Otevřít hlavní menu

Vzdělávání v Česku

Podíl osob s magisterským vzděláním ve 30 městech s největší populací.

Systém vzdělávání v Česku zde vychází primárně ze školského zákona (a též vysokoškolského zákona) a vymezuje proces postupného získávání kvalifikace (blíže ISCED) v jednotlivých stupních školní soustavy. Nosným pilířem systému je rozdělení vzdělání do 3 oblastí: primární (základní), sekundární (střední) a terciární (další). Vzdělávání v tomto smyslu se nazývá formální. Obecnějším pojmem je celoživotní vzdělávání známé též jako celoživotní učení.

Oblasti vzděláváníEditovat

Primární vzděláváníEditovat

Primární vzdělání (věk 6-15 let) je poskytováno sítí základních škol v délce trvání 9 let. Poslední 4 roky základního vzdělání je možné završit na osmiletém gymnáziu, případně je možné na gymnázium přestoupit ze sedmé třídy na šestileté studium. V Česku je povinná devítiletá školní docházka ukotvena v zákoně a může ji předcházet předškolní vzdělání (věk 3-6 let), organizované mateřskými školami.

PodrobnostiEditovat

Poslední rok v předškolním zařízení je v současné době povinný.

Sekundární vzdělávání  Editovat

DefiniceEditovat

Sekundární vzdělávání je druhou úrovní vzdělání v českém školském systému, následuje a navazuje na primární vzdělání v rámci rozvoje u žáků již získaných vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot, nezbytných pro profesní uplatnění. Slouží případně také základem pro terciární a následně celoživotní studium. České sekundární vzdělání je nejčastěji pojmenováno jako „střední školství“, avšak dle různých klasifikací nejsou tyto pojmy zcela totožné.

Při popisu sekundárního vzdělávání se používá pojem "regionální školství", zahrnující veškeré školství mimo vysokého.

Klasifikace sekundárního vzděláváníEditovat

Vzhledem k tomu, že se první pojetí (sekundární vzdělávání) zaměřuje na vymezení rozsahu dovedností, které musí být v tomto stupni získané, a druhé (střední školství) – na zkoumání odpovídající úrovně jednotlivých zařízení, které výukové služby poskytují, vzdělávací systémy různých zemí nebyly navzájem dostatečně podobné pro možnost srovnávací analýzy v kontextu mezinárodního výzkumu vzdělání. Jednou z nejvíce používaných je klasifikace ISCED (1997) International Standard Classification of Education (Mezinárodní norma pro klasifikaci vzdělávání), nabízená v rámci UNESCO v 70.letech na základě statistických dat OECD a EU.  Vymezily se základní prvky určité úrovně vzdělávání a pomocí sjednocení evaluačních parametrů se vytvořil spolehlivý systém indikátorů, umožňující komplexní pochopení různých druhů zařízení a posuzování o tom, jestli jsou ekvivalentní složky školství evropských zemí stejně efektivní.

Aby se zabránilo zkreslení a nepřesnostem analýz, vyvolaných různorodostí typů uspořádání školských systémů, byly zformovány tabulky, které zařazovaly jednotlivé národní školství do mezinárodní normy. Tabulka pro český systém vznikla v roce 1999 a od roku 2008 ji používal Český statistický úřad pro analýzu současného stavu vzdělávacího systému, dokud po vlivu nových trendů vzdělání nedošlo v roce 2011 k transformaci původní klasifikace, kterou český systém aplikoval v 2014.

Tabulka 1. Úrovně vzdělávání dle ISCED[1]

Úroveň ISCED 2011 Typ vzdělávání   V ČR se realizuje Původní úroveň ISCED 97
0 vzdělávání v raném dětství   mateřské školy – úroveň 02 (preprimární vzdělávání) 0
1 primární   první stupeň základní školy 1
2 nižší sekundární druhý stupeň základní školy 2
3 vyšší sekundární střední́ školy, konzervatoře 3
4 postsekundární nezahrnuté do terciárního Nástavbové studium, zkrácené studium pro získání středního vzdělání nástavbové́ studium, zkrácené studium pro získání středního vzdělaní s výučním listem nebo maturitní zkouškou (realizuje se na středních školách) 4
5 terciární – krátký cyklus vyšší odborné vzdělávání na vyšších odborných školách 5
6 bakalářský nebo ekvivalentní́ stupeň bakalářské studium na vysoké škole
7 Magisterský nebo ekvivalentní stupeň magisterské studium na vysoké škole
8 doktorský nebo ekvivalentní stupeň doktorské studium na vysoké škole 6

Zdroj: Špačková na základě International Standard Classification of Education ISCED 2011, UNESCO Institute for Statistics, 2012[2]

Z tabulky je zřejmé, že obsah sekundárního vzdělávání není českým žákům poskytnut v jediné části systému školství, ale začíná v rámci druhého stupně základní školy (nižší sekundární), pokračuje v několika typech středních škol a ve konzervatořích (vyšší sekundární) a také může zahrnovat dodatečné postsekundární studijní programy jako například nástavbové a zkrácená studia, které mají cílem dokončit přípravu žáka k terciárnímu vzdělávání mimo klasický středoškolský plán. Diferencovanost sekundárního sytému je oproti primárnímu mnohem výraznější.  

Nižší podtyp sekundárního vzdělávání (ISCED 2) následuje primární vzdělávání (vytvářející základní podmínky pro celoživotní učení), a rozšiřuje dříve získané dovedností (především všeobecné) v specializovanější podobě. Ve většině učebních systémů souvisí s ukončením povinné školní docházky (PŠD). Důležitá je také větší variabilita školských zařízení ve srovnání s předchozím stupněm vzdělávání: v Česku se může poskytovat prostřednictvím studia v druhém stupni základní (6.-9. ročník) nebo speciální školy, nižšími ročníky víceletých gymnázií, učebními obory na učilištích či praktickou školou.

Vyšší sekundární vzdělávání (ISCED 3) je další etapou, čí funkcí muže být buď rozvoj předpokladů a dovedností pro další vzdělávací růst, anebo odborná a všeobecná příprava k nástupu do pracovního procesu. V závislosti na jednotlivých alternativních rozhodnutí žáků ohledně pokračování ve studiu či jeho ukončení, rozlišují se dvě podoby – „tranzitní“ a „konečná“ fáze vzdělávání. Nejčastěji v rámci tohoto stupně absolventi získávají certifikaci o splnění PŠD, proto délka studia obvykle souvisí se stanovenou lhůtou PŠD. Diverzita typů zařízení je v tomto typu největší, což částečně vysvětluje výskyt problému vysoké heterogenity výsledků vzdělání v rámci různých škol. Základním dělením jednotlivých typů je kategorizace dle odbornosti poskytnutého vzdělávání – jsou tedy všeobecné (gymnázia),odborné (odborné střední školy) či profesní (učňovské) školy.

Postsekundární vzdělávání je posledním podtypem v dané kategorii a souvisí s organizací nástavbového studia pro absolventy středních škol s výučním listem, aby měli možnost pokračovat ve vzdělávání. Poskytuje se především středními školami, které si tyto kurzy zahrnou do školního vzdělávacího programu.

Zásady, cíle a principy (sekundárního) vzděláváníEditovat

Existují různorodé cíle pro organizaci průběhu a uspořádání vzdělávání. V kontextu Evropské Unie lze uvést základní principy a priority, sdílené (ovšem s různou mírou uplatňování) její členy – princip akontability, rovnosti šancí, multikulturality, evropské dimenze, demokratičnosti, subsidiarity, zaměstnatelnosti, evropského plurilingvismu; informační a komunikační technologie (ICT), environmentální výchova, výchova k aktivnímu evropskému občanství, podpora sociální koheze atd.[3]

Jelikož je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále MŠMT) v České Republice hlavním rozhodujícím aktérem vzdělávacího systému, nastavování a dohled za sledováním cílů je jeho zodpovědností. Vymezení a prohlašování zásad školského systému můžeme najít v hlavním veřejně politickém dokumentu v oblasti vzdělání – zákonu 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání – tzv. školském zákonu.

§2.1 uvádí mezi zásady především rovnost přístupu, zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivců, vzájemnou úctu, respekt, názorovou snášenlivost, solidaritu a důstojnost účastníků systému; svobodného šíření poznatků o poznání světa; možnost a podpora celoživotního vzdělávání atd. §2.2 stanovuje obecné cíle školství: rozvoj osobnosti člověka, získání všeobecného či všeobecného a odborného vzdělání, pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod; uplatňování rovnosti žen a mužů; utváření vědomí národní a státní příslušnosti; poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic; získání a uplatňování znalosti o životním prostředí. [4]

Cíle vyloženě středního vzdělávání najdeme pak v čtvrté části, §57: 1) rozvíjet vědomosti, dovednosti, schopnosti, postoje a hodnoty získané v základním vzdělávání důležité pro osobní rozvoj jedince; 2) poskytnout žákům obsahově širší všeobecné vzdělání nebo odborné vzdělání spojené se všeobecným vzděláním a upevnit jejich hodnotovou orientaci; 3) vytvořit předpoklady pro plnoprávný osobní a občanský život, samostatné získávání informací a celoživotní učení, pokračování v navazujícím vzdělávání a přípravu pro výkon povolání nebo pracovní činnosti.[4]

Konkrétnější cíle středoškolského vzdělání a také povinný obsah, rozsah a podmínky dle studijních oborů jsou stanoveny rámcovými vzdělávacími programy pro gymnázia, gymnázia se sportovní přípravou a odborné vzdělávání.  

Typy školských zařízení sekundárního vzděláváníEditovat

V českém systému regionálního školství existují dvě významně odlišné kategorie institucí, poskytujících výchovné služby – školy a školská zařízení, dohromady tvořící jeho tzv. „infrastrukturu“. Školy uskutečňují výchovu žáků dle vzdělávacích programů a školská zařízení poskytují služby, které souvisí se studiem ve školách, podporují ho nebo doplňují. Hlavní podmínkou pro fungování obou druhů je jejich přítomnost ve Školském rejstříku, která jim dává právo čerpat finanční prostřední ze státního rozpočtu a školám také umožňuje vydávání státem garantovaných vysvědčení.

Základními formami škol jsou především mateřské, základní, střední a vyšší odborné školy a také konzervatoře, základní umělecké školy a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky. Z těchto škol lze k sekundárnímu vzdělání zařadit druhý stupeň ZŠ, veškeré SŠ, konzervatoře (ukončení části výuky, odpovídající střednímu vzdělání a složení maturitní zkoušky), základní umělecké a jazykové, což zdůrazňuje větší diverzitu této úrovně vzdělání. Školská zařízení mohou poskytovat různorodé služby, navazující na potřeby žáků v kontextu vzdělávání ve školách – například školní zájmové družiny a kluby, pedagogicko-psychologické poradny, ubytovací a stravovací zařízení a také různá účelová zařízení. K sekundárnímu vzdělání lze případně zařadit všechny z uvedených druhů.

Povinná školní docházka PŠDEditovat

PŠD je jedním z ústředních pojmů při rozebírání mechanismů sekundárního školství, protože jeho délka a příměrný obsah jsou na ní závislé. Dle Školského zákonu je minimální délka studia v České Republice 9 let a počíná nejpozději od šestého roku po narození dítěte, avšak tato povinnost žákovi skončí po dosažení 17 let. Její oficiálně stanovena délka může být navázaná na určitý počet let, anebo přes nastavení povinného věku nástupu do školy a její ukončení. Splnění PŠD je nejčastěji spojeno s ukončením nižšího sekundárního stupně vzdělání a ve většině evropských zemí je alespoň jedno z nich certifikováno několika možnými způsoby: 1) závěrečnou zkouškou; 2) známky a celoroční práce; 3) závěrečná zkouška s přihlédnutím k celoroční práci. [5]

Formy a stupně vyššího sekundárního vzděláváníEditovat

Dle §25 Školského zákonu je několik forem ukončení vyššího sekundárního vzdělávání na rozdíl od nižšího, uskutečněného pouze v denní formě – kromě klasické každodenní prezenční výuky je možnost studia ve formě večerní, distanční, dálkové a kombinované, které jsou navzájem rovnocenné. [4] Tyto ostatní formy vzdělání jsou určený pro lidí, kteří musí zvládat zároveň vzdělávání a profesi.

V Českém systému jsou tři stupně středního školství a související s nimi tři alternativní možnosti jeho ukončení – střední vzdělání, střední vzdělání s výučním listem a střední vzdělání s maturitní zkouškou.[4]

Řízení středního školství

Hlavním aktérem českého školského systému je MŠMT, které je zodpovědné za státní správu a je garantem úrovně, kvality a jednoty a kvalitního vzdělávacího systému.

Avšak ministerstvo nemá k dispozici administrativní síť k tomu, aby státní správu mohlo vykonávat bezprostředně, muže však různými příkazy, nadřízením a pokyny ovlivňovat další subjekty školské soustavy. Školský rejstřík je například nástrojem pro ovlivnění podoby školství, a Školský zákon je základním legálním dokumentem, vymezujícím obecné vzdělávací cíle, obsah a rozsah. [6] Dalšími dokumenty jsou například Národní program vzdělávání (vymezuje hlavní oblasti vzdělávání, jeho cíle, obsahy a prostředky, nutné k dosahování těchto cílů), Rámcové vzdělávací programy (vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání pro každý jednotlivý obor, závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů) a také různé vyhlášky a nařízení vlády.

Krajské úřady jsou územními samosprávnými celky se značnou mírou autonomie, kterým zákon nestanovuje žádné přímé a explicitní kompetence. Kromě toho, jsou důležitým prvkem školské soustavy, protože zřizují přibližně 68 % škol a jsou vzhledem k tomu nejdůležitějším aktérem regionálního školství. Vypracovávají dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy.

Financování veřejných státních zařízení je uskutečněno pomocí dotací ze státního rozpočtu. Regionální školství (základní a střední školy) je financováno prostřednictvím tzv. „smíšeného“ modelu finanční správy, při kterém ministerstvo školství zastupuje stát a deleguje vybrané kompetence, pravomoci a odpovědnost na orgány územní samosprávy (kraje a obce).[7]

Terciární vzděláváníEditovat

Terciární vzdělání (věk 19 let a více) umožňuje absolventům maturitních oborů dále zvyšovat svou kvalifikaci v různých specializacích studiem buďto na konzervatořích, vyšších odborných školách (VOŠ), nebo na vysokých školách (resp. univerzitách). Vzdělání dosažené na vysokých školách lze pak rozlišovat na tři základní úrovně: bakalářské, magisterské a doktorské (Ph.D.).

PodrobnostiEditovat

Podíl studentů prvního cyklu vysokoškolského studia (bakalářský studijní program) v Česku nedokončí téměř polovina studentů.[8] Třetí cyklus vysokoškolského studia (doktorský studijní program, Ph.D.) zde pak nedokončí dokonce více než polovina studentů.[9] Podle sčítání lidu z roku 2011 činí podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem v Česku 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).[10] Pro srovnání: kupř. Kanada, která v tomto drží první místo, má více než 50 % vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva.[11]

České vysoké školy v ČR jsou veřejné, státní a soukromé, rovněž fungují též i zahraniční vysoké školy v Česku. Nejstarší a nejvýznamnější vysokou školou je pak v ČR Univerzita Karlova, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348 – pro srovnání: nejstarší univerzitou je Boloňská univerzita založená roku 1088). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).[12]

HodnoceníEditovat

Celkem jsou ve světě tři prestižní (a de facto nejuznávanější) mezinárodní žebříčky pro srovnání vysokých škol, resp. univerzit:

Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je právě první z uváděných žebříčků, což je hodnocení šanghajské univerzity, které každoročně určuje 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou vysokou školou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.–300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.[13]

Podle druhého z uváděných žebříčků (QS World University Rankings) z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické v Praze se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.[14]

Výdaje Česka na vzděláváníEditovat

Podle informací OECD z roku 2007 Česko směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %.[15] Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. STRAKOVÁ, Jana. Vzdělávací politika a mezinárodní výzkumy výsledků vzdělávání v ČR. ORBIS SCHOLAE [online]. 2018, 3(3), 103-118 [cit. 2019-06-15]. DOI: 10.14712/23363177.2018.200. ISSN 2336-3177. Dostupné z: http://www.karolinum.cz/doi/10.14712/23363177.2018.200
  2. International Standard Classification of Education (ISCED) 2011. dx.doi.org. 2012. Dostupné online [cit. 2019-06-17]. DOI:10.15220/978-92-9189-123-8-en. 
  3. Trendy ve vzdělávání: Technika, informatika a vzdělávácí technologie. Sborník abstraktů.. Křížkovského 8, 771 47 Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Dostupné online. ISBN 9788024451527, ISBN 9788024451664. 
  4. a b c d Školský zákon 561/2004 Sb. (ze dne 24. 9. 2004). Dostupné na: http://www.msmt.cz/files/doc/pkt0602senat.doc
  5. Trendy ve vzdělávání: Technika, informatika a vzdělávácí technologie. Sborník abstraktů.. Křížkovského 8, 771 47 Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Dostupné online. ISBN 9788024451527, ISBN 9788024451664. 
  6. KITZBERGER, Jindřich. Řízení regionálního školství. In: KOHOUTEK, Jan, VESELÝ a kolektiv. Vzdělavácí politika [online]. Brno: Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta, 2015, s. 118-142 [cit. 2019-06-17]. Dostupné z: https://dl1.cuni.cz/pluginfile.php/629416/mod_resource/content/1/KVE_Vzdelavani_1kor.pdf
  7. KOHOUTEK, Jan. Nástroje ve vzdělávací politice (přehled). In: KOHOUTEK, Jan, VESELÝ a kolektiv. Vzdělávací politika[online]. Brno: Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta, 2015, s. 193-201 [cit. 2019-06-17]. Dostupné z: https://dl1.cuni.cz/pluginfile.php/629416/mod_resource/content/1/KVE_Vzdelavani_1kor.pdf
  8. Rektor MU: Socialistická vláda brání v přístupu ke vzdělání, chce si zajistit voliče. Rozhlas [online]. 2015-12-08 [cit. 2016-09-25]. Dostupné online. 
  9. RYCHLÍK, Martin. Zvláštnosti českých Ph.D.. Česká pozice, Lidovky.cz [online]. 2012-05-12 [cit. 2016-09-28]. Dostupné online. 
  10. Sčítání lidu, domů a bytů 2011 (záložka „Vše o území“)
  11. Blesková cesta tam a zase zpátky: Donedávna přibývali, teď studenti z univerzit mizí. Rozhlas [online]. [cit. 2016-09-25]. Dostupné online. 
  12. Výroční zpráva o činnosti vysokých škol za rok 2009. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky [online]. Dostupné online. 
  13. Šanghajský žebříček vysokých škol v roce 2014. VSmonitor [online]. 2014-08-26 [cit. 2016-09-25]. Dostupné online. 
  14. Mezinárodní žebříček vysokých škol QS 2014. VSmonitor [online]. 2014-09-30 [cit. 2016-09-25]. Dostupné online. 
  15. [1] Češi skrblí na vzdělání, říká mezinárodní studie, Aktuálně.cz

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat