Vlasta Chramostová

československá dabérka, divadelní herečka, filmová herečka, herečka a televizní herečka

Vlasta Chramostová (17. listopadu 1926 Brno6. října 2019 Praha) byla česká divadelní a filmová herečka. Účinkovala např. ve filmech Spalovač mrtvol, Bílá paní nebo Je třeba zabít Sekala. Byla dvakrát nominována na Českého lva.

Vlasta Chramostová
Vlasta Chramostová (2010)
Vlasta Chramostová (2010)
Narození 17. listopadu 1926
Brno
Úmrtí 6. října 2019 (ve věku 92 let)
Praha
Manžel(ka) Stanislav Milota (1971–2019)
Příbuzní František Rosenbaum
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a díloEditovat

Vlasta Chramostová se narodila jako nejstarší z pěti dětí[zdroj?] elektroinženýra Vladimíra Chramosty. Vyrůstala v obci Skryje u Rouchovan (obec zanikla v roce 1976 při stavbě jaderné elektrárny Dukovany). Její teta Bláža Chramostová byla dlouholetou ředitelkou školy v Rouchovanech, tuto obec svého dětství často navštěvovala při různých příležitostech po celý život. Naposledy oslovila občany v roce 2013 na zaplněném náměstí při telefonickém rozhovoru u příležitosti 770 let od první písemné zmínky o obci.

RodinaEditovat

Byla dvakrát vdaná, prvním manželem byl od roku 1950 Bohumil Pavlinec, ředitel Československého rozhlasu v Brně, se kterým se později rozvedla.[1] Jejím partnerem byl poté brněnský sochař Konrád Babraj (1921–1991), s nímž měla syna Konráda (1959–1963), který zemřel při autonehodě.[1] Roku 1971 se jejím manželem stal kameraman Stanislav Milota, s nímž žila až do jeho smrti v únoru 2019. Roku 2007 si zahrála s manželem hlavní roli ve videoklipu k singlu „Plán“ kapely Kryštof, což bylo ze strany kapely vyjádření obdivu k této dvojici (samotná píseň popisuje vztah mezi mužem a ženou a frontman kapely ji napsal pro svoji přítelkyni).[2]

Do roku 1968Editovat

V letech 1941–1945 studovala u profesorů Rudolfa Waltra a Zdeňky Gräfové na brněnské Státní konzervatoři. V sezoně 1945–1946 působila v Městském divadle v Olomouci.[3] Následovaly čtyři sezony v Národním (Státním) divadle v Brně (1946–1950).[4] Na dalších dvacet let (1950–1970) spojila svůj umělecký život s pražským Divadlem na Vinohradech.[5] Dostala zde řadu velkých rolí, např. byla titulní Marii Stuartovnou, Annou Kareninou, Roxanou atd. V letech 1970–1972 byla v angažmá Krejčova Divadla za branou.[6]

Zasloužilou umělkyní byla jmenována v roce 1965.[6] Během komunistického režimu hrála ve filmu[7], v televizi, spolupracovala s rozhlasem i dabingem.

KSČ a StBEditovat

V letech 1962–1968 byla členkou KSČ. Byla spolupracovnicí StB (krycí jméno Klára, viz Necenzurované Noviny, 2000, č. 4). Dle vlastních slov „lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti než naopak“.[8]

Bytové divadlo Vlasty ChramostovéEditovat

Když na protest proti odvolání ředitele F. Pavlíčka opustila Divadlo za branou (1972), zavřely se pro ni české scény a nesměla veřejně vystupovat. Rozhodla se pořádat soukromá představení ve vlastním bytě. Na přípravách a chodu bytových divadel se podílel manžel, kameraman Stanislav Milota. Režijně a dramaturgicky spolupracoval Luboš Pistorius. Činnosti divadla se účastnily další osobnosti vyhoštěné z kulturního života: dramatici Pavel Kohout a František Pavlíček, herec Pavel Landovský a písničkář Vlastimil Třešňák.[9][10]

Po sametové revoluciEditovat

Od roku 1991 byla členkou souboru činohry Národního divadla[11]; působení v ND ukončila k 31. 12. 2010.[12]. Hereckou kariéru ukončila 17. listopadu 2011.[8]

Prezident Václav Havel jí v roce 1998 udělil Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V těchto letech obdržela, jako čestná a zakládající členka Masarykova demokratického hnutí, rovněž Čestnou medaili T. G. Masaryka, za věrnost jeho odkazu.

Zemřela v Praze dne 6. října 2019 ve věku 92 let, osm měsíců po manželovi Stanislavu Milotovi.[13][1]

Výběr z rolíEditovat

 
Graffiti s portrétem Vlasty Chramostové v podchodu tramvajové zastávky Muzeum v Praze, říjen 2019

DivadloEditovat

FilmEditovat

RozhlasEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c Zemřela Vlasta Chramostová
  2. –mor–. Romantik Krajčo režíruje Vlastu Chramostovou [online]. Tyden.cz, 2007-10-17 [cit. 2009-06-10]. Dostupné online. 
  3. Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000. Moravské divadlo Olomouc, 2000, s. 93
  4. Postavy brněnského jeviště: umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně III, s. 113.
  5. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  6. a b Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti 2005, s. 237.
  7. Pokrokový film - Rudá záře nad Kladnem (1955). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) 
  8. a b VITVAR, Jan H. Chramostová: Život je nepřekonatelný dramatik: s herečkou o sebevražedné otevřenosti, Václavu Havlovi a umění odejít. Respekt [online]. 2018-07-07, rev. 2019-10-06 [cit. 2019-10-06]. Dostupné online. 
  9. Bytové divadlo Vlasty Chramostové. In Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů, s. 20–22.
  10. ŠORMOVÁ, Eva. Bytové divadlo Vlasty Chramostové. In: Česká divadelní encyklopedie [online]. 2000 [cit. 4. 8. 2020]. Dostupné z: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Bytov%C3%A9_divadlo_Vlasty_Chramostov%C3%A9
  11. Český biografický slovník XX. století I, s. 557.
  12. Vlasta Chramostová v databázi Archivu Národního divadla
  13. Zemřela Vlasta Chramostová. Herečce bylo 92 let. iDNES.cz [online]. 2019-10-06 [cit. 2019-10-06]. Dostupné online. 
  14. William Shakespeare: Richard III. [online]. Čerský rozhlas, 2016-04-02 [cit. 2016-04-02]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • DRLÍK, Vojen et al. Moravské divadlo Olomouc 1920–2000: almanach. Olomouc: Moravské divadlo, 2000. 152 s.
  • CHRAMOSTOVÁ, Vlasta. Byl to můj osud. Na přeskáčku I. Praha : Academia, 2018. ISBN 978-80-200-2816-7.
  • CHRAMOSTOVÁ, Vlasta. Byl to můj osud. Na přeskáčku II. Praha : Academia, 2018. ISBN 978-80-200-2817-4.
  • ČERNÝ, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 8, 99, 141, 176, 229, 291, 335, 340, 386–387, 419, 446, 474, 486, 488–489. ISBN 978-80-200-1502-0.
  • Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 20–22, 115, 117, 154, 156, 304, 350, 537.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film: herci a herečky. I. díl: A–K. Dotisk 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 483–485.
  • Kdo je kdo = Who is who: osobnosti české současnosti: 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 237. .
  • Postavy brněnského jeviště: umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně: Český divadelní slovník. III, 1884–1994. Uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno: Národní divadlo, 1994. 791 s. S. 113–120.
  • SÍLOVÁ, Zuzana a HRDINOVÁ, Radmila. Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Díl II., [Vinohradský ansámbl.] Praha: Divadlo na Vinohradech, 2007. 212 s. ISBN 978-80-239-9604-3. [Spoluautorky A. Kožíková, V. Mohylová.]
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 556–557. .
  • ŽÁK, Jiří. Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Díl I., Vinohradský příběh. Praha: Divadlo na Vinohradech, 2007. 215 s. ISBN 978-80-239-9603-6.

Související článkyEditovat

  • Český underground
  • Disident
  • Underground

Externí odkazyEditovat