Plusquamperfektum

Plusquamperfektum (lat. plūs quam perfectum, více než perfektum) nebo pluskvamperfektum je předminulý čas sloves, kterým se v některých jazycích vyjadřuje děj, který předcházel jinému minulému ději. Patří mezi tzv. relativní slovesné časy. Používá se hlavně ve vedlejších větách.

Plusquamperfektum se používá např. v latině, románských nebo germánských jazycích, dříve také v slovanských; v bulharštině se zachovalo dodnes.

Slovanské jazyky

Ve slovanských jazycích tento čas většinou v minulosti zanikl a byl nahrazen préteritem (původně perfektum). Do dnešní doby se zachoval např. v bulharštině, okrajově i slovenštině.

Čeština

V české lingvistické literatuře se tento čas označuje také jako antepréteritum. Z dřívějších způsobů tvoření je v dnešní době možné spojení minulého času slovesa být a činného (minulého) příčestí významového slovesa:

• byl jsem vedl, byl jsi vedl atd.
• ve větě: „Odešel vykonat, co byl již řekl.“

V současnosti se považuje v běžném projevu za archaismus (zastaralý tvar), jehož významu průměrný mluvčí nemusí plně rozumět. Z českého jazyka vymizel tento čas v průběhu 19. století; lze se s ním setkat v dílech autorů z této doby (Karolina Světlá, Alois Jirásek).

Zřídka je možno nalézt tento čas ještě v tisku i literatuře 20. století. (Viz např. Lidové noviny z 26. 6. 1926: „Chamberlain ... opětovně byl již pravil sovětskému chargé d'affaires...“ nebo Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška – „Tož ju uvážu“, řekl rázně revírník a učinil, jak byl pravil.)

Ojediněle je tento gramatický jev používán i v textech 21. století (např. „...jak byl pravil poručík Troníček“ v textu z roku 2014 ), někdy již s nepřesným pochopením gramatické funkce.

Dále se antepréteritum relativně často uplatňuje v poezii a písních. Aktivním užíváním antepréterita byl známý například Karel Kryl.^[zdroj?]

Bulharština

Bulharština si na rozdíl od většiny ostatních slovanských jazyků uchovala systém čtyř minulých časů včetně plusquamperfekta. Tvoří se pomocí příčestí minulého (l-ového) a minulých tvarů pomocného slovesa съм (být). Pro srovnání je zde uvedeno časování slovesa чета (četa) – číst:

	sg	pl
1. os.	бях чел (чела, чело) bjach čel (čela, čelo)	бяхме чели bjachme čeli
2. os.	бе(ше) чел (чела, чело) be(še) čel (čela, čelo)	бяхте чели bjachte čeli
3. os.	бе(ше) чел (чела, чело) be(še) čel (čela, čelo)	бяха чели bjacha čeli

Příklad použití:
Когато той дойде, ние вече бяхме свършили работа си. – Když přišel, už jsme (byli) dodělali svou práci. (Ve druhé větě je plusquamperfektum – vyjadřuje děj, který proběhl před dějem ve větě hlavní, který je vyjádřen prostým minulým časem, aoristem.)

Germánské jazyky

Angličtina

V angličtině se tento čas nazývá past perfect. Tvoří se kombinací pomocného slovesa „to have“ v préteritu (had) a příčestí minulého, lidově „třetí tvar“; např. done. Jinými slovy například pro sloveso „udělat“/„vytvořit“ („make“) by tento tvar byl „had made“, pro sloveso „jít“ by správný tvar byl „had gone“ a pro sloveso „mít“ by se jednalo o tvar „had had“. Zápor se stejně jako u ostatních časů tvoří přidáním slova „not“, například tedy pro slovo „jít“ by správný tvar byl „had not gone“, případně „hadn´t gone“ ve zkrácené formě. Otázka se klasicky tvoří inverzí, tedy na začátku bude pomocné sloveso „have“ v préteritu, následovat bude podmět a až pak bude následovat příčestí minulé, např. tedy „Had he done it?“ V běžné řeči či neformální promluvě mnohdy bývá sloveso „had“ často kráceno na „´d“ (ve větě například „I´d already done it when he showed up“). Je však se nutné mít na pozoru, aby nedošlo k záměně, protože podmiňovací „would“ se často zkracuje stejným způsobem.

Předminulý čas (past perfect) se v angličtině používá pro vyjádření minulého děje, který proběhl před jiným dějem v minulosti. Porovnáváme tak minimálně dva minulé jevy. Cílem je vyjádřit, že jedna akce proběhla jako první (past perfect) a ta další proběhla až později (většinou tedy bývá v této části použit obyčejný minulý čas). Popisujeme tak vlastně jakousi „předminulost“ u děje, ke kterému došlo ještě před dějem jiným, rovněž minulým. Důvodem, proč je čas nutno v angličtině občas používat, je například to, že ne vždy lze z kontextu poznat, co se stalo jako první, případně to potřebujeme nějak zdůraznit.

Pro ilustraci lze využít dvě anglické věty. V první je dvakrát minulý čas prostý (past simple). V té druhé je pro první událost použit předminulý čas (past perfect), pro druhou (která se stala později) již běžný minulý čas prostý (past simple).

• „When I arrived, he left.“ (Odešel, když jsem přišel): V této větě pouze říkám, že když jsem dorazil, on odešel. Není zcela jasné, co se stalo dříve.
• „When I arrived, he HAD left.“ (ideální překlad: Když jsem přišel, už tam nebyl/Odešel ještě dříve než jsem přišel). Zde jasně zdůrazňuji, že když jsem dorazil, on tam již nebyl. Odešel ještě dříve, než jsem vůbec přišel. Případně: Když jsem přišel, už byl pryč. Sice z věty nepoznám, kdy se tak přesně stalo, ale vím, že to bylo někdy před mým příchodem.

Jinými slovy ve druhé větě používám předminulý čas, abych vyjádřil, že jedna akce je již v minulosti ukončena („jeho odchod“) než další minulá událost vůbec nastala či započala („můj příchod“). Předminulý čas tedy například používáme za podobné situace, kdy by jinak časová souslednost dějů v minulosti nebyla zcela jasná (nepoznali bychom, co se stalo dříve).

Dalším příklad věty by například mohlo být:

• „My new job was not what I HAD expected it to be.“ (Moje nová práce nebyla taková, jaká jsem čekal, že bude). Zde mluvčí říká, že v nějakém bodu v minulosti byla jeho práce v něčem odlišná, než jak si jí ještě dříve (například před nástupem do povolání) představoval. Neboli původně měl nějakou představu o svém povolání, ta ale nebyla naplněna. Je však důležité si uvědomit, že jak ta představa/vize, tak pozdější skutečnost se obě odehrávají v minulosti. Proto je v jedné části věty předminulý čas (co původně očekával) a ve druhé minulý čas prostý (co se nakonec stalo). Pokud by předminulý čas nebyl v tomto souvětí užit (věta by zněla jen „My new job was not what I expected it to be“), pak by nešlo přesně poznat, ke kterému bodu v minulosti je očekávání mluvčího vztaženo. Pravděpodobně by tak říkal, že jeho práce nebyla taková, jakou zrovna v tu danou chvíli čekal.

Svým způsobem lze trochu předminulý čas chápat jako čas předpřítomný posunutý do minulosti, také proto se například v nepřímé řeči často předpřítomný čas („have done“) používá ve tvaru, který je shodný s časem předminulým („had done“). Jinými slovy, zatímco předpřítomný čas říká, co je v přítomnosti dokonáno (např. „I have lost my keys“ – v minulosti jsem ztratil klíče a stále je nemám, fakticky by tedy mohl volný překlad znít „nemám klíče/mám ztracené klíče“), tak předminulý čas pro změnu říká, co bylo již v minulosti dokonáno (příklad věty: „I could not go back home because I had lost my keys“, tedy „nemohl jsem jít zpět domů, protože jsem v té době neměl klíče“). Ty klíče byly v ten moment ztracené, nevěděl jsem, kde jsou). Proto se past perfect, podobně jako předpřítomný čas, používá mnohdy se slovy typu „just“, „yet“, „already“, „never“, „ever“ atd. Jediný větší rozdíl mezi oběma časy, krom toho, že předpřítomný čas popisuje v podstatě přítomnost a předminulý minulost, je v tom, že předminulý čas lze používat s konkrétními časovými údaji, což samozřejmě u předpřítomného času není možné, neboť tyto údaje zdůrazňují minulý aspekt děje, a proto se za takové situace používá minulý čas prostý, případně minulý čas průběhový.

Čeština předminulý čas nemá, a proto může být pro mnohé studenty anglického jazyka tento čas problematickým. Stačí si však uvědomit, že pokud by ve vypravování v minulosti nešlo poznat, co se stalo dříve a co ne, pak je nutné předminulý čas použít. Zároveň se také čas používá, pokud se evidentně jedna věc stala dříve než ta druhá a ve větě to není nijak naznačeno (např. slovy typu „after“ či „before“). Pokud to ve větě naznačeno je, pak využití předminulého času není vždy nutné, protože časová souslednost jasně vyplývá z dané situace. Stejně tak u rychle dějících se událostís v řadě za sebou, kde je buďto souslednost jasná, anebo na ní nezáleží, se používají prostý minulý čas. Jako jistá pomůcka občas může sloužit převedení věty směrem do přítomnosti, tedy opačným způsobem než jakým v angličtině funguje například převádění nepřímé řeči na řeč přímou. Pokud bude po posunu v jedné části (kde byl původně předminulý čas) věty předpřítomný čas (tzv. present perfect, „have done“) anebo minulý čas („past simple“), pak bude velmi pravděpodobně nutné použít předminulý čas v původní větě v minulosti. Jako příklad by šlo využít věty „Muž, který ukradl ty peníze, byl na útěku“. Muž samozřejmě nejdříve peníze ukradl a pak až musel utíkat před policií. Správně by tedy věta měla znít: „The man who had stolen the money was on the run.“ Pokud si student není jist, zda má být v první části věty „stole“ anebo „had stolen“, může si zkusit větu převést směrem do přítomnosti, kde by ideálně získal větu „The man who has stolen the money is on the run“. V podstatě se zde říká, že muž, který ukradl peníze (a stále je má) je s nimi na útěku. Převedení je takto možné, takže v původní větě má být předminulý čas následovaný minulým časem prostým. Jako druhý příklad by šlo využít již zmíněnou větu „My new job was not what I had expected it to be“, která by po převedení do přítomnosti zněla: „My new job is not what I expected it to be“. Je tedy evidentní, že on něco původně očekával a až pak se to stalo/nestalo. Proto by v originální větě spojené s minulostí měl být předminulý čas.

Předminulý čas také bývá používán v tzv. třetím kondicionálu, který vyjadřuje nereálný (neuskutečněný) děj v minulosti. Příkladem věty by mohlo například být: „If I had known you were in hospital, I would have visited you.“ Neboli: „Kdybych věděl, že jsi (byl) v nemocnici, byl bych tě navštívil.“ Jedná se však o děj, který nenastal. Mluvčí říká, že nevěděl, že posluchač byl v nemocnici a tak ho pravděpodobně nenavštívil (jen říká, že kdyby to býval věděl, že by tak učinil). Past perfect lze také využít pro tzv. smíšený (v angličtině „mixed“) kondicionál, pokud se podmínka týká minulosti a důsledek přítomnosti. Je možné tak prohlásit následující výrok: „If I had won a million dollars, I would be very rich right now.“ Tedy: Kdybych (tehdy) vyhrál milion dolarů, byl bych teď velmi bohatý. Nicméně mluvčí ty peníze v minulosti nevyhrál, a proto nyní nemá pocit, že by byl bohatý.

Předminulý čas má samozřejmě i svoji průběhovou formu, které se říká „past perfect continuous“. Skládá se jako předminulý čas prostý z pomocného slovesa „have“ v minulém čase (tedy „had“) a „been“ následovaného plnohodnotným slovesem končícím na „-ing“. Sloveso „go“ by tak bylo ve tvaru „had been going“, sloveso „make“ zase ve tvaru „had been making“. Samozřejmě věta v záporu by se utvořila přidáním „not“ za pomocné sloveso „have“ v préteritu (tedy například „had not been going“), otázka by se opět vytvořila inverzí (například: „Had I been working?“). Tímto časem říkáme, že nějaká událost již nějakou dobu v minulosti probíhala, když najednou došlo k něčemu dalšímu v minulosti, která první událost přerušila anebo s ní přinejmenším měla nějakou souvislost. Průběhovou formu předminulého času lze rovněž použít, pokud vysvětlujeme příčinu pozdějšího minulého jevu. Samozřejmě se však nepoužívá s tzv. „stavovými slovesy“, tedy slovesy, která vyjadřují stavy, nikoliv průběh činností (vědět, chtít, věřit, milovat, potřebovat, znát a mnohá další).

Pro lepší pochopení lze využít například následující věty: „It had been raining hard for several hours and the streets were very wet.“ Překlad by mohl znít: „Ulice byly velmi mokré, protože předtím několik hodin pršelo.“ Zde mluvčí za prvé vysvětluje, proč jsou ulice mokré (protože pršelo). Za druhé tím logicky říká, že déšť předcházel tomu, že ulice byly mokré (byly mokré, protože předtím pršelo). Zároveň tím postihuje kontinuálnost daného děje, který evidentně nějakou dobu probíhal. Případně dalším příkladem by mohlo být: „We had been trying to open the door for five minutes when Jane found her key.“ Tuto větu by šlo přeložit jako: „Snažili jsme se otevřít dveře již pět minut, když Jana našla svůj klíč.“ V tomto případě byla snaha o úspěšné otevření dveří přerušena tím, že Jana (konečně) našla svůj klíč. Předminulý průběhový čas vyjadřuje dobu trvání děje, který byl následně přerušen kratším minulým dějem.

Němčina

V němčině není plusquamperfektum používané často. Tvoří se kombinací préterita pomocného slovesa a participia (ich hatte gespielt, ich war gefallen). V hovorové řeči jižního Německa, Rakouska a Švýcarska se užívá takzvané dvojité perfektum (ich habe gespielt gehabt, ich bin gefallen gewesen)

Románské jazyky

Francouzština

Ve francouzštině se předminulý čas nazývá le plus-que-parfait a skládá se z imperfekta pomocného slovesa a z příčestí minulého (j'avais chanté, j'étais allé). Je používán běžně.

Odkazy

Externí odkazy

• Encyklopedické heslo Plusquamperfektum v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

Portály: Jazyk

Autoritní data	GND: 4333439-8