Otevřít hlavní menu

Čmelák (Bombus) je rod hmyzu náležící do čeledi včelovití (Apidae). Popsáno bylo více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli, i když jsou druhy známé na Novém Zélandu a na ostrově Tasmánie.

Jak číst taxoboxČmelák
alternativní popis obrázku chybí
Samice čmeláka Bombus terrestris přijímá nektar
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen členovci (Arthropoda)
Podkmen šestinozí (Hexapoda)
Třída hmyz (Insecta)
Podtřída křídlatí (Pterygota)
Řád blanokřídlí (Hymenoptera)
Podřád štíhlopasí (Apocrita)
Čeleď včelovití (Apidae)
Rod čmelák (Bombus)
Druhy

skupina pollen storers

(skupina pocket makers)

Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento článek je o rodu hmyzu z čeledi včelovití. Další významy jsou uvedeny na stránce Čmelák (rozcestník).

Čmeláci jsou sociální hmyz. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé.[1] Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.

Obsah

BiologieEditovat

Způsob života je pro všechny čmeláky v mnoha ohledech podobný. Samička tráví zimu v zemní komůrce (hibernaculum). Na jaře komůrku opouští. Sbíráním nektaru doplňuje energetické zásoby v těle. Po několika dnech začne konzumovat také pyl potřebný pro rozvoj vaječníků. Během deseti dnů začne pátrat po vhodném místě k vybudování hnízda. Podle druhové příslušnosti vznikají čmeláčí příbytky v opuštěných dírách zemních hlodavců (č. hájový, lesní, sorojský, zemní), kromě zemních děr jsou vhodná místa vyhledávána také v budovách, škvírách skal (č. skalní, zahradní, rolní), nebo využijí pustá hnízda po ptácích i veverkách (č. rokytový).

Teplý a jemný materiál, který v opuštěných hnízdech a norách nikdy nechybí, upraví matka v oválnou komůrku jen o něco větší než je sama. U vchodu do komůrky vytvoří medový džbánek velikosti hrášku až náprstku. Na dně komůrky vytvoří voskovou buňku, do níž naklade několik vajíček. Buňku přikryje zadečkem a vyhřívá na 30 °C. Vajíčka i larvy matka doslova vysedí. Energii k zahřívání získává konzumací medu v připraveném džbánku.

Podle způsobu krmení larev tvoří druhy rodu čmelák dvě skupiny. Buď matka krmnou směs připravuje ve volátku a vyvrhuje do buňky k larvičkám (skupina pollen storers)[2], nebo pod larvičkami vybuduje voskovou kapsu, ve které je předem uskladněna zásoba směsi medu a pylu. Larvičky se pak živí samy (skupina pocket makers)[2]. Na konci svého vývoje vytvoří larvy ve voskové buňce zámotek. Matka seškrábe vnější vrstvu vosku, zámotek tak obnaží, a buduje další buňky v sousedství. Po 24 dnech se líhnou první dělnice. Pomáhají matce s krmením, zahříváním, sběrem pylu a nektaru a s úpravami hnízda.

S přibývajícími buňkami nabývá hnízdo hroznovitého spirálovitého tvaru. Nejstarší buňky zůstávají vespod nové jsou nahoře.

Uprostřed léta se v hnízdě objevují samečkové přibližně stejné velikosti jako dělnice a líhnou se nové matky. Samečkové hnízdo opouštějí a pátrají v krajině po mladých samičkách. Páření probíhá na zemi podle druhově odlišných rituálů. Oplozená matka se vrací do hnízda, plní si volátko hustým medem a odlétá hledat vhodné místo k přezimování. Stará matka koncem léta hyne. Dělnice jsou schopné ještě nějakou dobu klást neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou samečkové. Hnízdo však záhy vymírá.

Hnízdo na vrcholu svého rozvoje obsahuje podle druhové příslušnosti několik desítek až dvě stovky jedinců.

Žihadlo čmelákaEditovat

Stejně jako ostatní včely (a řada dalších zástupců blanokřídlého hmyzu, mezi který je řadíme), mají sterilní samice ("dělnice") čmeláků přeměněné své kladélko (ovipozitor) v žihadlo s jedovou žlázou. Funkční kladélko mají jen včelí královny, samci ("trubci") čmeláků mají místo něj penis a tudíž jim žihadlo zcela chybí. V přírodě a mimo hnízdo však nikoho nenapadají. Pouze společenství čmeláka rokytového aktivně brání své hnízdo v okruhu několika metrů.[3]

Bodnutí se určitě dočká ten, kdo by chtěl proniknout do jejich hnízda. Chovatelé čmeláků popisují obranné postavení matky při otevření úlku; leží nehnutě na zádech s roztaženýma nohama, otevřenými kusadly a špičkou zadečku namířenou vzhůru. Dotknout se matky v této poloze znamená jisté bodnutí.

Bodnout může čmelák na rozdíl od včely opakovaně, poněvadž žihadlo vždy z rány vytáhne. Účinky čmelího jedu jsou podobné jaku u jedu včelího. Bodnutí je bolestivé, provázené otokem a svěděním kolem ranky. Nebezpečné je pouze pro alergiky.

Kousnutí čmelákemEditovat

Čmeláci mají, stejně jako všechny ostatní včely, mezi které patří, ústní ústrojí adaptované k hledání výživy ve sladkých šťávách květů (tzv. nektraru). Čelisti, které mohou u hmyzu s kousacím ústním ústrojím způsobit bolestivé mechanické stisknutí (např. u brouků, mravenců a vos, kobylek či kudlanek) jsou srostlé do tvaru, které je vhodné k lízání. Tomuto typu ústního ústrojí říkáme lízací, bolestivé stisknutí je tedy vyloučeno.

Čmelák (resp. čmeláčí dělnice, tedy sterilní samice) vás může bodnout žihadlem, nikoliv však kousnout (a to ani samec). Čmeláci jsou však velmi klidní a případy bodnutí čmelákem jsou velmi vzácné.

ZajímavostiEditovat

V Jižní Americe jsou čmeláci pochoutkou – jedí se živí nebo se z nich dělá víno; v Indii je zase připravují v kořeněném těstíčku; Dajákové na Borneu čmeláky s oblibou konzumují s rýží.

Podle pachu čmelák pozná, zda květ již před ním navštívil ten den jiný čmelák.[4]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Williams PH. 2007. The distribution of bumblebee colour patterns world-wide: possible significance for thermoregulation, crypsis, and warning mimicry. Biological Journal of the Linnean Society 92: 97-118 [online]. [cit. 2007-07-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b PTÁČEK, Vladimír. U nás žijící druhy čmeláků. Včelařství, časopis ČSV. 2013, roč. 66, čís. 4, s. 145. ISSN 0042-2924. 
  3. PTÁČEK, Vladimír. Chov čmeláků v laboratoři. Brno: Tribun EU s. r. o., 2008. ISBN 978-80-7399-635-2. Kapitola 15. Poznámky k ochraně zdraví, s. 98. 
  4. http://www.osel.cz/9298-mel-k-m-tak-p-chnou-nohy.html - Čmelákům také páchnou nohy

LiteraturaEditovat

  • PTÁČEK, Vladimír. Sezónní cyklus čmeláků. Včelařství, časopis ČSV. Únor 2013, roč. 66, čís. 2, s. 73-74. ISSN 0042-2924. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat