Wikipedie

Hanuš Zápal

český architekt

Hanuš Zápal (7. února 1885, Krašovice[1] – 28. listopadu 1964, Lednice u Kozojed) byl český architekt, který je považován[zdroj?] za nejvýznamnější osobnost západočeské architektury 20. století.

Ing. arch. Hanuš Zápal
Ing. arch. Hanuš Zápal
Ing. arch. Hanuš Zápal
Narození7. února 1885
Krašovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí28. listopadu 1964 (ve věku 79 let)
Lednice u Kozojed
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníMěstský hřbitov v Rakovníku
Povoláníarchitekt, designér a učitel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Narodil se jako Jan Zápal v Krašovicích na severním Plzeňsku v rodině učitele v Krašovicích Antonína Zápala a jeho manželky Barbary, rozené Königové.[1] Rodina přesídlila do Kralovic poté, co byl otec Antonín jmenován na zdejší měšťanské škole učitelem. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Jan v letech 1899 až 1903 nejstarší českou reálku v Rakovníku. Následně odešel do Prahy, kde v letech 1904 až 1909 studoval architekturu na C. k. české vysoké škole technické u Josefa Schulze a Rudolfa Kříženeckého. Tehdy začal používat křestní jméno Hanuš. V letech 1908 až 1909 pracoval v kanceláři profesora Jana Kouly a poté působil u architektů Antonína Balšánka a Bedřicha Bendelmayera. Již za studií se projevil jeho zájem o památky, stal se členem Klubu Za starou Prahu, jenž se snažil zamezit nevhodným zásahům do historické zástavby města.

První významnou stavbou, na které se podílel ještě jako student architektury, byla rekonstrukce renesanční radnice v Plzni. Na tamější městský stavební úřad nastoupil v roce 1910 a zůstal zde do roku 1931, kdy byl na vlastní žádost ze zdravotních důvodů penzionován. Za dobu svého zdejšího působení vytvořil řadu významných staveb. První samostatnou prací menšího charakteru byl návrh přečerpávací stanice na Lochotíně a první velkou zakázkou projekt komplexu školních budov na Radeckého náměstí (dnes T. G Masaryka), který dodnes patří k jeho nejvýznamnějším plzeňským stavbám. Spektrum jeho činností bylo široké: navrhoval školní budovy, ale i obytné domy, domy sociální péče, stavby technického charakteru, pomníky a pamětní desky. K nejlepším plzeňským dílům patří Vyšší hospodářská škola na Lochotíně, Pikova měšťanská škola, budova krematoria s kolumbáriem, soubor tří činžovních domů zvaný Mrakodrap, reprezentační budova Měšťanského pivovaru (dnes Plzeňský Prazdroj) či budova divadelních dílen a skladů. Řadu nejrůznějších staveb navrhl i v okolí Plzně, především na severním Plzeňsku, ale i v Domažlicích a v Opavě.

Od roku 1919 se kromě tvůrčí architektonické práce zaměřil na záchranu památek v okolí Plzně, stal se členem Společnosti pro národopis a ochranu památek v Plzni a okolí. Dozoroval opravy kostelů (např. kostelík U Ježíška, chrám sv. Bartoloměje v Plzni, rotunda sv. Petra a Pavla ve Starém Plzenci). Středem jeho zájmu se avšak stala záchrana barokního areálu poutního místa v Mariánské Týnici, stál v čele dobrovolnického Spolku na záchranu Mariánské Týnice, díky kterému se podařilo zastavit jeho devastaci. Vyvíjel též osvětovou a vzdělávací činnost – pořádal přednášky a podílel se na výrobě prvního (pětidílného) filmu o Plzni.

Po odchodu do důchodu pokračoval v ochraně památek, ale i ve vlastní architektonické tvorbě, navrhl několik školních budov v okolí Plzně (např. v Plasích, Blovicích, Černicích) a rodinných domů; významnou stavbou z tohoto období je českobratrský kostel v Kralovicích.

V závěru života se musel odstěhovat z Plzně, byl odstaven od záchranných prací v Mariánské Týnici. Dožil v Lednici na severním Plzeňsku. Pochován je v Rakovníku na městském hřbitově, v rodinné hrobce podle vlastního návrhu.

Posmrtné připomínky editovat

  • Dne 7. září 1996 byla Hanuši Zápalovi v kostele Panny Marie v Mariánské Týnici u Kralovic slavnostně odhalena pamětní busta.
  • V roce 2002 založila skupina plzeňských architektů a přátel architektury neformální skupinu Zapálení 02 s cílem propagovat Zápalovu činnost.
  • Primátor města Plzně vyhlašuje od roku 2006 pravidelně každé čtyři roky Cenu Hanuše Zápala – veřejnou architektonickou soutěž, jejímž cílem je nalézt a ohodnotit nejkvalitnější stavby reprezentující architektonickou kulturu v Plzni za období posledních čtyř let.
  • Západočeská galerie v Plzni uspořádala na přelomu let 2015 a 2016 monografickou výstavu Hanuš Zápal (1884–1964): architekt Plzeňska, která podala první ucelený pohled na jeho dílo. K výstavě byla vydána i publikace.

Stavby editovat

 
Školní budova v Plasích dle návrhu H. Zápala

Opravy památek editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b Matrika narozených, Krašovice 1876-1920, snímek 29. [s.l.]: Porta fontium Dostupné online. 
  2. ↑ Fakulta pedagogická je historická i moderní. ZČU. 2018, čís. 6, s. 9. ISSN 2464-7667. 

Literatura editovat

  • DOMANICKÝ, Petr. Hanuš Zápal (1885–1964) : architekt Plzeňska. 1. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o. a Západočeská galerie v Plzni, p.o., 2015. 270 s. ISBN 978-80-87338-49-0. 
  • DOMANICKÝ, Petr. Pracovna republiky, architektura Plzně v letech 1918–1938. 1. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o. a Západočeská galerie v Plzni, p.o., 2018. 256 s. ISBN 978-80-87338-88-9. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Hanuš Zápal. Vlastivědný sborník: čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska, 1996, 6(3), s. 3-4.
  • BĚLOHLÁVEK, Miloslav, HOSTIČKOVÁ, Anna a PAICHL, Přemysl. Plzeňské medailony. 1. vyd. V Plzni: Karel Veselý, 2004. 2 sv. (119; 119 s.). Plzeňské medailony; sv. 1-2.
  • Hanuš Zápal [online]. Křížky a vetřelci [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hanuš_Zápal&oldid=23442339“