Otevřít hlavní menu

Bitva u Varny, zvaná též „bitva národů u Varny“, nebo také „první bitva národů“, se konala 10. listopadu 1444 poblíž Varny ve východním Bulharsku. V této bitvě turecká vojska pod vedením sultána Murada II. porazila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. a Jana Hunyadiho.

Bitva u Varny
konflikt: Osmansko-uherské války
Jan Matejko: Bitva pod Varnou, 1879 (výřez)
Jan Matejko: Bitva pod Varnou, 1879 (výřez)
trvání: 10. listopad 1444
místo: poblíž Varny, Bulharsko
výsledek: Drtivé vítězství Turků
strany
Znak Polského království Koruna polského království

Znak Uherského království Uherské království
Znak Chorvatského království Chorvatské království
Znak Zemí Koruny české Země Koruny české
Znak Litevského velkoknížectví Litevské velkoknížectví
Znak Valašského knížectví Valašské knížectví
Znak Moldavského knížectví Moldavské knížectví
Znak Srbského despotátu Srbský despotát
Znak Druhé bulharské říše bulharští povstalci
Znak Bosenského království Bosenské království
Znak Svaté říše římské Svatá říše římská
Znak Papežského státu Papežský stát
Znak Řádu německých rytířů Řád německých rytířů

Vlajka Osmanské říše Osmanská říše
velitelé
Znak polského království Vladislav III.

Znak Uherského království Jan Hunyadi
Znak Uherského království Michael Szilágyi
Znak Valašského knížectví Mircea II.
Znak Valašského knížectví Vlad II. Dracul
Znak Papežského státu Giuliano Cesarini
Znak Druhé bulharské říše Fružin

Vlajka Osmanské říše Murad II.

síla
20 000–24 000 mužů
  • 15 000 polských,
    uherských, chorvatských
    a českých vojáků
  • 7 000–8 000 valašských
  • 1 000 litevských, papežských, říšských,
    chorvatských a bulharských
60 000 mužů
ztráty
8 000 - 10 000 15 000

Příčiny bitvyEditovat

Po neúspěšné výpravě proti Bělehradu turecký sultán Murad II. podepsal desetileté příměří s Uherskem. Tento čas využil pro uklidnění stavu v Karmanském emirátu v Anatólii a v září 1444 odstoupil z funkce ve prospěch svého dvanáctiletého syna Mehmeda II.

Navzdory mírové smlouvě Uhersko s Benátkami a papežem Evženem IV. zorganizovali novou křížovou armádu. Jak později na tuto událost Murad II. vzpomínal, poté co se odmítal vydat na výpravu s odůvodněním, že on není sultán, jeho syn mu napsal: „Když jste sultán Vy, veďte vaše vojska, když jsem sultán já, přikazuji Vám, abyste vedl moje vojska.“

StřetnutíEditovat

ArmádyEditovat

Smíšená křesťanská armáda čítající asi 24 000 mužů skládající se především z polské a uherské armády ale i z českých oddílů, papežských rytířů, Bosňanů, Srbů, Chorvatů, Bulharů, Rumunů a Rusínů se střetla s početně téměř trojnásobnou osmanskou armádou. Uherská armáda byla převážně slabě vyzbrojena a slíbené posily z Valašska a Albánie nepřišly. Benátky slíbily, že budou Turkům blokovat cestu přes Bospor, což nedodržely a dokonce je přepravily přes bosporskou úžinu. Bitvy se zúčastnil také český oddíl čítající 400 mužů, vedení hejtmanem Janem Čapkem ze Sán. Byli to bývalí husité, kteří zde bojovali jako žoldnéři. Měli s sebou klasickou vozovou hradbu, jejíž vozy sloužily i jako zásobovací kolona.

BitvaEditovat

Bitva měla několik fází. Zprvu získali Turci převahu na křesťanském pravém křídle, nicméně na levém křídle křižáci dominovali a po rozprášení Turků zachránili dočasně situaci i napravo. Vypadalo to, že postupně ovládnou bojiště. Sultán Murad II., který se s janičáry nacházel v palisádou opevněném středu, dokonce už uvažoval o ústupu. V ten okamžik zaútočil se svou těžkou jízdou Vladislav III. na opevněný turecký střed ve snaze zajmout sultána a získat slávu, avšak byl při tom zabit a následně dekapitován. Kromě něj zahynulo mnoho těžkých jezdců a Turci získali zpět svou ztracenou iniciativu. Situace se definitivně obrátila. Dezorganizovaná vojska křižáků začala prchat nebo ustoupila za vozovou hradbu. Turci zcela ovládli bojiště. Začalo pronásledování prchajících a druhý den přišel na řadu i úspěšný útok na vozovou hradbu. Rozhodné vítězství Turků bylo završeno.[1]

NásledkyEditovat

Asi polovina spojenecké armády zahynula nebo byla zraněna. Smrt Vladislava III. v bitvě způsobila, že Čechy a Uhersko zůstaly v rukách teprve čtyřletého Ladislava Pohrobka. Sám Vladislav se stal hrdinou nejen polským, ale i bulharským. Jeho tělo se nenašlo, hlavu sultán naložil do medu a ještě dlouhé roky ji ukazoval návštěvám.

Porážka spojeneckých vojsk znamenala pro jihovýchodní Evropu konec nadějí na vymanění se z nadvlády Osmanské říše.

ReferenceEditovat

  1. FLEK, Václav. Osudová bitva pro Balkán. Živá historie. 2018, čís. 10, s. 54-57. 

Externí odkazyEditovat