Wikipedista:Miroslava Fišerová/Pískoviště

Jan Zrzavý Ilustrátor a uctívač krásy: Novotná Zuzana, Leffová Linda, Národní galerie Praha 2016, 33 stran ISBN 978-80-7035-635-7

Ilustrace zpočátku vznikaly na objednávku nakladatelů, především Otakara Štorch–Mariena, s nímž sdílel svůj obdiv k Juliu Zeyerovi. Jako jedna z prvních vznikla na Vánoce 1917 v nakladatelství Aventinum malá knížka s názvem Jeníkovy pohádky. Obsahovala deset příběhů, které Zrzavý napsal jako vzpomínku na dětství na Vysočině a opatřil kresbou na obálce. Kresby s typickým rukopisem na obálkách byly nejčastější prací pro další knihy (Básníkovo jaro od Antonína Sovy, divadelní hra Narození od Karla Štorcha, Červený kolotoč od Olgy Scheinpflugové atd.),

Tvořil také početnější kresebné cykly. Ilustrace Máchova Máje vyšly v Aventinu na Vánoce 1924, v roce 1927 vytvořil výtvarný doprovod ke Kytici K.J.Erbena. Ke každé básni zhotovil celostránkovou uhlovou černobílou ilustraci. Obě díla sklidila velký obdiv a byla vydávána opakovaně řadu let. Vydání Máje z roku 1954 Zrzavý rozšířil o další ilustrace a svůj autoportrét na vinětě.

Trvale se zabýval myšlenkou na vytvoření ilustrací k dílu Julia Zeyera, podrobně studoval jeho život a tvorbu. Studoval fotografie se Zeyerovým portrétem, jeho posmrtnou masku a kresby. Na základě toho vytvořil několik Zeyerových portrétů a také volné ilustrační kresby. V roce 1957 získal možnost podílet se na vydání ilustrovaného Zeyerova díla kresbami k romanetu Dům u tonoucí hvězdy. Pro další zeyerovský cyklus Světla východu (1958) nakreslil černobílé portréty inspirované orientálními příběhy. K epické básni Olgerd Gejštor (1959) vytvořil celostránkové tužkové kresby s postavami zasazenými mezi siluety pražských staveb.

Od nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dostal Zrzavý v roce 1953 zakázku na ilustrace k Shakespearovým Sonetům. Uhlové kresby s erotickým nádechem doprovodily vydání v roce 1955. Jeho kresby nesly obálky dalších knih, např. Stařec a moře (1956). V roce 1959 vytvořil velký cyklus uhlových kreseb k Máchově poetické povídce Pouť krkonošská. Podobné uhlové kresby doprovodily romantickou povídku F.M.Dostojevského Bílé noci (1964).

Od roku 1957 vytvářel i barevné ilustrace - Islandský rybář Pierra Lotiho (1957), Dělníci moře Victora Huga (1960) a Gogolovy Večery na Dikaňce (1963). Vzhledem k množství ilustrací připravil si nový postup prvotisku základního motivu, který postupně upravoval až do knižní podoby. Tuto formu vícelistového prvotisku uplatnil také v černobílých kresbách pražských panoramat ke knize veršů Zpěvy o Praze od Jaroslava Seiferta (1968). Zrzavého poslední ilustrátorskou prací jsou kresby k výboru poezie Tři zpěvy od Viktora Dyka (1973).

Galerie EPO1 (Trutnov)

Galerie je umístěna v historickém objektu bývalé elektrárny v okrajové části města Trutnova. Byla otevřena v roce 2023. Zalložilii ji manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se rozhodli nevyužívaný objekt přetvořit v centrum současného umění. Na ploše 3 400 m² jsou vystaveny sochy, malby, instalace či fotografie umělců ze středoevropského prostoru.

Jednou z hlavních myšlenek a cílů EPO1 je podporovat mladé umělce a zprostředkovat jejich díla veřejnosti v prostorech galerie. Poskytuje i zázemí pro tvorbu mladých umělců (Rezidenční byty, ateliéry, dílny), kteří tak mohou svá díla vytvářet přímo na místě.

V rámci projektu Power for Space instaluje EPO1 sochy do veřejného prostoru. ve městě . Kolem budovy jsou nainstalována velkoprostorová díla známých osobností českého umění jako. Suška, Gabriel, Typlt, Cais. ,

Stálá expozice se věnuje historii poříčské elektrárny, která sahá až do roku 1912 i výrobě elektrické energie na Trutnovsku.

ateliér Tsunami z Náchoda

Výstavy: Volume - akustická dimenze v současném umění.- sochy nebo plátna, které mají něco společného se zvukem.

Power Post Station. - se zabývá konverzí energie.

Fresh Power - mapuje českou sochařskou scénu nejmladší generace.

Fort II (Radíkovská pevnůstka)

Jednovalový fort byl nejmodernějším objektem olomoucké pevnosti, unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.

Třetí etapa budování císařsko-královské fortové. pevnosti města Olomouc v 70. letech 19. století byla zahájena v souvislosti s rozvojem dělostřelecké techniky. Zavádění dalekonosných drážkových děl si vyžádalo výstavbu předsunutých objektů (festů), vzdálených od pevnostního jádra, na klíčová přístupová místa. Plánovany byly festy na Svatém Kopečku (6 objektů), Chlumu u Velkého Týnce (3 objekty) a Pod Lipkou u Lutína (3 objekty). Fort na Radíkově měl být jedním z objektů festu na Svatém Kopečku, zajišťujících obranu města ze severovýchodu a jako jediný byl skutečně postaven. Projekt byl schválen v roce 1871, stavba byla zahájena v roce 1872 a v srpnu téhož roku ji navštívil v rámci své inspekční cesty císař F.J.I. Fort byl dokončen v červnu 1874, ale následně byl projekt rozšířen o další budovu s obrannými prvky, která byla dokončena na podzim 1874. V budově Paradis bylo ubytováno 216 mužů, v přilehlé budově důstojníci a 50 dalších vojáků. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.

Od ostatních fortů se odlišoval. Má nepravidelný šestiúhelníkový půdorys bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení se 43 děly a obsazen byl 469 vojáky. Kolem fortu je suchý příkop vylámaný ve skále. Obranu příkopu zajišťovaly 3 vnitřní kaponiéry s deseti děly. Krytou chodbou byly přes zemní val propojeny s vnitřním kasárenským objektem.

Dokončovací stavební práce probíhaly až do roku 1882 (letopočet se zachoval na klenáku jedné z odvodňovacích štol). V roce 1875 musel být kvůli prosakování srážkové vody objekt Paradisu zpevněn další betonovou vrstvou a opraveny drobné trhliny. V letech 1881–2 byla prováděna rekonstrukce sesunuté části kontreskarpy (vnější strana obvodového příkopu) na obou bocích pevnůstky. Objekt byl využíván i k výcvikovým účelům. V okolí mimo fort byly postaveny dřevěné baráky pro cvičící vojska a další podpůrné objekty (špitál v Radíkově, dvě vojenské studny jako zdroj pitné vody v Samotiškách a prachárna v polích u Samotišek).

Dne 7. listopadu 1888 nabyl platnosti císařský dekret o zrušení olomoucké pevnosti z 9.3.1886. Byla zahájena postupná demolice objektu.

V roce 1894 byl fort prodán ve veřejné dražbě. Pozemky získalo město Olomouc.

Sarah Lucasová

Sarah Lucasová (23. října 1962 Holloway, Londýn) je anglická výtvarnice. Věnuje se různým uměleckým oborům, vytváří fotografie, sochy a instalace, v nichž často používá sexuální symboliku a humor, aby zpochybnila konvence a upozornil na absurditu všedního dne. Je známá svými autoportréty a svou stylizací do maskulinních póz se snaží o narušování genderových stereotypů. Řadí se do skupiny Mladých britských umělců (Young British Artist, YBA), kteří koncem osmdesátých let provokovali svou tvorbou, názory a divokým životním stylem. Jedno z nejslavnějších děl Lucasové, Dvě smažená vejce a kebab (Two Fried Eggs and a Kebab), patří k ikonickým pracím skupiny YBA.

Život

Narodila se v londýnské čtvrti Holloway v roce 1962 v dělnické rodině. V 16 letech ukončila školu, podstoupila potrat, cestovala po Evropě a přemýšlela o svém dalším uplatnění. V roce 1982 se přihlásila ke studiu umění na Working Men's College a o rok později přešla na London College of Printing. Pomocí grantů mohla pokračovat v dalším studiu. V letech 1984–1987 studovala výtvarné umění na Goldsmiths College, kde se stala součástí uměleckého hnutí Mladých britských umělců. Inspirována feministickou spisovatelkou Andreou Dworkinovou se po promoci zaměřila ve své tvorbě na problematiku vztahů muže a ženy, zpochybňující sexuální stereotypy a konvenční morálku. Začala používat různé předměty na zobrazení různých částí lidského těla, obvykle se sexuálním podtextem (židle, matrace, kbelík, meloun, okurka, pomeranče, banán). Během své kariéry Lucasová pokračovala ve využívánínalezených starých objektů či běžných předmětů (včetně například čerstvě vyrobených sázených vajec) k tvorbě, v níž uplatnila humor, vizuální hříčky a metafory sexu, smrti a genderu. Stejný princip je rozšířen i na její instalace, včetně Au Naturel (1994), kde dva melouny a vědro vedle dvou pomerančů a okurky na staré matraci představují heterosexuální pár v posteli. Své tělo využívala jako objekt i subjekt, v letech 1990–1998 vytvořila sérii fotografických autoportrétů (například Jíst banán, Lidská toaleta, Autoportrét se sázenými vejci, Autoportrét s lebkou, Božská). V některých z nich se objevila ve svých typických džínsech, v tričku a martenskách, shrbená na židli s cigaretou v ústech a zpupným výrazem ve tváři. Téma kouření a cigarety používá s humornou nadsázkou k napodobování ženské podoby a ženské sexuality místo mužské anatomie a vyzývá diváky k přehodnocení způsobu, jakým jsou ženy prezentovány nejen v umění, ale i v mainstreamových médiích.

Koncem 90. začala vyrábět sochy z vycpaných punčochových kalhot a drátu (série Zajíčci). Některé kombinuje s předměty a materiály běžné denní potřeby ( Bike 2011, DICK 'EAD 2018, COOL CHICK BABY 2020). Vyrábí také lité betonové, plastové a bronzové sochy velkých rozměrů (Florian a Kevin). Zobrazuje podobné postavy, které v sobě zahrnují mužské i ženské prvky, zpochybňují genderové stereotypy a vtipně si pohrávají s konvencemi zobrazování.

V roce 1993 si se spolužačkou a přítelkyní Tracey Eminovou založily obchod na Bethnal Green Road, v němž prodávaly svá díla včetně triček přes popelníky, přívěsky na klíče, erotické hračky z papírové hmoty až po šaty. Společně ho provozovaly asi 6 měsíců.

V roce 1996 o ní byl natočen dokument BBC Dva melouny a zapáchající ryba (Two Melons and a Stinking Fish), který po dobu čtyř měsíců sledoval vznik jejích vtipných a provokativních soch.

V roce 1988 se zúčastnila skupinové výstavy Freeze, památné přehlídky mladých britských umělců, společně se spolužáky z Goldsmiths College of Art Damienem Hirstem, Angusem Fairhurstem a Gary Humem. Jako jediné se jí nepodařilo prodat žádné dílo. V roce 1992 měla v Londýně dvě první samostatné výstavy The Whole Joke a Penis Nailed to a Board. Její první výstava v New Yorku se konala v roce 1995. V následujících letech její práce vystavovala řada muzeí a galerií v New Yorku, Los Angeles, Londýně, Berlíně, Paříži, Curychu, Tokiu, Soulu a jinde. Lucasová se zúčastnila Benátského bienále v letech 2003 a 2015. V sezoně 2005–2006 uspořádala Tate Liverpool první retrospektivní výstavu jejího díla. Řada veřejných sbírek, včetně Muzea současného umění v Chicagu, Centre Georges Pompidou v Paříži a Muzea moderního umění v New Yorku, Tate v Londýně, Museo Jumex v Mexiku má díla Lucasové ve svých sbírkách.

Od roku 2000 žije se svým partnerem, skladatelem a umělcem Julianem Simmonsem v Suffolku poblíž Aldeburghu, v domě, který patřil skladateli Benjaminu Brittenovi.