Vidin

bulharské město

Vidin (bulharsky Видин) je přístavní město na jižním břehu řeky Dunaj, které leží na severozápadě Bulharska v Dolnodunajské nížině nedaleko hranic se Srbskem a Rumunskem. Je správním střediskem stejnojmenné oblasti a obštiny a žije přibližně přibližně 46 tisíc[2] obyvatel.

Vidin
Видин
Středověká pevnost Baba Vida ve Vidinu
Středověká pevnost Baba Vida ve Vidinu
Vidin – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška34 m n. m.
StátBulharskoBulharsko Bulharsko
OblastVidinská
ObštinaVidin
Vidin
Vidin
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel45 416 ([1])
Etnické složeníBulhaři
Náboženské složenípravoslaví
Správa
Telefonní předvolba094
PSČ3700
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ve městě je také první přístav na bulharské části Dunaje. Jde o obchodní i zemědělské centrum; jeho okolí je díky ideálním podmínkám známě pěstováním a produkcí vína. Poblíž města vede silničně-železniční most přes Dunaj.

HistorieEditovat

 
Dobytí Bulharské říše Osmany. Na mapě je patrné Vidinské carství

Obec založili ve starověku patrně Keltové a nazývali ji Dunonia. Na stejném místě postavili později Římané pevnostní město Bononia, které patřilo mezi významná města provincie Moesie Superior, pokrývající území dnešního severozápadního Bulharska a východního Srbska. Město si díky své strategické poloze udrželo význam. Bulhaři ho nazývali Bdin , kdežto Anna Komnenovna ho zhruba ve stejné době zmiňovala jako Vidynē (Βιδύνη). Během druhé bulharské říše svěřil car Ivan Alexandr vládu Vidinského despotátu svému synovi z prvního manželství s Theodorou Valašskou Ivanovi Sracimirovi a korunoval ho králem, čímž z říše vydělil Vidinské carství.

Poté, co byla bulharská říše v roce 1396 dobyta osmanskými Turky, stal se Vidin důležitým administrativním a ekonomickým centrem Osmanské říše ležícím v její nárazníkové zóně. V roce 1444 ho dobyl Vladislav Varnenčík, nicméně ne natrvalo. Během osmansko-habsburských válek byl v 17. a 18. století opakovaně dobyt Habsburky. V tureckých berních soupisech je uváděn pod různými názvy, zprvu jako Bodin, později Bedin . Podle soupisů z poloviny 18. století se z Vidinu vyvážely ve značném množství kůže (kočka divoká, medvěd hnědý, jezevec, vydra, liška, jelen obecný, vlk, divoký králík a dokonce i rys). Dochovaly se i údaje o vyvezených 452 sudech s rybím kaviárem.[3][4] V roce 1738 bylo ve Vidinu obyvatelstvo převážně turecké.[5] Během rusko-turecké války povstali na jeře 1773 místní obyvatelé proti turecké nadvládě a pokusili se dobýt město. To se jim nepodařilo a z turecké strany následovaly represe, takže mnoho Bulharů uprchlo za Dunaj. V letech 1798 až 1807 zde prakticky nezávisle vládl Osman Pazvantoğlu. V roce 1806 dal v kostele sv. Petky uvěznit několik set laiků a kněží z Vidinu a okolí v čele s biskupem Kallinikosem a před oltářem je nechal povraždit.[6] Město bylo centrem povstání v roce 1850. V roce 1866 byly zbudovány strategické silnice na Sofii a na Lom, v důsledku čehož začal postupný úpadek vidinského přístavu.

Město se stalo součástí Bulharského knížectví po rusko-turecké válce v roce 1878 a následně se začalo významně měnit. Mezi obyvatelstvem získali naprostou většinu Bulhaři. V roce 1885 se během srbsko-bulharské války město úspěšně odolalo útokům srbské armády. Na počátku 20. století bylo město známo svou pokračující podporou Demokratické strany.[7] Během kolektivizace v letech 1950–52 bylo komunistickým režimem z města násilně vysídleno 57 rodin (173 osob).[8] Na druhé straně byla zahájena koncentrace průmyslu, především potravinářského a dále textilního. Později byla založeny i strojírenské podniky orientované svojí produkcí (95 %) na vývoz do Sovětského svazu. V 70. a 80. letech XX století město rychle rostlo díky novému chemickému závodu Vidachim, továrně na pneumatiky Vida a dalších. Po roce 1990 a přechodu na tržní ekonomiku v Bulharsku průmyslové podniky ve městě rychle upadly a zkolabovaly pod vlivem faktorů, jako je politický a ekonomický vliv, korupce ve státní a místní správě, privatizace podniků s jasnou neschopností přežít v nových podmínkách.

ObyvatelstvoEditovat

Ve městě žije 45 416 obyvatel a je zde trvale hlášeno 55 556 obyvatel.[1] Podle sčítání 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:[9][p 1]

 BulhařiRomovéTurciostatní: 479 (1.1 %)
  •   Bulhaři: 40 550 (91.3 %)
  •   Romové: 3 335 (7.5 %)
  •   Turci: 60 (0.1 %)
  •   ostatní: 479 (1.1 %)

GalerieEditovat

Partnerská městaEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Jsou uvedeni pouze ti, kdo národnost deklarovali.

ReferenceEditovat

  1. a b Таблици на адресно регистрираните по постоянен и по настоящ адрес лица към 15.12.2022 г. (по области, общини и населени места). Обновява се тримесечно. [online]. Sofie: Главна Дирекция, Гражданска Регистрация и Административно Обслужване, 2022-12-15 [cit. 2022-12-27]. Dostupné online. (bulharsky) 
  2. Dostupné online.
  3. PETROV, Petăr H. Търговски връзки между Видинския край и Дубровник през XVIII век. [s.l.]: [s.n.], 1981. (bulharsky) 
  4. БОЕВ, Златозар. Дивечът във Видинско през XVIII век. Лов и риболов. 1994, čís. 11–12, s. 43. Dostupné online. (bulharsky) 
  5. MICHEL, Léo. La Bulgarie et son peuple sous la domination ottomane; tels que les ont vus les voyageurs anglo-saxons (1586-1878), découverte d'une nationalité. [s.l.]: Наука и изкуство, 1949. 319 s. (francouzsky) 
  6. Град Видин - СВЕТИ МЕСТА. svetimesta.com [online]. [cit. 2022-12-27]. Dostupné online. (bulharsky) 
  7. MILJUKOV, Pavel. Живата истина (Студии за България). [s.l.]: Изток-Запад, 2015. 292 s. ISBN 9786191521623. S. 162. (bulharsky) 
  8. GRUEV, Michail. Преорани слогове: колективизация и социална промяна в Българския северозапад, 40-те - 50-те години на XX век. [s.l.]: Cиела, 2009. 362 s. ISBN 978-954-28-0450-5. S. 206. (bulharsky) 
  9. НАСЕЛЕНИЕ ПО ОБЛАСТИ, ОБЩИНИ, НАСЕЛЕНИ МЕСТА И САМООПРЕДЕЛЕНИЕ ПО ЕТНИЧЕСКА ПРИНАДЛЕЖНОСТ КЪМ 1.02.2011 ГОДИНА [online]. Sofie: Национален статистически институт, 2011 [cit. 2022-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. (bulharsky) 

Externí odkazyEditovat