Wikipedista:Miroslava Fišerová/Pískoviště

Jan Zrzavý Ilustrátor a uctívač krásy: Novotná Zuzana, Leffová Linda, Národní galerie Praha 2016, 33 stran ISBN 978-80-7035-635-7

Ilustrace zpočátku vznikaly na objednávku nakladatelů, především Otakara Štorch–Mariena, s nímž sdílel svůj obdiv k Juliu Zeyerovi. Jako jedna z prvních vznikla na Vánoce 1917 v nakladatelství Aventinum malá knížka s názvem Jeníkovy pohádky. Obsahovala deset příběhů, které Zrzavý napsal jako vzpomínku na dětství na Vysočině a opatřil kresbou na obálce. Kresby s typickým rukopisem na obálkách byly nejčastější prací pro další knihy (Básníkovo jaro od Antonína Sovy, divadelní hra Narození od Karla Štorcha, Červený kolotoč od Olgy Scheinpflugové atd.),

Tvořil také početnější kresebné cykly. Ilustrace Máchova Máje vyšly v Aventinu na Vánoce 1924, v roce 1927 vytvořil výtvarný doprovod ke Kytici K.J.Erbena. Ke každé básni zhotovil celostránkovou uhlovou černobílou ilustraci. Obě díla sklidila velký obdiv a byla vydávána opakovaně řadu let. Vydání Máje z roku 1954 Zrzavý rozšířil o další ilustrace a svůj autoportrét na vinětě.

Trvale se zabýval myšlenkou na vytvoření ilustrací k dílu Julia Zeyera, podrobně studoval jeho život a tvorbu. Studoval fotografie se Zeyerovým portrétem, jeho posmrtnou masku a kresby. Na základě toho vytvořil několik Zeyerových portrétů a také volné ilustrační kresby. V roce 1957 získal možnost podílet se na vydání ilustrovaného Zeyerova díla kresbami k romanetu Dům u tonoucí hvězdy. Pro další zeyerovský cyklus Světla východu (1958) nakreslil černobílé portréty inspirované orientálními příběhy. K epické básni Olgerd Gejštor (1959) vytvořil celostránkové tužkové kresby s postavami zasazenými mezi siluety pražských staveb.

Od nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dostal Zrzavý v roce 1953 zakázku na ilustrace k Shakespearovým Sonetům. Uhlové kresby s erotickým nádechem doprovodily vydání v roce 1955. Jeho kresby nesly obálky dalších knih, např. Stařec a moře (1956). V roce 1959 vytvořil velký cyklus uhlových kreseb k Máchově poetické povídce Pouť krkonošská. Podobné uhlové kresby doprovodily romantickou povídku F.M.Dostojevského Bílé noci (1964).

Od roku 1957 vytvářel i barevné ilustrace - Islandský rybář Pierra Lotiho (1957), Dělníci moře Victora Huga (1960) a Gogolovy Večery na Dikaňce (1963). Vzhledem k množství ilustrací připravil si nový postup prvotisku základního motivu, který postupně upravoval až do knižní podoby. Tuto formu vícelistového prvotisku uplatnil také v černobílých kresbách pražských panoramat ke knize veršů Zpěvy o Praze od Jaroslava Seiferta (1968). Zrzavého poslední ilustrátorskou prací jsou kresby k výboru poezie Tři zpěvy od Viktora Dyka (1973).

Galerie EPO1 (Trutnov)

Galerie je umístěna v historickém objektu bývalé elektrárny v okrajové části města Trutnova. Byla otevřena v roce 2023. Zalložilii ji manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se rozhodli nevyužívaný objekt přetvořit v centrum současného umění. Na ploše 3 400 m² jsou vystaveny sochy, malby, instalace či fotografie umělců ze středoevropského prostoru.

Jednou z hlavních myšlenek a cílů EPO1 je podporovat mladé umělce a zprostředkovat jejich díla veřejnosti v prostorech galerie. Poskytuje i zázemí pro tvorbu mladých umělců (Rezidenční byty, ateliéry, dílny), kteří tak mohou svá díla vytvářet přímo na místě.

V rámci projektu Power for Space instaluje EPO1 sochy do veřejného prostoru. ve městě . Kolem budovy jsou nainstalována velkoprostorová díla známých osobností českého umění jako. Suška, Gabriel, Typlt, Cais. ,

Stálá expozice se věnuje historii poříčské elektrárny, která sahá až do roku 1912 i výrobě elektrické energie na Trutnovsku.

ateliér Tsunami z Náchoda

Výstavy: Volume - akustická dimenze v současném umění.- sochy nebo plátna, které mají něco společného se zvukem.

Power Post Station. - se zabývá konverzí energie.

Fresh Power - mapuje českou sochařskou scénu nejmladší generace.

Fort II (Radíkovská pevnůstka)

Jednovalový fort byl nejmodernějším objektem olomoucké pevnosti, unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.

Třetí etapa budování císařsko-královské fortové. pevnosti města Olomouc v 70. letech 19. století byla zahájena v souvislosti s rozvojem dělostřelecké techniky. Zavádění dalekonosných drážkových děl si vyžádalo výstavbu předsunutých objektů (festů), vzdálených od pevnostního jádra, na klíčová přístupová místa. Plánovany byly festy na Svatém Kopečku (6 objektů), Chlumu u Velkého Týnce (3 objekty) a Pod Lipkou u Lutína (3 objekty). Fort na Radíkově měl být jedním z objektů festu na Svatém Kopečku, zajišťujících obranu města ze severovýchodu a jako jediný byl skutečně postaven. Projekt byl schválen v roce 1871, stavba byla zahájena v roce 1872 a v srpnu téhož roku ji navštívil v rámci své inspekční cesty císař F.J.I. Fort byl dokončen v červnu 1874, ale následně byl projekt rozšířen o další budovu s obrannými prvky, která byla dokončena na podzim 1874. V budově Paradis bylo ubytováno 216 mužů, v přilehlé budově důstojníci a 50 dalších vojáků. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.

Od ostatních fortů se odlišoval. Má nepravidelný šestiúhelníkový půdorys bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení se 43 děly a obsazen byl 469 vojáky. Kolem fortu je suchý příkop vylámaný ve skále. Obranu příkopu zajišťovaly 3 vnitřní kaponiéry s deseti děly. Krytou chodbou byly přes zemní val propojeny s vnitřním kasárenským objektem.

Dokončovací stavební práce probíhaly až do roku 1882 (letopočet se zachoval na klenáku jedné z odvodňovacích štol). V roce 1875 musel být kvůli prosakování srážkové vody objekt Paradisu zpevněn další betonovou vrstvou a opraveny drobné trhliny. V letech 1881–2 byla prováděna rekonstrukce sesunuté části kontreskarpy (vnější strana obvodového příkopu) na obou bocích pevnůstky. Objekt byl využíván i k výcvikovým účelům. V okolí mimo fort byly postaveny dřevěné baráky pro cvičící vojska a další podpůrné objekty (špitál v Radíkově, dvě vojenské studny jako zdroj pitné vody v Samotiškách a prachárna v polích u Samotišek).

Dne 7. listopadu 1888 nabyl platnosti císařský dekret o zrušení olomoucké pevnosti z 9.3.1886. Byla zahájena postupná demolice objektu.

V roce 1894 byl fort prodán ve veřejné dražbě. Pozemky získalo město Olomouc.

Gustave Doré

francouzský ilustrátor, karikaturista, malíř, grafik a sochař.

Narodil se do dobře situované rodiny jako prostřední ze tří bratrů. Od dětství projevoval velký talent v kreslení. Otec byl inženýr, stavitel mostů a silnic a přál si, aby syn také měl technické vzdělání. Gustave měl velmi silné citové pouto ke své matce, která podporovala jeho talent a celý život mu byla nejbližší osobou. Už během studií v internátní škole ve Štrasburku vytvořil své první karikatury a ilustrace ve školních sešitech a dopisech, které psal rodičům a přátelům. Také se naučil hrát na housle, což se mu stalo celoživotní zálibou. V roce 1841 se rodina usadila v Bourg-en-Bresse, kde Gustav ve věku třinácti let publikoval své první litografické obrázky a vytvořil šestnáctistránkové album The Adventures of Mistenflûte a Mirliflor. Při krátkém výletu do Paříže v září 1847 Gustave bez vědomí svého otce ukázal své kresby známému nakladateli a zakladateli satirických časopisů Charlesu Philiponovi. Po několikaměsíčním vyjednávání s Gustavovým otcem, který nesouhlasil s uměleckou kariérou svého syna, byla podepsána tříletá smlouva s podmínkou, že bude pokračovat ve studiu. Gustav Doré se usadil v Paříži u přítelkyně své matky a navštěvoval školu Karla Velikého. Svůj čas dělil mezi studium a práci na karikaturách pro Journal pour Rire a další noviny. Náměty pro své karikatury čerpal z každodenního života na střední škole a z rušných zpráv doby. V roce 1849 mu zemřel otec a matka s třemi dětmi se natrvalo přestěhovala do Paříže.

Kromě karikatur se Gustave Doré začal věnovat i volné tvorbě: namaloval své první plátno Rybář kotvící loď během bouře. V roce 1851 vystavil na Salonu svůj první obraz Divoké borovice a také tvořil sochy s náboženskými motivy. V roce 1852 vytvořil ilustrace k epické básni Potulný Žid Pierra Duponta, průlomové dílo v jeho umělecké kariéře a v historii dřevorytu. Gustave Doré opustil obvykle používanou mědirytinu a zvolil techniku ​​tónovaného dřeva (interpretační rytina). Během krymské války vytvořil v roce 1854 jako autor i ilustrátor Malebné, dramatické a karikaturní dějiny Svaté Rusi, politicky motivované album s více než 500 kresbami, které se řadí mezi předchůdce komiksu. V roce 1855 podnikl první cestu do Španělska v doprovodu Théophila Gautiera a vydavatele Paula Dalloze.

V letech 1852 až 1883 ilustroval více než sto dvacet svazků, které se objevily ve Francii, ale také v Německu, Anglii a Rusku. Ilustroval díla klasiků francouzské literatury Françoise Rabelaise, Charlese Perraulta, Jeana de la Fonataina, Honoré de Balzaca. Gustave Doré chtěl uplatnit svůj talent v ilustraci velkých literárních děl světových autorů: Danteho Božskou komedii, Cervantesova Dona Quijota, díla Homéra, Vergilia, Aristotela, Miltona nebo Shakespeara. Na cestě po Španělsku v letech 1861 a 1862 čerpal inspiraci pro Dona Qujota a na řadě grafik a kreseb zachytil zážitky z býčích zápasů.

Opravdovým triumfem bylo vydání Dantova Pekla s Dorého dřevoryty v nakladatelství Hachette roku 1861. Doré se přitom stále více zaměřoval na malbu. Na Salonu vystavil tři velké obrazy na motivy Božské komedie, včetně jeho monumentálního plátna Dante a Vergilius v devátém kruhu pekla. Většina kritiků od té doby kritizovala Dorého obrazy za to, že nejsou ničím jiným než zvětšenou ilustrací. Ve stejném roce byl vyznamenán Řádem čestné legie.

V roce 1866 byla vydána jeho ilustrovaná Svatá Bible ve dvou svazcích, stejně jako Miltonův Ztracený ráj, který si získal reputaci především v Anglii. V roce 1868 byla v Londýně na Bond street otevřena Galerie Doré, pro kterou vytvořil řadu velkolepých náboženských děl. Velký úspěch měla výpravná obrazová kniha s názvem London vydaná v roce 1872. S policejním doprovodem navštívil v noci pochybné čtvrti ve městě. Dílo se snaží inkoustem a tužkou znázornit extrémy londýnského společenského života, kontrastující naopak temné podsvětí s jasem závodišť, kam chodila odpočívat vysoká společnost.

V roce 1870 vstoupil do Národní gardy na obranu Paříže před pruskou armádou a vytvořil několik vlasteneckých obrazů a kreseb, které odrážejí atmosféru války a porážek, které postihly zemi a zejména Paříž. Během Pařížské komuny se uchýlil do Versailles, kde v karikaturách vyjadřoval k současným událostem. V roce 1879 zemřela jeho matka, s níž svobodný a bezdětný Doré sdílel domácnost. Tato ztráta zapůsobila nepříznivě na jeho psychický stav, trpěl melancholií a upadal do depresí. Během tohoto období Doré dokončil ilustrace k básni Edgara Allana Poea Havran.

Gustav Doré zemřel na infarkt 23. ledna 1883 ve věku 51 let. Pohřební obřad v kostele Svaté Klotildy organizoval jeho přítel maršál Foch. Pohřben je na hřbitově Père-Lachaise.

Dílo

Než se Doré stal nejznámějším ilustrátorem, začal svou kariéru jako karikaturista a kreslíř obrázků pro časopisy. Doré získal reputaci v nakladatelském světě svými ilustracemi k dílům Rabelaise (1854) a Balzaca (Contes drolatiques, Rozmarné povídky, 1855). V 60. letech 19. století dosáhl Doré mezinárodní slávy svými ilustracemi k Bibli svaté a Dantově Peklu.

Kromě grafiky se věnoval též malbě. Své obrazy, někdy velkoformátové, pravidelně vystavoval na Salonu v Paříži a v Doré Gallery v Londýně. Kromě historických, náboženských a žánrových scén, často inspirovaných jeho ilustracemi, vystavoval vášnivý horolezec Doré řadu krajin, které viděl při svých častých cestách do Savojska a Vogéz, Pyrenejí, Skotska a především Švýcarska. Stal se proto jedním z předních představitelů horské krajinomalby 19. století ve Francii. V letech 1879 až 1882 byl členem Společnosti francouzských akvarelistů.

V jeho grafických, malířských a sochařských dílech se často objevují bohémové, pouliční akrobaté a věštci. Obraz Les Saltimbanques nebo též L'Enfant blessé, 1874.

Sochařství se Doré začal více věnovat koncem sedmdesátých let. Jako malíř se stal sochařským samoukem, pustil se do tohoto média bez předchozího školení, ale bez námahy získal virtuozitu srovnatelnou s jeho malířskými dovednostmi. Tato vášeň v posledních letech jeho života vyvrcholila důmyslnými a brilantními díly v souladu s formální klasickou tradicí a naturalismem inspirovaným akademismem, který dominoval sochařské estetice 70. let 19. století. Dorého sochy spadají do dvou kategorií – velkoformátová ambiciózní nebo extravagantní alegorická díla a menší bronzy pro vysoce kvalitní limitované edice.

Dorého dílo mělo trvalý dopad na imaginativní sféru filmu již od jeho počátků. Stříbrné plátno na oplátku vrylo jméno Doré do povědomí 20. století. Na jeho ilustrace odkazuje mnoho filmů s náboženskou tématikou stejně jako filmové adaptace Dona Quijota nebo Danteho Božské komedie.