Ferdinand Goglia

Ferdinand Goglia von Zlota Lipa (německy Ing. Ferdinand Johann Anton Goglia Ritter von Zlota Lipa) (13. září 1855 Budapešť – 17. září 1941 Vídeň) byl rakousko-uherský generál a vojevůdce první světové války. V c. k. armádě sloužil od roku 1875, jako důstojník dělostřelectva působil u řady posádek převážně v Uhrách, uplatnil se také jako pedagog a zastával funkce ve vojenské administraci. Na začátku první světové války se jako divizní velitel a později velitel armádního sboru vyznamenal na východní frontě. V roce 1916 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a byl povýšen do šlechtického stavu. Poté zastával funkci generálního inspektora dělostřelectva ve Vídni. V závěru války byl znovu povolán do aktivní služby a na italské frontě byl jedním z vrchních velitelů rakousko-uherské armády do konečné porážky v bitvě u Vittorio Veneta (1918). Po zániku monarchie byl penzionován a dožil v soukromí ve Vídni.

Ferdinand Goglia von Zlota Lipa
Velitel armádní skupiny Belluno
Ve funkci: září 1918 – listopad 1918
Velitel 24. armádního sboru
Ve funkci: červenec 1918 – září 1918
Velitel 5. armádního sboru
Ve funkci: květen 1915 – březen 1918
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1916), polní podmaršál (1913), generálmajor (1910)
Narození	13. září 1855 Pešť
Úmrtí	17. září 1941 (ve věku 86 let) Vídeň
Titul	rytíř (1917)
Profese	voják
Ocenění	Řád železné koruny
Commons	Ferdinand von Goglia
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Ferdinand Goglia jako polní zbrojmistr (1916)

Erb Ferdinanda Goglii po povýšení do šlechtického stavu (1917)

Narodil se v rodině c. k. majora Ferdinanda Goglii a jeho manželky Virginie, rozené Pozzi. Vojenskou průpravu získal nejprve na kadetních školách v Mariboru a Eisenstadtu, poté studoval na Technické vojenské akademii ve Vídni. Do armády vstoupil v roce 1875 a ještě téhož roku se stal poručíkem u 12. dělostřeleckého pluku v Lublani. V roce 1878 se zúčastnil okupace Bosny a Hercegoviny a poté si doplnil vzdělání na nově založené Dělostřelecké škole ve Vídni (1879–1881). V roce 1881 byl povýšen na nadporučíka a poté sloužil u posádek v Záhřebu, Prešpurku a Budapešti. Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1889, major 1896) a od roku 1896 působil jako pedagog na Dělostřelecké škole spadající pod ministerstvo zeměbrany.

Od roku 1900 jako podplukovník velel 16. dělostřeleckému pluku v Košicích, s nímž byl v roce 1905 přeložen do Lučence, mezitím byl povýšen na plukovníka (1904). Od roku 1906 byl velitelem 2. dělostřeleckého pluku ve Vídni. Zde později působil u generálního štábu a od roku 1910 byl ředitelem Dělostřelecké školy, téhož roku dosáhl hodnosti generálmajora. Od roku 1912 byl prezidentem Vojenského technického výboru a v roce 1913 byl povýšen na polního podmaršála.

První světová válka

Po vypuknutí první světové války byl odvelen na východní frontu, kde byl přidělen k vrchnímu velení pevnosti, zároveň byl velitelem 43. dělostřelecké brigády. Bojoval u Lvova a po proniknutí do ruského Polska převzal velení 33. pěší divize, s níž se zúčastnil dalších bojů na Ukrajině. V květnu 1915 byl jmenován velitelem 5. armádního sboru, s nímž překročil Dněstr a obsadil město Mykolajiv. Poté se mu podařilo zatlačit ruské jednotky za řeku Zolota Lypa mimo hranice Rakouska-Uherska. Přes oslabený početní stav svého armádního sboru nadále kladl účinný odpor ruským vojskům, své pozice musel vyklidit až během Brusilovovy ofenzívy v roce 1916. Jeho aktivity na východní frontě se mimo jiné vyznačovaly velmi bezohledným postupem vůči civilnímu obyvatelstvu, za což byl kritizován i svými podřízenými. K datu 1. listopadu 1916 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra, krátce poté byl z fronty odvolán do Vídně a stal se generálním inspektorem dělostřelectva. V létě 1918 byl znovu povolán do aktivní služby, tentokrát na italskou frontu a v červenci 1918 převzal velení 24. armádního sboru. V září 1918 byl pověřen vrchním velením armádní skupiny Belluno (Armeegruppe Belluno), do níž patřily dva armádní sbory a celkem devět divizí. V této funkci byl však již jen pasívním pozorovatelem rozkladu rakousko-uherské armády a konečné porážky u Vittorio Veneta (1918).

K datu 1. ledna 1919 byl formálně penzionován a od té doby žil v soukromí ve Vídni. Od roku 1895 byl ženatý s Idou Cazafurovou (1873–1952), s níž měl čtyři děti. Spolu s manželkou je pohřben na Centrálním hřbitově ve Vídni (skupina 41F).

Tituly a ocenění

Ve funkci generálního inspektora dělostřelectva obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1917). Osobním listem císaře Františka Josefa z července 1916 byl povýšen do šlechtického stavu, příslušný diplom byl vystaven až 31. ledna 1917 novým císařem Karlem I.. Získal šlechtický titul rytíř s predikátem von Zlota Lipa odvozeným od jeho úspěchů na východní frontě v roce 1915. Platnost šlechtického titulu byla v roce 1918 rozšířena i pro jeho mladšího bratra Viktora, c. k. plukovníka ve výslužbě., Ferdinand Goglia během své vojenské kariéry obdržel řadu vyznamenání, za první světové války získal i několik ocenění ve spojeneckém Německu.

Řády a vyznamenání

• Válečná medaile (1879)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1900)
• Řád železné koruny III. třídy (1907)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Pamětní bosensko-hercegovská medaile (1909)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1912)
• Pamětní mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Řád pruské koruny I. třídy (Německo, 1915)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Železný kříž II. třídy (Německo, 1915)
• velkokříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1916)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž (1917)
• Železný kříž I. třídy (Německo, 1917)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1917)
• Vojenská záslužná medaile (1918)
• Válečný záslužný kříž (Německo, 1918)
• Řád červené orlice I. třídy (Německo, 1918)

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 144–145 (heslo Ferdinand Goglia) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand Goglia na Wikimedia Commons
• Ferdinand Goglia na webu weltkriege
• Biografie Ferdinanda Goglii na webu Rodinný erb
• Ferdinand Goglia na webu valka.cz
• Ferdinand Goglia na webu austro-hungarian army
• Ferdinand Goglia in: Oesterreichisches Biographisches Lexikon

Autoritní data	GND: 128330651 VIAF: 1061527