Rhotické souhlásky

Rhotické (též erové) souhlásky jsou v různých jazycích zvuky, které se v latince zaznamenávají písmenem R (r), v cyrilici Р (р) a v řeckém písmu Ρ (ρ) – rhó (odtud označení rhotický). Z fonetického hlediska se jedná o poměrně různorodou skupinu souhlásek, které však mluvčí jazyků obvykle rozeznávají jako různé varianty R.

PřehledEditovat

 
Výskyt hrdelního R v západní Evropě
IPA Název Charakteristika
r Alveolární vibranta Kmitavá souhláska, zpravidla znělá. Špička jazyka kmitá (vibruje) v proudu vydechovaného vzduchu, přičemž se několikrát krátce dotkne horního dásňového oblouku.
ɾ Alveolární verberanta Švihová souhláska, zpravidla znělá. Špička jazyka se jednou krátce dotkne horního dásňového oblouku. Na rozdíl od vibranty jde pouze o jediný kmit.
ɹ Alveolární aproximanta Zpravidla znělá. Špička jazyka se přiblíží k hornímu dásňovému oblouku, ale nedotkne se ho ani nekmitá. Přiblížení jazyka není tak těsné jako u frikativ (třených souhlásek), takže nevzniká šum.
ɽ Retroflexní verberanta Švihová souhláska, zpravidla znělá. Špička jazyka je obrácená dozadu a jednou krátce dotkne tvrdého patra.
ɻ Retroflexní aproximanta Zpravidla znělá. Špička jazyka je obrácená dozadu a přiblíží se k tvrdému patru, ale nedotkne se ho. Nevzniká šum.
R Uvulární vibranta Kmitavá souhláska, zpravidla znělá. Čípek měkkého patra kmitá v proudu vzduchu a krátce se při tom dotýká kořene jazyka.
ʁ Znělá uvulární frikativa Třená souhláska, znělá. Tvoří se při těsném přiblížení kořene jazyka a čípku měkkého patra. Překážka způsobuje turbulenci proudícího vzduchu a vzniká šum.
χ Neznělá uvulární frikativa Na rozdíl od ʁ nejsou zapojeny hlasivky.

Uvulární hlásky, vyslovované v zadní části dutiny ústní za účasti čípku a kořene jazyka, se často označují jako hrdelní R (též guturální či francouzské).

Slovanské jazykyEditovat

Ve všech slovanských jazycích se za standardní považuje alveolární vibranta [r], která se zpravidla vyslovuje se dvěma až třemi kmity. Při rychlé a méně pečlivé řeči se může vyslovit pouze s jedním kmitem, tedy jako švihové [ɾ]. Jiná výslovnost /r/ (například hrdelní) je vnímána jako nežádoucí a považuje se za vadu řeči (rotacismus, ráčkování). Výjimkou jsou obě varianty lužické srbštiny, kde pod vlivem dominantní němčiny v posledních desetiletích převládlo hrdelní R.

V češtině, slovenštině, srbštině a chorvatštině může /r/ plnit funkci slabičného jádra (tzv. slabikotvorné R, např. ve slově krk [kr̩k]). Ve slovenštině má navíc dlouhou variantu [r̩ː], psanou s čárkou (např. kŕdeľ [kr̩ːɟɛʎ], hejno). Slavikotvorné R může být dlouhé i v srbštině a chorvatštině, v písmu se však délka nevyznačuje. Na rozdíl od češtiny a slovenštiny může být slabikotvorné R i na začátku slova, např. rt [r̩t], ret.

Románské jazykyEditovat

Ve většině současných románských jazyků se standardně vyslovuje alveolární vibranta [r] nebo verberanta [ɾ]. Tato výslovnost byla pravděpodobně původní i v latině. Ve francouzštině a v portugalštině se však rozšířila uvulární (hrdelní) výslovnost.

FrancouzštinaEditovat

V současné francouzštině se běžně vyslovuje hrdelní R. Standardní jsou uvulární frikativy [ʁ] a [χ]. Nářečně se též vyskytuje uvulární vibranta [R], méně často též alveolární alveolární vibranta [r] nebo verberanta [ɾ].

Původní výslovnost /r/ ve francouzštině byla zřejmě alveolární jako v jiných románských jazycích. Není známo, kdy a za jakých okolností se rozšířila hrdelní výslovnost. Mohlo to být v druhé polovině 18. století. V Molièrově hře Měšťák šlechticem, napsané v 17. století, postava profesora popisuje /r/ jako alveolární vibrantu. Hrdelní výslovnost se rozšířila z Paříže a severu Francie postupně i do dalších oblastí. Alveolární vibranta nejdéle přetrvala ve výslovnosti na jihu Francie a v kanadském Québeku. Vlivem médií téměř vymizela až v posledních desetiletích. Vzácně se s ní lze setkat především na venkově u starých lidí.

Psané koncové -er (například v infinitivu) se zpravidla nevyslovuje. Ožívá jen při tzv. vázané výslovnosti, pokud následující slovo začíná samohláskou.

ŠpanělštinaEditovat

Na většině území, kde se hovoří španělsky, je běžná alveolární výslovnost. Rozlišuje se však výslovnost krátké, jednokmitové verberanty [ɾ] a dlouhé vibranty [r]. Verberanta se vyslovuje uprostřed a na konci slov a v písmu se označuje jedním <r>. Vibranta se vyskytuje na začátku slov, psaná s jedním <r>, ale i uprostřed slov, kde se zpravidla označuje zdvojeným <rr>. Někdy má toto rozlišení fonologickou platnost, tj. odlišuje význam slov, např. carro (vůz) vs. caro (drahý).

PortugalštinaEditovat

Ve spisovné portugalštině je obdobná situace jako ve španělštině. V některých nářečích (např. v Lisabonu) se však v 19. století rozšířila hrdelní výslovnost jako znělá uvulární frikativa ʁ nebo vibranta R. Komplikovanější je situace v brazilské portugalštině, kde se <rr> vyslovuje nezněle jako uvulární χ, velární x nebo glotální h frikativa. Koncové <r> se buď nevyslovuje, nebo se vyslovuje jako h.

Germánské jazykyEditovat

Výslovnost /r/ v germánských jazycích je velmi různorodá a často se územně liší i v rámci jednoho jazyka.

AngličtinaEditovat

V angličtině se /r/ obvykle vyslovuje jako aproximanta, přičemž pro britský standard je typická alveolární výslovnost [ɹ], zatímco v americké výslovnosti převládá spíše retroflexní [ɻ]. Vzhledem k velkému rozšíření angličtiny v různých zemích se objevuje různá výslovnost /r/, často vlivem původního jazyka. Ve Skotsku a Walesu je například možné slyšet alveolární vibrantu [r].

V angličtině se rozlišují rhotická a nerhotická nářečí. Ve rhotických nářečích se /r/ vyslovuje ve všech pozicích (např. more [mɔɹ], více). V nerhotických se výslovnost zachovává před samohláskami, zatímco po samohláskách se /r/ nevyslovuje. Přízvučná samohláska se pak obvykle dlouží: more [mɔː]. Původní výslovnost byla rhotická. V 19. století však vyšší vrstvy v Anglii začaly prosazovat nerhotickou výslovnost, která se postupně stala britským standardem. Americká výslovnost je většinou rhotická. Rhotická výslovnost se též zachovala v nářečích jihozápadní Anglie. Nerhotická je většina oblastí Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky.

Němčina, nizozemština a dánštinaEditovat

Spisovná němčina připouští různou výslovnost /r/. Na většině německého jazykového území je obvyklá hrdelní výslovnost jako [ʁ] nebo [R]. V jižním Německu, na většině území Rakouska a v části Švýcarska se vyslovuje alveolární vibranta [r].

V pozici po samohláskách se /r/ vokalizuje na [ɐ], například besser [ˈbɛsɐ], lepší, sehr [zeːɐ̯], velmi.

V nizozemštině je situace obdobná jako v němčině. Výslovnost /r/ se rovněž liší podle oblasti. V dánštině je výslovnost uvulární. V obou jazycích se /r/ po samohláskách vokalizuje na [ɐ].

Norština a švédštinaEditovat

Výslovnost /r/ v norštině a švédštině je poměrně různorodá a závisí na oblasti, kde se hovoří příslušným nářečím. Základní výslovnost, rozšířená u většiny mluvčích, je alveolární vibranta [r] nebo verberanta [ɾ]. V jižních oblastech Norska a Švédska je však, pravděpodobně historicky pod vlivem dánštiny, běžná hrdelní výslovnost [ʁ] nebo [R].

Ve skupinách /rd, rl, rn, rs, rt/ splývá /r/ s následující souhláskou a celá skupina se vyslovuje jako retroflexní [ɖ, ɭ, ɳ, ʂ, ʈ], např. norsk [nɔʂːk], norský. Toto splynutí nevzniká při velmi pečlivé výslovnosti a v oblastech s hrdelním R: [nɔʁːsk].


OdkazyEditovat

ReferenceEditovat


Externí odkazyEditovat

  • TRAWICK-SMITH, Ben. The Wild World of the English “R” [online]. Rev. 2011-02-18 [cit. 2015-05-12]. Dostupné online. (anglicky)