Formule 1 v roce 1961

i XII. Mistrovství světa jezdců a 4. ročník poháru konstruktérů zahájila 14. května Grand Prix Monaka a po 8 závodech 8. října při Grand Prix USA byl znám nový mistr světa. Mistrem světa pro rok 1961 se stal Phil Hill a v Poháru konstruktérů zvítězil tým Scuderia Ferrari.

12 sezóna
mistrovství světa vozů Formule 1
(1961)
Mistr světa - Phil Hill
Obecné informace
Počet závodů8
Počet pilotů17
Pohár jezdců
PrvníUSA Phil Hill
(Ferrari)
DruhýNěmecko Wolfgang von Trips
(Ferrari)
TřetíSpojené království Stirling Moss
(LotusClimax)
Pohár konstruktérů
PrvníItálie Ferrari 45 bodů
Formule 1
1962

Pohled na sezónu

editovat

První rok od zavedení regulí, které omezovali velikost motoru na 1,5 litru ovládlo připravené Ferrari - sezóna 1961 byla poprvé, kdy přišli s vozem s motorem uprostřed, legendárním modelem 156 "Sharknose". To bylo v rozporu s názorem šéfa týmu Enza Ferrariho, který neměl rád vozy s motorem uprostřed a trval na svém zastaralém přesvědčení, že vozy s motorem uprostřed staví lidé, kteří nemají dostatek výkonu. Pouze Stirling Moss, v zastaralém voze Lotus, dokázal porazit Ferrari na dvou tratích, kde jeho dovednosti vyrovnávaly výhodu ve výkonu Ferrari. Innes Ireland také vyhrál závod - Grand Prix Spojených států, poté co Ferrari do tohoto závodu nezasáhlo. Giancarlo Baghetti, který závodil s soukromě nasazeným vozem Ferrari, vyhrál Grand Prix Francie při svém debutu v mistrovství, jako jediný jezdec kromě Nino Fariny, vítěze prvního závodu Mistrovství světa formule 1. Baghetti také vyhrál své jediné dva předchozí závody Formule 1, nešampionátní závody v Syracusách a Neapoli, ale francouzský závod bylo jeho jediné vítězství ve světovém šampionátu. Boj o titul mezi nejlepšími jezdci Ferrari, Philem Hillem a Wolfgangem von Tripsem, skončil tragédií, když se von Trips srazil s Jimem Clarkem v Monze, přičemž zahynul von Trips a 18 diváků. Hill nakonec vyhrál titul, jako první americký jezdec. Závod Indianapolis 500, který měl úplně jiná pravidla než Grand Prix a téměř nic společného s evropským silničním závoděním, byl z mistrovství vyřazen.

Počet bodů udělovaných vítězi závodu byl zvýšen na devět pro Mistrovství světa jezdců.

Kromě von Tripsa zemřeli během této sezóny ještě dva další jezdci: Brit Shane Summers během nešampionátního závodu Silver City Trophy v Brands Hatchi a Ital Giulio Cabianca během testu na okruhu Modena Autodrome.

Týmy a jezdci

editovat

Jediným poskytovatelem pneumatiky pro sezónu 1961 byl Dunlop.

Tým Konstruktér Šasi Motor Jezdec Závody
  Porsche System Engineering Porsche 787718/2 Porsche 547/3 1.5 F4   Jo Bonnier Vše
  Dan Gurney Vše
  Hans Herrmann 1, 6
  Scuderia Colonia Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4   Michael May 1, 4, 6
  Wolfgang Seidel 3, 5–7
  Equipe Nationale Belge Emeryson-Maserati 61 Maserati Tipo 6 1.5 L4   Olivier Gendebien 1
  Lucien Bianchi 1
Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4 3
  Willy Mairesse 3
Emeryson-Climax 61   André Pilette 7
  Camoradi International Cooper-Climax T53 Climax FPF 1.5 L4   Masten Gregory 1–5
  Ian Burgess 6
Lotus-Climax 18 2–5
  Owen Racing Organisation BRM-Climax P48/57 Climax FPF 1.5 L4   Tony Brooks Vše
  Graham Hill Vše
  R.R.C. Walker Racing Team Lotus-Climax 18

18/21 21

Climax FPF 1.5 L4   Stirling Moss Vše
Ferguson-Climax P99 5
  Jack Fairman 5
  Yeoman Credit Racing Team Cooper-Climax T53 Climax FPF 1.5 L4   John Surtees Vše
  Roy Salvadori 4–8
  Cooper Car Company Cooper-Climax T55

T58

Climax FPF 1.5 L4   Jack Brabham Vše
  Bruce McLaren Vše
  Team Lotus Lotus-Climax 21

18 18/21

Climax FPF 1.5 L4   Jim Clark Vše
  Innes Ireland 1, 3–8
  Trevor Taylor 2
  Willy Mairesse 4
  UDT Laystall Racing Team Lotus-Climax 18

18/21

Climax FPF 1.5 L4   Cliff Allison 1, 3
  Henry Taylor 1, 3–5, 7
  Lucien Bianchi 4–5
  Juan Manuel Bordeu 4
  Masten Gregory 7–8
  Olivier Gendebien 8
  Scuderia Ferrari SpA SEFAC Ferrari 156 Ferrari 178 1.5 V6

Ferrari 188 1.5 V6

  Richie Ginther 1–7
  Phil Hill 1–7
  Wolfgang von Trips 1–7
  Olivier Gendebien 3
  Willy Mairesse 6
  Ricardo Rodríguez 7
  Scuderia Serenissima Cooper-Maserati T51 Maserati Tipo 6 1.5 L4   Maurice Trintignant 1, 3–4, 6–7
De Tomaso-OSCA F1 OSCA 372 1.5 L4   Giorgio Scarlatti 4
De Tomaso-Alfa Romeo Alfa Romeo Giulietta 1.5 L4   Nino Vaccarella 7
  Ecurie Maarsbergen Porsche 718 Porsche 547/3 1.5 F4   Carel Godin de Beaufort 2–7
  Hans Herrmann 2
  H&L Motors Cooper-Climax T53 Climax FPF 1.5 L4   Jackie Lewis 3–7
  Tony Marsh Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4   Tony Marsh 3, 5–6
  Scuderia Centro Sud Cooper-Maserati T53

T51

Maserati Tipo 6 1.5 L4   Lorenzo Bandini 3, 5–7
  Massimo Natili 5, 7
  Bernard Collomb Cooper-Climax T53 Climax FPF 1.5 L4   Bernard Collomb 4, 6
  Tim Parnell Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4   Tim Parnell 5, 7
  Gerry Ashmore Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4   Gerry Ashmore 5–7
  Louise Bryden-Brown[1] Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4   Tony Maggs 5–6
  Gilby Engineering Gilby-Climax 61 Climax FPF 1.5 L4   Keith Greene 5
  FISA Ferrari 156 Ferrari 178 1.5 V6   Giancarlo Baghetti 4
  Scuderia Sant'Ambroeus Ferrari 156 Ferrari 178 1.5 V6   Giancarlo Baghetti 5, 7
  J.B. Naylor JBW-Climax 59 Climax FPF 1.5 L4   Brian Naylor 7
  Fred Tuck Cars Cooper-Climax T45 Climax FPF 1.5 L4   Jack Fairman 7
  Scuderia Settecolli De Tomaso-OSCA F1 OSCA 372 1.5 L4   Roberto Lippi 7
  Isobele de Tomaso De Tomaso-Alfa Romeo F1 Alfa Romeo Giulietta 1.5 L4   Roberto Bussinello 7
  Pescara Racing Team Cooper-Maserati T45 Maserati Tipo 6 1.5 L4   Renato Pirocchi 7
  Gaetano Starrabba Lotus-Maserati 18 Maserati Tipo 6 1.5 L4   Gaetano Starrabba 7
  Hap Sharp Cooper-Climax T53 Climax FPF 1.5 L4   Hap Sharp 8
  John M. Wyatt III Cooper-Climax T53 Climax FPF 1.5 L4   Roger Penske 8
  J. Wheeler Autosport Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4   Peter Ryan 8
  Jim Hall Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4   Jim Hall 8
  J. Frank Harrison Lotus-Climax 18 Climax FPF 1.5 L4   Lloyd Ruby 8
  Momo Corporation Cooper-Climax T53 Climax FPF 1.5 L4   Walt Hansgen 8

Závody započítávané do MS

editovat
Datum Grand Prix Náhled Akce Jezdec Vůz Stav MS
1. GP

14. květen

  Monako

Circuit de Monaco

(Výsledky)

  Závod   Stirling Moss Cooper-Climax 21   Stirling Moss
Kolo   Stirling Moss Lotus-Climax 21
Pole   Stirling Moss Lotus-Climax 21
2. GP

22. květen

  Nizozemsko

Zandvoort

(Výsledky)

  Závod   Wolfgang von Trips Ferrari 156   Wolfgang von Trips
Kolo   Jim Clark Lotus-Climax 21
Pole   Phil Hill Ferrari 156
3. GP

18. červen

  Belgie

Spa-Francorchamps

(Výsledky)

  Závod   Phil Hill Ferrari 156   Phil Hill
Kolo   Richie Ginther Ferrari 156
Pole   Phil Hill Ferrari 156
4. GP

2. červenec

  Francie

Remeš

(Výsledky)

  Závod   Giancarlo Baghetti Ferrari 156
Kolo   Phil Hill Ferrari 156
Pole   Phil Hill Ferrari 156
5. GP

15. červenec

  Velká Británie

Silverstone

(Výsledky)

  Závod   Wolfgang von Trips Ferrari 156   Wolfgang von Trips
Kolo  Tony Brooks BRM-Climax P48/57
Pole   Phil Hill Ferrari 156
6. GP

6. srpen

  Německo

Nürburgring

(Výsledky)

  Závod   Stirling Moss Cooper-Climax 21
Kolo   Phil Hill Ferrari 156
Pole   Phil Hill Ferrari 156
7. GP

10. září

  Itálie

Monza

(Výsledky)

  Závod   Phil Hill Ferrari 156   Phil Hill
Kolo   Giancarlo Baghetti BRM P25
Pole   Wolfgang von Trips Ferrari 156
8. GP

8. říjen

  USA

Watkins Glen

(Výsledky)

  Závod   Innes Ireland Lotus-Climax 21
Kolo   Jack Brabham Cooper-Climax T58
Pole   Jack Brabham Cooper-Climax T58

První závod ovládl tým Lotus v čele se Stirlingem Mossem, který sice ztratil vedení hned v prvním kole, po startu z pole position, ale již ve 14. kole se dostal zpět do čela závodu, poté co předjel do té doby vedoucího Richieho Ginthera. Ginther nakonec dojel druhý se ztrátou 3,6 sekundy a třetí místo na pódiu doplnil Phil Hill se svým Ferrari.

Nizozemsko

editovat

Velká cena Nizozemska se jela týden po Velké ceně Monaka, což donutilo Lotus nahradit Innese Irelanda, který se v Monaku zranil a nestihl se uzdravit, Trevorem Taylorem. Na okruhu Zandvoort se Ferrari dařilo o mnoho lépe, přičemž všechny jejich vozy obsadily první tři místa v kvalifikaci, ve které zvítězil Phil Hill, avšak jeho německý kolega Wolfgang von Trips zajel totožný čas, ale i přesto se musel spokojit s druhým místem na startu. Hned na startu ale Němec předjel Phila Hilla a vedení si udržel až do cíle. Po celý závod odolával náporům Američana, který šachovnicovou vlajkou projel pouze o 0,9 sekundy za von Tripsem. Třetí místo si obhájil Jim Clark společně s nejrychlejším kolem závodu.

Ferrari do závodu ve Spa přihlásilo hned 4 své vozy (von Trips, Hill, Ginther a nově Gendebien). Tři jezdci, kteří se zúčastnili předchozích závodů, měli vozy zbarvené v klasické červené barvě, a vůz Oliviera Gendebiena byl zbarven do žluta, jako odkaz na belgický motorsport. V kvalifikaci zvítězil Phil Hill o 0,8 sekundy před von Tripsem, a až 3,7 sekundy před třetím Gendebienem. Čtvrtý John Surtees v Cooperu byl až téměř 7 sekundy pozadu. V závodě o vedení zase bojovali pouze dva jezdci, dva hlavní aspiranti na titul Mistra světa. Ze souboje nakonec vyšel o 0,7 sekundy lépe Phil Hill. Ferrari celkově v tomto závodě ovládlo první 4 místa (Hill, von Trips, Ginther, Gendebien).

Francie

editovat

Na okruhu v Remeši se udál jeden z historických okamžiků Formule 1. Giancarlo Baghetti se zúčastnil své první Velké ceny jako jednotlivec s Ferrari, a přestože se kvalifikoval až dvanáctý, 5,6 sekundy od nejrychlejšího Phila Hilla, v závodě dokázal zvítězit o 0,1 sekundy před Danem Gurneym v Porsche. Třetí Jim Clark dojel se ztrátou minuty. Giancarlo Baghetti se tímto stal jediným jezdcem Formule 1, který dokázal zvítězit ve své první Velké ceně (Nino Farina a Johnnie Parsons jsou také vítězové svých prvních závodů ve Formuli 1, ale Farinovo vítězství bylo v úplně prvním závodě tohoto šampionátu a Parsons vyhrál pravní Indianapolis 500, která byla součástí Formule 1). Pro tým Ferrari to byl katastrofický víkend. Phil Hill se propadl z prvního místa na startu až na 9. místo a dokončil závod se ztrátou dvou kol. Wolfgang von Trips musel v 18. kole odstoupit z důvodu poruchy motoru a Richie Ginther odstoupil, poté co mu ve 40. kole klesl tlak oleje.

Velká Británie

editovat

Velká cena Velké Británie byla poslední Velkou cenou, které se zúčastnil vůz s motorem vpředu a prvním, které se zúčastnil vůz s pohonem všech 4 kol. V kvalifikaci na okruhu Aintree zajeli nejrychlejší čas hned 4 jezdci, z niž nakonec získal pole position Phil Hill. Za ním Ginther, Bonnier (Porsche) a von Trips. Phil Hill vedl až do 6. kola, ve kterém ho předjel von Trips a dominantní jízdou si dojel pro vítězství, 46 sekund před druhým Hillem a třetím Gintherem. Německý závodník se tímto dostal zpět do čela šampionátu.

Německo

editovat

Na nebezpečném 22,8 kilometrů dlouhém okruh Nürburgring dokázal Stirling Moss obrat Ferrari o vítězství podruhé a naposledy v této sezóně. V kvalifikaci sice Phil Hill zvítězil před druhým Jackem Brabhamem v Cooperu o 6 sekund a jeho rival v souboji o titul mistra světa von Trips startoval až pátý, jenže v závodě vedl od 1. až do 15. kola Stirlning Moss. Von Trips nakonec dokázal předjet Hilla, čímž navýšil svůj náskok v šampionátu. Moss projel šachovnicovou vlajkou o 21 sekund před druhým von Tripsem a 22 sekund před třetím Hillem.

Itálie

editovat

Závodní víkend v Itálii na okruhu Monza se stal německému závodníkovi za Ferrari Wolfgangu von Tripsovi osudným. V kvalifikaci získal své první a jediné pole position o 0,1 sekundy před 4. Ferrari Mexičana Ricarda Rodríguéze. Hill se kvalifikoval až čtvrtý. Von Trips se na startu propadl až na páté místo, kvůli nastavení převodovky, které sice umožňovalo vyšší rychlosti, ale zhoršovalo zrychlení při nízkých otáčkách. V prvním kole, před nájezdem na ovál, se von Trips a Jim Clark dotkli koly, Němec ztratil kontrolu nad svým vozem a jeho vůz najel do davu diváků. Von Trips byl z vozu vymrštěn na trať a na místě zemřel. Spolu s ním zemřelo dalších 18 diváků. Tragický závod nebyl přerušen, prý aby odcházející diváci neblokovali cestu záchranářským pracím. Závod nakonec vyhrál Phil Hill a zároveň se tím stal Mistrem světa ve Formuli 1. Druhý skončil Dan Gurney a třetí Bruce McLaren (Cooper).

Po tragickém víkendu, ve kterém se Ferrari podařilo zajistit oba šampionáty, se italský tým rozhodl neodcestovat do USA na poslední závod. Před závodním víkendem se spekulovalo, zda by se závod vůbec měl uskutečnit, protože FIA neudělila okruhu Watkins Glen licenci. Závod se nakonec pořádal a zvítězil v něm Innes Ireland, pro kterého to bylo jediné vítězství ve Formuli 1. Vítěz z kvalifikace Jack Brabham odstoupil v 57 kole kvůli přehřátí motoru. Druhé místo získal na domácí půdě Dan Gurney a třetí dojel Tony Brooks (BRM).

Konečné hodnocení Mistrovství Světa

editovat

Pohár jezdců

editovat
* Jezdec MON  NED  BEL  FRA  GBR  GER  ITA  USA  Body
1   Phil Hill 3 2 1 9 2 (3) 1 34 (38)
2   Wolfgang von Trips 4 1 2 Ret 1 2 Ret 33
3   Stirling Moss 1 4 8 Ret DSQ 1 Ret Ret 21
4   Dan Gurney 5 10 6 2 7 7 2 2 21
5   Richie Ginther 2 5 3 15 3 8 Ret 16
6   Innes Ireland DNS Ret 4 10 Ret Ret 1 12
7   Jim Clark 10 3 12 3 Ret 4 Ret 7 11
8   Bruce McLaren 6 12 Ret 5 8 6 3 4 11
9   Giancarlo Baghetti 1 Ret Ret 9
10   Tony Brooks 13 9 13 Ret 9 Ret 5 3 6
11   Jack Brabham Ret 6 Ret Ret 4 Ret Ret Ret 4
12   John Surtees 11 7 5 Ret Ret 5 Ret Ret 4
13   Olivier Gendebien DNQ 4 11 3
14   Jackie Lewis 9 Ret Ret 9 4 3
15   Jo Bonnier 12 11 7 7 5 Ret Ret 6 3
16   Graham Hill Ret 8 Ret 6 Ret Ret Ret 5 3
17   Roy Salvadori 8 6 10 6 Ret 2
  Maurice Trintignant 7 Ret 13 Ret 9 0
  Carel Godin de Beaufort 14 11 Ret 16 14 7 0
  Lorenzo Bandini Ret 12 Ret 8 0
  Cliff Allison 8 DNS 0
  Roger Penske 8 0
  Hans Herrmann 9 15 13 0
  Peter Ryan 9 0
  Masten Gregory DNQ DNS 10 12 11 Ret Ret 0
  Henry Taylor DNQ DNS 10 Ret 11 0
  Tim Parnell Ret 10 0
  Hap Sharp 10 0
  Tony Maggs 13 11 0
  Michael May Ret 11 DNS 0
  Ian Burgess DNS DNS 14 14 12 0
  Renato Pirocchi 12 0
  Trevor Taylor 13 0
  Tony Marsh DNS Ret 15 0
  Keith Greene 15 0
  Gerry Ashmore Ret 16 Ret 0
  Wolfgang Seidel DNS 17 Ret Ret 0
  Bernard Collomb Ret NC 0
  Lucien Bianchi DNQ Ret Ret Ret 0
  Willy Mairesse Ret Ret Ret 0
  Jack Fairman DSQ Ret 0
  Giorgio Scarlatti Ret 0
  Massimo Natili Ret 0
  Ricardo Rodríguez Ret 0
  Gaetano Starrabba Ret 0
  Nino Vaccarella Ret 0
  Roberto Bussinello Ret 0
  Brian Naylor Ret 0
  Roberto Lippi Ret 0
  Jim Hall Ret 0
  Lloyd Ruby Ret 0
  Walt Hansgen Ret 0
  André Pilette DNQ 0
* Jezdec MON  NED  BEL  FRA  GBR  GER  ITA  USA  Body
Legenda k tabulce
Barva Výsledek
Zlatá Vítěz
Stříbrná 2. místo
Bronzová 3. místo
Zelená Bodované umístění
Modrá Nebodované umístění
Dokončil neklasifikován (NC)
Fialová Odstoupil (Ret)
Červená Nekvalifikoval se (DNQ)
Nepředkvalifikoval se (DNPQ)
Černá Diskvalifikován (DSQ)
Bílá Nestartoval (DNS)
Závod zrušen (C)
Světle
modrá
Pouze trénoval (PO)
Páteční testovací jezdec (TD)
Bez
barvy
Netrénoval (DNP)
Vyřazen (EX)
Nepřijel (DNA)
Odvolal účast (WD)
Nezúčastnil se (prázdné)
Označení Význam
Tučnost Pole position
Kurzíva Nejrychlejší kolo
Jezdec nedojel do cíle, ale byl klasifikován, protože odjel více než 90 % délky závodu.
Byl udělován poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75 % délky závodu.
Horní index Umístění bodujících jezdců
ve sprintu

Pohár konstruktérů

editovat
* Konstruktér MON  NED  BEL  FRA  GBR  GER  ITA  USA  Body
1   Ferrari (2) 1 1 1 1 (2) 1 WD 40 (52)
2   Lotus-Climax 1 3 8 3 10 1 10 1 32
3   Porsche 5 10 (6) 2 5 7 2 2 22 (23)
4   Cooper-Climax (6) (6) 5 5 4 (5) 3 4 14 (18)
5   BRM-Climax 13 8 13 6 9 Ret 5 3 7
  Cooper-Maserati 7 Ret 13 12 Ret 8 0
  Gilby-Climax 15 0
  Ferguson-Climax DSQ 0
  De Tomaso-OSCA Ret Ret 0
  Lotus-Maserati Ret 0
  De Tomaso-Alfa Romeo WD Ret 0
  JBW-Climax WD Ret 0
  Emeryson-Maserati DNQ WD 0
  Emeryson-Climax DNQ 0
* Konstruktér MON  NED  BEL  FRA  GBR  GER  ITA  USA  Body

Reference

editovat
  1. radnor redivivus. Radnorian: Mrs Louise Bryden-Brown [online]. Tredelyn.blogspot.com, 2006-01-11 [cit. 2012-08-21]. Dostupné online. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat