Wikipedie

Theobald Hock

německý básník, politický lobbista, jeden ze sekretářů Petra Voka z Rožmberka

Theobald Hock z Zweibrückenu (23. srpen 1573[1] Limbach, Sársko – 1619[zdroj?] nebo 1622–1624[2]) byl německý básník, politický lobbista a jeden ze sekretářů Petra Voka z Rožmberka.[3]

Theobald Hock
Německý sekretář Petra Voka z Rožmberka
Ve funkci:
1600 – ?
Narození23. srpna 1573
Limbach (Kirkel)
Úmrtí1619 (ve věku 45–46 let)
Choť(1611) Anežka Kolchrejtarová z Kolchrejtu
Příbuzníbratr: Anastázius Hock
strýc: Jan Hock
Profesespisovatel, básník a diplomat
PodpisTheobald Hock, podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

O jeho dětství se mnoho zpráv nezachovalo. Studoval na „Schola illustris“ v Hornbachu (Severní Porýní-Vestfálsko).[4] Kromě rodné němčiny a klasických jazyků (latiny a řečtiny) se naučil také francouzsky a italsky.[1] V polovině 90. let 16. století působil jako dvořan u protestantsky orientovaného falckého knížete Kristiána z Anhaltu (1568–1630) v Ambergu.[1] Jeho strýc Jan Hock pracoval v Praze jako písař u apelačního soudu, proto se i Theobald někdy na přelomu let 1598–1599 vydal do císařského sídelního města.[1] V Praze však nezůstal dlouho.

Dne 23. dubna 1600 Theobald Hock vstoupil na doporučení Jeronýma Makovského z Makové do služeb Petra Voka z Rožmberka (1539–1611). Zastával úřad německého sekretáře, stal se zodpovědným za německou politickou korespondenci Petra Voka. Nejdříve se v Českém Krumlově spolu s Václavem Březanem podílel na uspořádání a rozšíření rožmberské knihovny a na dokumentaci spisů. Nové knihy obstarával v celé střední Evropě, např. v Linci, ve Vídni nebo ve Frankfurtu nad Mohanem.[5] Od roku 1602 působil v Třeboni. Theobaldův bratr Anastázius pracoval pro Rožmberka jako lékař od léta 1611.[5]

V roce 1602 se na přímluvu Petra Voka spolu s bratrem Anastáziem stal šlechticem s přízviskem „von Zweibrücken“. Erbovní majestát vydala říšská dvorská kancelář.[5] Tehdy ovšem ještě neměl český inkolát a nebyl ani přijat do rytířského stavu. Shromáždil písemnosti o zdánlivém šlechtickém původu a o službě svého rodu císařům již na počátku 15. století. Na konci roku 1605 císařova kancelář výrazně polepšila šlechtický erb Hocků z Zweibrückenu. V roce 1610 pak byl konečně s bratrem přijat za obyvatele Českého království a směl kupovat statky.[6]

Byl důvěrníkem Kristiána z Anhaltu a prostředníkem Petra Voka při jednáních s protihabsburskou opozicí v letech 1607–1608.[7] Jednání mezi rožmberským vladařem, Kristiánem z Anhaltu a předáky rakouských nekatolických stavů Jiřím Erasmem Tschernemblem a Bernardem z Puchheimu vyvrcholila v Třeboni na konci roku 1608 za přítomnosti Theobalda Hocka a Anhaltova agenta Osvalda Crolla.[6]

 
Tvrz Žumberk a kostel Umučení sv. Jana Křtitele, ze kterého Theobald Hock nechal odstranit vše, co připomínalo katolickou svatyni.

V roce 1610 Petr Vok za symbolickou cenu 1000 kop grošů českých prodal Theobaldu Hockovi a jeho příbuznému Janu Hockovi, úředníku u pražského apelačního soudu, tvrze Žumberk (Sonnberg) a Chvalkov u Nových Hradů v jižních Čechách s okolními devíti vesnicemi, mlýny, pilou, sladovnou a pivovarem.[8][6] Skutečná cena byla desetkrát vyšší. Nakonec dokonce nemuseli zaplatit ani těch 1000 kop. Následující rok se Hockové do tvrze v Žumberku odstěhovali.[9] Jeho soukromá knihovna obsahovala 187 titulů ve 250 svazcích.[10] V roce 1611 se oženil s Agnes Kolchreiter von Černoduben (Anežkou Kolikrejtarovou z Černého Dubu), čímž se přiženil do stavu českého rytířstva.[3][8] Novomanžele bez přítomnosti Petra Voka, který byl už vážně nemocný, oddával českobratrský kazatel Šimeon Věrník.[10] Nákladnou svatbu v Třeboni ve dnech 27.–30 září vystrojil podle dobových zvyklostí sám Petr Vok.[10] Mezi svatebními hosty nechyběl vyslanec falckého knížete Kristiána z Anhaltu, dále Bedřich z Fürstenberka, který sídlil ve Vitorazi, Ondřej Mrakeš z Ličova, Jan Jiří ze Švamberka a jeho syn Petr, Jan Zrinský ze Serynu a Erazim z Redernu.[11]

Po smrti Petra Voka v roce 1611 ztratil evangelík Hock mocného ochránce. Zapletl se do několika afér a rozšířil si řady svých osobních nepřátel, kteří pak zpochybňovali jeho šlechtický původ a upozorňovali na jeho zfalšovaný rodokmen. K největším nepřátelům patřil Ludvík Quos z Pernsdorfu a Jindřich Votík Brodský z Labouně. Spory vedl i se strýcem Janem Hockem, který nepřijel ani na svatbu. Navíc nesnášenlivě vystupoval proti katolickým poddaným v okolí Žumberka.

Na nátlak arcibiskupa Jana III. Lohelia (v úřadě 1612–1622) nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz předvolal Hocka do české dvorské kanceláře. Tam byl dne 10. července 1617 zatčen a uvězněn v Bílé věži na Pražském hradě.[12] Při výslechu a mučení (napínání na žebřík a občasné pálení obnažených boků) se přiznal ke skutečně spáchanému falšování svých rodinných dokumentů a k domnělému zfalšování závěti Petra Voka. Urážka císařského majestátu v roce 1609 byla pro nedostatek důkazů z obžaloby vypuštěna. Předsedou vyšetřovací komise byl královský prokurátor Adam z Rýzmberka na Janovicích.[12] Soud pak prohlásil Vokovu závěť za neplatnou a Hocka odsoudil ke ztrátě majetku a k trestu smrti. K provedení rozsudku nedošlo, protože po pražské defenestraci v roce 1618 bylo řízení zastaveno a Hock byl na konci července 1619 z vězení propuštěn.[7][8] V červenci 1618 sepsal dokonce svou apologii Copey eines Schreibens an Ihr gn. Herren Defensorn, která vyšla tiskem v roce 1619 a dokládala, že se jednalo o vykonstruovaný proces.[13] Tvrzení, že při stavovském povstání bojoval jako velitel jednoho praporu,[7] je zpochybňováno s tím, že se jedná o shodu jmen.[14] Hockova manželka je v roce 1624 označována jako vdova.[14][2]

Dílo editovat

V roce 1601 vydal s pomocí Petra Voka sbírku básní Schönes Blumenfeld (Krásná květnice).[8] Sbírka zahrnuje 92 básní, které jsou dokladem přechodného období mezi pozdním humanismem (renesancí) a barokem, resp. mezi pozdně středověkými mistrovskými písněmi, novo – latinskou poezií a italskými vlivy.[4][14] Básně napsal ještě za svého pobytu v Ambergu.[5] Sbírka byla s největší pravděpodobností vydána v Brně.[5]

S pomocí Petra Voka vydal v roce 1606 rovněž polemický spis proti kardinálu Bellarminovi – Commonitorium sive amica ad amicum admonitio de Roberto Bellarmini scriptis atque libris (Výstraha neboli přátelské napomenutí příteli o spisech a knihách Roberta Bellarmina).[15]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b c d BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 56. Dále jen Rytíři renesančních Čech. 
  2. ↑ a b Rytíři renesančních Čech, s. 64
  3. ↑ a b MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. Kohoutí kříž. www.kohoutikriz.org [online]. 2001-01-01 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b BOGNER, Ralf Georg. Theobald Hocks Schönes Blumenfeldt (1601) : Texte und Kontexte.. Tübingen: Narr Francke Attempto ISBN 978-3-7720-5678-9, ISBN 3-7720-5678-4. 
  5. ↑ a b c d e Rytíři renesančních Čech, s. 57
  6. ↑ a b c Rytíři renesančních Čech, s. 58
  7. ↑ a b c KAVKA, František. Zlatý věk Růží. [s.l.]: Nakladatelství České Budějovice, 1966. Dostupné online. S. 161, 171, 172. 
  8. ↑ a b c d PÁNEK., Jaroslav. Poslední Rožmberkové : velmoži české renesance. Praha: Panorama ISBN 80-7038-006-3, ISBN 978-80-7038-006-2. S. 305, 314, 315, 328, 339, 340, 379, 383, 384. 
  9. ↑ Rytíři renesančních Čech, s. 59
  10. ↑ a b c Rytíři renesančních Čech, s. 60
  11. ↑ Rytíři renesančních Čech, s. 61
  12. ↑ a b Rytíři renesančních Čech, s. 62
  13. ↑ Rytíři renesančních Čech, s. 63
  14. ↑ a b c BOK Václav, Poznámky k životu a dílu Theobalda Höcka z Zweibrückenu, In: Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků, Opera historica 3 (1993), 233-242 (Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis)
  15. ↑ CÍFKA, Stanislav a kol. Literatura – Divadlo. [s.l.]: Jihočeské nakladatelství České Budějovice, 1984. 195 s. S. 38. (Jihočeská vlastivěda, řada A). Kapitola Starší česká literatura, autoři: Václav Bok, Josef Hejnic. 

Literatura editovat

  • BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. Kapitola Podvržený rodokmen nenáviděného cizozemce, s. 56–64. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Theobald_Hock&oldid=21941158“