Ernst Johann von Biron
Ernst Johann von Biron, původně Ernest Johann Bühren (lotyšsky Ernests Johans Bīrons, rusky Эрнст Иоганн Бирон) (23. listopadu 1690 Kalnciems – 29. prosince 1772 Jelgava)[1] byl říšský hrabě, vévoda kuronský a zemgalský v letech 1737–1741 a 1763–1769, pan sycovský od 1734, favorit a rádce ruské carevny Anny Ivanovny, po její smrti v roce 1740 regent ruského impéria v zastoupení za nedospělého cara Ivana VI.
| Ernest Jan Biron | |
 | |
|
| |
| Narození |
23. listopadu 1690 Kalnciems |
|---|---|
| Úmrtí |
29. prosince 1772 (ve věku 82 let) Jelgava |
| Místo pohřbení | Jelgava |
| Choť | Benigna Gottlieb von Trotha gt Treyden |
| Rodiče | Karl von Biron |
| Děti |
Petr Biron Karl Ernst von Biron Hedvig Elizabeth von Biron |
| Příbuzní |
Gustav von Biron a Dorothea Elisabeth von Medem (sourozenci) Paulina Zaháňská, Kateřina Vilemína Zaháňská, Dorothea von Biron a Joanna Biron (vnoučata) |
| Alma mater | Královecká univerzita |
| Profese | politik |
| Ocenění |
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského Řád sv. Ondřeje Řád bílé orlice |
| Commons | Ernst Johann von Biron |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
ŽivotopisEditovat
PůvodEditovat
Ernest Johann Biron pocházel z livonské šlechty. Byl synem středně zámožného šlechtice Karla von Bühren a Kateřiny Hedviky van der Raab. V mládí studoval na Albertové univerzitě v Královci. Za svůj závratný společenský vzestup a kariéru vděčil kuronské kněžně, ženě Friedricha Viléma Kettlera budoucí carevně Anně Ivanovně. Vstoupil do jejího života přibližně v době, kdy sešlo ze sňatku Anny s Moritzem von Sachsen, a měl na ni ohromný vliv až do konce jejího života. V roce 1718 nastoupil jako osmadvacetiletý dvořan do služby v kanceláři ovdovělé kněžny, stal se záhy správcem jednoho z panství a v roce 1727 plně vystřídal předchozího správce Kuronska P. M. Bestuževa, a to nejen v úřadě, ale i v roli Annina favorita. Objevily se dokonce zvěsti, že mladší Bironův syn, Karel Ernest (nar. 11. října 1718) měl být společným synem s Annou (Toto tvrzení obsahuje kniha knížete Dolgorukého, vydaná v roce 1788). Pro tuto domněnku není přímých důkazů, existuje však nepřímé svědectví: když Anna v lednu roku 1730 přesídlila z Mitavy do Moskvy převzít vládu nad říší, vzala chlapce s sebou, třebaže Biron s rodinou zůstal v Kuronsku.
Favorit carevny Anny IvanovnyEditovat
.jpg)
V roce 1730, když se Anna Ivanovna stala ruskou carevnou, Ernest Johann Biron i se svou rodinou přijel do Sankt Petěrburgu, kde dostal titul hraběte a úřad podkomořího. Obdržel Řád sv. Alexandra Něvského a Řád sv. Ondřeje. Začal užívat erb i jméno francouzských knížat Bironů (podle shodné fonetické podoby obou jmen), následně díky carevnině protekci získal v roce 1733 roku titul říšského hraběte od císaře Karla VI. zakoupil panství Syców v Dolním Slezsku.
Obdařen bezmeznou důvěrou Anny Ivanovny začal Biron hromadit pro sebe státní úřady v Rusku. Stál v čele Tajné kanceláře i tříčlenného Carského kabinetu, v němž hrál hlavní roli a které si zcela podřídil. Převzal kontrolu nad civilní administrativou i vrchní velení armády, přičemž důležité posty obsazoval svými lidmi, nejčasněji livonskými Němci. Blízké okolí carevny, k němuž náleželi mezi jinými Burkhard Christoph Münnich i Andrej Ostermann záhy odstavilo od vlády dosud všemocnou rodinu Dolgorukovových, která byla vypovězena na Sibiř. V Rusku započala vláda jednoho ministra, totiž Birona; toto období je zváno bironovština.
Rychle bohatl a jeho majetek byl srovnatelný s majetkem carské rodiny. Byl známý životem na vysoké noze a chovem koní. Na carském dvoře organizoval lovy, hostiny, excentrické hry a zábavy. Zavedl v Rusku módu přepychu a okázalosti. Od poloviny 30. let 17. století měl fakticky plně v rukou vládu v Rusku. V roce 1737 po smrti Ferdinanda Kettlera byl Annou Ivanovnou jmenován jeho nástupcem a dědičným vévodou kuronským a zemgalským.
Jeho vláda byla plná surovosti, teroru, byrokratické zvůle. Důsledkem byla lokální povstání a mužické bouře. Pro jejich utlumení vytvořil Tajnou policii, v jejímž čele stál jemu zcela loajální Alexandr Ušakov. Začínal politické procesy a byl iniciátorem množství dvorských intrik, neboť se hrozil možnosti ztráty svého postavení. V roce 1733 se podílel na politice Ruska ohledně obsazení polského trůnu po smrti Augusta II. Silného. V roce 1735 na jeho radu carevna Anna Ivanovna vypověděla válku Turecku s cílem dobýt Krym. Ruská armáda sice rychle ovládla rozsáhlé území, tažení se však ukázalo neúspěšným pro neschopnost ruské diplomacie.
Regent ruského impériaEditovat
V roce 1740, po smrti carevny Anny Ivanovny, byl Ernest Johann Biron ustanoven opatrovníkem nástupce carského trůnu, Ivana VI.. Od umírající carevny získal i titul regenta[1] do carevičovy plnoletosti. Když carevna zemřela (17. října), okamžitě převzal vládu. Neudržel se však dlouho, neboť proti němu vystoupila matka malého cara, Anna Leopoldovna.
PádEditovat
V noci 9. listopadu 1740 byl Ernest Johann Biron uvězněn vojáky polního maršálka Burkharda Münnicha,[1] internován v pevnosti Schlüsselburg a o několik dní později dekretem nové regentky zbaven vlády. Byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k smrti. Anna Leopoldovna nicméně dodatečně změnila výrok soudu a poslala Birona do vyhnanství. Kníže pozbyl všech hodností, titulů, úřadů i majetku a byl 13. července roku 1741 v doprovodu stráží odvezen do Pelymu v tobolské gubernii. Na Sibiři měl zůstat až do své smrti. V Kuronsku kromě pokusu ustanovit novým knížetem polního maršálka Ludvíka Ernesta von Braunschweig-Lüneburg-Bevern nastalo několikaleté interregnum. Stát řídila Knížecí rada, které předsedal landhofmeister Kryštof Frederik von Sacken-Appricken. Za vlády carevny Alžběty I. Petrovny se osud Ernesta Johanna Birona poněkud zlepšil. Panovnice zmírnila výrok své předchůdkyně a změnila vyhnanství na domácí vězení. Trůnu zbavený kuronský vévoda se usadil v Jaroslavli[1] na Volze, měl k dispozici palác se služebnictvem, knihovnu a stádo koní, mohl rovněž pořádat lovy. Stále byl vězněn pod kontrolou státu a neměl právo se vrátit do hlavního města Ruska. Teprve v roce 1762 car Petr III. dovolil Bironovi vrátit se do Sankt Petěrburgu, vrátil mu dokonce i úřady a řády.[1]
Návrat na trůn Vévodství kuronského a zemgalskéhoEditovat
V roce 1763 za vlády carevny Kateřiny II. byl Biron využit k posílení ruské politiky v Polsku a protekcí panovnice znovu usazen na trůn kuronského vévodství, kde již několik let vládl syn Augusta III. Polského, Karel Kristián Polsko-Saský. Po získání trůnu začal Biron rychle v Kuronsku zavádět absolutistickou vládu. Započal s výstavbou okázalých palácových rezidencí v Jelgavě a v Rundāle (ta bývá často označována za "baltské Versailles"). Jako postarší člověk však již nebyl schopen sám spravovat vládu a fakticky v jeho jméně vládl jeho syn a nástupce Petr Biron. V roce 1769 Ernest Johann Biron rezignoval na další vládu a abdikoval. Zemřel tři roky nato, 29. prosince 1772 v Jelgavě. V kryptě pod zámkem v Jelgavě byl také vedle ostatních kuronských vévodů pochován.
RodinaEditovat
Z manželství, které uzavřel roku 1723 s Benignou Gottliebou von Trotha, vzešli tři potomci:
- Petr Biron (1724–1800), kníže kuronský, zemgalský a zaháňský (otec Kateřiny Vilemíny Zaháňské, známé jako paní kněžna z Babičky Boženy Němcové)
- Hedvika Alžběta (1727–?), žena tajného rady ruského dvora barona Alexandra Čerkasova
- Karel Ernest Biron (1728–1801), generálmajor ruské armády, pán na Sycově (Syców, dříve Wartenberg v Dolním Slezsku), zakladatel slezské linie bironských knížat
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ernest Jan Biron na polské Wikipedii.
- ↑ a b c d e Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-03-13]. Heslo БИРОН. Dostupné online. (rusky)
LiteraturaEditovat
- ŠÍNOVÁ, Lenka. Příběh carevnina favorita: Ernst Johann von Biron. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 2012, roč. 23, čís. 11-12, s. 256-261. ISSN 1210-6097.
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ernest Jan Biron na Wikimedia Commons - Historie rodu Bironů
