Wikipedie

Kostel svatého Prokopa (Prokopské údolí)

zaniklý kostel v Praze v Prokopském údolí
Možná hledáte: Kostel svatého Prokopa v nedalekých Stodůlkách, který byl pojmenován po zaniklém kostelíku v Prokopském údolí.

Kostel svatého Prokopa v Prokopském údolí je zaniklý kostel, který byl postaven podle starších plánů na vrcholu vápencových skal v barokním slohu architektem Pavlem Ignácem Bayerem za finanční podpory Adama Františka ze Schwarzenberka v letech 1711 až 1712.[1] O jedenáct let později (roku 1723) byla ke kostelu přistavěna část lodi. Poslední stavební úpravy kostela se odehrály za 170 let (roku 1893). Zánik kostela předznamenalo odtěžení skalního masivu silurských vápenců v místech Svatoprokopské jeskyně (v roce 1887) a o tři roky později (1890) pak odstřel skály se zbytky jeskyně a s poustevnou. Kostelík se tak ocitl na okraji vápencového lomu. Během druhé světové války vybudovali Němci ve vytěžených prostorech lomu podzemní objekt. Po skončení druhé světové války jej převzala československá armáda a začala jej využívat pro vojenské účely. Kostelík byl zahrnut do veřejnosti nepřístupného vojenského střeženého objektu. Z důvodů porušené statiky (a nebezpečí samovolného zřícení) byl v roce 1966 zbourán.[zdroj?]

Kostel svatého Prokopa
v Prokopském údolí
Kostel svatého Prokopa v Prokopském údolí
Kostel svatého Prokopa v Prokopském údolí
Místo
StátČeskoČesko Česko
ObecPraha
ČtvrťJinonice
Souřadnice50°2′32,85″ s. š., 14°22′30,23″ v. d.
Map
Základní informace
CírkevČeská římskokatolická
Diecézearcidiecéze pražská
Zasvěcenísvatý Prokop
Datum posvěcení4. červenec 1712
Zánik26. květen 1966
Architektonický popis
ArchitektPavel Ignác Bayer
Stavební slohbaroko
Výstavba1711–1712
Další informace
UliceProkopské údolí
Kód památky54043/1-1364 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vzhled kostela

editovat
 
Prokopské údolí s Dalejským potokem, poutním kostelem svatého Prokopa a křížem na skále kolem roku 1820 na kresbě českého malíře Antonína Pucherny
 
Poutní kostel svatého Prokopa na kresbě ze 70. let 19. století
 
Kostelík svatého Prokopa na romantické kresbě Karla Liebschera (před 1906)
 
Velký vápencový lom a kostel svatého Prokopa v Údolí sv. Prokopa u Hlubočep na kolorované dobové pohlednici

Barokní[p 1] sakrální stavba byla jednolodní, klenutá, prostorná a vzdušná. V malé věžičce na hřebenu střechy kostela byly umístěny dva menší zvony. Nad hlavním vchodem do kostela se nacházela prostorná kruchta s malými varhany starého slohu bez pedálů. Kruchta byla dostupná z obou stran dveří po točitých schodech.[1] Čtvercové kněžiště (presbytář) mělo skosené rohy a rovnou klenbou.[zdroj?]

Oltáře

editovat

Kostel disponoval celkem čtveřicí oltářů.[1] Hlavní oltář (zasvěceném svatému Prokopu) byl barokní (resp. barokně–rokokový) zhotovený z polychromovaného lipového dřeva. Hlavní tělo oltáře sestávalo z krajkoví akantových listů. V dolní (patní) části se po levé a pravé straně oltáře nacházela vždy jedna výraznější postava anděla zobrazeného ve zbožně uctívající pozici. Na okraj rozvilinového krajkoví bujně se pnoucího kolem kosočtverečného obvodu rámujícího centrální oltářní obaz byli vkomponovány čtyři menší figury andílků. Na vrchol oltáře umístil postoloprtský řezbářský mistr Jan Jakub Char sousoší Nejsvětější Trojice.[3] Mimoto byl oltář ozdoben aliančním erbem se Schwarzenberským znakem (a erbem Lobkowiczů, kde je zřejmá i zubří hlavu s houžví vymřelých Pernštejnů), neboť oltář financovali manželé Schwarzenbergovi (kníže Adam K. Schwarzenberg s chotí).[1] V centru oltáře je kopie zázračného obrazu svatého Prokopa ze Sázavského kláštera. Obraz (kopii) zhotovil pražský malíř Jan Jiří Schummer (* 1669 - 21. června 1719)[4] v roce 1712.[5][3]

Tři boční oltáře s obrazy byly zasvěceny svatému Jakubu, svatému Eustachu a svatému Janu Nepomuckému.[6] Po levé straně kostela se nacházel boční oltář zasvěcený svatému Jakubu s obrazem, jenž byl pokládán za umělecké dílo. Po pravé straně kostela stály další dva boční oltáře zasvěcené svatému Eustachu a svatému Janu Nepomuckému. I oba tyto oltáře obsahovaly obrazy světců provedené malířem Janem Jiřím Schummerem.[1]

  • Hlavní oltář a obrazy na bočních oltářích
  •  
    Kazatelna a hlavní oltář (ve středu snímku)
  •  
    Obraz sv. Eustacha na bočním oltáři kostela
  •  
    Obraz sv. Jana Nepomuckého na bočním oltáři kostela

Další obrazy

editovat

Boční stěny kostela zdobily dva obrazy Panny Marie z osmnáctého století. Na stěnách lodi se nacházely čtyři velké obrazy od českoněmeckého malíře Jana Jiřího Heintsche (byly sem pravděpodobně přeneseny z některého zrušeného jezuitského kláštera).[5] (Obraz svatého Svatého Františka Borgia maloval Jan Jiří Heintsch.)[1][p 2]

Historie

editovat

Výstavba kostela

editovat
 
Plán kostela od Pavla Ignáce Bayera (před rokem 1711)

Základy kostela svatého Prokopa byly položeny na vrcholu vápencových skal[2] již ve druhé polovině 17. století. V roce 1711 byl obnoven Prokopský svátek a svatý Prokop byl prohlášen patronem České země. Pod vedením českého barokního architekta a stavitele německého původu Pavla Ignáce Bayera a za finanční podpory knížete Adama Schwarzenberka stavba kostela pokračovala až do 4. července 1712, kdy byl kostel vysvěcen. V roce 1723 byla ke kostelu přistavěna část lodi. Sakristie byla přistavena v roce 1730.[1] Poslední úpravy na kostele proběhly při jeho opravě v roce 1893.[6]

Kostel za druhé světové války

editovat

Během druhé světové války operovala v oblasti jinonická ilegální protiněmecká odbojová skupina (Více podrobností je uvedeno v hesle Věrný pes). Mezi jejími členy by i farář Osvald Novák (1912–1971).[p 3] V kostelíku svatého Prokopa ukrývala jinonická odbojová skupina ve spolupráci s Osvaldem Novákem zbraně.[8] Kostelík byl po celý rok zavřený, jen o Svatoprokopské pouti zde byla sloužena mše. Ve zpovědnici a v sakristii byly ukrývány pušky, pistole a náboje.[9][p 4]

Zánik kostela

editovat
 
Pohled do kostela sv. Prokopa ve Žďáru nad Sázavou s renovovaným oltářem z kostela sv. Prokopa z Prokopského údolí v Praze

Postupující intenzivní těžba vápence a odlámání skály v těsné blízkosti kostela narušilo jeho statiku natolik, že hrozilo jeho zřícení. Kostel byl v 60. letech 20. století (asi 26. května 1966) proto stržen.[6][10] Vzhledem k tomu, že se v těsné blízkosti kostelíka nacházel (a dosud na místě bývalých vápencových lomů nachází) utajovaný vojenský objekt mohl být kostelík odstraněn i proto, že se jevil jako vhodný orientační bod možného leteckého útoku na tento potenciální vojenský cíl.[6] Kostel patřil církvi a proto byl mobiliář (inventář) zrušeného kostela v roce 1966 rozvezen do několika kostelů.[3] Jeden z bočních oltářů byl umístěn v kostele Všech svatých na Pražském hradě.[6] (tam je i náhrobek svatého Prokopa a i jeho ostatky).[10] Kostelní lavice byly převezeny na dvůr kostela svatého Prokopa na Žižkově, kde se postupem času rozklížily a rozpadly. Místo, kde kostel stával, je veřejnosti nepřístupné, protože se nachází za oplocením vymezujícím vojenský prostor. V místě kostela jsou údajně patrné malé zbytky zdí a nachází se tam též torza (zlomky) Schwarzenberského znaku.[6][10]

V roce 1976 zahájila svatoprokopská farnost při kostele sv. Prokopa ve Žďáru nad Sázavou jednání o převezení původního hlavního oltáře z kostelíka sv. Prokopa v Prokopském údolí. Hlavní oltář se totiž zachoval. Byl původně uložen na několika místech, deset let také v suterénních prostorech kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad na pražských Vinohradech. O místu restaurování značně poničeného a rozlámaného oltáře jsou ale zprávy nejasné.[3] Jistý je fakt, že v 70. letech 20. století byl v kostele sv. Prokopa ve Žďáru nad Sázavou nahrazen původní pseudogotický oltář z roku 1909 restaurovaným hlavním oltářem ze zničeného kostelíka v Prokopském údolí.[zdroj?]

  • Pohledy na poutní kostel svatého Prokopa v Prokopském údolí
  •  
    Foto rok 1907
  •  
    Foto kolem roku 1922
  •  
    Na výletní fotografii z roku 1933

Svatoprokopské pouti

editovat

První procesí poutníků se konalo při příležitosti vysvěcení kostela. Do Prokopského údolí poutníky poprvé vedl farář od svatého Václava na Malé Straně. Od té doby se tyto (mezi Pražany oblíbené) svatoprokopské pouti konaly každoročně vždy první neděli po svátku svatého Prokopa (tj. první neděli po 4. červenci). Svatoprokopská pouť byla vlastně první pražskou letní poutí.[6] S postupující těžbou vápence bylo okolí kostelíku postupně pustošeno, stromy byly káceny a cesty poničeny.[11] Tradice Svatoprokopských poutí postupně slábla. Definitivní konec Svatoprokopským poutím pak učinil poválečný politický vývoj Československa po Únoru 1948. Po vzniku armádního (vojenského) objektu se kostelík svatého Prokopa stal veřejnosti nepřístupným. Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí ve spolupráci s farním společenstvím při kostele svatého Filipa a Jakuba na Zlíchově se od roku 1995 podílí na obnovení zpřetrhané tradice svatoprokopských poutí.[6]

Jeskyně

editovat

Na strmé skále (v místech pod kostelem sv. Prokopa) se nacházela v Dalejích u Jinonic dlouhá[5] jeskyně (někdy též zvaná Dalejská či Prokopská nebo Svatoprokopská).[12][p 5] [p 6] Zřízením vápencových lomů a následnou intenzivní těžbou byla celá jeskyně v roce 1887 odtěžena a zmizela.[5]

Když se svatý Prokop rozhodl pro poustevnický život (po vyvraždění Slavníkovců a zřejmě i po jeho období stráveném též v benediktinském Břevnovském klášteře) pobýval (podle nepodložené legendy[5]) nějaký čas v této jeskyni. Zde prý svatý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se svatý Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Tady sídlil v jeskyni na svahu Sázavy. Kolem jeho poustevny vznikla malá mnišská osada jeho následovníků a na jejím místě (roku 1032) pak Sázavský klášter, ve kterém se svatý Prokop stal opatem.[12]

Poustevna

editovat

Nedaleko od vchodu do prokopské jeskyně (na strmé skále pod kostelem) byla v roce 1715 vystavěna poustevna.[12] K poustevně vedly schůdky přímo vytesané ve skále.[5] Ještě v roce 1715 se v poustevně usídlil i první poustevník, bratr Jakub Posnanský. Nařízením císaře Josefa II. byla poustevna po roce 1780 zrušena. Ještě několik následujících desetiletí byla ale poustevna obydlena.[12]

U vchodu do jeskyně vystavěl si roku 1715 Jakub Poznaňský malou poustevnu. Roku 1724 byl tam poustevníkem Krištof Meixner, roku 1736 Jan Pratsch a s ním Václav Bruck. Po smrti tohoto nepřipomíná se již poustevník žádný, ježto císař Josef II. poustevny zrušil.

František Hansl; Smíchovsko a Zbraslavsko (1899), O poustevně na vstupu do Prokopské jeskyně, [13]

Socha sv. Prokopa

editovat

Při cestě z Radlic byla v roce 1753 vztyčena socha svatého Prokopa.[5] Socha se nedochovala, již ve 30. letech 20. století zbyl po soše jen podstavec.

Od kostela svatého Prokopa směrem severovýchodním při cestě k „Dívčím Hradům“ stojí v akátovém hájku socha svatého Prokopa, již roku 1753 dle nápisu (R: P: B: Alesch P. E:) farář Aleš postavil a roku 1855 Prokop Ratzenbek mladší obnovil.

František Hansl; Smíchovsko a Zbraslavsko (1899), O soše sv. Prokopa, [13]

Proměny Prokopského a Dalejského údolí

editovat

V devatenáctém století se lokality Prokopského a Dalejského údolí staly průmyslovým územím, kde se začaly rozrůstat vápencové lomy. V roce 1890 byla odstřelena skála se Svatoprokopskou jeskyní (a poustevnou).[12][6] Kostelík se ocitl na okraji Prokopského lomu. Těžba suroviny pokračovala i začátkem dvacátého století. Během druhé světové války vybudovali Němci v Prokopském lomu podzemní objekt. Po skončení druhé světové války jej převzala československá armáda a pro vojenské účely je využíván až do současnosti (2017).[12]

Dřevěný kříž

editovat

V sousedství kostela stával kříž. Po odstřelu skály se kříž i kostel ocitly na okraji srázu Prokopského lomu. Poté, co byl kostel stržen, zmizel i kříž.[12] Při příležitosti 950. výročí úmrtí svatého Prokopa byl (v roce 2003) na zbylé skále (jihovýchodně od původního umístění) vztyčen pamětní dřevěný kříž.[6][12]

  • Dřevěný kříž na skále
  •  
    Celkový pohled ze silničky Prokopským údolím
  •  
    Detail kříže ze silničky Prokopským údolím
  •  
    Pohled na kříž „shora“ od plotu vojenského objektu
  • Velký vápencový lom a kostel svatého Prokopa v Prokopském údolí
  •  
    boční pohled
  •  
    čelní pohled
  •  
    pohled shora

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Některé prameny uvádějí, že kostelík byl postaven v renesančním slohu.[2][1]
  2. ↑ Jedním z dalších (celkem sedmi obrazů) byl nejspíše i gotický deskový obraz černé Panny Marie.[6]
  3. ↑ Pramen[7] uvádí jeho jméno jako „Oswald Novák“.
  4. ↑ Kromě součinnosti při skrývání zbraní poskytoval Osvald Novák odboji i čisté formuláře křestních listů a pravděpodobná čísla matriky. (Falešná razítka si pak nechávali odbojáři dělat u firmy Červenka.)[7] Po válce se Osvald Novák stal profesorem CMF a metropolitním kanovníkem v chrámu svatého Víta.[8] Je pohřben na hřbitově v Praze-Břevnově.
  5. ↑ Některé prameny situují polohu Svatoprokopské jeskyně mezi obcemi Klukovice a Hlubočepy, nedaleko Dalejského mlýna.[2]
  6. ↑ Svatoprokopská jeskyně byla jednou z největších v Čechách, její délka byla asi 120 metrů.[5]

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e f g h MOCHAN, Václav. Kronika Košíř [online]. [cit. 2022-04-20]. Kronika Košíř – soubor asi 500 černobílých fotografií opatřených mnohdy rozsáhlými historicko–místopisnými strojem psanými komentáři. Kronika vznikala během první československé republiky a časově pokrývá období zhruba od roku 1905 do 50. let 20. století. Kroniku sestavil Václav František Mochan (1896–1962). Úvod „kroniky Košíř“ je datována do roku 1935, kdy Václav Mochan vykonával funkci „obvodního inspektora I. třídy Sboru uniformované stráže bezpečnosti“ (SUSB), což byla organizace, z níž se následně (po roce 1938) vyvinul policejní sbor. Václav František Mochan (* 9. března 1896 – 20. srpna 1962) se narodil v Praze (Musílkova 260/42, 150 00 Praha 5-Košíře) a mládí prožil v Košířích. Zajímal se od dětství o historii svého rodiště, příležitostně navštěvoval přednášky o historii Smíchova a Košíř a shromažďoval místopisné i historické znalosti jakož i dobové fotografie, které do „kroniky Košíř“ zaznamenal.. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Projekt mapující Prahu 5 v proměnách času zveřejnil úvodní příspěvky; Zaniklý kostelík sv. Prokopa [online]. 2014-05-18 [cit. 2017-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-16. 
  3. ↑ a b c d KŘÍŽOVÁ, Helena Zelená. Tajemství žďárských kostelů: na Zelené hoře se po setmění procházejí mniši [online]. VLTAVA LABE MEDIA, 2020-09-09 [cit. 2023-10-31]. Dostupné online. 
  4. ↑ Jan Jiří Schummer (* 1669 - 21. června 1719) [online]. Historický ústav AV ČR, rev. 2015-03-01 [cit. 2023-10-31]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h Historie a pamětihodnosti [online]. Praha 13 - oficiální stránky městské části [cit. 2017-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-02-21. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k Svatoprokopská pouť a její historie - Kostel sv. Prokopa v Prokopském údolí [online]. Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí, 2016-05-04 [cit. 2017-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-11-02. 
  7. ↑ a b PETR, Kettner; JEDLIČKA, Ivan Milan. Tři kontra gestapo. Praha: Albatros, 2003. 247 s. (Albatros Plus). ISBN 80-00-01245-6. S. 208, 209. Historická reportáž rekonstruuje činnost zpravodajské, sabotážní a diverzní skupiny Balabán, Mašín, Morávek; (Rok 1. vydání v ČR/SR: 1967). 
  8. ↑ a b ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941-1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Parsifal, Jízda Valkýr, s. 20, 77, 166. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939–1941; 1941–1943; 1943–1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003–2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  9. ↑ PETR, Kettner; JEDLIČKA, Ivan Milan. Tajemství tří králů. Praha: Nakladatelství Mht, 1995. 174 s. (Akta: svazek první). Mht-06-95. S. 171. O lidech, kteří nesměli vstoupit do historie. 
  10. ↑ a b c kostel sv. Prokopa [online]. Zničené kostely cz [cit. 2023-10-31]. Obsahuje značné množství historických fotografií kostela i jeho vnitřního interiéru.. Dostupné online. 
  11. ↑ FABINI, Pavel. Historie - včera a dnes - Kostelík sv. Prokopa zničila těžba. Pětka - měsíčník městské části Praha 5 pro občany Praha 5 (periodický tisk územního samosprávného celku). Červenec/srpen 2017, s. 28. Dostupné online. Archivováno 7. 7. 2017 na Wayback Machine.
  12. ↑ a b c d e f g h Naučná stezka Řeporyje - Hlubočepy; Údolím Dalejského potoka; Pod kostelíkem [online]. www.prazskestezky.cz [cit. 2017-07-05]. Umístění zastávky: u silnice, pod skálou, na níž je umístěn velký dřevěný kříž. (GPS: N 50°2.456‘, E 14°22.534‘). Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-01. 
  13. ↑ a b HANSL, František; FIALA, Oskar. Smíchovsko a Zbraslavsko. Praha - Smíchov: F. Hansl, 1899. 658 s. Dostupné online. S. 191. Tiskem Edvarda Beauforta. 

Literatura

editovat
  • ČECHURA, Martin. Zaniklé kostely Čech. 1. vydání; Praha: Libri, 2012; 344 stran; ISBN 978-80-7277-507-1.
  • MIKULE, Stanislav a ŠUSTR, Milan. Tajemství žďárských kostelů. První vydání. Polnička: Tváře, s.r.o., 2020; 187 stran. ISBN 978-80-88041-35-1.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kostel_svatého_Prokopa_(Prokopské_údolí)&oldid=24363125“