Otevřít hlavní menu

Žampachové z Potštejna byli starý český šlechtický rod (jedna z větví Drslaviců), který pocházel ze západních Čech a později se díky směně pozemkového vlastnictví usadil v podhůří Orlických hor ve východních Čechách a od 13. století postupně nabývali mnohé majetky i mimo východní Čechy. Vlastnili Potštejn, Litice, Vamberk, Makov, Fryštát, majetky v Kladsku a další.

Žampachové z Potštejna
Erb pánů z Potštejna
Erb pánů z Potštejna
země České království
mateřská dynastie Drslavici (páni ze Žinkov)
tituly Hrabata
zakladatel Drslav
rok založení 12. století
vymření po meči 1645
větve rodu Potštejnská, litická, makovská, jaroslavická

Obsah

HistorieEditovat

Páni ze Žinkov (později i z Potštejna, zvaného Potenstein podle jména Půta – latinsky Potho) byli nejstaršími známými předky tohoto rodu. Pocházejí bezpochyby od nejstaršího známého Drslavice, plzeňského kastelána Drslava (≈ 1160). Jeho syn Oldřich (1176–1192) se psal poprvé ze Žinkov (Žiženkova) a Oldřichův vnuk Půta pak nad Žinkovy postavil nové sídlo s názvem Potštejn. Oldřich ze Žinkov zemřel roku 1192 při křížové výpravě a zanechal panství, které si mezi sebou rozdělili jeho dva synové. Protiva zůstal na Žinkovech a Oldřich si postavil hrad Litice u Plzně. Oldřich z Litic († asi 1216) zemřel bez dědiců. Jeho jediná dcera Markéta vstoupila do doksanského kláštera a tak litické zboží přešlo do držení jeho bratra Protivy.

Ten měl dva syny; Protivu (1235–1245) a Půtu (1254–1289), kteří spojené panství sdíleli společně. Půta z Křimic si po polovině 13. století postavil nad rodnými Žinkovy hrad Potštejn u Žinkov a od r. 1259 se proto psal již z Potštejna (Půticové, Půtici). A protože Protiva ze Žinkov si sídelním statkem zvolil Litice, rozdělil se rod na dvě větve; potštejnskou a litickou.

Kromě výše citovaných hradů a majetků na Plzeňsku se začali Žampachové prosazovat i mimo západočeský region. Ve 14. století se rozdělili na několik větví a své rodné hrady a statky v západních Čechách vyměnili na nabídku krále za pozemky ve východních Čechách a vybudovali stejnojmenná sídla, hrady Litice a Potštejn, a vybudovali další nová panství jako Vamberk, Žamberk, Králíky, Žampach, Choceň, Hluk, Letohrad, Mezilesí, Kladsko aj. a v další větvi o Makov, Újezdec, Mohelno, Kyjov, Jarošov, aj.

Způsob nabývání majetku některými z nich se ale znelíbil tehdejšímu markraběti Karlovi Lucemburskému, pozdějšímu králi Karlu IV. Ten musel tvrdě zasáhnout proti Mikulášovi († 1339), jenž přepadával kupce a pocestné a za svými loupeživými výpravami se často vydával až na Moravu. Karel dobyl jeho hrad Choceň a Mikuláš musel slíbit, že těchto způsobů zanechá. Protože svůj slib nedodržel, vytáhlo královské vojsko podruhé a tentokrát ho oblehlo na hradě Potštejně. Mikuláš se opevnil ve věži, ale útočníci ji podkopali a obránci v jejích troskách zahynuli.

V listině z roku 1357 Karel IV. postoupil žampašské panství i s celnicí v Mladkově Čeňkovi z Potštejna. Z ní je patrné, že v těchto končinách se již rozvíjela hornická činnost. A předpokladem pro ni byla existující komunikace. Tu také dokazuje mladkovská celnice, kterou cesta do této oblasti od Jablonného Mladkovem procházela. Neprokazuje ale, že zde byla stálá organizovaná sídla.

Žampachové z Potštejna měli neustálý nedostatek prostředků k pokračování hornické činnosti. Tu zřejmě přerušily i válečné události v husitské době, kdy tudy vpadlo slezské vojsko do Čech proti Žampachu (1421) a naopak husité z Čech do Kladska (1428), aby vyplenili Mezilesí.

Během husitských válek byl život poddaných plně závislý na postoji jejich pánů a Mikuláš ze Žampachu i jeho potomci podporovali stranu podobojí. Od roku 1420 měli kostel v Písečné v držení kněží husitští, po době husitské měli kostel osazený Čeští Bratří. Především politické motivy stály i v pozadí „stížného listu“ české a moravské šlechty odeslaného ke kostnickému koncilu na podporu Husova učení. Svou pečeť k němu přivěsil také Mikuláš Žampach z Potštejna.

Po bitvě u Lipan 1434 došlo ke snahám zklidnit situaci v zemi, a když hrozilo znovunastolení katolické moci, vydal se roku 1448 Jan Žampach z Potštejna ku Praze na pomoc Jiřímu z Poděbrad. Bylo mu v té době již více než 40 let. Jiřík (který se později stal přímým sousedem Jana Žampacha, neboť převzal potštejnské panství), dokonce dovolil, aby se na jeho panství, v Kunvaldě, usadili příznivci Petra Chelčického, jinde pronásledovaní, a založili tam Jednotu bratrskou (památkou na jejich činnost je dnes dům Na Sboru). Z této doby je v Písečné zvon Klekáník (1484). Koncem 15. století však sláva rodu Žampachů počala pohasínat.

V roce 1495 majitel žampašského panství Jan Žampach z Potštejna koupil panství Mezilesí. Tím se jejich majetky rozšířily k severu, toto (dříve naše) území se dostalo do středu jejich panství. Mezi oběma územími mohly tak být těsnější vztahy. Ale již od roku 1538 bylo mezileské panství v zástavě a od roku 1564 v plném vlastnictví slezského rodu Černhausů. Ti začali svůj nový majetek intenzivně rozvíjet, tedy i osídlovat. Z moravské strany organizovali osídlovací činnost v sousedství Králicka majitelé Kolštejna (dnes Branná) a majitelé Šilperka (dnes Štíty). A tak se žampašské panství ocitlo pod tlakem sousedů. Osídlovací pokusy Jana Žampacha byly tedy poměrně neúspěšné.

Úspěšný počátek v osídlování tohoto regionu je spojen až s činností Janova syna Zdeňka Žampacha. Po jeho smrti v roce 1562 pokračoval v otcově díle nejstarší syn Jan Burian Žampach, který si po rozdělení rozsáhlého žampašského panství v roce 1568 ponechal Králicko. Pro finanční potíže jej však odprodal Zdeňkovi z Valdštejna. Koupě byla vložena do desk zemských až v roce 1577.

Rod Žampachů vymírá moravskou větví v roce 1645 smrtí Jindřicha Buriana.

Nejvýznamnější členové roduEditovat

  • Mikuláš (zvaný Mikeš) ze Žampachu (1395–1427) zdědil po vymřelé větvi statky na Moravě (Nosislav, Jaroslavice) se zúčastnil v roce 1421 Čáslavský sněm a jeho syn Jan st. (1427–1469) byl rovněž na straně Podobojí a stoupencem Jiřího z Poděbrad. Vnuk Jan ml. (1448–1519) zastával v letech 1515–1519 úřad nejvyššího mincmistra.
  • Karel Zdeněk ze Žampachu (1588–1645) byl na rozdíl od Adama Šťastného „přísný katolík“, a proto vypravil na své náklady pro Ferdinanda II. jezdecký oddíl. Obdržel za odměnu nejen četné statky, ale v roce 1622 i povýšení do stavu říšských hrabat. Zemřel však v roce 1645 bez potomků.
  • Adam Šťastný ze Žampachu (1585 – před 1624) se zapojil do stavovského povstání, po jeho potlačení vyvázl ale jen s pokutou.

VětveEditovat

  • Litická
  • Potštejnská
  • Makovská
  • Jaroslavická

Další členové roduEditovat

Na konci 14. století vyskytuje se jméno Žampachů z Potštejna nebo Potštejnů se Žampachu velmi často.

Potštejnská větev sídlem v Černíkovicích (tvrz poprvé připomínaná 1376) jmenuje se rovněž po hradu Žampachu. Jsou to například:

ErbEditovat

Páni z Potštejna byli jako odnož rodu Drslaviců patrně téhož původu jako páni z Litic a z Častolovic, jak napovídají tři kosmé pruhy ve štítu. Pole bývalo původně stříbrné s červenými pruhy, někdy však byly buď obráceny barvy, nebo směr pruhů. Klenotem bylo nejdříve prkno s pruhy totožnými se štítem, ale už koncem 14. století byly klenotem jelení parohy. Od počátku 16. století Žampachové z Potštejna čtvrtili původní znak a křížně jej doplnili modrým polem s pěti zlatými růžemi. Když byli Žampachové povýšeni roku 1622 do stavu říšských hrabat, byl znak upraven tak, že místo polí s růžemi se objevil korunovaný dvouocasý lev a na srdečním štítku říšský orel s císařovou iniciálou F. Změněn byl i klenot a původní parohy nahradili rovněž lev a orel.

Příbuzenské svazkyEditovat

Příbuzenskými svazky byli Žampachové z Potštejna spojeni se Šternberky, Kapouny ze Svojkova, z Kunovic, z Lichtemburka, pány ze Zástřizl, Žerotíny, Valdštejny, aj.

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat