégramme [online]. Le Télégramme, 2009-02-26 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. ISSN 2102-6785. (francouzsky) 
  56. ↑ LE BRETON, Benoît. A l'Opéra, sorcières et vampires hantent la saison s. Maville – Ouest-France [online]. Ouest France Multimedia, 2008-06-18 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  57. ↑ BELLOY, Aude. Une rareté d’Offenbach à Paris. La Lettre du Musicien [online]. La Lettre du Musicien, SARL, 2011-09-12 [cit. 2020-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-24. (francouzsky) 
  58. ↑ COCHARD, Alain. La Chatte métamorphosée en femme d’Offenbach – Miaou ! – Compte-rendu. ConcertClassic [online]. 2C2O SARL, 2014-02-04 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  59. ↑ Double Bill : Offenbach – The Cat Became a Woman, Mascagni – Cavalleria Rusticana [online]. San Francisco: Pocket Opera, 2019 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ Theater. Die Neue Zeit: Olmüzer politische Zeitung. 1861-04-03, roč. 14, čís. 75, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  61. ↑ Inländische Bühnen. Blätter für Musik, Theater und Kunst. 1862-01-14, roč. 8, čís. 5, s. 19. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  62. ↑ Theater – Deutsches Volkstheater. Prager Tagblatt. 1897-06-16, roč. 21, čís. 166, s. 6. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  63. ↑ Theater – Deutsches Volkstheater. Prager Tagblatt. 1897-06-17, roč. 21, čís. 167, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. (německy) 
  64. ↑ ŠULC, Miroslav. Papá Offenbach. Praha: Editio Supraphon, 1977. 245 s. S. 85. 
  65. ↑ Recordings of La Chatte métamorphosée en femme by Jacques Offenbach [online]. CLOR (Brian Capon) [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ Buntes aus der Theaterwelt. Allgemeine Theaterzeitung und Unterhaltungsblatt für Freunde der Kunst, Literatur und des geselligen Lebens. 1827-05-17, roč. 22, čís. 59, s. 244. Dostupné online [cit. 2020-02-09]. (německy) 
  67. ↑ MARX. Berichte – Königstädter Theater. Berliner allgemeine musikalische Zeitung. 1827-08-22, roč. 4, čís. 34, s. 276. Dostupné online [cit. 2020-02-09]. (německy) 
  68. ↑ CASTELLI, Ignaz Franz. Dramatisches Sträußchen für das Jahr 1830. Wien: J. W. Wallishausser, 1829. Dostupné online. S. 187–250. (německy) 
  69. ↑ Wiener Staatsoper – Archiv – Die verwandelte Katze [online]. Wien: Wiener Staatsoper [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (německy) 
  70. ↑ Program k Divertissements/The Two Pigeons – 24 October 1985, Royal Opera House, Covent Garden.
  71. ↑ Ashton Ballets around the World [online]. København: Ashton Ballets [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura editovat

  • JANOTA, Dalibor. Česká a světová opereta. Praha: NS Svoboda, 2020. 872 s. ISBN 978-80-205-0641-2. S. 470. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kočka_proměněná_v_ženu&oldid=23434680“