Alchymista je člověk zabývající se alchymií. Mnoho alchymistů je známo z dochovaných alchymistických rukopisů a knih, i když většinou měli snahu udržet svou práci v tajnosti a používali tajemné symboliky. V českých zemích bylo nejvíce alchymistů v době císařeRudolfa II. Alchymisté byli obvykle zároveň astrologové, filosofové a metalurgové. V současnosti jsou postavami mnoha literárních a filmových děl, kde však často vystupují jako šarlatáni, podvodních nebo čarodějové.
Alchymie vznikla během prvních několika století našeho letopočtu a svůj největší rozkvět zažila ve středověku. Na východě se jí věnovali především indičtí a čínští alchymisté. Západní alchymie vzkvétala v řecko-římském Egyptě a v islámském světě. Do Evropy se rozšířila ve 13. století a byla praktikována až do 18. století
Název alchymie může být přeložen jako umění Egypťanů nebo černá země, která byla v Egyptě. Může také pocházet z arabského světa, kde znamenal přeměnu kovů nebo odlévání. Paracelsus a Georgius Agricola používali slova chymia pro alchymii a chymista pro alchymistu.
Především islámští a evropští alchymisté vyvinuli základní soubor laboratorních technik, teorií a termínů, z nichž některé se používají dodnes. Alchymie přispěla k rozvoji experimentálního zkoumání, objevila celou řadu nových látek a chemických postupů. Sehrála tak významnou roli ve vývoji chemie a medicíny.
HermesTrismegistosThovt - podle legend bývá objev alchymie připisován egyptskému bohovi Thovtovi, který byl pokládán za autora 42 knih obsahujících veškeré vědění, včetně Smaragdové desky (Tabula Smaragdina). Tyto knihy byly údajně ztraceny při katastrofě v Alexandrii roku 390 našeho letopočtu.
Hermes Trismegistos - řecká tradice připisuje autorství spisů a Smaragdové desky právě jemu. Měl být králem v egyptských Thébách. Obě tradice se shodují na oblastech jeho působení - lékařství, výklad snů a průvodcovství duší.
Nikolaus Flamel a další alchymistické postavyNicolas Flamel (1330 – 1418) byl francouzský alchymista. Je autorem alchymistického spisu Kniha hieroglyfických obrazů, která byla vydána v Paříži roku 1612.
Paracelsus (1493–1541) navazuje na lidové léčitelství, které bývá prosyceno magií. U Paracelsa je ústředním znakem souvztažnosti lidského organismu a kosmu pojem astrum.
Michael Sendivogius (1566–1636) byl polskýšlechtic, alchymista, filosof a lékař. Navázal kontakt s mnohými alchymisty a působil i v Praze na dvoře císaře Rudolfa II. Počátkem roku 1604 v Praze publikoval jedno ze svých alchymistických děl Tractatus de Lapide Philosophorum – Novum Lumen Chymicum. Další jeho práce vyšly v Paříži, Kolíně nad Rýnem a Štrasburku. V Praze také údajně v roce 1604 před očima císaře Rudolfa II. provedl úspěšnou transmutaci kovů.
Samuel Hahnemann (1755–1843) byl německý lékař, chemik a překladatel. Vyvinul nový systém přírodní léčby a je považován za zakladatel homeopatie. Působil jako osobní lékař významných knížecích rodin. Léčil se u něj například Karel Filip ze Schwarzenbergu. Roku 1835 odjel do Paříže, kde působil až do své smrti.
Ikony prvků: 1 - cín, 2 - olovo, 3 - zlato, 4 - síra, 5 - rtuť, 6 - stříbro, 7 - železoKámen mudrců (latinsky lapis philosophorum) - alchymisté hledali jakýsi druh hypotetické látky (fermentu, katalyzátoru), který by dokázal proměnit (transmutovat) kovy na zlato. Měli totiž představu, že kovy se přeměňují jeden v druhý. Vhodným a správným nasměrováním energie chtěli tento přirozený proces zrání kovů urychlit. Krycím jménem kamene mudrců byl červený lev.
Velké dílo (latinsky opus magnum) - spočívalo ve výrobě kamene mudrců a následně transmutaci neušlechtilých látek ve zlato.
Malé dílo byl méně komplikovaný proces, který využíval bílý elixír a umožňoval přeměnu kovů ve stříbro.
Elixír života (latinsky panacea) - označuje se také jako pitné zlato (latinsky aurum potabile) a měl sloužit k omlazení a možná i k dosažení nesmrtelnosti člověka. Nalezení této látky bylo jedním z hlavních cílů alchymie. Alchymisté se domnívali, že kámen mudrců kromě transmutace kovů umožňuje připravit také elixír života. V čínské tradici odpovídá panacea dosažení diamantového těla, v indické jí odpovídá ájurvéda.
Pralátka (latinsky materia prima) - je výchozí látkou Velkého Díla (Opus Magnum), jehož vyjádření spočívá v tezi, že vše je v jednom. Znamená také prvotní princip světa, původní látka, z níž svět povstal a z níž může změnou formy vzniknout nekonečná řada těl. Je nazývána semenem, chaosem, univerzální substancí. Protože alchymista není zásluhou své nedokonalosti schopen pracovat s materii prima, volí jiné výchozí látky.
Hermes Trismegistos na mozaikové podlaze v katedrále v Sieně
Alchymisté řecko-římského Egypta žili v době po smrti posledního egyptského faraona Nachthareheba po vyhnání Peršanů makedonským vojevůdcem Alexandrem Velikým. Ten založil město Alexandrie a sám se nechal korunovat za nového faraona. Po smrti Alexandra Velikého získali vládu nad Egyptem Ptolemaiovci s podporou Řecka a posléze i Římanů. Poslední vládkyně této dynastie Kleopatra VII. se pokoušela Egyptu navrátit jeho někdejší slávu, a tak se spojila s Juliem Cesarem. Úmysl Kleopatře nevyšel, nakonec spáchala sebevraždu.
Toto období je považováno za počátek alchymie, neboť právě Alexandrem Velikým byla objevena Smaragdová deska (latinsky Tabula Smaragdina), která je obvykle připisována Hermu Trismegistovi (řecké jméno egyptského boha Thovta). Její text tvoří filozofický základ hermetismu a měl význačný vliv na alchymii. Text Smaragdové desky se skládá z několika vět (zásad, pravd), přičemž nejčastěji je citována první věta: „To, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole“, což má znázornit spojení materiálního a duchovního světa, vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem.
Taoismus - symbol dvojice protikladů jin a jang s osmi hexagramy
V Číně byla alchymie součástí náboženského taoismu. Taoisté ve své filozofii rozvinuli jednu z významných myšlenek čínské filozofie - myšlenku o vzájemném propojení přírodního řádu a lidského života. Základní silou vesmíru je tao, pralátka vesmíru, jeho prapříčina.
V některých čínských filozofických směrech se věřilo, že lidé mohou dosáhnout sedmi stupňů vývoje: bohové, spravedliví, nesmrtelní, lidé Tao, mudrci, ctnostní, obyčejní lidé a otroci. První tři fáze jsou nesmrtelné. Každý může vylézt po tomto žebříku z otroka na božského. Avšak skok ze čtvrtého stále smrtelného stádia (lidé Tao) do prvního nesmrtelného stádia lidstva (bohové) se nemůže uskutečnit sám od sebe, ale vyžaduje alchymii.
Fang Siao-žu
Wei Boyang (kolem 200 n. l.) - autor nejstaršího čínského alchymistického pojednání Zhouyi cantong qi (O sjednocení korespondence).
Ge Hong (284 - 364 n. l.) - autor spisu Baopuzi (Ten, kdo objímá neotesaný blok nebo Mistr, který přijímá jednoduchost). Šang-čchingská škola později převzala některé z jeho technik.
Lü Dongbin (796 - 1016 n. l.) - jeden z osmi nesmrtelných, byl prý jedním z prvních, kdo se obrátil výhradně na vnitřní alchymii (neidan).
Liou Chaj-čan nebo Čang Boduan (987 - 1082 n. l.) byl žákem Lü Dongbina. Napsal spis Wuzhen pian (O porozumění skutečnosti). Jeho cílem bylo vytvoření shengtai (duchovního embrya nesmrtelnosti). Po jeho smrti bylo založeno mnoho škol a jeho žáci založili jižní větev Školy dokonalé reality (doslova Cesta realizace pravdy).
Fang Siao-žu (také Fangshi, 1357–1402) - byl čínský konfuciánský učenec a je považován za prvního specialistu na umění nesmrtelnosti. Nabízel šamanistické praktiky a byl navštěvován císaři a šlechtici.
Symboly používané starověkými filozofy: 1 - oheň, 2 - země, 3 - voda, 4 - vzduch
V řecko-arabské alchymii byly prapůvodními principy: země, voda, vzduch a oheň (doktrína čtyř prvků), které definoval Empedoklés jakožto základní látky všeho bytí. Jako hnací sílu všeho dění označil dvě prasíly, pod jejichž vlivem svět pulsuje mezi stavem naprosté jednoty a stavem naprostého rozdělení:
V arabském světě se od 9. století staly obzvláště důležitými prvky síra a rtuť, které převzaly roli principů při transformaci látek. Princip síry byl přiřazen ohni a vzduchu (hořlavé), princip rtuti byl přiřazen zemi a vodě (nehořlavé).
Morienus (7. století)
Chálid ibn Jazíd (cca 655–704)
Geber (arabské jméno Abú Músa Džábir ibn Hajján, asi 721–815) - je považován za otce arabské chemie
Ve středověké Evropě byla většina alchymistů duchovními nebo ve službách vládců. Alchymisté měli povinnost mlčet o svých znalostech před cizími lidmi a používali kódovaný jazyk. Mnohá tajemství byla svěřena pouze ústně nejdůvěryhodnějším žákům.
Alchymistické myšlenky byly založeny na tehdy běžných a závazných přírodních filozofiích. I když se některé myšlenky té doby mohou zdát absurdní, tvorba teorií vedla k laboratorní práci, experimentům a následně k moderní vědě. Přechod od alchymie k chemii, metalurgii, farmacii nebo medicíně byl plynulý proces po několik staletí.
Literární alchymisté se od svých historických doložených kolegů liší většinou tím, že se jim v jejich dílech skutečně podaří vynalézt to, o co oni neúspěšně usilovali.
V trilogii Vladimíra NeffaKrálovny nemají nohy vyrobil alchymista pan Janek Kukaň z Kukaně jisté množství perleťově lesklých, rubínově zabarvených krystalů (kámen mudrců), majících schopnost při tingování proměnit kov v látku ve všech ohledech podobnou zlatu
Obrázky, zvuky či videa k tématu alchymista na Wikimedia Commons 
